SBH přečtené 627

Mořský detektiv 2017, Mark Douglas-Home

Obálka vypadá fádně, ale báječně se hodí k leitmotivu knihy, a tím jsou mořské proudy. Kniha na mě tak nějak zbyla v knihovně, kam jsem přišla pro větší pecky. Jak jsem ale v důsledku byla ráda! Autor příběh vypravuje v er-formě převážně z pohledu samorosta Cala, přesněji Caladha McGilla, skotského ekologického aktivisty. Dalším pohledem přispěla sympatická policistka Helen, trpící mužským (a nejspíš i ženským) šovinismem, která relativně tísnivé vyprávění osvěžila ironickými vtípky. Tady bych ale viděla drobný zádrhel. Neatraktivní zjev hrdinky byl zjevně větším problémem pro autora, než by byl ve skutečnosti jak pro Helen, tak pro většinu jejího okolí. Inu povrchní chlap. Ačkoli děj působil neotřele, největším tahounem pro mě zůstaly postavy. Cal je rozhodně týpek s chybami a spoustou špatných rozhodnutí, ne ve všem s ním souhlasím, přesto je mi sympatický. Helen taktéž a vlastně všichni byli plastičtí a barevní. Takže postavy za jedna. O ději jsem se už zmiňovala, překvapil. Na druhou stranu bych knihu nezařadila mezi detektivky. Ano, pátrá se tu po tajemství, vlastně po pěkné řádce záhad. Nicméně klasické atributy žánru bych hledala obtížně. Dobrodružné, napínavé, zajímavě napsané a týkající se bolavých problémů současného světa, to ano. Detektivka ne. Sychravé, strohé a divoce krásné Skotsko ze stránek doslova trčelo. Popisy autor zvládl bravurně, skoro bych uvítala, kdyby trochu ubral. Nemusím vědět o každém zákrutu silnice, která vede k pobřeží, chvílemi jsem se ztrácela. Ovšem do prostředí mě text vtáhl dokonale. Čtivé to bylo, postavy zaujaly. Zápletka, přesněji řečeno obě byly nosné a udržely napětí po celou dobu. I vyústění naplnilo očekávání, i když podezření o zádrhelech dědečkovy smrti jsem měla podstatně dřív, než se o nich dozvěděl Cal, a nemýlila jsem se. Asi nejlepším momentem, nejspíš úmyslně, byl okamžik zúčtování s padouchem Ryanem, to mě zahřálo u srdéčka. Z dědečkova osudu mi bylo smutno. Spousta emocí, zajímavé prostředí, neotřelé zápletky i děj, barvité postavy. Vřele doporučuji.... celý text

Úvod do teórie chaosu 2016, Jana Plauchová

Přemýšlím, jestli jsem vůbec někdy četla lepší hard sci-fi, a skoro bych řekla, že ne. Prostě bomba. Přitom mi kniha doma ležela dlouho. Věděla jsem, že to nebude odpočinková záležitost, tak jsem to odkládala a odkládala, až jsem si čirou náhodou přečetla první větu. A nebylo cesty zpět. Perfektně vystavěná zápletka, dokonalé zdůvodnění a při veškeré fantastické nadsazenosti důkladné ukotvení v základních fyzikálních parametrech tohoto vesmíru. Poklona, bez debaty. To je věc, která dostává hodně na frak. Knihy vydávané v současné době za sci-fi jsou spíše mýdlovými operami. Jak zde zmiňuje několik uživatelů, autorka složitá a obtížně uchopitelná témata čtenáři servíruje s lehkostí a čitelností, jakou lze jen obdivovat. Ovšem přidaná hodnota příběhů Jany Plauchové je jednoznačně ve vztazích a postavách. Pete je jeden z nejlepších literárních charakterů vůbec. Jeho plasticita a uvěřitelnost je úžasná. Celou dobu jsem si říkala, jak ohromně statečný a zároveň zralý ten člověk je, dávno před heroickým závěrem. Vztahy, záležitost ve sci-fi opomíjená až zavrhovaná, zde hrají klíčovou roli. Emoce dávají hloubku každému řádku. Jsem nadšená. O literárním mistrovství autorky není třeba vést diskuse. Břitké a naprosto reální dialogy představují lahůdku. Já jsem si tedy užívala i barvité a výstižné popisy, které mě přenesly na místo uprostřed Indického oceánu (či do závratných hloubek pod hladinou). Další jedničku s hvězdičkou dávám za budování napětí. Jak už jsem zmínila, text mě zaháčkoval první větou. Následovalo naprosto dokonalé dávkování tajemství a sypání drobečků odhalujících celou záhadu. Nad jejíž komplikovaností jsem tajila dech. Přitom jsem ale nikdy neztratila přehled a souvislosti. Vymyslet něco takového je jednoznačný majstrštyk. Dovolím si jen jednu drobounkou připomínku, která se ale týká pouze mě osobně. V poslední čtvrtině mi už toho dramatu přišlo prostě moc. Ačkoli čestně přiznám, že si neumím představit, jak jinak to vyřešit. Konec představoval lahůdku ve všech směrech včetně naznačení případných linií v paralelních vesmírech. Vřele doporučuji, skvělá kniha.... celý text

