tomasblazek přečtené 209

V boží dlani 1947, Maurice Constantin Weyer
5 z 5

Čtenářský deníček. Útlý román Maurice Constantina-Weyera V Boží dlani se mi - jako řada už zmíněných knížek - dostal do ruky náhodou. Líbila se mi potrhaná obálka i název. Autora jsem neznal vůbec. C.-W. je francouzský spisovatel (1881-1964), který měl dobrodružný život: byl kovbojem, dřevorubcem, traperem, novinářem i obchodníkem s kožešinami, v první světové válce utrpěl 53 (!) zranění. Jako invalida začal po válce sepisovat své prožitky. Jedním z plodů tohoto jeho bědného vydělávání si na obživu je právě román V Boží dlani, který zpracovává jeho prožitky a vjemy z Kanady, kam byl nucen se Constantin-Weyer vystěhovat z Evropy z existenčních důvodů. Tyto okolnosti však V Boží dlani najdeme. - Text sám je možná vymezit někam do půdorysu děl Thoreaua, Turgeněvových Zápisků lovce, knih Setonových či líčení přírody v podání Biankiho. Sledujeme autora-vypravěče, jak se uchyluje do samoty severokanadských lesů, kde žije ve srubu a živí se lovem. Je hlubokým a bystrým pozorovatelem a glosátorem přírody, jeho styl psaní působí až anticky hluboce - elipsa od země k bohům - ale bez pathosu. - V knize jsou nelítostná místa: autor líčí, jak zabil medvědici, aby si mohl odvést její mládě, rozplývá se nad životem ondater a pak na ně líčí pasti. Ale - nebyl salonním intelektuálem roku 2021, živil se prodejem živých i mrtvých zvířat či jejich částí. - Je úctyhodné, kolik samonosných epizod od hovorů s Indiány po úvahu nad sonetem o říji jelenů dokázal vtěsnat do 140 stran vyprávění. - Nakonec musí vypravěč ze své lesní samoty odejít. Požívá zde už tehdy výrazu "squatter" - první majitel s přednostním právem - ale z pustiny přesto kvůli tlaku zástupů nových kolonistů odchází; konstatuje, co znamená výraz "civilisace: "Kolektivní obrana proti bídě a smrti." - Román z roku 1928 získal ve Francii Goncourtovu cenu. Drobný klenot. Čtěte. - PS. Další knížka z mé knihovny, která byla původně vlastnictvím malíře Otto Stritzka. Koupil jsem ji za dvě koruny, prosím. Takovou láci si nezaslouží ani Stritzko, ani Constantin-Weyer. Vydalo v roce 1947 nakladatelství Symposion.... celý text

Rakovina 2002, Alexandr Isajevič Solženicyn
5 z 5

Knihu s názvem Rakovina asi člověk začne číst tehdy, když je v solidním duševním rozpoložení. Solženicynův román toho názvu není ale čtením bezvýchodným. Ocitáme se na taškentské onkologické klinice, kam se přichází hlavní hrdina Oleg Kostoglotov léčit s rakovinou. Prožíváme šeré dny a noci v sanatoriu, hovory pacientů, jejich umírání, vzdálené ozvuky konce poststalinské éry, která přináší muklům a vyhnanců svit naděje, druzí ji ani nezaznamenají a třetí uvrhá do chaosu; svět příslušníků stalinské administrativy se (zdánlivě) začal rozpadat... Kniha osvěcuje ruské paradoxy: vyhnanci nechtějí opustit vyhnanství, protože tam mají životní jistotu - odtud je už nikdo nemůže vyhnat ani je soudit, popravit... alespoň v to věří. Lékař si uchoval soukromou praxi, protože vyléčil aparátčíka. Propuštění pacienti se radují, ale netuší, že byli propuštěni jako nevyléčitelní, aby uvolnili místo nadějnějším případům... Paradoxy kontaktů příslušníka lidu klotových rukávů se zbídačelými vojáky z fronty, kdy oba mají pocit, že vlastně bojovali ze stejnou věc, ale vůbec si nerozumí a nechtějí rozumět. - Románem prosvítají záblesky tolstojovské mystiky, možná právě proto v ní není ta bezútěšnost. - Rakovina je v románu metaforou pro sovětskou chorobu: jako rentgen vše pronikající strach, úplatkářství, genocidu vlastního obyvatelstva, protekcionářství, elitu stranických bohů, pro Středoevropana stěží pochopitelnou hrůzu z negramotné drtivé moci, kterou řídí jako bezduchou lavinu i po Stalinově moci anonymní aparát. - Čte se to velmi dobře: útvar je sevřený, ukázněný a úsporný, dostatečně nedořečený a coby divadlo ruského světa též nedohraný, takže se k jeho poselství a významům dá opakovaně vracet. - Podnětné je myslím i pro zdravotníky a lékaře jako příspěvek k dějinám onkologické medicíny. - K ději inspiroval Alexandra Solženicyna jeho pobyt na onkologické klinice v Taškentu v roce 1955. Román byl dokončen v roce 1966, jedna jeho část vyšla - jako vůbec první publikace díla - na Slovensku v roce 1967. - Čtěte.... celý text

