See Emily Play
Miroslav Fišmeister
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/358338/bmid_see-emily-play-Xy6-358338.png
5
5
1
Třináctá kniha brněnského autora. „V keři zlatého deště, kde jsem si předpředloni po narozeninách četl v svém proutěném křesílku Davida Gascoyna a Wittgensteinova synovce, obklopen čajem, keři a sluncem, bytuje občas také kočka Eliška. Letos jsem se do modři ponořoval o několik metrů doprava odtud, na basketbalovém hřišti, kde jsem házel trestné hody s hlavou plnou bizonů, oranžových skoro jako můj míč. Chodil jsem si pak na hodinku lehnout na pískoviště, kde mi hlavou, podepřenou míčem, probíhali k bizonům také heavy metal a vodovky a za zavřenými víčky se mi rýsovaly metalové a fantasticky pohádkové krajiny. Čtyřletému sousedovi, který se mne ptal, co tam dělám, jsem odpověděl s ukazováčkem namířeným na svou hlavu, že poslouchám hudbu. Měl jsem pak možnost vyslechnout šeptanou konversaci mezi ním a přišedší holčičkou: — Co tam ten pán dělá? — Pán má v mozku hudbu. — Tak já mu do mozku nasypu písek. — Ne, nesyp! — Ano, nasypu, on si bude myslet, že dneska má písek nožičky. Posypala mi celý vršek hlavy. Ani jsem se nepohnul. Koneckonců, písek má vždycky nožičky! A onen čtyřletý soused mi pak řekl, že podle jeho maminky si hovím na slunci jako liška. Nevěděl jsem chvíli, proč zrovna liška, než mi došlo, že jsem se přeslechl: mělo to být jako Eliška. Málokdy mne nějaká chvála tak potěšila. Snad i vás potěší bizoni, kteří mi běhají hlavou déle, než si pamatuji. Psáno roku 2015 po výrobě videoklipu pro Beatu Hlavenkovou, http://www.youtube.com/watch?v=Jd9v9e7dB64. Snad vás, čtenáře, potěší verbalizovaní bizoni na následujících stránkách.“... celý text
Přidat komentář
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2013 |  Míjím se s měsícem |
| 2011 | Barva času je žlutá |
| 2012 | Co to je toto? |
| 2010 | Šel jsem tím městem... |
| 2006 | To okno je malé! |
Kniha See Emily Play je v
| Přečtených | 5x |
| Knihotéce | 3x |
Bez uzardění předesílám, že autora osobně znám a jeho poetice jsem již dostatečně přivyklá.
Po básnících, a umělcích obecně, se chce, aby si s časem vybudovali svůj osobitý, rozpoznatelný styl, ale současně, aby neustrnuli v už osvědčeném, úspěšném a fungujícím.
Fišmeisterovy básně tedy poznáte po barvách (modré a žluté), po zvířatech, svérázném, ale bez výjimky laskavém humoru, hravosti , novotvarech a logice, která není železná, ale českodrážně absurdní. Abyste dokázali jeho poezii přijmout a těšit se z ní, musíte mít schopnost, ochotu a pokoru přiznat autorovi právo vědět více než vy. A nemyslím tím pouze encyklopedickou znalost faktů, ale mnohem více orientaci ve spletitých vazbách, odkazech a vztazích. Věci se u něj dějí jinak, nebo možná i opačně, než známe z žité skutečnosti („Trolejbus číslo 36/drkotá po bolesti hlavy/“,“Do mozku si zasadila/figurku normanského válečníka/a vyrostl jí z ní vnitřní svět./ Chladnokrevný jako/brýle grošované chobotnice./“ )
Už tradičně si můžete otazníky ukroutit nad označením jednotlivých oddílů sbírky. Je to aktuální spíše wittgensteinovské nebo wordovské? Odkazují pojmy „část“ a „mezihra“ k pravidlům ne~ či počítačových her nebo divadelním scénářům?
Mezi samými otázkami přece jedna odpověď! Viz první báseň oddílu 1.1.1.7.
Nové verše častěji než dříve pozorují, zaznamenávají a s obdivem komentují dětský svět, ne snad s nostalgií za uplynulým idealizovaným časem vlastním, ale jako uvažování nad jednou z možností sebepokračování. Básně se místy lehce prodlužují (zkuste si třeba přepočítat strofy třetího z kvarteta portrétů), tulí se k nim názvy/tituly a občas se v nich zaskví rým. Třeba ten mythicky nemožný na slovo slunce.
Ocenění zaslouží i hmotná podoba sbírky, je pevná na dotek a krásná na pohled, pravidla nepravidla.
Radosti netřeba pořád jenom rozumět, radost je potřeba především nenechat upláchnout a navzdory sijiprožít(sic!).