Šifra mistra Leonarda 2008, Dan Brown

Co ještě dodat k bestselleru, který poprvé vyšel před dvaceti lety, já sama ho četla tehdy dvakrát a v současné době se k němu potřetí vrátila? V první řadě to, že mu čas uškodil. S odstupem mnoha let a mnoha přečtených knih vidím spoustu závad. Kdesi jsem slyšela, že Brown je špatný spisovatel, ovšem dobrý vypravěč příběhů. Nemohu se ztotožnit, naopak mi připadne, že řemeslo má autor zvládnuté více než slušně, zato Langdonova eskapáda pluje na hodně rozbouřené vodě. Nejvíc ze všeho mi nyní kniha připomíná Dänikenovy Vzpomínky na budoucnost. Hraje na vděčnou strunu konspirací a záhad včetně pikantního pomlouvání církve. Když Langdon sveřepě dokazuje, kde všude v přírodě nalezneme číslo fí (o němž mimo tento román nemám potuchy), člověku se dere na mysl výstižné: kdo hledá, najde! Stejně tak jako vyhledávání pravého příběhu Máří Magdaleny v přírodě kolem, ve všech uměleckých dílech napříč historií i spektrem a tak podobně, které se potácí na výkladu velmi abstraktní metafory, pod níž si každý může představit to, co chce. Charakteristika postav dobrá, popisy výstižné a barvité, to je dnes již výjimka, děj kostrbatý, prokládaný rozvleklými vysvětlujícími pasážemi. V důsledku mě iritovalo, kolik akcí stihne Langdon se svou girl za několik málo hodin, přesně od jedné v noci do svítání. Odhalení šifry v Louvru, vyloupení banky, návštěvu u rytíře včetně zdlouhavého objasňování a luštění záhady, souboj s fanatickým mnichem a odlet do Británie. Panečku. Autor zapomněl uvést, že si od Hermiony vypůjčil obraceč času. Zdánlivé logické nesrovnalosti byly nakonec vysvětleny, za to palec nahoru, a celkově závěr zlepšil můj dojem, jednak jeho vyznění (alias happy end), a potom kvantový způsob nalezení/nenalezení tajných listin. Ovšem setrvalé omílání křečovitých pravd mi časem lezlo na nervy. Převorství Sionské se snaží navrátit ženě její důstojnost a moc, přitom ale v řadě velmistrů najdeme samé muže, mezi strážci tajemství také, samotná Sauniérova partnerka, byť členka organizace, neměla o manželových aktivitách ani potuchy, vše zjistila na základě ženské intuice... No potěš koště. Ze všeho mi vyskakuje pouze adorování ženy jako sexuálního objektu a tím Převorství Sionské v otázce feminismu končí. Nyní superspoiler. Naprosto nepřekonatelně mi vadí, když se z nejlepšího přítele vyklube ústřední padouch. Jsem asi divná, ale tohle je u mě prostě přes čáru, tudíž hodnocení knihy tímto dostává zásadně na frak. Takže za tři, přičemž hvězda za hezký konec, jinak by veledílo dosáhlo s bídou na dvě.... celý text

Rogenovo oko 2021, Jarmila Mlčoušková

Kniha vyšla u prestižního nakladatelství patřícího pod moloch Albatros Media. Tento fakt by měl zajišťovat určitou kvalitu, ale bohužel tomu tak není. Chtěla jsem podpořit českou autorku a anotace zněla lákavě. Když jsem stránky otevřela, příběh mě v prvním odstavci zaháčkoval a já se do něj vrhla s nadšením. Které ale velmi rychle vyprchalo. Prvním kritickým bodem byla roztříštěnost děje. Pořád jsem čekala, kdy se jednotlivé střepy složí v mozaiku, ovšem do posledního řádku jsem se nedočkala. Namísto toho i v poslední kapitole naskakovaly nové a nové postavy s dalšími a dalšími zápletkami. Nebylo zřejmé, který zajíc je ten hlavní, autorka uspořádala hon na všechny a v důsledku neulovila žádného. Celou dobu mě vrcholně iritovalo mračno bohů na stroji, kteří se z nebes snášeli pokaždé, když bylo potřeba. Klíčové situace jsou odbyté nebo rovnou vynechané. Drobné nesmyslné nelogičnosti mi také dávaly zabrat. Jako příklad uvedu výlet tlupy čarodějů pod vedením Lovce s cílem osvobodit draka. Celé to připomínalo školu v přírodě žáků základní školy, jako ostatně většina příhod v knize. Lovec pro partu mladých mužů na týdenní pobyt sbalí jen pár zapařených špekáčků a sám se na zbytek doby vypaří. Lovkyně, alias „lovčajda“ grrrrr, Karmína s sebou na výpravu nevezme žádnou zbraň, zato se táhne s moukou a hrachem, jako fakt? A hrstkovou polévku uvaříte v domácnosti plné zbytků, nikoli na tábornické výpravě, kde žádné jídlo není. Největší katastrofou byly ale postavy. Životaschopnost prokazovaly asi jako figurky Člověče nezlob se. Všichni se chovali úplně stejně, a to jako nevycválaní, lehce přitroublí puberťáci, včetně Arcimága, Renegáta či partičky policistů. Lovcovo charisma jsem nezaregistrovala, inteligenci či zručnost čarodějů taktéž. O neohrožené Karmíně, která se víc starala o svůj make-up než o boj a zbraně, už byla řeč. Takže jediná hrdinka, která vyčnívala z davu, byla neohrabaná a neschopná Elanis. Trdlo, ale aspoň něčím zvláštní. Mimochodem Karmíniny namlouvací rituály představovaly čiré utrpení. Jako že veškerý emocionální náboj textu se limitně blížil k nule. Ani jeden z hrdinů mě nezajímal, nikomu jsem nefandila. Jo, o Paní cest jsem měla matnou představu, že nebude úplně oukej, ale jelikož se všichni chovali hloupě a nesmyslně, takže jsem počítala, že zapadá do koloritu. Dvě věci musím autorce přiznat k dobru, opravdu neotřelou a bohatou fantazii a potom vysokou čtivost. Ačkoli všechny složky díla selhaly, knihu jsem zvládla celkem rychle. Vystavěný svět by byl u někoho literárně zručnějšího kromobyčejně zajímavý, kdyby dotyčný dokázal své představy překlopit na stránky. Autorce se to ale vůbec nedařilo. V popisech beznadějně selhávala, pokud se jimi vůbec zatěžovala, a to se nestávalo často. Prostoduché až hloupoučké, roztříštěné, žádné napětí či jiné emoce, schématické papírové postavy. Takže velké zklamání a za mě rozhodně ne.... celý text

