Přečtené 303

Já nevím, sice jsme to jedné bezesné noci přečetla v dobré víře, že mne to uspí. Jelikož si nepamatuju, jak to skončilo, nejspíš se to knížce povedlo. Jediné, co beru, je styl autorky (nebo překladatelky?) - kouknu každopádně příležitostně na originál, zda má cenu číst něco dalšího. Prostě nic moc ale není to úplná ztráta času. Dobrá společnost na jednu a půl hvězdy.

Tak přiznám bez mučení, že tady mám deficit - nejprve viděla pana Sucheta, až pak četla. Takže jsem dopředu věděla, do čeho jdu. Ale jak moc se ochudím o zážitek a skvělý překlad z pera Evy Konddysobé, to jsem netušila. Postrádala jsem tedy onu magickou sílu zhltnout knihu na jeden nádech, abych věděla, jak to dopadne. Nezvyklý námět a pro mne totálně dokonalý leitmotiv - rýmička. JOJOJOJOJO! :-D

Mám takové to klasické vydání KMČ z šestaosmdesátého. Ráda se na něj dívám přes prosklené dveře knihovny a spolu s Dětmi z Bullerbynu je to pomalu ta nejohmatanější dětská knížka, kterou mám! V dětství jsem chtěla být nejdřív pošťačkou, pak četníkem a nakonec (haha) princeznou. Pak jsem trochu povyrostla a uvědomila si, že lepší je být Karlem Čapkem. No a pak jsem dospěla. Princeznou nejsem, Karlem Čapkem (subjektivně) taky ne. Ale čtu ho ráda stáledál. Rozhodně knížka, kterou je třeba strčit do rukou dětem - a čím dřív, tím líp. Ještě než začnou psát smsky. To pak totiz krasu jazyka namohou pochopit,plodi vety jednoduche a hrubki jak vydle.

Kniha je pro mne jednoznačně jedna z nejlepších červených knihoven, co jsem potkala (od doby, co čtu, podotýkám). I přesto jsem z ní trochu rozpačitá. Ano - prvoplánovitá jednodušší verze charakterů mne mírně řečeno zlobila. Být to harlequin, napařím mu pět hv*zd a budu hledat šestou a sednou. Takhle jsem stále číhala na nějaké psychologično a vývoj hlavních postav. Ten vpodstatě nenastal. Katarzí prošla hlavní hrdnika (omezeně) a já dospěla k přesvědčení, že se jedná o jedinečný příběh na citlivé téma, který si ráda přečtu znova, abych si pořvala. Mrzí mne, že moc keců o ničem nebylo přetaveno v pátou hvězdu myšlenkového posunu. Takže za čtyři.

Je to větší mimino, rozšířil se akční rádius všiváren, styl je stejně briskní a vypointovaný jako u prvního dílu, takže to nejde dát jinak, než taky za čtyři. Tuhle knihu ve stylu "milý deníčku" bych některým dnešním matkám dávala přečíst povinně. A pro některé by se měla stát životní nutností. Méně fakanů, více gentlemanů a malých milých princezen - a budeme se mít jak v pohádce. (Kdo neviděl ironii, nechť se prosím neurazí.)

Možná proto, že sama děti (ještě) nemám, ale měla jsem o dost mladší sestru, přišla mi kniha poměrně vtipná. Sice jsem otce s vizourem v ruce (spojler) nenachytala, ani jsem ho neviděla spát pod gaučem v obýváku, ale zato vím přesně, jak cvičit s rodiči. Jedno je jisté: schopnost něco si vyřvat děti používají, když něco potřebují. Obvykle pozornost. Fakt existují různé typy řevu a pláče - a jejich popis byl docela výstižný. Trénink regurgitace neměl chybu a jako správně svéhlavá individualita neměl chybu ani Prevít. První rok byl fakt hustej a já dávám čtyřku.

Všechna zvířata jsou si rovna. Leč některá jsou si rovnější. Aplikujte v životě a smeknete. Aplikujte v práci a můžete se smát. Aplikujte v politice a funguje pořád. Aplikujte ad absurdum a smát se přestanete. Netuším, kde vzal odvahu napsat zrovna tohle. Po 1984 jsem si myslela, že takovýto alegoricko-satirický pohledu už nejde vylepšit. Ale fakt to jde. Poprvé chápu princip revoluce (protože Občanka na gymplu hadra); zakořeněný smysl pro propadnutí blahobytu je mi cizí (= prototyp "teta Skrblice"). Chtělo by se říct obyčejná bajka s poučením. Nicméně právě díky tomu, že tahle bajka tady fungovala 40 let, povyšuju ji na pět.