Tři španělské pikareskní romány 1980, neznámý - neuveden
5 z 5

Čtenářský deníček. Tři španělské pikareskní romány jsem četl ve vydání z Levných knih, nalákán Cervantesových geniálním Donem Q..., rytířem smutné postavy. Jenže Quijote nebyl první: inspirací byl k němu mimo jiné právě první příběh tohoto souboru: Život Lazarilla z Tormesu; jak se píše, zakládající dílo žánru románů o píkarech, potulných dobrodruzích či rošťácích. Lazarillo je psán primitivním až brutálním jazykem bez ozdob, působí však právě proto pro syrovost a krutost vyprávění velice autenticky. - O něco zábavnější na čtení je Život roštáka od Francisca de Queveda. Jeho jazyk už překypuje metaforami, dekoracemi, místy až skoro přeumělkovaností, jakoby autor chtěl ukázat, co všechno z rejstříku spisovatele ovládá, jaké figury si osvojil. Tady nastávají už čtenářské hody, protože roštákovým příhodem můžeme věřit; vyprávění už je také ale posouvá do sféry krásného umění. To mě bavilo také moc. - Třetí román výběru Život a skutky Estebanilla Gonzálese je už ovšem k neučtení: repetitivní, přehlcený dějem, jeho postavy nemají charakter, Estebanillo by asi musel žít deset životů, aby všechno prožil, co donekonečna popisuje; jeho přesuny po zeměkouli by se snad nedaly zvládnout ani za pomoci dnešních dopravních systémů. No, tohle se schroustat skoro nedalo. Je to nepřesvědčivé a po pár desítkách stran už ubíjející. Tož - píkarové. kdo to číst nechce, ať si přečte alespoň toho Cervantesa, který je prostě neoddiskutovatelné top dílo nejen tohoto žánru. Tuš! Dávám 5 hvězd, Ale jen za první a druhou část. Třetí bych dal s bídou dvě, to je prostě brak, ale bohužel nudný brak.... celý text