Hrobník a dívka 2023, Oliver Pötzsch

Detektivka jak ze staré školy, která mi připomíná případy Sherlocka Holmese. Asi největším kladem románu jsou postavy. Jsou barvité, dýchající, Lea zbožňuju, Julie je sympaťačka, Leovi parťáci z policie projevují všechny znaky skutečných osob, na jednu stranu by si zasloužili pár facek, na tu druhou je člověk chápe. Augustin je svéráz, jemuž jsem nakloněna na stránkách knihy, ale v reálu, no, nevím, jak bych zvládala jeho zatuchlý odér. Samozřejmě nesmím vynechat Augustinovy zápisky o pohřebních rituálech různých národů. Bylo to méně odpudivé než informace o mrtvolách v prvním díle, zato zajímavější a zábavnější. Rozhodně palec nahoru. Spletitý případ se vine historickou Vídní, klopýtá přes roztroušené důkazy a nevěrohodné výpovědi svědků, umaže se při pátrání či potyčkách v kanálech. Člověk, jehož jsem podezírala nejúporněji, byl nakonec nevinný jak lilium, přeloženo rozuzlení bylo překvapivé. Asi teda víc pro Lea než pro mě, ale i já jsem tajila dech. Komplikace s falešným obviněním černošského náčelníka mi už přišla jako zbytečná klička, snaha prokázat pokrokovost hrdinů navzdory rigidní době a prostředí. Ukázalo se, že má své opodstatnění, ale přece jenom tuto odbočku bych zjednodušila. Nesmím vynechat pěknou obálku, přiměřeně tajuplnou a náladovou. Bohužel mám však i výtky, které se jako obvykle týkají práce nakladatelství. Takovou spoustu pravopisných či syntaktických chyb na stránku si román opravdu nezasloužil. Takže vřele doporučuji, ovšem za pekelně odfláknuté korektury strhávám jednu hvězdu. Omlouvám se, Herr Pötzsch.... celý text

Bílá noc 2015, Jim Butcher

Nečekala jsem takový pokles v kvalitě. Úvodní díly série měly své mouchy, které se někdy čtvrtým dílem podařilo dokonale vychytat. Pak už jsem se vezla na vlně nadšení, až jsem narazila do intrik Bílého dvora. Klady. Jako obvykle jsou zločiny slušně zdůvodněné. Jednání postav má svou logiku a mantinely. Pak je text vtipný, takže zvládám i úseky, které mě nudí. Harry se zbavil svého bolestínství a už naplno prohlašuje, jaký je mega kchůl čaroděj. Murphyová se chová jako normální lidská bytost. Ramirez a Molly jsou zlatíčka, pikantní detail z Ramirezova života je hodně neuvěřitelný, ale takové věci se opravdu stávají. Thomase miluju, bohužel však nedostal tolik prostoru, kolik by se mi líbilo. Tento nedostatek vynahrazují pasáže s Mousem, za mě dobrý. Zápory. Překombinovanost zápletek a řešení. Nenašla jsem logické kiksy, ale těch zvratů bylo na věrohodný příběh přespříliš. Závěrečná bitva roztahaná do čtyři kapitol pro mě představovala čiré utrpení. A opět jsme svědky klasického problému, kdy klaďasové umírají jak na běžícím pásu, ale záporáci jsou nezničitelní. To je úmorné a nelogické. Harry se sice zbavil svého bolestínství, na druhou stranu autor vytáhl jiný, stejně strašlivý nešvar, dlouhosáhlé filosofické úvahy na libovolné téma (např. o prospěšnosti bolesti a podobně), které do daného žánru prostě nepatří. A zpočátku jsem padla na spoustu chyb v překladu a v pravopisu, ale to je obehrané téma. Když jsem zjistila, že druhou půli série již nakladatelství nevydává, byla jsem smutná. Po přečtení tohoto dílu si říkám, že je to možná dobře. Ovšem odhalení Thomasova tajemství představovalo sladkou a dokonalou třešničku na jinak ne příliš povedeném dortu. Tento nápad se autorovi opravdu hodně povedl.... celý text

O mé rodině a jiné zvířeně 1986, Gerald Durrell

Tuto knihu jsem dostala, a přestože jsem kdysi dávno některou od autora četla, tudíž tušila, o co kráčí, tahle mi dlouhé roky ležela ve frontě a nějak jsem se k ní nedokázala prokousat. Zasáhl osud, já ji otevřela a rázem získala další přírůstek do svatyně titulů, které mě spolehlivě rozesmějí a zlepší den. Desetiletý Gerry vypráví příhody z tříletého pobytu na Korfu s početnou, velmi svéráznou rodinou. Tudíž ich-forma a víceméně román v povídkách. Na čtivost to však nemělo vliv, ke stránkám jsem se s nadšením vracela v očekávání, jakou hloupost provede Margo, čím své příbuzné rozčílí nadutý Larry a jaké přiměřeně odporné zvíře si Gerry ochočí. V plejádě barvitě vykreslených postaviček s přehledem září řecký učenec Theodor. Jeho historky mě pokaždé rozplakaly (smíchy) a nejspíš vítězí divadelní představení Tosca, ačkoli ani souboj Řeků s Peršany nebyl marný. Nesmím opomenout další úžasnou složku nesmírně poetické a barvité popisy jak krajiny, tak počasí, zvířat, budov a podobně. Nejen že mě dokonale vtáhly do prostředí, ale byly napsány okouzlujícím jazykem. Tímto vzdávám hold i překladatelce E. Tilschové. A pochopitelně autorovi ilustrace na obálce, panu Bornovi. Vydání z roku 2004 u BB art má proti tomu obálku nevýraznou a naopak výrazně zavádějící. Je to čtivé, zábavné, poučné, lyrické, barvité, jedním slovem skvělé. Vřele doporučuji.... celý text