Co asi tak přesně vidět na pátém díle šestidílného eposu? Přece to ještě nekončí, něco se tak děje a vypráví se několik paralelních linií. Proto rozumím tom, že jsou někteří unaveni a ne všichni najdou sílu dočíst Měla jsem krizi někde kolem třetiny knihy. Motaly se mi postavy. Je to Duncan, není to Duncan, kolikátá je to, kruci, inkarnace... Nasvíc Harkonnenové v trapu, Atreidové do počtu, Corrinové pro ostudu. Takže obtížněji se přizpůsobuju. Ukazuje se, jak mo chybí přequel. Že Ctěné Matre prchají před někým z dávné minulosit (haha) - nejpepší zlo je neznámé zlo bez tváře. Nicméně i Datrh Vadera nám nakonec ukázali. Pozitivně vnímám posun v ději a konečně zase i více vyprávěčského a dějového umu, než filozofického a náboženského (tlachání) rozjímání. Strhující příběhové čtení. Trochu mě dojímá, že je kniha o 4 roky mladší, jak já - a přece si sedímě věkově i povahově.Výsledná tři a půl je trochu podhodnocená. Nicméně na mne má kniha šhvih a spád dějový, ale postavy ploché jak prkno (s výjimkou onoho kolikátého? Duncana).

První trilogie uzavřena, druhá startuje - pozvolna. Chvíli mi trvalo, než jsem přerušila mentální linky do minulosti. Pak jsem musela dát první asi osmdesát stránek znova. to když to konečně začalo dávat smysl :-) Božský imperátor mi způsobil lehké mrazení v zádech. S ohledem na rok vydání originálu a na fakt, že jsem tohle poprvé četla v sedmnácti, což bylo jen chvíli po sametu, fenomén Velkého Brášky Dozorce fungoval. Dějově opět našlapané, jen přibylo mnoho monologické/dialogového bloudění v myšlenkách Leta II. Nemyslím, že je to blbým překladem. Spíš to chtělio schopného redaktora a škrtat Herberta ještě za jeho života (=před vydáním). Podobná nekritičnost ke kultu ducha je dnes především problémem Hry o trůny. Pro mne jenom za čtyři, protože to bohužel ztrácí sílu prvního dílu na zbytečných odbočkách (a to kecání miluju... ale čeho je moc..).

Já mám děti božského Paula jednoduše ráda. Nevím, jestli jen proto, že mi sedí povahově, nebo proto, že ambivalentnost povah dává příběhu to správně husté napětí. Nemám moc ráda knihy (pokud to není opravdu silný příběh), v nichž jsou postavy jen černé/bílé, kopírák... klišé. Proto jsou pro mne Děti Duny civilnější - a bližší. Mnoho linek nakousnuto a mnoho příběhového dořešeno, pár nesrovnalostí objeveno. Například perlička, jak Aliou cloumá Harkonnen - neměly být zděděné vzpomínky dané ženskou liníí? Příběhově stále Herbert překvapuje. Líbil se mi motiv Duncanovy rozpolcenosti a jeho řešení - jen jsem si říkala asi o deset let později, že můj podvádějící přítel má smůlu, protože já nejsem Duncan :-D Druhá hlavní dějová linie kolem dětí Paula a jejich nutného dospívání mi zase ukazuje, že ne všechny volby v životě jsou jednoduché. Každá volba něco stojí a je vždy o zvážení toho, zda s tím umím nebo neumím žít. Takže já dospěla ke čtyřce.

Jestli jsem první díl ujížděla na ději, doslova slintám v tom druhém nad dobrou detektivkou a - ó, konečně! - větším vývojem a rozvojem postav. Jako všechno ambivalentní je pro mne Chani ukňouraná. Aliu začínám nenávidět a nechápu ji; pro mne hysterka k profackování. Překvapila mne Irulán. Jednoznačně pozitivně se z loutky stává hybatelkou děje. Paulovo zmítání se na hraně je jak z psychologického románu. Mám dojem, že si tímhle Herbert odskočil do jiného žánru - aby se pak vrátil k vyprávění jako takovému (k nemalé úlevě nás všech) :-D Je pravda, že být tohle první díl, další už nečtu. Odbourala by mne složitost knihy jako takové. Myslím, že se mi četla nejhůř z celé půvosní ságy. Tudíž nutná likvidace ducha a piedestálu Paul jako hlavního hrdiny dílu prvního byla "jen" dobrá.

