TakySimona komentáře u knih

Sebevědomý a poučený debut. Ano, takto se píšou postmoderní, mainstreamové (neznamená totéž, co hloupé!) romány.
Typický je nelineární syžet, obratné míchání fikce a skutečných událostí, jmen a činů, původním autorům a dílům nepřipsané citování, lehký produkt placement a především naprosté relativizování všeho a všech, zejména pak vztahů.
Přesto, anebo právě proto, dobře charakterizuje společnost západního velkoměsta a umění počátku 21. století.
Četlo se mi to dobře, protože mi nevadí zpětné dohledávání předchozích poslíčků budoucích smečí. A taky proto, že se současné umění snažím častěji pochopit, než odmítnout.
Možná jsem spokojená i proto, že sdílím s autorkou akcent na tu fatální roli, kterou má naše narození a prvních pár měsíců života pro jeho následující průběh.
Román hezky ilustruje skutečnost, že se můžeme snažit všemi prostředky být těmi, kdo pečlivě utváří svůj vlastní život, koncept, projekt, ale nikdy nemůžeme zabránit tomu, abychom se naopak my nestali objektem zájmu někoho jiného.
Spisovatelka je opravdu zdatná konstruktérka (všimněte si třeba, které postavy mají resp. nemají vlastní jméno, nebo kdy a proč se z „kiddo“ stane „Milá Minnie“), ale přesto se nedokážu vyhnout pár subjektivním výhradám.
Jednak román vzbuzuje značně nerealistická očekávání. Vážně si nemyslím, že by ani v bohatém Nizozemsku mohla začínající konceptuální umělkyně žít v takové agenturně-finanční svobodě.
Dále je román poněkud přepříběhován. Na základní linku, která se (opět postmoderně) v určitém okamžiku zřetelně přelomí, je navěšena taková spousta vedlejších historií, že to až působí dojmem, jako by se autorka nechtěla vzdát ničeho, co při svých předběžných rešerších vypátrala. Příklad?
V textu najdeme nejprve krátkou zmínku o tom, že jeden z životních souputníků Minnie pracuje na projektu o performerovi Basi Janu Aderovi. A o pár desítek stránek dál je nejenže odvyprávěn jeho život, ale i osud jeho otce a hned dvou jeho možných inspiračních zdrojů. A to uvádím jen jedno z mnoha klubek, do kterých se podle mého názorů příliš hustá síť šmodrchá. Osobně mám raději, když má příběh okolo sebe více prostoru, v němž může dýchat.
A vysvětlení, proč a jak se Minnie dostala podruhé do péče dr. Johnstona, skrývá markantní logické zrady.
Nakonec varování podobně útlocitným náturám. V závěru najdete scénu, která sice opravdu není samoúčelná a dost přesně charakterizuje jednu z hlavních postav, ale je vážně hnusná. (Píšu s plným vědomím významu toho slova i toho, že se tímto vystavuji nebezpečí nařčení, že se subverzivně snažím přitáhnout pozornost škandálem.)
Doznívání příběhu ve mně probudilo vzpomínky na mé milované Rituály Ceese Nootebooma (https://www.databazeknih.cz/knihy/ritualy-91450) a povídku Prsoježíš Nicka Hornbyho (vyšla v rámci antologie Rozhovory s Andělem - https://www.databazeknih.cz/knihy/rozhovory-s-andelem-15901).

2 26.01.2018

Číst Baricca doslovně a považovat Mladou nevěstu za historickou novelu o strastiplně dlouhé (tedy romantické) cestě mladých snoubenců do manželství, je stejné, jako věřit, že příběh shlédnutý v loutkovém divadle se udál těm marionetám. Nenechte se tedy zmást ani obálkou, ani citátem na zadní straně.
Nebo tedy aspoň v mém čtení je to mistrovský, symbolický a stylizovaný příběh, podaný moderní formou, plnou hlubokého pochopení a současně potřebnou mírou laskavého, ale přece jenom odstupu, sebeironie a mystifikace.
Témat si čtenář může najít celý přehršel. Od oddanosti, strachu ze smrti i ze života (a způsobů jejich překonávání – rituálů a jejich porušování), významu čekání, odchodů a návratů, potřebě věci a situace pojmenovávat, vztahu čtení a psaní, smyslu, který my dáváme věcem (a nikdy naopak), chaosu a řádu, zdánlivému protikladu racionality a emocí, role tělesnosti až po (a teď se pokouším o nadsázku bariccovského ražení) kvantovou fyziku („V podivně jasnozřivém okamžiku si pomyslel, že se Syn opravdu vrátí jen tehdy, když on dovolí té dívce, aby na něj doopravdy čekala.“).