Delila Greenová má všechny na háku 2022, Ashley Herring Blake

Lákal mě námět a opravdu moc se mi líbí obálka. Dobře se to četlo. Občas se autorce povedl břitký vtípek. Ale po dočtení můj názor na knihu nabral sestupnou tendenci. Takže popořadě. Postavy mi přišly velmi dobře charakterizované i vykreslené, takže ačkoli třeba taková Isabela za celou knihu pronese sotva dvě věty, jenom z důsledků jejího chování jsem ji začala upřímně nenávidět. Delila byla velmi sympatická se všemi démony i povahovými škraloupy. Ohledně tří kamarádek oceňuji posun, k němuž mě autorka přiměla. Na začátku mi byly všechny protivné, abych dočítala plna sympatií. Obzvlášť Irisin charakter měl hloubku a barvitost. Děj. Jediné překvapení představovalo Astridino prozření krátce před koncem, čekala jsem totiž delší expiraci a echt patetickou a afektovanou scénu na veřejnosti, čímž vyjadřuji autorce poděkování. Na druhou stranu se povinných amerických mantinelů romantického příběhu držela tak úporně, až mi zkazila dojem. Závěrečné Velké Nedorozumění se točilo na uzavřené sázce, což je ohrané až na kost. Claire, která celou dobu reprezentovala ústřední dobračku, se v závěru zachová sobecky a bezohledně a ještě byla za chudinku, to mě naštvalo. V čem se ale příběh utápěl a bylo to úplně zbytečné, bylo neustálé opakování pocitů hrdinek a detailní popisování erotických scén. Trocha sexu je jistě příjemná, ale tady měl čtenář naservírován každý dotek a vzdech a záchvěv vzrušení, což po čase začalo nudit. A s těmi pocity taktéž. Delila to měla v životě blbý, to nerozporuju, ale zopakovat to na každé stránce třikrát není nutné. Četlo se to hezky, ale výsledný dojem nic moc. O velkorysé toleranci úzkoprsých amerických venkovanů vůči homosexuálnímu vztahu si myslím svoje, a možná se mýlím. Ovšem skutečnost, že v Bright Falls nepotkala Delila dvacet let jediného queer spoluobčana, ale po dalších deseti letech tam naopak nenajdete jediného heterosexuála, mno, to je taky na budku. Slušný průměr.... celý text

Harry Potter a Fénixův řád 2004, J. K. Rowling (p)

Tímto dílem byla zlomena kletba série, aspoň pro mě, a dobrodružství HP se mi začala líbit. Sama za sebe si to zdůvodňuju tím, že se autorka přiblížila stylu alter ega Galbraitha. Dokonce ani pasáže u Dursleyových pro mě nebyly tak zničující a na konci je vysvětleno, proč tam Harry v létě musí být. Na druhou stranu nechápu, proč nemůže zůstávat i přes léto v Bradavicích? Zkrátka víc než předtím mi na mysli tane fanfikce Nedej se!, která důvtipně vyzdvihuje všechny nedomyšlenosti originálu. Umbridgeová představuje ústředního padoucha všech dob, a právě v kontrastu s tím se mi líbilo, jak se proti ní všichni semkli. Fred a George jsou mými favority. Naopak začíná být naprosto zjevné, že Brumbál je stále vzdálenější charakteru pořádného kladného hrdiny. Jeho chování k Harrymu je vyloženě ostudné, ještě je pokrytecky omlouvá láskou (blehuhe), a svým způsobem kope za tým Voldemort. Hlavní otázkou a víceméně i nejhorší závadou knihy je fakt, že neobsahuje žádnou ústřední zápletku a příslušnou pointu. Autorka nejspíš potřebovala uvést Voldemorta do světla reflektorů a zároveň na scéně udržet Harryho jako tahouna příběhu. Protože zádrhel s kletbou byl více než nanicovatý a hrdinové svádějí důležitější boj s byrokracií představovanou ministerstvem, které svou úzkoprsostí a přizdisráčstvím dopomáhá pánu zla k moci. Na plný počet tahle série asi nikdy nedosáhne, ale tento kousek byl první povedený.... celý text

Kozel zahradníkem 2022, Miroslava Dvořáková

Metaprostor je vesmír neohrožených, charismatických, charakterních mužů a žen, které bych se bála potkat za pravého poledne slunečného letního dne. Ale konec dobrý, všechno dobré. Smíchejte jednoho supr čupr rebela s nesnadným životním údělem, dále přidejte několik lžic lechtivých dobrodružství, jednu záchranu vnadné brunetky, poduste vyšetřováním vraždy, okořeňte válečným tažením a zahustěte politickými intrikami na státotvorné úrovni, a máte další skvělou knihu této autorky. Jako obvykle jsem zcela propadla hlavnímu hrdinovi, bouřliváku Rawenovi. Pak jsem si lámala hlavu, kdo zavraždil císaře a následníka trůnu. Netrefila jsem se, ale mnou podezíraná osoba tak jako tak zvítězila v soutěži o nejodpornější kreaturu díla, a to jí sadistická mrcha Krassiona šlapala na paty. Takže klady? Svižný děj, při němž je problém knihu odložit. Popisy, které vtáhnou do prostředí, ale nezahltí tok vyprávění. Domyšlené reálie, motivace postav. Propracované universum Metaprostoru mě nepřestane uchvacovat pokaždé, když se do něj ponořím. Nesmím zapomenout na břitké a zábavné dialogy. Ale pro mě je největším tahounem vždycky (u této autorky) hlavní postava. Jo, došlo na setkání s Ottou, a upřímně oproti plošně všem ženským postavám, a i mnohým mužským (takovému Konvexovi jsem taky nepřišla na chuť), to bylo učiněné zlatíčko. A na konci jsem dostala naservírovanou důvtipnou kličku, kterou jsem si opravdu užila. Rozhodně další skvělý literární počin, který nedržím v ruce naposledy. Jednu hvězdu dolů za Graciellu, jinak ovšem skvěle zpracovaný charakter. Ale víte co, lezla mi na nervy pekelně. Rozhodně doporučuji.... celý text