Našinci na cestách 1971, Mark Twain (p)
3 z 5

Čtenářský deníček! Cestopis Našinci na cestách (The Innocents Abroad) napsal Mark Twain v roce 1869, já jsem četl vydání v Melantrichu z roku 1953. Našinci na cestách jsou po povídkách souboru Skákavý žabák jeho druhou prózou. Kdybych četl tento Twainův cestopis jako svou první knihu od něj, už bych od tohoto svého jinak milovaného autora nechtěl asi nic dalšího číst. Natolik by mi byl autor protivný svou nadutostí a - dokonce hrdě přiznávanou - hloupostí. V cestopisu Twain vystupuje jako zpovykaný poměrně solidně finančně založený americký fracek - nebyl ovšem už úplně nejmladší, v době cesty po Evropě a Středomoří mu bylo dvaatřicet let - kterého jenom tak něco na cestách nezaujme, který nevěří v Boha a nesnáší katolickou církev a vlastně nemá rád nic, co není americké. Ty předposlední dva jmenované rysy zřejmě přispěly k tomu, že právě v roce 1953 tato kniha v komunistickém Československu vyšla. Není to ani "nejlepší" Twainovo dílo, jak údajně (slovy předmluvy vydání) tvrdila buržoazní kritika, ani dílko nejsvěžejší, jak tvrdí autor přemluvy. Já bych místy nazval tento spis Twainovým dílem nejtrapnějším, nečetl jsem ovšem od něj ještě úplně všechno. - Líčení dvacet tisíc mil dlouhé putování Twaina a jeho přátel komerčním zájezdem na starý kontinent a do Asie je nezajímavější ve chvílích, kdy autor opouští svou pózu "povinného" vtipkování za každou cenu; když se omezuje na pouhé popisy, imprese. Tato fáze nastává víceméně poté, kdy cestovatelé přes Gibraltar, Francii a Itálii dorazí do Turecka a pokračují dál na Východ. Tam autor dokonce několikrát opouští svůj odstup protřelého a všem rasám nadřazeného Amerikána a v Jeruzalémě při spatření legendárního meče křižáka Godfreye de Bouillona a následně při návštěvě Adamova hrobu a pak předpokládané Golgoty, místa biblického ukřižování Krista, upadá v jakési sobě nepochopitelné vytržení- - - Jinde však nepokrytě dává najevo své civilizační pohrdání : v Itálii si tropí pubertální až kruté žerty z turistických průvodců, v Řecku se pochlubí chuligánským porušením karanténních opatření, krádežemi vína a ilegální návštěvou Athén, Beduini jsou v jeho očích směšní, špinaví a páchnoucí podivíni, muslimky jsou bez výhrady nechutně ošklivé... Až místy čtenářem cloumá touha spílat: Twaine, ty americkej idiote, tak proč jsi tam jezdil?? Jen proto, že jsi na to měl dolary?? Francie a Itálie je mu vesměs nezajímavou, její restaurace špatné, holiči jsou usmolení nešikové. - Ale vcelku vzato stojí knížka za přečtení třeba pro ten pocit cestovatelské selanky, s níž se synkové Spojených států mohli dostat do míst, kde by jim dnes patrně - nehledě na aktuální pandemii - hrozila smrt. - Vydání z Melantrichu doprovází křiklavé, infantilní až nablblé ilustrace Františka Freiwilliga.... celý text

