marcela6183 přečtené 304

Ptejte se mě, na co chcete, já, na co chci, odpovím 2008, Miroslav Donutil

Tak memoárová literatura svého druhu. Pořady jsou skvělé. Podle mne knize chybí ta přednesová stránka. Nevědět (=nevidět), co čtu, tak je zážitek opravdu jen na dvojku. Takhle tří a půl. Díky, Mirku, že vyprávíš.... celý text

Dětem 1987, Josef Lada

Tohle prostě musím napsat - shodou okolností jsem ji dneska držela v ruce při utírání prachu v knihovně. MILUJU tuhle knihu! Prolistovala jsem ji a proletěla jsem ji dneska znova celou. Stále mě fascinují obrázky i Lada. Rozhodně jsem šťastná, že ji mám v knihovně a budu ji i nadále opatrovat jako oko v hlavě. Pro děti a pro vnoučata.... celý text

Nezbedné pohádky 1967, Josef Lada

Ona ještě opravdu jde vymyslet pohádka. Česká, lidová, vyprávěná a tak správně strašidelně trhlá. Pane Lado, proč jen nejste dnešním režisérem. Třeba by měly vánoční pohádky větší úroveň, než mají... Podobně jako Ladovo Dětem - dneska jsem držela v ruce při utírání prachu v knihovně. Jako malá jsem si některé černobílé ilustrace dočmárala pastelkami. I tak je kniha nezaměnitelná :) Přece jen. Popelákova nožka osmačtyřicítka mě vede k Hurvínkovi. Škoda, že už nejsem dítě! Pětka s hvězdičkou.... celý text

O chytré kmotře lišce 1965, Josef Lada

Četla jsem Ladu jako dítě asi pětkrát, viděla jsem večerníček. No řekněte sami, není v tom i kus vašeho dětství? Liška Bystrouška telefonující řezníkovi v podání p. Bohdalové ještě dneska způsobí automatické vyžírání lednice:-D Prostě pět. Já prostě toho Těsnohlídka nedám a nedám.... celý text

Všechny řitě světa i ta má 1991, Charles Bukowski

Jo Bukowski. Tak buď ho mám ráda z přesvědčení, nebo ho nechápu z přesvědčení. A já ho nemám ráda, ale chápu ho. Taková filozofie pro život ve smyslu "to se fakt nemůže stát". A stejně si trvám na tom, že jsem podobně sprostá jak dlaždič, můj život nemá smysl a můj svět je dokonalé šedá utopie. Dala bych dvě, ale nevnímám pro sebe pozitivum. Jen mne to utvrdilo v tom, že tohle nechci. Ve svém životě ani číst někdy znova. Takže něco mezi jedna a dvě. Abych byla spravedlivá, tak trochu dohodím za originalitu.... celý text

451 stupňů Fahrenheita 2001, Ray Bradbury (p)

Jako... jak bych to... Nedá se říct, že by se mi to četlo lehce. Ale zato mi to něco dalo. Představuju si civilizaci, která pálí knihy a říkám si, že tak daleko jsem ještě naštěstí nedospěli. Lidstvo jako celek. Jen se obávám, že to, co sedmdesát let zpátky mohlo být možná sci-fi, se dneska začíná blížit realitě. Jestli čtu nějaké knihy proto, abych u nich nemusela myslet, tuhle miluju proto, že mne nutí přemýšlet, cítit a představovat si peklo. Mám ji ráda, i když není pozitivní. Bohužel jak jsem psala, není to pro mne jednoduché čtivo. Bradbury mi nesedl - takže za čtyři a půl.... celý text

Marťanská kronika 1991, Ray Bradbury (p)

Celkem je mi jedno, zda je to zdařilá fikce, či budoucí realiza. Mrazí z toho. Taky je i jedno, že je originálu skoro sedmdesát let. Z toho mrazí ještě víc. Vidět chyby, které jsme schopní udělat - a ještě je dvakrát zopakovat. Vzpomněla jsem si na tuhle knihu docela nedávno (http://zpravy.idnes.cz/zimbabwe-pozadalo-o-vydani-zubare-ktery-zastrelil-lva-cecila-p5u-/zahranicni.aspx?c=A150731_123351_zahranicni_kha ). Taková příhodná paralela to je. Čte se to sice trochu kostrbatě - na můj vkus - a místy jsem neodolala a něco i vynechala. Abych se pak k tomu zase potupně vrátla. Tolik příběh, logika a strhující pointa. Poprvé mám dojem, že nejlepší možnost, jak vyhrát, je prostě nehrát... Za plný počet a s respektem.... celý text

