pet-kyval přečtené 211

Vánoce 1919, Karel May

[013/10] Vinnetou a Olda Šetrný jsou prostě postavy, na které se jen tak nezapomíná. Ani nevím proč nám lidem toliko přirostou k srdéčkům a chceme v nejbližší době poznat další jejich dobrodružství. Snad je to tím heroismem a charismatickým projevem, kterým by chtělo vládnout toliko chlapců, ale nevládnou a nikdy vládnout nebudou. Je to ten lákavý smysl pro spravedlnost, který v reálném životě uplatníte jen zřídka a ještě méně často bude na vás samotných použit. Je to prostě fikce. A fikce je lákavá. Někde na staré půdě se nám podařilo vytrhnout ze spárů prachu a krys druhé vydání z roku 1919. Jazyk prvorepublikový, obálka - pro každý sešitek stejná - prostě nádherná, i když neodpovídala obsahu. Možná to byla souhrnná obálka pro většinu dobrodružných edic. Nevím. Je ovšem vidět ten neuvěřitelný rozdíl v posunu na poli překladatelství. To, jak moc se jazyk změnil a jak je překladatelství prací mnohotvárnou. (391) ,,Nádherný případ chirurgický. Klíční kost rozdrcena, všecko vazivo vůkol přeťato, svalstvo obnaženo, na příklad - - -" ,,Biceps, triceps -" přerušil jsem ho. ,,Eh! Promiňte! Široký krční sval tentokrát - - -" ,,Prosím! Na výklady chirurgické času dost až ráno za jízdy. Vnitřní můj hlas mně praví, že jest nám třeba posily spánku." ,,Váš vnitřní - - - ? Tedy také? Mhm! Tedy můj také. Dobrou noc." ,,Dobrou noc!" - - - Problém je v tom, že to páchne vírou a sírou a vůbec na mě pan Šetrný působí jinak. Daleko... komičtěji. Možná je to i právě tím jazykem, o tom by se dalo spekulovat, ale text mi v mnoha ohledech připadal směšný, ne-li přímo absurdní. May se navíc prezentuje jako poměrně silně věřící a všude nám podstrkuje svou(?) Vánoční píseň. Byla jiná doba a víra byla v kurzu. Nevím sice jak jsou na tom v Německu dnes, ale docela chápu, proč nejsou ‘Vánoce‘ v této době nijak zvlášť populární. Autorův život na studiích mě příliš nezajímal a vůbec celá předmluva byla otravně zdlouhavá a nijak zajímavá. Jediné co mě opravdu zaujalo a dokonce pobavilo, byla zmínka o stížnosti na autora tvorbou jemu podobného, který ho v jeho době nejspíše kopíroval. V knize shazuje jeho práce a kritizuje nelogičnost a krvavost příběhu. Obviňuje ho z toho, že na rozdíl od mezinárodně známého Maye nemá ani ponětí o tom jak to v Americe vypadalo a chodilo. Jací byli Indiáni. No... pane May... nebyl jste na tom o moc lépe... Vždyť jste všechno jen vyčetl z prospektů.... celý text