Schodiště přeludů 1947, Emanuel Lešehrad
5 z 5

Tyhle náhody mám rád; nevědomí díky nim dává vědět, že není jenom chimérou nebo přeludem. Je to svět za oponou, kterou někdy boží vánek mírně rozhalí a dovolí nahlédnout. - Schodiště přeludů. Tak se jmenuje výbor z fantastických a strašidelných povídek Emanuela Lešehrada, který se mi dostal do ruky náhodou; opona se na okamžik rozhrnula a já - ničeho však nevnímaje -, sáhl jsem někdy loni v jakémsi antikvariátu (netuším užc, kde to bylo) po téhle nenápadné knize bez přebalu, odložené na stolku mezi svazky, které antikvárníci rozdávají, protože mají dojem, že by nenašly kupce. - Lešehrada jsem neznal a jen si vybavuji, že jsem si tu knížku ani nechtěl vzít, jakožto další předmět, který bude zabírat v příbytku zbytečně místo. No a o víkendu jsem stejně bezmyšlenkovitě tu knížku vytáhl z police a teď za dva večery přečetl. Fascinován! Emanuel Lešehrad (vlastním jménem Josef Maria Emmanuel Lešetický z Lešehradu (1877 - 1955), člen Universalie, se kromě spisování prózy zabýval poezií, okultismem a svobodným zednářstvím. Byl členem Universalie. Dost cestoval. (Zájemce o další data odkazuji na jeho životopisy na wikipedii či na databázi knih, odkud údaje opisuji.) - Nevím, nakolik je tento mnou čtený výbor z Lešehrada (vydal Tisk Zlín 1947, první vydání zřejmě (?) v roce 1911) výběrem z autorova nejlepšího. Každopádně mohu zcela podepřít tvrzení autora dosud jediné recenze této knihy na zmíněmém serveru databazeknih.cz: dvě úvodní povídky Schodiště přeludů jsou prostě geniální, skvělé, mrazivé, stoprocentní. Jsou to příběhy Duhový nezmar a Zkamenělí lidé. Šílený vědec, zahubený vlastním experimentem; vyšinutý sochař, který svá díla tvoří z... a dál si to přečtěte sami. - Pozoruhodná je Nebeská barva, Vrácený stín a zneklidňující Moderní čarodějnice. Všechny povídky se však dají velice dobře číst, mají skvělý úsporný a hutný styl, kde žádná věta napůsobí nadbytečně, dekorativně. V povídce Čarovný prsten se vydáváme na historický exkurs, ve vyprávění Královnin náhrdelník tok příběhu přece jen poněkud vázne ve výčtu historických osobností (exhumovaných z hrobu a okrádaných francozskými republikány). Pokud mají horší Lešehradovy povídky někdy viditelnou slabinu, je to v matnější expozici jinak dobře vymyšlené pointy. Jako celek se však čtou velice dobře; prozrazují řemeslné umění inteligentního autora s všeobecným rozhledem, zalce psychologie; vnímajícího politiku i vědecké objevy své doby. Příjemně archaický jazyk, osvědčené žánrové kulisy starých domů, ztemnělých uliček, spoře blikajících pouličních lamp, hovorů ve stísněných hospůdkách, geniálních podivínů, skrytých ve svém bádání v zatuchlých kabinetech... - Několikrát se v knize objevuje motiv mužské nenávisti k ženám - bylo to Lešehradovo vnitřní téma? Otázka pro znalce, kterým nejsem. - Dočetl jsem se, že se EL inspiroval Lovecraftem, také nevím. Lovecraftem jsem dosud nebolíben, napravím to. - Knížku doplňují perokresby Karla Müllera; jakoby nedbalé, neumělé, črtané narychlo. Ale ke knize se docela hodí, i když ji nijak nevylepšují. - Milovníci krásného a útulného světa oldschool horroru: spěchejte k Lešehradu! Tím chci říci, že jsem si pana Lešehrada coby náhodného kolemjdoucího jako literáta zamiloval, ať už napsal kromě těchto povídek cokoli dalšího... Trošku autorovi přidávám, ale z fanouškovství k žánru a z úcty, jak se ho zhostil v těch nejlepších kouscích tohoto výboru dávám pět hvězd. Tak.... celý text

Bílá velryba 1956, Herman Melville
5 z 5

Veršem "Říkejte mi Izmael" končí Robert Křesťan text své písně Tanečnice. A právě touto větou začíná slavný román Hermana Melvilla Bílá velryba (v orig. Moby Dick). Dlouho se mi ho nechtělo číst, protože jsem ho vlivem jakési profanace tohoto díla v literárním prostoru považoval za dobrodružnou selanku, psanou pro dětského čtenáře. Bílá velryba je ale čímkoli možným, jenom ne selankou. Začíná jako nic neslibující svěží příběh z námořnického prostředí, pokračuje překvapující hypnotickou a zneklidňující scénou seznámení hlavního hrdiny Izmaela s "lidojedem" Kvíkvegem, čtenář se s Izmaelem a Kvíkvegem pak ocitá na velrybářské lodi, kterou až do konce dynamického příběhu už neopustí. Mezitím se střídají encyklopedická líčení o velrybách a velrybářství a divadelní dialogy, na scénu vstupuje propastně démonická a morálně nerozšifrovatelná postava kapitána Achaba a začíná putování za pověstnou bílou velrybou... Co je vlastně tou velrybou, vražedným Moby Dickem, kdo jsou skutečně jeho pronásledovatelé a jaká touha je žene? Existuje vůbec nějaké dobro a jakési zlo? Nakolik je každý člověk pouhou lodí, zmítanou proudy; kde jsou hranice lidství? Podrobnosti příběhu nebudu popisovat. - Zmíním ještě litanické monology lodníků, motivy kruté a řezavé jak z Dostojevského, či sugestivní líčení setkání lodníků s Eliášovým ohněm na jejich lodi Pequoda, škvaření tuku v pekelných kotlech velrybářské lodi... to vše jsou ale jen ornamenty a schůdky ke zběsilosti závěrečného thrilleru, který (myslím si) právě tak, jak byl napsán, Melvillovo mistrovské dílo učinil nesmrtelným. - Odeonské vydání z roku 1968 provází kongeniální ilustrace Rockwella Kenta; podobenství tvrdých linek perokresby, prostých všech detailů. Čtěte. A střezte se své bílé velryby...... celý text

