MiroslavŠkraba komentáře u knih

Můj hlavní obdiv vůči autorovi spočívá v tom, kolik hajů, luk, bystřin, rybníků, zvířat dokázal prozkoumat a rozumem nahlédnout v sobě samém. Cítím, že dokázal dlouhými doušky vychutnávat, co bylo jeho pramenem, co vyvěralo z jeho podstaty samotné, co bylo jeho podstatou samou.
Je autorem nesmírně trpělivým, ikdyž by se dalo i říci, že v lásce, jíž se mi zdá, že byl plný, trpělivost ani neexistuje. Je užásným pozorovatelem, který skrze svoje silné pouto s přírodou dokázal vyhmátnout jádra jejích celků větších, v mozaikách spatřuje podstatné jednotlitovosti, skrytě je pánem přírody - v tom smyslu, že ji chápe a miluje.
Přesto však s překvapením zjišťuji, jak ambivaletní vztah měl Thoreau k ostatním lidem. Jakoby je vyčlenil ven z přírody, nebo minimálně na její okraj. Proč? Protože příroda jako taková je pravdivá, je spravedlivá, je ze srdce, z pána. My máme a touží mít nadbytek, více než naše duše nutně potřebuje a chceme ještě více, nebojíme se chtít více. Náš životní běh je během z přírody, vzdalujeme se svojí prapodstatě a tím se vzdalujeme i sobě samým.
Kniha je pravdivá ve svých úmyslech, je pomalá ve své lásce, je dušezpytná ve svém poslání.

6 27.07.2020

Obzvlaste me oslovily povidky Sede vlce a Sklo a porcelan, ktere jsem, na rozdil od zbytku knihy, hluboce procitil. Sede vlce zustane se mnou asi navzdy. Uvidim jej tlapkat po strechach, az se budu prochazet mestem, zrana bude mlecne prosakovat oknem a prosevat svetlo noveho dne, a kdyz se v poledne ohlednu za rameno, tu bude prede mnou, lec jeho ohon zableskne se odrazem v zrcadle vzduchu.
Nektere z povidek na me pusobi nesmirne lehce, jakoby autorka po spickach tancila papirem, ale nikde ho nepomuchla, nikde nenecha smouhu. Byvaji ale take protkane studenymi jehlicemi - osameni, smutek, odcizeni. Avsak neztraci se nadhled, jakasi jiskricka raraskovstvi, a preze vse na horizontu nebouri mracne chuchvalce tmy, ale jitro, "ktere v nas dokaze jako udery zvonu dlouho doznivat".

2 21.01.2020

Slušná kniha.

1 19.01.2020

Arturo je nezny, pak hruby. Naivni, pak jedna s dumyslem. Krici, ukazuje pevnost, pak place slzy nejistoty. Pri modlitbe k Panne Marii se mu asociuji eroticke obrazy a v kostele dostava erekci. Je nesmirne citlivy. Ctenar plyne blaznivym vypravovanim, ktera vsak nakonec od spisovatele z LA ocekava. Syrove se misi s kycem. Mnohe situace jsou podany opravdy vtipne a vsechny stoji na opravdovsti a plnem prozitku hlavniho hrdiny. Artura si musite oblibit, avsak jemny distanc, ktery kvuli jeho dichotomii mezi vami vznikne, nakonec nedokazete plne preklenout. Arturo stale beha v kruhu. Zada velmi malo, ve skutecnosti vsak chce vse. Jeho kroky vedou centimetry nad zemi, anebo ma nohy po kotniky v pachnoucim jilu. Trpi, citi se menecenny a zaroven se boji zklamat svoje okoli, takze se mnohdy uchyluje ke lzi. Avsak vzapeti se minimalne sam sobe prizna. Je to clovek, jenz nikde neni na svem miste, a jiz prekrocil ten casovy okamzik, kdy lze ukrocit nazpet do azylu. Pripomina mi Sisyfa, snazi se dostat balvan sve duse na vrch Kopce, ale zakonite musi vzdy spadnout dolu. Bozi blazen, jehoz ohen nikdy neprastane doutnat, avsak nepredstavujte si temnou oponu koure, protoze Arturo je zkratka cista duse.

18.12.2019

Nezne a klidne vypraveni, zadne slovo neprebyva, zadne nechybi. Z knihy mam, i pres jeji delku, pocit linearity, celistvosti. Velmi jemne plynuti vypravene se stareckou laskavosti a laskou. Pribeh o nanaplnene, plne, "okridlene" lasce podany bez resentimentu. Asja je prosta zavaznejsich myslenek, avsak ty by sem ani nepasovaly. Velmi krasna cetba, clovek u ni vsak musi byt specialne naladen.

4 18.12.2019

Pokusim se vyzdvihnout par veci, ktere mne zaujaly.

Motivy se prilis nerozvijely, pouze jako bubny busily svuj rytmus znovu a znovu. Coz je jeden z duvodu, proc mi zpusob vypravovani dobre pripominal plynuti dnu, jak je zakouseli lide z prekrasneho noveho sveta. Stale opakovana hesla, ploche zpusoby mysleni, neustale v kruhu opakovane volnocasove "vyzivani se", zkratka takrka plna determinizace... Podobne na mne pusobilo, jak vypravec menil dejove linie - to bylo zjevne minimalne v prvni casti knihy, kdy jednotlive dejove fragmenty plynuly jako na vyrobni lince. Coz opet evokovalo synteticnost spolecnosti a pozitivne se pojilo s paterni ideologii systemu.

Majak slouzi jako navigacni zarizeni ve zradnych oblastech, snad aby se predeslo nestesti. V knize vsak jakoby tragedie spise pritahoval, coz je dalsi z paradoxu, jichz je text plny. Chce Huxley, aby Divoch byl tim, kdo okolnim korabum bude udavat ten spravny smer? Koneckoncu se jednalo snad o posledniho cloveka na zemi. Kdyz na konci dojde k hromadne orgii, pri niz Divoch znasilni (ci dokonce zabije) Leninu, zproneveri se vlastni moralce a bohu, ztraci to posledni, co bylo mu oporou. Pak jiz zbyva jedine - sebevrazda, Divoch se obesi. Vsak ani po smrti nedochazi klidu, jakoby se ho buh odrekl (nebo on boha?), jeho telo se toci ve vetru.

2 08.12.2019

Knihou neustale rezonuje, ze i v extremnich podminkach si lze zachovat lidskost, ktera vsak v urcitych chvilich musi byt vykoupena cenou nejvyssi. Ti nejlepsi nezustali. Skrze nasi jedinecnost a neopakovatelnost okamziku muzeme dojit smyslu. Pokud budeme kracet vzprimene a nedovolime vychladnout cloveku v sobe, uzreme jej i ve chvili utrpeni. Nepromluvil a padl, zvolil lasku nad zivotem.

4 30.11.2019