Vrčící naděje 2023, Lenka Hnátová

Další neotřelý počin svébytného nakladatelství Canc. Jak je u Cancu zvykem, kniha má úžasnou obálku, sexy, znepokojivou, vypovídající a pro mě osobně prostě krásnou. I kdybych nevěděla nic dalšího, kvůli ní bych si knihu pořídila. Pak ten název, vtipný a překvapivý. Samá pozitiva. Vypravěčem je bývalý voják Samael, který se těžko smiřuje s koncem války, stále v něm převládají zabijácké reflexy, zároveň má pošramocenou duši a budoucnost je velmi mlhavá. Ona je mlhavá, ba přímo katastrofická dost obecně, celý příběh se odehrává na pozadí totální apokalypsy, což byl aspekt, který zvyšoval naléhavost a tragické vyznění. Pak se na stránkách hodně bojovalo a střílelo, probíhaly vojenské mise, přepadávalo ze zálohy a tak podobně. A do toho všeho je vpleteno spousta něhy, lásky a nečekaného přátelství. Nenápadně, organicky, zato hluboce a dojímavě. Komunikace beze slov? Mistrovský kousek. Roztomilí, něžní, zářící vlkodlaci? Kdo to kdy viděl, ale sem s nimi! Autorka hýří neotřelými nápady a vtipnými situacemi, krásná vlkodlačice nemluví a místo šatů používá ocas, přesto nepůsobí vulgárně nebo primitivně. Občas projevuje víc fištrónu než Samael. Samaelovo tápání v otázce, kdo je přítel a kdo zrádce, zamotalo hlavu i mně a musím říct, že konec byl rozhodně překvapivý. Chápala jsem i jeho rozpolcenost ve vztahu k Iole, na druhou stranu tam bych trochu ubrala na rozervanosti a přidala na rozhodnosti. Ovšem k postavě bývalého vojáka celý vnitřní boj dokonale pasoval. Nesmím zapomenout na grafické zpracování s bublinami citoslovcí, které atmosféru dokonale dotáhly. Bavila jsem se královsky a rozhodně doporučuji.... celý text

Obojek 2023, Rosana Zvelebilová

Autorčin svébytný styl mi rozhodně sedí. Hned na začátku hodí čtenáře do víru událostí a s třeskutým šarmem doporučí: Plav! Jak už jsem poznamenala jinde, ráda plavu. Ovšem tady jsem se ve spletitém příběhu se silnou filosofickou linkou zorientovala až napodruhé, čímž můžu jenom doporučit k vícenásobnému přelouskání. Pokaždé jsem odhalila něco nového. Jedná se rozhodně o nevšední dílo, které na první pohled působí jako jednoduchý brak, aby si čtenář posléze uvědomil i nečekanou hloubku. V rychlém sledu se střídají tři časové roviny, v nichž řádí hrdinové pro autorku typičtí, rádoby ztroskotanci, kteří ovšem zpravidla dobře vědí, co od života chtějí, a ne, jen naoko to bývá bolestivá smrt. Rozervaný Emouš překonává smrtící nástrahy při putování za neznámým cílem, poručík Eša se pekluje s hulvátskými vojíny a hlavní hrdina Šedesátosmička, neboli Blbeček se snaží fungovat jako spotřební materiál a za každých okolností vyhovět lidem okolo. Děj se zamotává, obzvlášť eskapády Blbečka míří z krutě zvrácené Atlantidy až do Brutustánu, kde se čirou náhodou mluví česky. A pak člověku najednou dojde, že je celá záležitost důmyslně propojená, že dává smysl na podprahové úrovni. Všechny divoké příhody vyvrcholí v závěrečné sekvenci Emoušova prozření a představují grandiózní závěr. Jedná se o naprosto geniální dílo propojující lechtivou zábavu s řešením otázek tak úhelných, až mě mrazilo. Smála jsem se. Děsila. Občas přivírala oči nad páchanými kruťárnami, jinde mi ukápla slza dojetí. Ždímačka na emoce? Rozhodně. Chytrá legrace? Každopádně. Je to kniha pro každého? Myslím si, že ano. Kdo chce, ten se nad tím zamyslí, kdo nechce, jenom se královsky pobaví, a o to jde, ne? Pět hvězd a rozhodně doporučuji.... celý text