Ale přesto tím hlavním pro mě zůstává role gest v lidském životě. A z nich, jak vypravěč opakovaně tvrdí, to „jediné přesné“ je opakování. Můžeme tedy Bariccovi vyčítat, že se v příběhu míhají zřetelné odkazy k jeho předchozím knihám?
To, proč je v příběhu tolik erotiky, vypravěč výslovně vysvětluje, a oba důvody mi připadají jako velmi dobře akceptovatelné. A vůbec, číslovka dva je pro příběh velmi důležitá, což jsem si uvědomila, při luxusu/rozkoši druhého čtení. V momentě, když už znáte některá tajemství postav, uvědomujete si, že se některé detaily v příběhu vracejí a otázek tak překvapivě přibývá.
„A tak, zatímco obyvatelé domu oddalovali lhůtu, jež je očekávala, a umisťovali DEN ODJEZDU do nejistě ohraničené blízké budoucnosti, dům sám nezadržitelně postupoval k cíli: pramenila z toho dvojí rychlost – rychlost ducha a rychlost věcí-jenž otevírala každodenní klid nájezdům surreálných nepravidelností.“

Gramatické předávání vypravěčské role mě naopak velmi bavilo a považuji to za spisovatelův účinný způsob, jak udržovat čtenářskou pozornost na potřebné výši. „Surovosti“, jak se o ní v předchozím komentáři zmiňuje uživatelka Silmarien si vůbec nejsem vědoma.
„Vážně to musí skončit takhle?“. Ano, musí, protože nechci nikomu brát potěšení z objevování pravdy. Anebo přinejmenším toho, co se o ní ví.
Baricco je moje největší literární provinilé potěšení, a proto doufám, že další český překlad přijde s potřebným časovým odstupem. Věřím totiž tomu, že na lékárnických vahách je třeba dávkovat nejen jedy, ale i slasti.

Bez uzardění předesílám, že autora osobně znám a jeho poetice jsem již dostatečně přivyklá.
Po básnících, a umělcích obecně, se chce, aby si s časem vybudovali svůj osobitý, rozpoznatelný styl, ale současně, aby neustrnuli v už osvědčeném, úspěšném a fungujícím.
Fišmeisterovy básně tedy poznáte po barvách (modré a žluté), po zvířatech, svérázném, ale bez výjimky laskavém humoru, hravosti , novotvarech a logice, která není železná, ale českodrážně absurdní. Abyste dokázali jeho poezii přijmout a těšit se z ní, musíte mít schopnost, ochotu a pokoru přiznat autorovi právo vědět více než vy. A nemyslím tím pouze encyklopedickou znalost faktů, ale mnohem více orientaci ve spletitých vazbách, odkazech a vztazích. Věci se u něj dějí jinak, nebo možná i opačně, než známe z žité skutečnosti („Trolejbus číslo 36/drkotá po bolesti hlavy/“,“Do mozku si zasadila/figurku normanského válečníka/a vyrostl jí z ní vnitřní svět./ Chladnokrevný jako/brýle grošované chobotnice./“ )
Už tradičně si můžete otazníky ukroutit nad označením jednotlivých oddílů sbírky. Je to aktuální spíše wittgensteinovské nebo wordovské? Odkazují pojmy „část“ a „mezihra“ k pravidlům ne~ či počítačových her nebo divadelním scénářům?
Mezi samými otázkami přece jedna odpověď! Viz první báseň oddílu 1.1.1.7.
Nové verše častěji než dříve pozorují, zaznamenávají a s obdivem komentují dětský svět, ne snad s nostalgií za uplynulým idealizovaným časem vlastním, ale jako uvažování nad jednou z možností sebepokračování. Básně se místy lehce prodlužují (zkuste si třeba přepočítat strofy třetího z kvarteta portrétů), tulí se k nim názvy/tituly a občas se v nich zaskví rým. Třeba ten mythicky nemožný na slovo slunce.
Ocenění zaslouží i hmotná podoba sbírky, je pevná na dotek a krásná na pohled, pravidla nepravidla.
Radosti netřeba pořád jenom rozumět, radost je potřeba především nenechat upláchnout a navzdory sijiprožít(sic!).