Gargantua a Pantagruel. Svazek 1, Kniha první až třetí 1962, François Rabelais
5 z 5

Když teď máme to mlžné bezčasí, pustil jsem se po večerech do další z těch velkých knih, které všichni znají, ale nikdo je nečte: Francois Rabelais a jeho renesanční groteskní kroniky Gargantua a Pantagruel. Měl bych začít od konce a tak začnu. S knihou jsem se totiž na první čtení nějak příliš neprotnul, přišlo mi to jako koláž dobových kuriozit, anekdot a parodií. Proto jsem hned potom přečetl vlivnou Bachtinovu studii Francois Rabelais a lidová kultura středověku a renesance. A ano, díky Bachtinovi mohu říct, že už je mi text Gargantuy poněkud dost jasnější. O čem tento příběh života a putování obrů Gargantua a jeho syna Pantagruela (a dalších) je, to si každý může dohledat na wikipedii. Co zaujalo mě: Rabelaisova modernost. Při čtení mě napadalo, že vlastně čtu takového Joyceova Odyssea zasazeného do 16. století. Literární experiment, využívající všechny možnosti jazyka a jazyků obecně, nešetřící experimenty, hrou se slohy a styly, parodickými výčty - například dvoustránkový výčet bájných zvířat, která jedna z postav - souputník obra Pantagruela Eusthenes - NESPOŘÁDÁ k jídlu, neboť je již syta; variace komické řeči makaronštiny; satira právnické hatmatilky; či detailní líčení vlastností vymyšlené rostliny pantagruelium... - Překvapilo mě, jak často se v Gargantuovi vyskytují fekální a skatologická témata, anatomické popisy částí těl, pojídání a procesy trávení - Bachtin to vysvětluje tak, že mu to věřím: celý Rabelaisův román je (nikoli metaforickým) karnevalem obrozujícího smíchu, převracejícím nízké ve vysoké, zánik ve zrození, lejno ve slunce, výmysly ve skutečnost a zase zpátky. - Též mě překvapilo, že v určitých částech v knize např. Pantagruel vůbec nefiguruje, jakoby tam nebyl, nebylo ho zrovna možná autorovi třeba, jako odložený instrument. - Čtení je to zajímsvé, nikoli oddechové, bez komentářů rabelaisologů je kniha dnes z větší části nesrozumitelná. S jejich poučením může být zážitkem. - Četl jsem překrásné vydání SNKLU z roku 1962 s dechberoucími ilustracemi Gustava Dorého. Vyplňují asi třetinu rozsahu tohoto vydání knihy. Dorého ilustrace mi nikdo vysvětlovat nemusel, z těch mě prostě mrazí v zádech. Mnohé z těch ilustrací jsou samostatnými vizemi, obrazovými romány, hrůzostrašnými příběhy. Protože i Rabelaisův román je jednou velkou anekdotou, jsou i Dorého ilustrace často karikaturami. - Přitom mne napadla kacířská myšlenka: zda totiž ty Dorého obrazy Rabelaisově knize vlastně neškodí, protože svou energií obrazotvornost čtenáře posouvají - jak jsem měl dojem - poněkud mimo území vlastního ilustrovaného textu. Tak to beru jako dvě samostatná velká díla v jednom: text / obrazy. K hostině fajnšmekrů doporučuji obojí. Dokonáno jest, ať žije hodování!... celý text

Gargantua a Pantagruel. Svazek 2, Kniha čtvrtá a pátá 1962, François Rabelais
5 z 5

Celý život. Výbor z deníků 1948–1984 2001, Jan Zábrana
5 z 5

Dobrodružný Simplicius Simplicissimus 1951, Hans Jakob Christoffel von Grimmelshausen
5 z 5