Plutoshine 2023, Lucy Kissick

Rozhodně se nejedná o bestseller pro čtenáře A. Weira, toto přirovnání chápu jako hlubokou urážku inteligentních a myslících kolegů. Dílko představuje tak maximálně syntézu katastrofické blbiny s dojákem v hollywoodském duchu. Ano, autorce nelze upřít originální nápad, mimozemský život byl podán neotřele, drama mezilidských vztahů dočista praštělo a dále bylo osvěžující, že superpadouchem tentokrát nebyl superpočítač. Melodramatický závěr taky trochu nahnal body. Ale v souhrnu se jedná o výtvor velmi sporných kvalit. Zpočátku mi vadil přehnaně stručný způsob zápisu, věty bez přísudků už krapet vyšly z módy. Diblík Lucian taky nepředstavuje zrovna ideál mužnosti. Mimochodem fakt bych chtěla vidět jediného člověka, který si vlasy smotává do uzlu propichovaného tužkami. A muže k tomu. Motiv s němou dívenkou opět útočil spíš na jemnocit čtenářek červené knihovny. Ústřední zločinec byl vpravdě hrůzytánský, mimozemská inteligence pro změnu bez potíží chápala sociální konstrukty typu lásky nebo zrady. Ale jako sci-fi kniha neobstála ani omylem. Začneme kvantovou Zemí, která byla/nebyla zničena. Na jednu stranu se o ní mluví jako o vybydlené planetě, na druhou se všichni těší, až se na ni vrátí do lůna přírody. Technické detaily stanice na Plutu ničily mého praktického ducha. Stanice byla tak velká, že si obyvatelé dokázali pěstovat švestky na džem. Ale všichni byli zřejmě plošně a povinně vegetariáni, protože o prasečích chlívkách jsem zmínku nenašla. Eminentně by mě zajímalo, odkud celá tahle legrace ve světě, kde teplota běžně dosahuje krásných mínus 250 stupňů, brala energii. Ze solárních panelů asi těžko a o výkonné jaderné elektrárně se autorka nijak nešířila. A ovšem nesmím zapomenout na Lucianovy věštecké rukavice, které dokázaly kromě efektních vizuálních show nabořit i uzamčené hardwarové kódy. Celkový dojem je velmi rozpolcený, možná bych za vypjaté drama přiznala i nějaký bod, ale jako čtenářka Weira se cítím podvedená, tak slabé za tři a ruce pryč.... celý text

Ani párem volů... 2022, Miroslava Dvořáková

Všechny pochvaly pro tuto megasérii zůstávají v platnosti, především znovu zmíním pečlivě a důkladně vystavěný svět. Představa, že se v prvním díle chytím a autorka mi bude celé své univerzum dávkovat postupně, byla naivní, ale já ráda plavu. Největším tahounem jsou jako obvykle postavy. Zacha jsem si oblíbila v prvním odstavci, on byl hlavním důvodem, proč jsem se ke stránkám vracela. Ovšem v půlce mu vyrostla nebetyčná konkurence v Igorovi. Dřív neměl šanci, protože nesdílím obecně platnou vášeň pro protivy. Nevím, jestli má někdo rád bručouny pro jejich bručounství, já pro ně začínám mít slabost až ve chvíli, kdy ze své ulity vylezou a ukážou taky trochu laskavosti a dobrých úmyslů. V celé plejádě nesmím zapomenout na Veronu, která na škále sympatií zabrala pro změnu spolehlivě nejnižší příčku, totální odpor. V té souvislosti mě závěr příběhu trochu otrávil, ale co nadělám. Tentokrát si ale neodpustím drobné výtky. Název byl vtipný a odrážel důležitý aspekt příběhu, nicméně společně s obálkou byl poměrně zavádějící. Podle obojího bych čekala něco jiného než politickou historii jednoho státního převratu. Pak bych uvítala plynulejší tok vyprávění. Důležité zvraty v ději byly podávány zkratkovitě ve skoro povídkovém duchu. Já chápu, že hrdina to musí mít těžký a v Metaprostoru to bez kruťáren nejde, ale já tohle moc nemusím a z uvedeného důvodu pro mě byla první půle chvílemi úmorná. Ovšem krvežíznivý čtenář si přijde na své. Značně rozmáchlý úvod, popisující několik desetiletí, mi potom neseděl ke zbrklé závěrečné aktivitě. Na Igorově místě bych pobyla pár let či dekád v exilu, času měl přece neomezené množství. První půli bych hodnotila mnohem hůře, i na konci jsem občas tloukla hlavou o zeď, co to hrdinové vyvádějí za kraviny, aby se pak naštěstí ukázalo, že to úplné kraviny nejsou. Chybělo mi zúčtování s Jerejanem a Basilem, no a pak bych nakopala do zádele Veronu. Ovšem přesto rozhodně doporučuji.... celý text

Vražda v Mallowan Hall 2023, Colleen Cambridge (p)

Vše vypadalo nadmíru lákavě, anotace, obálka, ohlasy. Jenže výsledek zas tak jiskrný nebyl. Umístit mrtvolu do knihovny samotné Agathy Christie samo o sobě příběh neutáhne. Hospodyně sídla, jinak vypravěčka příběhu, sama sebe pasovala i na vyšetřovatelku z důvodů, které zní možná logicky, a sice že má přístup do všech koutů domu a nic jí neunikne, ovšem při té příležitosti by měla trochu zmírnit ve svých nárocích na perfektně vedenou domácnost. Takhle se čtenář dozvěděl množství opravdu překvapivých detailů, jak fungoval velký panský dům v první půli dvacátého století, když hostil zhruba desítku dalších návštěvníků, kteří sluhové se starali o co a jaký byl rozdíl mezi majordomem a hospodyní. Ovšem samotnému vyšetřování nebylo v knize věnováno zdaleka tolik prostoru, kolik jsem očekávala. Ano, Phyllida šmejdila všude možně, prohrabávala se zavazadly hostů, ovšem třeba výslechy podezřelých ignorovala, vlastně ani služek, které měla na starosti, se na nic nezeptala. Jako kdyby vždy v moment, který sliboval přinést nejzajímavější informace, odešla vyřizovat záležitosti ohledně nákupu potravin nebo utírání prachu. V důsledku toho mi postavy neblaze splývaly. Nemohla jsem dumat nad motivy podezřelých, protože jsem se o nich vlastně vůbec nic nedozvěděla. Když se řešila nevěra jednoho z hostů, nedokázala jsem si ho zařadit. Mé podezření na jednoho člena domácnosti včetně brilantně mnou vykonstruovaného motivu se nepotvrdilo, naštěstí, závěrečné vyústění tedy působilo překvapivě, ale požitek z odhalování stop a tápání nad možným pachatelem jsem nepociťovala. Nespravedlivě bych ve svém zklamání utopila i slušný překlad a překvapivě pečlivou práci nakladatelství, po jazykové a stylistické stránce nemám co vytknout. Ale na opravdu dobrou knihu to nestačí. Dalo se to číst, ale zázrak se nekoná a nějaké případné další díly s lehkým srdcem oželím.... celý text

