TakySimona
přečtené 382
Mladá nevesta
2016,
Alessandro Baricco
Číst Baricca doslovně a považovat Mladou nevěstu za historickou novelu o strastiplně dlouhé (tedy romantické) cestě mladých snoubenců do manželství, je stejné, jako věřit, že příběh shlédnutý v loutkovém divadle se udál těm marionetám. Nenechte se tedy zmást ani obálkou, ani citátem na zadní straně. Nebo tedy aspoň v mém čtení je to mistrovský, symbolický a stylizovaný příběh, podaný moderní formou, plnou hlubokého pochopení a současně potřebnou mírou laskavého, ale přece jenom odstupu, sebeironie a mystifikace. Témat si čtenář může najít celý přehršel. Od oddanosti, strachu ze smrti i ze života (a způsobů jejich překonávání – rituálů a jejich porušování), významu čekání, odchodů a návratů, potřebě věci a situace pojmenovávat, vztahu čtení a psaní, smyslu, který my dáváme věcem (a nikdy naopak), chaosu a řádu, zdánlivému protikladu racionality a emocí, role tělesnosti až po (a teď se pokouším o nadsázku bariccovského ražení) kvantovou fyziku („V podivně jasnozřivém okamžiku si pomyslel, že se Syn opravdu vrátí jen tehdy, když on dovolí té dívce, aby na něj doopravdy čekala.“). Ale přesto tím hlavním pro mě zůstává role gest v lidském životě. A z nich, jak vypravěč opakovaně tvrdí, to „jediné přesné“ je opakování. Můžeme tedy Bariccovi vyčítat, že se v příběhu míhají zřetelné odkazy k jeho předchozím knihám? To, proč je v příběhu tolik erotiky, vypravěč výslovně vysvětluje, a oba důvody mi připadají jako velmi dobře akceptovatelné. A vůbec, číslovka dva je pro příběh velmi důležitá, což jsem si uvědomila, při luxusu/rozkoši druhého čtení. V momentě, když už znáte některá tajemství postav, uvědomujete si, že se některé detaily v příběhu vracejí a otázek tak překvapivě přibývá. „A tak, zatímco obyvatelé domu oddalovali lhůtu, jež je očekávala, a umisťovali DEN ODJEZDU do nejistě ohraničené blízké budoucnosti, dům sám nezadržitelně postupoval k cíli: pramenila z toho dvojí rychlost – rychlost ducha a rychlost věcí-jenž otevírala každodenní klid nájezdům surreálných nepravidelností.“ Gramatické předávání vypravěčské role mě naopak velmi bavilo a považuji to za spisovatelův účinný způsob, jak udržovat čtenářskou pozornost na potřebné výši. „Surovosti“, jak se o ní v předchozím komentáři zmiňuje uživatelka Silmarien si vůbec nejsem vědoma. „Vážně to musí skončit takhle?“. Ano, musí, protože nechci nikomu brát potěšení z objevování pravdy. Anebo přinejmenším toho, co se o ní ví. Baricco je moje největší literární provinilé potěšení, a proto doufám, že další český překlad přijde s potřebným časovým odstupem. Věřím totiž tomu, že na lékárnických vahách je třeba dávkovat nejen jedy, ale i slasti.... celý text
See Emily Play
2017,
Miroslav Fišmeister
Bez uzardění předesílám, že autora osobně znám a jeho poetice jsem již dostatečně přivyklá. Po básnících, a umělcích obecně, se chce, aby si s časem vybudovali svůj osobitý, rozpoznatelný styl, ale současně, aby neustrnuli v už osvědčeném, úspěšném a fungujícím. Fišmeisterovy básně tedy poznáte po barvách (modré a žluté), po zvířatech, svérázném, ale bez výjimky laskavém humoru, hravosti , novotvarech a logice, která není železná, ale českodrážně absurdní. Abyste dokázali jeho poezii přijmout a těšit se z ní, musíte mít schopnost, ochotu a pokoru přiznat autorovi právo vědět více než vy. A nemyslím tím pouze encyklopedickou znalost faktů, ale mnohem více orientaci ve spletitých vazbách, odkazech a vztazích. Věci se u něj dějí jinak, nebo možná i opačně, než známe z žité skutečnosti („Trolejbus číslo 36/drkotá po bolesti hlavy/“,“Do mozku si zasadila/figurku normanského válečníka/a vyrostl jí z ní vnitřní svět./ Chladnokrevný jako/brýle grošované chobotnice./“ ) Už tradičně si můžete otazníky ukroutit nad označením jednotlivých oddílů sbírky. Je to aktuální spíše wittgensteinovské nebo wordovské? Odkazují pojmy „část“ a „mezihra“ k pravidlům ne~ či počítačových her nebo divadelním scénářům? Mezi samými otázkami přece jedna odpověď! Viz první báseň oddílu 1.1.1.7. Nové verše častěji než dříve pozorují, zaznamenávají a s obdivem komentují dětský svět, ne snad s nostalgií za uplynulým idealizovaným časem vlastním, ale jako uvažování nad jednou z možností sebepokračování. Básně se místy lehce prodlužují (zkuste si třeba přepočítat strofy třetího z kvarteta portrétů), tulí se k nim názvy/tituly a občas se v nich zaskví rým. Třeba ten mythicky nemožný na slovo slunce. Ocenění zaslouží i hmotná podoba sbírky, je pevná na dotek a krásná na pohled, pravidla nepravidla. Radosti netřeba pořád jenom rozumět, radost je potřeba především nenechat upláchnout a navzdory sijiprožít(sic!).... celý text