Grimmelshausen: Dobrodružný Simplicius Simplicissimus. Další z knížek, na kterou jsem se roky těšil. Teď ,když jsem ji konečně vytáhl ze své knihovny a otevřel, s překvapením jsem zjistil podle jeho podpisu na předsádce, že vlastním exemplář (vydání Vyšehrad 1951) z pozůstalosti Otto Stritzka, malíře a umělce spjatého s rodem Florianů ze Staré Říše (jeho manželkou byla Marie Florianová a jeho dcerou Juliána, manželka Ivana Martina Jirouse). V knížce byla jako bonus vložena bonus brněnská tramvajenka z dávných let - díky za výmluvný pozdrav z časů, které byly. - Kniha samotná je výběrem z kompletního Simplicia, podstatně rozsáhlejšího; pikareskní román-svět. Čteme o osudech záhadného chlapce Simplicia od jeho dětských let po hrůzný a syrově vylíčený kontakt s třicetiletou válkou přes život u poustevníka až po léta Simpliciova floutkovství, "frejířství", a pak prozření a závěr života v podobě jeho dobrovolné robinsonády. Líčení třicetileté války zaujímá v románové kronice největší část, někde až méně záživnou, když se situace začínají podobat. Vždy ale zaujme líčení dobových mravů bez příkras, chorob a jejich léčení ale i běžného konání landsknechtů - žoldnéřů podobných stvůrám, vysávajícím a dál trhajícím jako kroužící krkavci zuboženou zemi. - Co mě zaujalo nejvíc: dnes bizarně působící kontrasty vysokého (antické mudrosloví) a fekálního (doslova), Simpliciova líčení setkání s duchy nebo s čarodějnicemi, jeho pobyt v podvodní říši a úchvatný a poněkud překvapivý příběh, kdy list papíru (použitý následně jako toaletní) - začne hovořit k Simpliciovi a líčí mu svůj vznik, cestu existencí zániku a nového zrodu až k jeho - zadnici. - Krásným závěrem je vyprávění o Simpliciově pokání na pustém ostrově po ztroskotání lodi - nikde jsem to nedohledával, ale předpokládám, že jde o zřejmý předobraz o něco pozdějšího Defoeova Robinsona Crusoe (roky vydání 1671 versus 1719). - Je pro mě s podivem, že v Čechách roku 1951 ještě mohl Vyšehrad tuto místy hluboce duchovní knihu vydat. - Doprovozena reprinty dobových maleb a skvostnými překresleními původních ilustrací Vojtěchem Kubaštou. Velký čtenářský i vizuální zážitek, děkuji Vám, nebesa...... celý text

Obrázky z Jaroměřicka část první 1956, Antonín Ondříček
5 z 5

Toulky přírodou 2008, Henry David Thoreau
5 z 5

Hlavní proudy židovské mystiky 2017, Gerhard Gershom Scholem
5 z 5

Gershom Scholem: Hlavní proudy židovské mystiky. Skvělá práce. Jedno z nejlepších akademických děl na téma mystiky, které jsem mohl schroustat. Četlo se mi výborně; líp, než podobně zaměřená Mystika od Evelyn Underhill. Jest neuvěřitelno, že Scholem dokázal i takovou problematiku, jako pátrání po autorovi mytické knihy Zohar na základě filologické analýzy podat takřka jako malý thriller. Kniha svým racionalismem poněkud zchladila můj zájem právě o zmíněný Zohar, z něhož jsem nicméně zatím četl jen úryvky, zato podnítila zájem o kabalistu Abrahama Abulafiju, který, pokud smím tipovat, byl i Scholemovým oblíbencem. Zájemcům o střízlivé a erudované rozbory židovské mystiky od jejích úplných počátků v podobě poststarozákonní merkavy přes neuchopitelný chasidismus po velmi bizarní až dekadentní šabatiánství - já jsem samozřejmě naprostý laik! - mohu jen doporučit.... celý text