Sarvonův odkaz 2022, Miroslava Dvořáková

Obskurním způsobem jsem se seznámila s autorkou, a jedině tímto způsobem se lze dozvědět o jejích dílech. Přičemž se jedná o naprostou špičku české fantasy! Bohužel však naprosto opomíjenou oficiálními místy, jak nakladateli, tak recenzenty, a v důsledku pochopitelně i čtenáři. O stavu na české literární scéně to vypovídá velmi průkazně. Nicméně jelikož patřím k těm šťastným, můžu tady začít pět ódy. Knihu jsem jenom otevřela cestou, a po půlhodině se přistihla, že stojím uprostřed kroku a bez dechu čtu. Příběh mě chytil od první věty a nepustil. Dokonale vyvážená směska dobrodružství, napětí, vtipu a ano, pro nás statečné, které nebolí zuby z trochy lásky, ba dokonce ji ke svému životu nutně potřebují, i krásné romantické linky. Román je psaný v er-formě a střídá pohled Violy a Otty. Nemůžu říct, kdo mi byl sympatičtější, protože Viola je úžasná hrdinka s mozkem v hlavě a vášní v srdci. Do Otty jsem se dočista zabouchla, Viola promine. Autorka román zalidnila požehnaně. V důsledku mi okrajové postavy krapet splývaly, Violiny kamarádky jsem začala rozlišovat až v dramatickém závěru. Nicméně všechny postavy jsou živé a dýchající, dialogy břitké a reálné. Krásná práce. Asi nejhlouběji smekám pomyslný širák nad vystavěným světem. Sérii knih z Metaprostoru jsem začala číst zprostředka, úplně jasno jsem v komplikovaných vztazích mezi nesmrtelnými neměla, nicméně ani jedinkrát jsem to nepocítila jako nevýhodu. Autorka dokáže brilantně objasnit důležité okolnosti a ty nepodstatné lehce plynou na pozadí. Už jenom za to by si román zasloužil pět hvězd. Jenže to bych nespravedlivě vynechala další, pro mě klíčové, plus. Dějová linka i chování postav je chytré. Domyšlené a rozumné. V celé zašmodrchané zápletce jsem nenašla logickou nesrovnalost, já, starý rejpal. Ohledně jazykové a stylistické složky díla bych mohla básnit dlouho. Úžasná slovní zásoba, trefné a poetické popisy, které mě dokonale vtáhly do prostředí. Moudrost a vtip zakletý do vět. Jednoznačně lahůdka. Pět hvězd je málo a rozhodně doporučuji.... celý text

Muži ve zbrani 1997, Terry Pratchett

Jedno z nejklasičtějších Pratchettových děl, samozřejmě moje milovaná Hlídka. Kniha by mohla sloužit jako ukázkový příklad všech autorových kladných stránek i nešvarů. Těmi začnu. Jako obvykle překombinovaný děj. Tady je závěrečný megazvrat ještě udržen v přiměřené rovině, ale ačkoli jsem tento díl Zeměplochy četla už potřetí, nedokázala jsem si vybavit, kdo je vrah, což možná odkazuje na počínajícího Alzheimera, ovšem mnohem pravděpodobněji na ne zcela logické vystavění zápletky. Ovšem pochopitelně vyšetřování zločinu sloužilo jako pouhá kulisa k předvedení řádky charakteristických postaviček a jejich pinožení páchnoucím, špinavým, bezútěšným a celkově nevábným životem v Ankh-Morpoku. Nebo tam snad bylo něco pěkného a příjemného? Ne. Kdysi jeden nakladatel nazval Pratchettův humor laskavým. Zajímalo by mě, co si takový člověk představoval pod cynismem a jízlivostí. Ano, smála jsem se, ale laskavého na daných vtípcích nebylo vůbec nic. Pak jsem taky zamáčkla slzu nad Potroublem a Navážkou. Charaktery postav zase představují nejsilnější stránku díla, a pak pochopitelně související věc, vtipné a břitké dialogy. Ve vývoji postav a vztahů mezi nimi nemá autor konkurenci. Pak už čtenář jenom marně úpí nad častým přeskakováním mezi jednotlivými scénami, absencí kapitol nebo jen ubohých trojhvězdiček, které by oddělily místa, která k sobě nepatří, ovšem snadno splynou v jedno. Můj nekritický obdiv vůči Mistrovi již znatelně vyprchal, takže na knize vidím přesně to, co to je. Poněkud komplikovaná zábava, spousta nerdovských vtípků, mizerná stavba děje, skvělá práce s postavami a velmi osobitý styl. Rozhodně doporučuji.... celý text

Anglický zabiják 2010, Daniel Silva

Špionážní thriller není můj šálek kávy, ale tohle se mi líbilo. Gabriel je moje srdcovka a zajímalo mě, jak se skámošil s Christopherem, což jsem ovšem v tomto díle neodhalila. V rámci brakové literatury se jedná o velmi slušnou laťku. Především je to čtivě napsané, knihu jsem zvládla za dva dny a prakticky ji neodkládala. V ději autor šikovně buduje napětí, ovšem mám obavu, že se drží stále stejného schématu. U druhé knihy je to pořád dobré, ovšem u dvacáté by mi to asi lezlo krkem. Nejvíc jsem ocenila náhled do historie a rozšíření obzorů ohledně role Švýcarska za druhé světové války (fakt nic moc, ta země mi nikdy nebyla sympatická). Dialogy byly napsány živě a vtipně, bohužel postavy už tak skvěle nevyšly. Ty hlavní, Gabriel a Anna, ano, ovšem čím se důležitost snižovala, tím byl charakter plošší a zaměnitelnější. Taky jich na stránkách pobíhala děsná spousta a pletly se mi. A ten zabijácký kodex cti (Orsati plus Angličan) mi lezl na nervy. Zloděj je pro ně nejhorší padouch, zato pozabíjet ulici nevinných lidí je naprosto v pohodě. Jako další problém bych viděla motivaci. Petersonovo závěrečné rozhodnutí působilo hodně unáhleně a neuvěřitelně. Pokud by ho taková věc trápila delší dobu, nejspíš by se choval i v průběhu trochu jinak. Gabriel asi dvakrát vyvede naprostou botu, na takového machra vyloženě trapnou. Například přehlédne Angličana, jehož totožnost už zná, ve chvíli, kdy po něm pátrá, a podobně. Četlo se to dobře, neskřípal mi překlad ani korektury, obálka je sice hodně prvoplánová, ale měla něco do sebe. Ovšem náměty dalších dílů mě moc nelákají, politiku nemám ráda. Tímto se nejspíš se sérií rozloučím.... celý text