Kto chytá v žite 1993, J. D. Salinger (p)

Mám ráda inteligentní blbce. Pomáhají mi zapomenout, že se sama cítím minimálně 5x denně jako inteligentní blb. Občas problém domyslet si pubertální teen slang, protože dneska se prostě semeskuje a dýluje. Místy mi bezbřehá naivita přerůstala přes hlavu a cítila jsem v tom hodně amertické pseudo-free mentality. Líp bude nechat tomu volný průběh a moc nad tím nedumat. Mrzí mne, že kniha tak nějak díky rychlému vývoji přirozeně výrazově zaostala. Bohužel ji to srazilo na tři hvězdy.... celý text

Navzdory básník zpívá 1972, Jarmila Loukotková

Slibuju, že další Loukotkovou už číst nebudu :-) Nejspíš proto, že mám na chvíli jejího stylu velkolepého vyprávění asi dost. Pohled očima postavy Villona byl dechberoucí, ale vyčerpávající. Prostě jsem se nemohla urvat, četla nonstop den i noc a mám v hlavě guláš z mletého masa... ale krásný pocit velkoleposti a snahu vyrovnat se Kateřině. V Paříži jsem sice byla až v novověku, ale stejně tak dobře by se tohle mohlo odehrávat na starém Brně. Nebo kedekoli jine. Stále by to byl strhující příběh. Rozhodně i jeden z těch, u nichž stojí za to se k nim vrátit. A souhlasím i s jinými komentáři - bez téhle knihy bych Villonovy básně nikdy nečetla.... celý text

Kladivo na čarodějnice 1970, Václav Kaplický

Ten krásný zámek ve Velkých Losinách si na Kaplickém a své vlastní historii zaslouží opravdu postavit pomník. Jediná škoda je, že se tam člověk nemůže zapelešit na dva dny s knihou a číst a číst a bát se. Hezky se bát. Přesně tak akorát, jak to má být. Napětím jsem skoro ani nedýchala. Někdy jsem měla pocit, že by v té době bylo fajn žít. To když zrovna nikdo nemřel. A jelikož mřel skoro pořád, rychle jsem si to rozmyslela. Chyběla tomu jen malá kapka k drsnosti naturalismu a jelikož nemám ráda fanatismus všeho druhu, jsem nakloněna věřit, že to bylo ještě horší a autor nás šetřl. Místy unyle rozvleklé pasáže mne nutily přeskakovat. Tak nakonec jenom za čtyři.... celý text

Není římského lidu 1975, Jarmila Loukotková

Loukotková napsala něco tak poutavého, že vážně uvažuju napařit jí pětku. Pěkně poctivě. Protože to mělo strhující napětí, popisy přesně tak akorát dlouhé, postavy přesně akorát vykreslené. Pokud na světě není římského lidu, není ani naše kultura. Kořeny i dědictví. V Quo vadis stříkají potoky krve. A tady vidím najednou po tou krví spíš charaktery. Prostě přesně to, co mne u Sienkewicze přesvědčilo, že ho budu číst jenom jednou. Tady mne to donutilo číst pořád dál. Zdědila jsem tohle nádherné vydání ze 75. po babičce a ta knížka má úžasnou atmosféru. Takže prostě pětka se vším všudy s poklonou od nadšené čitatelky.... celý text

Kázáníčka 1993, Eduard Bass (p)

Jednou to pro změnu vezmu krátce - jako ta kázáníčka. Pro mne neuvěřitelně vyspělá žurnalistika. Cizelovaný styl do posledního slova. Humor i napětí titrované pipetou po kapkách. Četnické humoresky před vynálezem seriálu. Chytrý pán a geniální zpracování za čytři a půl.... celý text

Klapzubova jedenáctka 1969, Eduard Bass (p)

Jako nejsem kluk. V televizi fotbal nesleduju (jsem zapřísáhlá hokejofilka). Objevila jsem jedno starší vydání v knihovně své babičky a přelouskala ho během jedné nudné návštěvy nad čajem a bábovkou jak nic. Ten příběh je opravdu vtipný. Navíc po prvních pěti sránkách už jsem věděla, že není ani tak o fotbalu, jako o rodině a morálce. Píli a cti. Sice trooooošku nereálné, ale co, před Naganem jsme hochům taky nevěřili, že by mohli. Tak proč ne za čtyři? .-)... celý text

