MiroslavŠkraba
přečtené 218
Walden aneb Život v lesích
1991,
Henry David Thoreau
Můj hlavní obdiv vůči autorovi spočívá v tom, kolik hajů, luk, bystřin, rybníků, zvířat dokázal prozkoumat a rozumem nahlédnout v sobě samém. Cítím, že dokázal dlouhými doušky vychutnávat, co bylo jeho pramenem, co vyvěralo z jeho podstaty samotné, co bylo jeho podstatou samou. Je autorem nesmírně trpělivým, ikdyž by se dalo i říci, že v lásce, jíž se mi zdá, že byl plný, trpělivost ani neexistuje. Je užásným pozorovatelem, který skrze svoje silné pouto s přírodou dokázal vyhmátnout jádra jejích celků větších, v mozaikách spatřuje podstatné jednotlitovosti, skrytě je pánem přírody - v tom smyslu, že ji chápe a miluje. Přesto však s překvapením zjišťuji, jak ambivaletní vztah měl Thoreau k ostatním lidem. Jakoby je vyčlenil ven z přírody, nebo minimálně na její okraj. Proč? Protože příroda jako taková je pravdivá, je spravedlivá, je ze srdce, z pána. My máme a touží mít nadbytek, více než naše duše nutně potřebuje a chceme ještě více, nebojíme se chtít více. Náš životní běh je během z přírody, vzdalujeme se svojí prapodstatě a tím se vzdalujeme i sobě samým. Kniha je pravdivá ve svých úmyslech, je pomalá ve své lásce, je dušezpytná ve svém poslání.... celý text