5 26.11.2017

Život bolí tím, co jsme ztratili, nebo nás v ten jediný správný okamžik nenapadlo hledat.
Nepsat/nečíst o něm v této podobě je utíkáním před vlastním stínem.

Teskné, trudné a těžké severské čtení pro chvíle, kdy v tom nedokážeme být sami.

2 20.08.2016

Ze všech českých básníků, kterým to myslí ve vázané formě, mám Radka Malého asi nejraději.
Pro jeho pokoru ke slovu a jasnozřivost k životu.
Sama s jeho básničkama jásám sice tiše, ale zato často.

5 20.08.2016

Po stránce formální se novele nedá vytknout nic. Je sevřená, suverenní a soustředěnost si vyžadující. Ale po stránce obsahu je příliš krutá, protože nic nezakrývající. Sklony k tak utilitárnímu jednání, jaké předvádějí všechny postavy, máme snad všichni a jediné, co nás asi donutí je nepřevést do fáze činu, jsou city k druhým. A o těch v novele nenajdete jedinou zmínku. To se jich tolik bojíme my sami? Nebo "jen" jejich nepřijetí/odmítnutí?

Jeden z nejtěžších příběhů, které jsme kdy četla.

3 20.08.2016

Po velké spokojenosti s oceněným románem Vedlejší pokoje jsem si v nevelkém časovém odstupu půjčila i autorovu povídkovou prvotinu. Považuju totiž povídku za královskou disciplínu, podobně jako kaligrafii v malířství.
Je mi to samotné líto, ale tuhle sbírku jsem nemohla po přečtení zhodnotit jinak, než jen jako nutné vypsání se z obdivu ke klasickým autorům a současně k hloubce svého (autorova) přemýšlení.
Všechno jsou to příběhy "z oněch časů", s archetypální v podstatě jedinou postavou a jsou tak přetížené urputností, doslovností a strnulou vážností, až to u zkušeného čtenáře vede k pousmání resp. pátrání, kde už to četl dříve.
Méně bývá někdy více a způsob, jaký autor zvolil pro svou druhou knihu, kdy neméně závažná témata nechává proznívat v kulisách současnosti, v chování, jednání a dialozích konkrétně vykreslených postav, se mi zdá být mnohem lepší cestou.

Jednou větou: Určitě mě tato sbírka neodradila od pozorného sledování budoucí práce autora, ale vracet se k ní rozhodně nebudu.

2 03.08.2016

Oproti anotaci čas poskočil o padesát let, takže dnešní čtenářka (vážně bych chtěla vidět kluka, který by se do ní pustil), ji může číst NAOPAK, jako zprávu ze světa, nejen Japonska, který už není. Světa, kde poslední válka sice na papíře skončila, ale její devastující účinky jsou dosud patrné nejen v přímo zasažených geografických lokalitách, ale především v myslích současníků. Světa těsně před nástupem globalizace, digitalizace a virtualizace.
Příběh je lineární, vystačí si s hrstkou postav, je psaný až publicistickým stylem (ovšem v kontextu 60. let 20. století, nikoliv dnešní žurnalistiky). Přesto dosahuje mimořádné účinnosti ve vykreslení věčných otázek, vztahu nového a starého, úcty k tradici a potřeby nového, konfliktu mezi pokrevností a nabídnutou snovou perspektivou. Nadčasovost získává vylíčením osudové lásky, která bývá mj. charakteristická tím, že nás PŘINUTÍ uznat právo toho druhého nás obětovat svému, třebaže možná jen domnělému, štěstí.
V novelce není ani jediná "velká věta", taková, jakou si my holky všeho věku tak rády vypisujeme do svých "památníčků", přesto svou velikost nechala stvrdit časem.
Za ocenění kromě obsahu stojí i skvostná lettristická obálka.