Opatství Northanger 2009, Jane Austen

Já vím, proč jsem se téhle Austenové beznadějně vyhýbala. Maminka říkala, že se mi to nebude líbit. Jistě - jsem od přirody ranař a infantilně debilní strojová naivita Catherine mi lezla na nervy. Fandila jsem Thorpovi a ostrouhal. Náznaků bylo víc než dost. Chvílemi jsem měla pocit, že se gloriolou ověnčená Jane spletla. No co už - je to dívčí románek, ale podruhé ho číst nebudu. Stále ale vypravěčsky a dějově nad průměrem. Zaslouženě za tři a půl.... celý text

Pýcha a předsudek 1998, Jane Austen

Tak na rozdíl od mladších ročníků, já tohle četla jako povinnou četbu krátce po revoluci (jo, to ještě pojem "povinná četba" něco znamenal). Film s Keirou nic moc, starší seriál s Collinem ještě ušel. Jestli je někdo vypravěčka, pak Austenová a Bronëovou. Tohle se nečte jako vyprávění, ale spíš jako pohádka. Je to takové starosvětské, pomalého spádu ale velkolepých slovních obratů. Teď jsem se ke knize vrátila v originále - nekriticky přiznávám, že ten se mi moc dobře nečetl. Jsem pořád překvapená, kolik se toho za těch 200 let od vydání změnilo. A přece nezměnilo. Furt se v těch citech plácáme. Přibyl nám sex, ubylo nám okouzlení životem. Opravdu pětka s jedním cudným polibkem mi dala víc, než dvacet posledních knížek s růměrem 2,5. Díky, Jane, žes to napsala!... celý text

Na prahu ráje 2000, Francis Scott Fitzgerald

Velký Gatsby 1960, Francis Scott Fitzgerald

Tak mám dvě knihy, které se nedají srovnat, a stejně je stále vduchu porovnávám - Gatsbyho a Forsythy. Obě jsou dobovou sondou. Obě miluju, protože je to velké vyprávění (Forsythi větší). Obě knihy sledují vývoj hrdinů (Forsythi ve více liniích). Fitzgeraldovo ztraceněgenerační hledání mi bylo blízké v patnácti. Galsworthyho hledající opovržení ve dvaceti. Do obou jsem dospěla ve třicítce. Gatsby mi dal sílu čekat od života to nejhorší a být příjemně překvapena, pokud se to nestane. Forsythi mi umožnili pochopit, že život jde dál, i když všechno stojí za h*o. Děkuju za Gatsbyho a nemůžu jinak, než tam nasolit pětku. Děkuju i za Forsythy a čím víc hvězdiček, tím víc Adldas.... teda spokojenost:-D... celý text

Svět podle Garpa 2003, John Irving

Rozhodně není to lehké čtení. Není to oddechovka ana večer k bazénu. Ale fakt si nezpomínám, kdy bych u knihy brečela i se smála zároveň nad stejnou stránkou. První dvě třetiny knihy jsem přemýšlela, jestli mám hlavního protagonistu prostě jen nerada, nebo mu nerozumím. Po dočtení mu rozumím, ale nenávidím ho:-) Má to příběh, dokonce příběhy! s uzavřenými konci, má to tolik emocí jako celý Irving a nad pointou jsem brečela. No kdo by to do mě řekl... Kruci, přidejte mi ještě jednu hvězdičku, ať můžu dát šestku!... celý text

Modlitba za Owena Meanyho 1994, John Irving

Černý obelisk 1986, Erich Maria Remarque (p)

Byla doba (a to mi bylo tak šestnáct), kdy jsem tyhle knihy žrala, milovala Remarueqa a Dänikena a nenáviděla rodiče:-) Dneska jsem Remarquea přerostla, Däniken mne nebere a rodiče miluju. Když jsem o víkendu nosila knihy z patra A do patra B kvůli rekonstrukci, chvíli jsem zrovna tuhle měla v ruce. Oblíbenou pasáž jsem založila, abych ji kdykoli bez problémů našla. A myslím, že obyčejný život ze mne snahu filozofovat vymlátil. Je to docela škoda. Ale o víkendu jsem zavřela, založila a napadlo mne, že o tohle jsem se ještě nepodělila. Netypicky na mne tak na závěr jedna prosba: nenechte se utlouct životem, nečůrejte na svůj černý obelisk, když někoho potkáte, nevzrodujte a pokud vám někdo ortavuje život, pryč s ním. Život je krásný a krátky, tak přestávám psát a jdu žít:-D... celý text