Zlomený šíp 1969, Elliott Arnold

[014/10] SPOILER(?) Velký snědý muž odešel jako opravdový hrdina. Dobře... sešel stářím a nikoli palnou zbraní, ale to vše jen proto, aby zachoval křehký mír, který bílý muž má neustále se svou krvelačností tendence porušovat. Po několika svazcích Májovek mě z fikce naivity a neznalosti vytrhl 'Zlomený šíp' a dostal mě málem až do kolen. Je to kniha, která dokáže zapůsobit na jakoukoliv čtenářskou generaci. Styl autora je lehký ke čtení a dokáže v člověku probudit celou řadu emocí souvisejících s dějem. Dokonce i pomstychtivost. A i když se autor občas zapomene v myšlenkách, dokáže se z nich v pravý moment vymanit a vrátit se zase k příběhu, aniž by to někomu mohlo příliš vadit. Násilnosti, které se tenkrát děly na domorodém obyvatelstvu - to je vracelo stejnou měrou - se táhnou celou knihou. Podobné krutosti se děly po celém světě, to je jasné, ale zrovna dění na Americkém kontinentu je jedním z největších mezilidských zločinů historie. Nebyla to totiž rovnocenná válka, ale zbabělost. Zbabělost, která se táhne už od starověku a týká se hlavně bělochů. Prvotní navázání míru porušené idiotem s důstojnickým frčkem, válka, vyjednání bílé vlajky pro pošťáky a zase další rasistické sváry a pohrdání přírodními lidmi. Šarvátky, stavění se proti bělochovi, který indiány miloval, který se u nich částečně usadil s rudou manželkou, který pro ně truchlil. Člověk by řekl Indiáni přece nepláčí, ale jsou chvíle, kdy i oni sevřou kámen na navršené hlíně a zatruchlí pro padlé, kteří se stali obětí křivdy. 'Zlomený šíp' je jedna z těch knih, kde se přistihujete při souhlasném přikyvování, vzteku, no prostě návalu explozivních emocí. Myslím, že se dá vřele doporučit.... celý text

Simba a ti druzí 1972, Josef Vágner

[012/10] Hrozně mě baví číst o tom, jak se někdo vypravil do divočiny za cílem pozorovat tamní společenství, zvěř a putovat krajinou. Je to totiž takové dobrodružství, které se z velké většiny opravdu stalo a které svou pravdivostí dokáže zaujmout. Na jednu stranu je velmi zajímavé sledovat jednu z českých - mimochodem úspěšných - expedic na dálný Černý kontinent. Na stranu druhou to možná byl velký krok pro evropskou zoologii, ale už ne tak velký pro literaturu. Každopádně, každá taková výprava skýtá mnohá nebezpečí a tak jsou kapitoly věnované jistým karambolům při odchytu žiraf místy úsměvné a místy až zbožně se modlící za cizí třísla. Dokonce i žena někdy pocítí, že to muselo pana lovce bolet a upřímně nad ním projeví lítost. Ale kniha postrádá tu uměleckou stránku. Některé situace mohly být prostě odlehčeny nadsázkou a malinkou estetickou lží. Autor to ovšem pojal čistě jako dokumentaci výpravy a ne jako něco, co by mělo zájem číst velké množství lidí. Je sice pravda, že to bylo v mnoha ohledech zajímavé a člověk se dozví mnoho o tom, jakými útrapami musela výprava projít jen aby Čechům opatřila cizokrajné pokoukání a pokusila se vytvořit zázemí pro druhy, které by se mohly dostat do seznamu ohrožených živočichů, ale přišlo mi, že to nemělo takovou tu literární duši. Je to jen popis. Popis událostí předcházejících jedné luxusnější zoologické zahradě.... celý text

Vítr v piniích 2009, Jakub D. Kočí

[007/10] I když je to kniha zajímavá, co se umístění děje týče a zvolení jednotlivých charakterů, něco mi tam neuvěřitelně chybělo a celé čtení se mi stalo takovým nechtěným zklamáním. Těšila jsem se velmi, protože ohlasy byly pozitivní a obálka vypadala dobře, ale nedosáhlo to ani na lehký nadprůměrnost. Akce se mi vykouřily hned po pár stránkách z hlavy. Stále se opakující návrat smrti do hrdinských řad se stal natolik stereotypní, že už nedokázal překvapit a čtenář už předem tušil, že to dopadne tak jak dopadlo. Není tam žádný šok a v momentě, kdy člověku dojde na jaké vlně se to vlastně veze, už ani žádný přijít nemůže. Ono je těžké psát knihy. Jsem si toho naprosto vědoma. Nemohu se ale ubránit pocitu, že první polovina příběhu byla přespříliš spisovná a naproti tomu protkaná nepatřičnou a nesourodou hantýrkou. A dohromady to prostě nefungovalo. Dialogy byly divné a vyjadřování postav působilo neuvěřitelně kostrbatě. Závěr byl naopak přeplněn právě tou akcí, která rychle vyšuměla vniveč a zamávala nám v dál, špatně se v ní orientovalo a autoři nenechali prostor pro rozhled. Zápletka mi tak nějak unikla (jestli tam zápletka byla) a vůbec... já tak nějak nevím. Co mě ohromilo, tak propracovanost postav. I když nepobraly zrovna mé sympatie, bylo na nich něco zajímavého. Přesto mne ale případná smrt nezamrzela a díky velmi podobným jménům jsem ani na konci kolikrát nevěděla, o kom to zrovna mluví, až když se to napojilo na určité události, o kterých jsem četla, byla jsem uvedena do obrazu. Je to celkově jedna velká škoda, protože jsem se na knihu až neuvěřitelně těšila a opět jsem se utvrdila ve faktu, že recenze lžou, o to víc, když se jedná o celebrity z českých literárních končin. Někdy mi totiž připadá, že o práci určitých lidí se v našich časopisech a novinách vyloženě nesmí psát špatně.... celý text

Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky 2005, J. R. R. Tolkien

[006/10] 'Hobit' je jeden z mnoha příběhů, které mě provázejí takřka celým životem Poprvé jsem ho slyšela v rozhlasovém zpracování a bylo mi úplně jedno, jestli to napsal ten či onen. Neexistovaly žádné mánie, ani ta tolkienovská - maximálně v pozadí na zastřené fantasy scéně. A i když tomu dávám hvězd pět, příběh mě při čtení (konečně) ničím nepřekvapil a jednotlivé citace znám zpaměti. Což je možná spíše naškodu a nedá se s tím nijak chlubit. I když je kniha čistě mužskou záležitostí a ženský charakter nenajdete naprosto nikde, je to čtivé pro každou generaci a pohlaví, což tomu dodává punc dokonalosti. Co mě nejspíše nejvíce mrzí, tak že se jedná opravdu o pohádku. Je tam jisté ponaučení, ale jen takové co vyplývá z celkového příběhu. Nenajdete tam žádné moudré věty a ani vtipné slovní hříčky. Má oblíbená pasáž (137): Bubřináč s blbým Bublinou, jdou na mne se svou sítí, mám se stát pro ně hostinou, jenomže houby chytí! Chystejte sítě na mušku, jste hloupí však a líní, že vám to stojí za fušku - ty blbé pavučiny!... celý text

Můj život se lvy 1975, George Adamson

{005/10] Nadšení a to opravdu veliké. Zprvu jsem tomu ale moc nevěřila. Tak nějak jsem předpokládala, že autor svoji literární ojedinělost započne přímo v Africe. Ne, rozepsal se u svého pobitu v Indii a já měla nutkání knihu odložit na stůl a začít číst něco jiného. Neodolala jsem… Když jsem se ke svazku později vrátila, zbylých 200 stran jsem zvládla za zhruba tři hodiny. Prostě jsem jela jak dobře promazaná mašina a prožila si jak souhlasné pokyvování nad nesmyslností nošení ostatků zvířat ve vlnách módních trendů, tak naprosto zbytečné zabíjení přebytečné zvěře za světové války bez dalšího využití masa, až po skvělé zážitky z natáčení filmů a pozdější převýchovu jednotlivých "stars". I když G. Adamson nepatří k literárním celebritám, on a jeho žena jsou postavy, na které se vzpomíná nejen v afrických republikách a někdy je až škoda, že toho prostřednictvím literatury nesdělili více. Na rozdíl od jeho manželky však na mě projev pana Adamsona zapůsobil daleko lépe. Jeho práce mi přišla daleko více nad věcí a to, že příběh o Else vynechal a jen odkázal na text jeho manželky ukazuje, jak moc ji měl v úctě a rád. Kniha je zaplněná spoustou událostí a zážitků z divočiny. Střety se zvířaty a někdy i boj o život. Regulace nebezpečných a nebo jen škodících slonů, kterou autor neprováděl rád. Osud lovce škodné a „závadné“ zvěře. Je zde i spousta osobních myšlenek a názorů, které se autor nebojí zapracovat do textu a tak se více přiblížit čtenáři. Možná proto mi jeho kniha připadá daleko lépe zpracovaná a propracovaná a více na mě dokázala zapůsobit. Je v ní skryta energie a naděje, že lidé nejsou zcela nepoučitelní.... celý text