31.07.2016

Nadčasový klenot. Sama bych se k jejímu čtení asi nikdy nedostala, nebejt...
Román starý víc než 115 let, ale naprosto přesně dokumentující trýznivou snahu člověka přežít, v jakékoli době. Reálně přežít, ne jen život vydržet. Kdyby někdo chtěl napsat soudobou variaci na tento příběh, změnil by reálie, způsoby paběrkování, ale určitě ne popis vnitřního života hlavního hrdiny. Útlá knížka, dávající materiál k přemýšlení na dlouhé hodiny toulání. Inspirace pro vlastní hrdost a snahu nezaprodat se příliš lacino. A to vůbec nezmiňuju ty vnitřní odkazy na příběhy externí.
Jednou větou: Zásadní kniha mého letošního čtenářského života.
Ještě letmo proběhnu ten aktuálně vydaný překlad z tvůrčí dílny Vilmy Kadečkové, Četla jsem totiž vydání z roku 1959 v překladu Milady Krausové-Lesné(včetně ideologického pláštíku předmluvy :-)).

5 19.07.2016

Pro mě naprosto zásadní vztahová knížka. Už jenom pro ten způsob, jakým se ke mně dostala.
Mám z ní podrobné výpisky, které si opakovaně pročítám, když sedím s hlavou v dlaních nad nějakým svým příběhem.
Doporučuju svým přátelům, ale nevím o nikom, kdo by si ji skutečně přečetl, nebo dokonce ocenil. Tak se snažím podsunout ji vám!
:-)

3 16.07.2016

Vědoma si skutečnosti, že program čajové školy bude pestrý, chtěla jsem si vzít na cesty raději povídky, než román. Etgara Kereta jsem měla v hledáčku své čtenářské přízně dobré dva roky, poprvé mě zaujal v jakémsi časopiseckém rozhovoru. A moje těšení se bylo vrchovatě saturováno. Povídky jsou krátké, ale velmi přesné. Plné nápadů, skvěle vypointované a přestože dole, na dně, cítíte tu pro nás nepředstavitelnou instatněválečnou izraelskou realitu, jsou laskavě ironické, smířlivé a místy až veselé. Schopnost napsat takhle zdánlivě lehounce odsýpající povídky musí být jistě podložena skvělou znalostí spisovatelského řemesla a současně nepodlehnutím rutině. Přízemnost, víra v člověka i B-ha a magický realismus jsou namíchány se zkušeností starého šamana, bílého čaroděje. Mám před sebou hezkou dobu objevování dalších do češtiny přeložených sbírek.

Všem milovníkům scénického přednesu bych přála slyšet a vidět dramatizaci povídky Katzenstein v podání (jinak na pódiích tak uměřené) akordeonistky a zpěvačky Stáni Žambochové, jak ji vloni v létě vystřihla na střeše vsetínské knihovny.

1 13.07.2016

Tohle je přesně ten styl vyprávění, které chci čítávat. Opakovaně. Na hladině klid, v hloubce archetypální bouře. Navíc podané s lehkostí a ironií mazaného lišáka, který zabíjí, jen když má hlad.

Naprosto stejným dojmem na mě působil samotný autor, na besedě se severskými autory ve studentském klubu v Celetné, v rámci Světa knihy.

K jednotlivým motivům a scénám knížky se můžete opakovaně vracet a promýšlet, domýšlet a snažit se je pochopit v souvislosti s vašim osobním příběhem. A co na tom, že vy se OBVYKLE z člověka na ptáka (a opačně) neměníte.