Kometa 2002, Tove Jansson

Jednoznačná špička literatury pro děti, takový ten klenot, který pobaví malé posluchače i dospělé čtenáře. Ano, každý si z toho vezme něco trochu jiného, ale spokojení jsou všichni. Kdybych měla knihu hodnotit měřítkem používaným na beletrii obecně, uspěla by ve všech parametrech. Za mě jednoznačně nejsilnější stránkou jsou postavy, na textu nevelkého rozsahu báječně charakterizované, svébytné, trojrozměrné a dýchající. Napadá mě srovnání s Medvídkem Pú a i v tomto ohledu dávám palec muminkům. Ne každý tvor byl milý a laskavý jako maminka nebo chytrý jako Ferka nebo přirozený vůdce jako Šňupálek, ale ani u těch méně kladných (chamtivého Čenicha či drbny a pesimistky ondatry) scházel podtón škodolibosti a jízlivosti, tak patrný u Milneho. Děj? Napnutá jsem byla jako kšandy, jak srážka s kometou dopadne, zda muminek a jeho přátelé dorazí zpět do údolí, zda se stihnou všichni zachránit. Vzhledem k tomu, že autorčin svět koresponduje s mou vášní pro fantasy a surrealismus, vyloženě jsem si užívala pohádkové putování, kdy k observatoři putovala družina chvilku, ale zpátky se trmáceli přes vyschlé moře a tak podobně. Popisy, dialogy, slovní zásoba, styl vyprávění, všechno hodnotím na výbornou. Nejsilnějším dojmem z knihy je laskavost bez falešných či ironických podtónů. Scéna, kdy muminek koupí Ferce zrcátko a ona jemu medaili, mě dostala na kolena, způsob zaplacení nákupu rozesmál, a upřímně, kdo z nás podobně absurdně nejméně jednou za život neuvažoval? Hodnotím rozhodně pěti hvězdičkami (víc dát nemůžu, bohužel) a vřele doporučuji.... celý text

Jedna zatracená pohroma za druhou 2021, Jodi Taylor

Jedno velké očekávání a následně zklamání. Možná ne tak velké, ovšem čím déle o knize přemýšlím, tím horší pocity z ní mám. Přitom všechno začalo tak dobře. Zajímavá a vtipná anotace, krásná obálka, sympatická hrdinka, žádné okolky a hup do děje, to mám ráda. Bavila jsem se, nad vtipy se smála, občas mi zatrnulo. Pak přišla naprostá bomba, a sice nejlepší erotická scéna všech dob. Musela jsem ji číst pořád dokola a smála se u toho na celé kolo. Jenže po prvním katastrofální návratu z křídy mi začalo všechno nějak skřípat a po scéně, kdy superžena Max rozežene interní hádku zaměstnanců v baru a vyzve kolegu, aby ji doprovodil na výlet do křídy, jen tak z ničeho nic, ačkoli se o žádné takové výpravě nemluvilo, můj názor na příběh nabral valem sestupnou tendenci. Ke konci už jsem knihu odkládala a dočetla ji z povinnosti. Na povrch mi vylezly všechny chyby, z nichž nejzásadnější je tato: pokud je dílo zveřejňované na internetu po kapitolách brutálně úspěšné, neznamená to, že z něj bude dobrý ucelený román. Bolestně mi scházela například zápletka. O co vlastně šlo? O záchranu Svaté Marie? V tom případě se tématu věnovalo málo prostoru. Ústřední padouch se na scéně mihl na jedné stránce (dobře, tak na dvou). Rozkouskovanost děje časem otravovala, takže při posledním skoku do hořící starověké knihovny jsem si říkala, ach ne, už zase? Dokonce jsem nebyla ušetřena ani Velkého Nedorozumění ve vztahu ústřední dvojice. Jako kdyby autorka honila spoustu zajíců najednou a nedokázala si vybrat, kterého si upeče k večeři. V důsledku mi vadily problémy, nad nimiž bych při funkčním ději mávla rukou. Jaký byl zdroj energie buněk? Přesunuly se do starověku či křídy, ale elektřina pořád vesele hučela v drátech. Potom samotné skoky. Pominu nálož časových paradoxů, s tím se dobře popere málokdo, ale v knize se dějinami hopsalo vesele tam a zpět, náčelník se může vypravit mezi dinosaury jen tak, aby si ověřil hypotézu, ovšem při záchraně života to najednou nejde. Když už přiletěli k hořící knihovně pozdě, proč se nevrátili a nedoletěli znovu a lépe? Klaďasové hynou jak na běžícím pásu, záporáci přežijí i epicentrum jaderného výbuchu. Do současnosti nelze přenést žádný předmět z minulosti, hm, a co kamínky či stébla trav na podrážkách bot výzkumníků? Obzvlášť při zběsilém úprku v případě, když se na ně valí stádo dinosaurů? A překlad? Ani já, totální jazykový trouba, neposlouchám od Zeppelínů Schodiště do nebe, fakt ne. Takže bohužel zklamání a další díly vynechám.... celý text