Zatracená smůla 2003, Donald E. Westlake

[003/10] Donald E. Westlake byl a je můj spisovatelský hrdina v oblasti amerického psaného humoru. Nejenom to netypické prostředí, ale i zábavné charaktery, dělají jeho knihy tak... povznášející, blahodárné, uklidňující a depresivní svět demolující. A i když se filmaři snažili převést děje některých jeho děl na filmová plátna, nepovedlo se jim to ani v nejmenším, protože absurdnost situací se ukáže teprve díky čtenářově fantazii. Je to ten druh autora, který nemůže být převeden do vizuální podoby, protože by to zabilo celkový vtip. Nejlepší jeho knihou s Dortmunderem v hlavní roli se pro mě stala bezesporu 'Ukradená banka'. (Alespoň, co jsem četla a co bylo vydáno u nás.) 'Zatracená smůla' se ale myslím nedrží nijak extrémně daleko. Možná je tam komických situací méně, ale kouzlo rozhodně nepostrádá. Neříkám sice, že se člověk bude smát nahlas úplně vždy, ale pro mě to má jakýsi energetický náboj, který mě dokáže nabudit pozitivní aurou. Co víc, velmi často mě dokáže nadchnout naše společná averze vůči nástupu nových (zbytečných) technologií. Tenkrát to byly záznamníky, upírající uživateli se vymluvit: ,,Já to prostě nevěděl," a jindy zase pochybné televizní reklamy upozorňující na cokoliv, co mi stejně v paměti neutkví. Možná je to jen tím osobním vztahem mezi mnou a jeho knihami, ale pro mě jsou jeho práce většinou velikým uvolněním ve stresových situacích.... celý text

Noční klub. Díl druhý 2003, Jiří Kulhánek

[002/10] I když se to možná někomu nebude líbit, dvojka byla podle mě lepší. Knihy sice jsou na poměrně stejné úrovni a ani u jedné neztrácí humor grady, ale přeci jen dvojku jsem četla kdysi první a právě proto mi k srdci přirostla pravděpodobně více. Co dokáži ocenit u Kulhánka vždy, je kritický humor zaměřující se na každodenní dění kolem každého jedince. To, co potkává mě, vás, prostě všechny. Soužití s městem... (008) Stál jsem na zastávce a tramvaj samozřejmě nejela - to už je taková základní vlastnost všech tramvají: buď vám ujedou před nosem, nebo čekáte - čím víc pospícháte, tím déle. Někdy mám takový pocit, že si autor trošku ventiluje své názory skrze jeho ústřední postavy. Což vlastně není nic špatného. Spíše naopak. "Autor", který není schopný vyjádřit vlastní názor, se jen těžko dá za autora vůbec považovat. (084) ,,Au-ta smrdí! Au-ta smrdí!" dunělo náměstím. ,,Što éto?" zatahal mě Smetánek za rukáv. ,,Ulice jsou naše! Ulice jsou naše!" ,,Jak ti to vysvětlit...," zvedl jsem ho, aby viděl: ,,Víš, lidé jsou různí: bílí, černí, žlutí a zelení. Ti zelení jsou obvykle bílí, ale o to víc do všeho kecaj." ,,Tohle taky nikam nesmíš napsat," varovně se ozval Ten druhý. Svatá pravda. ,,Da: Éto zatrolenyje levičáci," vědoucně řekl Smetánek. ,,I tak by se to dalo říct, ale radši ne tak nahlas..."... celý text