Jednou větou?
Kterak suchar díky naslouchání starým příběhům a krádeži k malému, ale sytému štěstí přišel.

1 28.06.2016

Ve snaze o pestrost čtenářských zážitků jsem si po vysoce intelektuální, reflexivní, na děj naprosto rezignující próze chtěla dopřát čistý příběh. A taky chtěla zjistit, co místně příslušná regionální stanice Českého rozhlasu propaguje za literaturu. Zrodil se z toho výběrový omyl roku. Měla jsem dát na instinktivní nevoli, která se ozvala hned nad typografickým vypravením knížky a výtvarným pojetím obálky.
Nechci být na malé knižní nakladatelství přehnaně přísná, tak vyčtu pouze to přehusté řádkování textu. Autorka své vyprávění příliš do odstavců nečlení, takže s každou stránkou se vám před oči vyvalí těžce čitelný monolit písmen. Chápu, s každou stránkou rostou vstupní náklady na tisk, ale tohle je moc i pro to mnohými vzývané letní, oddechové čtení „na pláž“.
Ale to je forma, a obsah je pro mě mnohem horší. Jestli takto chce vědomě psát zkušená, vzdělaná žena, pak se nesmí divit, že je v očích některých termín „ženská literatura“ opravdovou nadávkou.
Netvrdím sice, že literatura musí život odrážet dokonalým zrcadlem, v poměru 1:1, ale jestli takto žijeme, pak tedy rozhodně nemluvíme jako postavy tohoto románu. Příklad: Hladový muž se vrátí z práce a vyčítá své manželce, že za celý den „nic neudělala“ slovy: „Tys nepekla? Domluvili jsem se přece, že když zůstaneš doma, postaráš se o domácí chléb“.
Příběh vrší jedno klišé za druhým, věty jsou téměř holé, metafory plytké. Vnitřní hlas „přihlížitelů“, to jsou ty pasáže psané kurzívou, jak z té nejhorší motivační esoterické příručky.
Milostnou scénu v příměstském penzionu, plnou podstatných jmen uvozených kapitálkami, jsem ještě zvládla v naději, že se na dalších stránkách s ulehčením dozvím, že se jedná o parodii na červenou knihovnu, ale scéna na Karlově mostě předcházející Viktoriině útěku do ciziny, k „sobě samé“, je absurdně z prstu vycucaná. Tohle je vážně teď a tady nemožné.
Vracím tedy knihu nedočtenou a zde na DK nehodnocenou do koloběhu jiných čtenářských očí a dlaní, protože se mnou se takovéhle pojetí psaní naprosto míjí.

Nemohu posoudit tento román v kontextu předchozí autorčiny tvorby, protože tohle byla první knížka, kterou jsem od ní, motivována udělením ceny Magnesia litera, přečetla.
Knížka vrchovatě naplňuje, co svým titulem slibuje. Je plná cizelovaných, dlouhých a složitých souvětí, která jsou natočena na jádra, která představují hlavně reálně žijící osoby, ať už autorčini současníci nebo velké postavy české literární historie. To celé občas lemováno jak hrdiny řeckých mýtů, tak odkazy na C.G. Junga a jeho archetypy.
Námitky depresivnosti odmítám, protože dokud neumřeme sami, umírají nám resp. budou umírat naši blízcí i vzdálenější. Tedy obecně lidská situace, kterou se musíme učit nějak ustát.
Jsem vděčná každému, kdo mi nechá nahlédnout do svého strukturovaného rozmýšlení, takže za mě, tu, která netrvá na sériovém rychlopříběhu cesty z A do B, velká spokojenost.

3 22.06.2016

Tento špalík bude podložkou pod mou rovnováhu napořád.
Zarážkou mého poraženectví.
Narovnávačem svěšených koutků.
KáPéZetkou.

Obsah i forma kokoliovsky precizní.
První kniha, která sumarizuje obsah publikovaný na sociální síti ne pro snadnou možnost na něm vydělat, ale jako příležitost těšit se z něj off-line.