Venkované 1952, Honoré de Balzac
4 z 5

Balzac: Venkované. Pro mě jeden z lépe čtivějších, živějších a přitom nezaslouženě méně známých Balzacových románů, zasazený do problémů venkova, s vykreslením do hloubky pokřivených (jak jinak) charakterů venkovské aristokracie i sedláků, sedlaček. Další z knih, v nichž nenajdete jedinou jednoznačně pozitivní postavu. Vlastně mám takové knížky rád, jsou mi uvěřitelné. Trochu mě překvapila stylová rozbitost díla: chvíli působí jako vtipná a až selankovitá satira z venkova s postavami bodrých a sympatických vesničanů, pak přejde do líčení až cestopisného, následně přes Balzacem oblíbenou suchou analýzu majetkových a společenských vztahů (to je u B. pro mě vždy dost nezáživné) se dostanete k překvapujícímu, ale velmi ústrojně působícímu syrovému a temnému finále. Je to dobré, jen trochu slepenec. (Tradičně dementní a po bolševicku zpolitizovaný doslov v jinak standardně pěkném odeonském vydání z roku 1952 nechávám bez komentáře.)... celý text

Neděle u Bouvines 27. červenec 1214 1996, Georges Duby
5 z 5

Staré zrcadlo 1946, Géza Včelička (p)
5 z 5

Skvělá, bohužel nyní poněkud opomíjená poezie, protože Velička byl po roce 1948 protežován komunistickým režimem. Tento fakt ale jeho předúnorové literární práci nijak neupírá na hodnotě.... celý text

Příběh kriminálního rady 1971, Ladislav Fuks
5 z 5

Pět hvězd, bez debat. Příběh kriminálního rady. Tak to jsem si chtěl přečíst tuhle při tom kovidu něco milého, s takovou tou domácí pohodou. Řídil jsem se tím nevinným názvem knížky. HU... To jsem si ale dal. Protože tohle je Ladislav Fuks. Horrový příběh, u kterého ani po přečtení s jistotou nevíte, kdo je ten zlý/dobrý, jak to vlastně celé proboha bylo?! Stupňující se úzkost, postupující paranoidní nedůvěra ke všem postavám, které v příběhu figurují. Také mně proběhla hlavou po dočtení myšlenka: Fuks musel být psychopat. Velmi černá kniha, mistrovské dílo. (Necítíte-li se zrovna psychicky úplně dobře, tak si to raději přečtěte až někdy jindy.)... celý text

Paní Bovaryová 1973, Gustave Flaubert
5 z 5

Dokonalé dílo.

Byli jednou dva písaři 2004, Gustave Flaubert
5 z 5

Skvělé. Velmi pesimistické, až nihilistické dílo, které žene vpřed energie stylu a příběhu.

Dobrodružství v Zemi nikoho 1998, Jaroslav Foglar
5 z 5

Je trochu legrační číst tak nějak z badatelského zájmu v 48 letech některé foglarovky poprvé. Ale vlastně o to víc si to s tím odstupem folarovce již "nevěřícího" užívám. Dobrodružství v zemi nikoho bych bez váhání zařadil k tomu nejlepšímu, co JF napsal. A to i s přihlédnutím k tomu, nebo právě proto, že tam autor bez jakéhosi velkého vysvětlení či odstupu použije celkem drsný rasový stereotyp, ... SPOILER!! skvěle vylíčený hrůzný nález mrtvoly nechá projít dějem a dále se k němu nevrací nijak jej neuvádí do dalšího děje, či vysvětlení. Prostě mrtvola z vyprávění zmizí a čtenář si může jen (vcelku však kupodivu příjemně) lámat hlavu, nakolik je takový nález mrtvého těla v krajinách Foglarovy fantazie věcí banální každodennosti, kterou nestojí za to se déle zabývat. KONEC SPOILERU. Mírně pro mě rušivé bylo použití hovorového jazyka, samozřejmě mě coby trampa osobně na*ralo vylíčení trampů - tzv. Zelených vest - jako bezectných chuligánů. I když nakonec přece Zelené vesty v příběhu překvapí - ale to si přečtěte sami. Velmi slabý je zde výskyt Foglarových oblíbených líčení "krásných těl správných mladých hochů", knížce to prospělo. - Shrnuto však - knížka bez slabého místa, prostoupená napětím, tajemstvím; jedno z Foglarových TOP.... celý text