Noční klub. Díl první 2002, Jiří Kulhánek

[001/10] 'Noční klub' je kapitolou v Kulhánkově tvorbě samou o sobě. Je fakt, že je to brak jako řemen, ale možná to je právě to, co tomu dodává tu třešničku úspěchu. (374) Když jsem šel k ječákovi, plavovlasou holčičku jsem minul rychlým krokem a díval se na druhou stranu. Jak vysvětlit pětiletému dítěti, že jste mu popravili hračku? Čtivé, vtipné, se zajímavými slovními obraty, charaktery, které si nemáte potřebu idealizovat, ale i tak vás občas jejich smrt zamrzí. Na druhou stranu, když už někdo zemře jeho odchod ze scény je opravdu působivý a tělo skladné. Pro hrobníky velmi praktické. I když se na každé druhé stránce narazí na prolité hektolitry krve, nepůsobí to nechutně - spíše komicky. Někdy si nejsem tak docela jistá, jestli to, co autor vypráví se sarkasmem a ironií, není myšleno ve skutečnosti vážně... (370) ,,Co si přejete? řekl kapitán. ,,Co takhle odlet? Máme zpoždění." ,,Kam máme letět?" ,,Okamžik...," otočil jsem se na druhého pilota, který se na mne chystal skočit: ,,Hrdinské kousky obvykle dost bolí, příteli, ale jestli jinak nedáte...," pokrčil jsem rameny a nechal rozhodnutí na něm. Zase si pomaličku sedl a já si zatím rozmyslel, kam vlastně chci. ,,Co Marseille?" řekl jsem. ,,Ale tam letíme normálně! To nás nemusíte unášet!" zvedl kapitán obočí. ,,Aspoň vidíte, jak jsem zákeřnej."... celý text

Drsný spasitel 2007, Miroslav Žamboch

[066/11] (ebook) Po dočtení první kapitoly, která mi mimochodem později připadala spíše jako samostatně stojící povídka, jsem se zklamáním usoudila, že to na pět hvězd nebude. Snad čtyři. Příliš hluchých míst, příliš prázdných a nic neříkajících slov o ničem, co se jen jako souvislost s textem tváří a ten stereotypní děj… Po divokém, krvavém, sadistickém a naprosto brutálním sexu to šlo s originalitou do háje. Vlastně ten nevázaný popis soulože s nymfomansko-sukubistickou královnou byl to jediné originální z celého svazku. Samé klišé a i v rámci pod-žánru se nejedná o kdovíjaký skvost. (EB str.: 293) „Odkdy se vyznáš v upírské psychologii? Jsi kůň.“ „Jsem bionický konstrukt kobyly a stále studuji.“ Silně mi vadila ta přemrštěná snaha autora vnutit čtenáři vtipy. Sám na ně upozorňoval, sám je zveličoval a sám je tím zabil. Nesmála jsem se, nebavila a jen dál posouvala jednu elektronickou stránku za druhou. Souboje byly stále stejné. Střílet, střílet, střílet, sem tam upadnout na zem a střílet a střílet a střílet a když C. R. konečně udělal salto (nebo kotoul?) vzad, byl to vrchol(!) jeho hybnostní geniality. Také ta jeho nesmrtelnost… V každé kapitole/povídce nastane v první třetině pasáž, kdy si hrdina udělá jedním nesobeckým (i když třeba neupřímným) gestem spojence a ten mu v krizi zachrání doslova prdel tím, že mu poslepuje chybějící kousky. Takže když ho někdo rozseká, nebojte se o něho. Vždy se najde dobrá duše, šlapka a nebo usmrkanec, co mu tu ruku přinesou málem v hubě třeba z Hádova budoáru jen pro to jeho krásné mechanické očičko. A co se oblečení po rozsekání týče, klídek, on má dost štupovacích nití a i ty nejprťavější kousky si dokáže sešít tak, aby vypadaly zase jako ten jeho starý dobrý ohoz. Zbraně se mu vrací, jako by to byly bumerangy a amulety nepoztrácí ani potom, co mu useknou hlavu od krku a následně krk od těla. (EB str.: 288) Velmi usilovně jsem se bránil tomu, aby o mně kolovaly jakékoliv pověsti. Zdálo se však, že množství nábojů nutné k dosažení absolutního inkognita je nekonečné. Navíc je to vcelku prolhaný bastard a i když se postupem času začne tvářit jak ho některé věci rmoutí a trápí, nakonec to vždy vyargumentuje tím, že už dělal horší věci a div si nezačne spokojeně pískat, když přešlapuje hranici dalšího z jeho stejnorodých příběhů, ve kterých vás vůbec nic nemůže překvapit a spíše to člověk bere tak jak to přichází, aniž by se nad tím pozastavoval. Raději nad tím moc nedumat… Kdo by takové parchanty nemiloval, že?... celý text