Poklad nepotřebuje doklad,
a to ani příjmový, ani výdajový.
:-)

12.06.2016

Autorka měla u nás v knihovně o této své knize resp. svém pobytu na Islandu resp. o praktických tipech pro studenty/tuláky/dobrodruhy besedu. Chtěla jsem jí dát přečtením knihy druhou šanci, ale ani ta mě nakonec příliš nepřesvědčila.
Osudy zpovídaných jsou jistě zajímavé, ale buď autorka výpovědi NIJAK literárně neupravovala, nebo není příliš zdatná stylistka. Dále se mi pranic nelíbila typografie a "splývání" obrázků na stránkách obrazových příloh.
Je to škoda, kvalitní křídový papír a tisk by si zasloužil i odpovídající obsah.
Jsem asi zhýčkaná cestopisy jiných autorů resp. předtiskových přípravců.
:-)

07.06.2016

Alessandra Baricca jsem objevila asi před 8 lety a v jednom rychlém sledu přečetla Hrad z písku, Oceán, moře i Hedvábí. A byla nadšena. Pak přišla pauza, přestože jsem věděla, že ve slovenštině (kterou vládnu i aktivně docela obstojně a moc se mi líbí), existují další přeložená díla.

A teď Pan Gwyn... jako byste na ulici náhodně potkali životní lásku a sedli si s ní na čaj, na půl hodiny, než se vrátí zpět ke svým. Všechno je zpátky, mezičas jako by nebyl a zase nic nebude. Skvělý příběh, ohňostrojová oslava jazyka, vyprávění příběhů, lásky k moudrosti a knihám, které ji nesou. Oslava mužského přátelství, humoru a svědectví o tom, že lidi bez zábran to mají nepřekvapivě vždycky snadnější a ÚSPĚŠNĚJŠÍ, než my pochybující váhavci. Oslava gest a symbolů, pomník magorům, jdoucím tvrdohlavě svou okrajovou, ale jasnou cestou. Mystifikace, tajemství a radost z okamžiku prozření.

V hlavě narůstá krátký seznam lidí, kterým bych tu knížku chtěla dát.

5 30.05.2016

Trošku přímočařejší příběh, než jaké obvykle vyhledávám, ale vůbec ne špatný. Plusové body mu určitě přidává ta stylizace do "výzkumné zprávy", analytický rozbor příčin mlčení a varování před tím, jak může dopadnout snaha o předirigované, přeplánované, ultrasterilní dětství našich potomků.
Vadily mi ale dvě věci. Dobové pozadí útěku hlavního hrdiny z tehdejší NDR je podáno tak předžvýkaně, že to musí být českým čtenářům generace paní spisovatelky až k smíchu. Ale dobře, my toho o amerických dějinách taky moc nevíme.
Druhá námitka je zásadnější, psychologická. Je příliš poznat, že příběh muže psala žena a nevyhnula se projekci. Konkrétně scény (a dialogy) okolo narození dítěte, by jistě ráda prožila (a slyšela) nejedna nastávající maminka, ale jestli existuje taková šťastná mezi čtenářkami zde na DK, ať mi napíše do zpráv a pošlu flašku dobrého vína jí&jejímu spolurodiči.
A obsah stran 252-256 je prostě póza, póza a zbytečná póza.

1 29.05.2016

Úvahy a komentáře Marka Orka Váchy jsou tím základem, na kterém se mohou sejít všichni, kteří dokáží vnímat současnost bez předsudků. Smiřuje selský rozum, dar víry i přísnou logiku přírodních věd. A po stránce řemeslné, tedy literární, stručné, precizně formulované, široce srozumitelné a bez stopy vzdělanecké pýchy.
Aneb, s trochou nadsázky, hlas PRO bloudící na obou pólech pouště.
:-)

4 24.05.2016

Moje první zkušenost s drobnými texty Roberta Walsera a hned spříznění na druhou.
Naprosto sbíhavý způsob humoru a nazírání na svět i sebe.
Téměř s časem asynchronní, málem bych nepoznala, že to není můj současník.
Pro mě osobně velký začátek.

2 23.05.2016