Hrdý Budžes 2002, Irena Dousková

[023/11] (ebook) Marně jsem přemýšlela nad tím, čemu dát přednost, co preferovat a co uznat za nejlepší variaci. Divadelní inscenace? Zvukový záznam kompaktního disku? Kniha? Každá z verzí má něco do sebe, ale ve výsledku jsem usoudila, že je dobré upřednostnit hru, která mladinké Helence dodá patřičný myšlenko-akustický projev a tím doplní vlastní četbu o styl přednesu - který je mimochodem naprosto nezaměnitelný, a až úplně na konec bych doporučila disk, který se hodí na příjemnou relaxaci od všedního života přehuštěného stresem a tou pitomou pitoreskností. (EB str.: 009) Doma pak byla veliká nepříjemnost a řekli mi, že kurva je sprostý, ale strašně sprostý slovo. Mnohem víc než třeba vůl a blbec. Je to nějaká hrozně zlá pani, ale stejně je to divný, protože mi nechtěli vysvětlit, jak přesně je zlá. Každá z verzí zpracování nabízí něco jiného. Nahrávka a hra se vzájemně doplňují, ale i tak si kniha zachovává spoustu dalších, nových, a především vtipných situací. (EB str.: 041) Jenom se rozčilujou a Kačenka nejvíc. Rozčiluje se a kouří. Řekla jsem jí, že nám ve škole říkali, že kouřit se nemá, protože je to nezdravý a může se z toho i umřít. Ale Kačenka mi řekla, že jsem ňáká přemoudřelá a že už bych mohla vědět, že nám ve škole říkaj všelijaký kraviny. To je teda pravda, ale stejně se mi to nelíbí a mám o Kačenku strach. Někdy by mě docela zajímalo, nakolik autorka čerpala z reálií kolem sebe. Jestli vycházela částečně ze svého deníčku a citovala sama sebe v těch X letech nefalšovaného a všeho prostého dětství. Hrála si se zvířátky tím “osobitým“ způsobem? Prožívala lásku platonickou, několik set let mrtvou a nebo uslintanou? Podléhala vášni stříhat závěsy a strašila bratříčka peklem? Kdo ví. Každopádně si kniha ponechává jistou realističnost, i když mi někdy připadá, že je toho na jednu malou holčičku, tak nějak moc. (EB str.: 025) Eliáš si všimnul, že nad jevištěm visej takový ty dvě hlavy, co se jedna směje a druhá mračí, a chtěl vědět, co to je. Tak jsem mu vysvětlila, že to maj bejt masky, který se jmenujou Komedie a Tragédie podle divadelních her, který se taky jmenujou komedie a tragédie, podle toho, jestli jsou spíš veselý nebo spíš smutný, a že jsou udělaný ze sádry. Eliáš byl dost zklamanej, protože si myslel, že jsou to useknutý hlavy trestanců nebo fašistů. Secký mu řek, že je blbej, že je přece úplně jasný, že vopravdický useknutý hlavy to bejt nemůžou, že by se pořád musely vyměňovat, protože by hned začaly smrdět. Ale Eliáš řek, že Vladimír Iljič Lenin, co leží v Moskvě na náměstí, je taky vopravdická stará mrtvola a nesmrdí ani ho nevyměňujou, takže by to určitě šlo nějak zařídit.... celý text