Zdržím se populárního a popularizačního srovnání s kýmkoli jiným. Třeba proto, že každý autor je jiný a svůj. Na Duně mě chytlo to, že je jiná. Tak zaprvé - nepotřebuje Zemi. Vůbec:-) Navíc jsem ji četla v rozjímavém období dospívání (poprvé a nikoli naposled). Byla to první sága, kterou jsem si pořídila po antikvariátech potom, co jsem začala vydělávat - jo správně, JRRT a další přišli na řadu AŽ poté! :-D Stejně jako já, se z toho všeho Herbert potřeboval prostě vykecat. Jako asi toho měl v hlavě moc! Jeho úžasná obrazotvornost dala dohromady komplexní vesmír (nikoli jeden svět). Ano, je rozvláčný. Neříkám, že jsem hltala slovo od slova. To ani jaksi nejde. Podle mne nejde ani o to. Pokud jdete po ději, je to strhující dobrodružství, pokud po popisech, jsou jednoduše dechberoucí. Pokud jste na filozofická rozjímání, budete se rochnit blahem. Osobně je pro mne Paul trochu nevyrovnané pako. Chani příliš plochá charakterově, Jessika schizofrenní a FAKT jsem se zamilovala do mentatské logiky. Není to kniha, kterou dáte za odpoledne. Pro mne čistá pětka a úžasný start dobrodružství.

Vážně náhodou jsem se dostala k tomu, že jsem potřebovala něco interpretovat (haha, jak jinak na bohemistice). A měla jsem dvě možnosti: vařit z vody, nebo vařit podle Eca. Ukázalo se, že vhodný průsečík je tak někde uprostřed. Nějaké zákonitosti mi čtení přece jen dalo - a univerzitní eseje se hned patlaly lépe. Docela jsem byla překvpená, jak je kniha nadčasová a nakolik se dá alikovat téměř na jakýkoli text. Je třeba jen používat selský rozum a respektovat autora. Pro me jedno z nejzáživnějších teoretickcých děl o textové interpretaci vůbec.

Jak mi Eco-beletrista nesedí, je mi Eco-esejista sympatický. Můžu říct jen jedno - pomohlo mi přežít vysokou, dopsat a nezbláznit se. Stále v ní vidím svůj nevyužitý potenciál a dávám čtyři.

Někdy se najde kniha, která je tak hluboká, že ji čtete jen jednou, nepochopíte ji a víte, že ji už nikdy číst nebudete chtít. Můj případ. Jinak mám Eca ráda - jako univerzitního lektora a skvělého rétora. V rovině populárně-vědné. S beletrií se my dva míjíme. Začala jsem totiž podobně číst i Baudolino. Ale dopadlo by to stejně, takže patří mezi knihy, které jsem nedočetla. Určitě jedinečný příběh a náročné čtení skrz několik žánrů. Plavala jsem a nevěděla, který si vybrat. Takže pro mne osobně těžce stravitelné, zdlouhavé a nedoceněné. Za dvě.

Tak četla jsem sestře - a unesená nebyla. Viděla jsem Johnieho Deppa a díky němu jsem to skousla. Starší filmová verze z 50. let mi taky moc vtipná nepřipadala. Bože nedopusť, aby tahle kultura převálcovala lišku Ryšku Erbena a Babu Jagu Krásy nesmírné. Sice nejsem dítě, leckdo by mohl namítat, že pohádky jsou především pro ně. Ale přece taková Perníková chaloupka je docela slušný horor i pro dospělé. Jinak mám pana Carrolla ve velké úctě, protože ne každý matematik je vybaven obrazotvorností. On zcela jistě je - jen nikoli takové, která by byla mým šálkem kávy. Ty dvě jsou tedy odrazem mé nechápavosti jeho tvůrčího génia.

Na základce jsem četla Petišku. Jako dítě jsem tak dostala neocenitelný impulz. Dodneška mne Řecko a jeho mytologie fascinují. Navíc překlad p. Mertlíka je pro mne srozumitelný a dává pro mne poezii soudobý přídech. Jistě, je to poezie, člověk se musí nutně povznést nad fakt, že některé zpěvy jsou vlastně jen umělecké (takové to jak vás našponovat, jak starou gumu v trenclích, abyste to čtení měli na dýl). O chlup hvězdy horší než Orestea, protože tohle pro mne není lehké čtení. I tak nadprůměrná čtyři a půl.

@woodward - škoda, že se pod to nelze podepsat - jelikož souhlasím. Pro mne kdo nečetl Illiadu, Odysseu, Médeu, Orestea a Oidipa, ten jako kdyby nebyl. Anebo je - trochu - kulturní buran. Vzato od podlahy. Děkuji za skvělou akci, kam se hrabe holywoodský akčňák. Má to úžasný Mertlíkovský jazyk (vydání 1980), který z toho pro mne dělá umělecké dílo vyššího řádu. Nelze jinak než za pět. A litovat, že Homér byl jen jeden.

Na mne trochu netypicky heslovitě - četla jsem "už" na skolku roku 13 v angličtině na doporučení kolegyně z práce. Co si o té kolegyni myslím, bylo trošku upraveno tím, že knížku hodnotila jako nejlepší věc, co kdy četla. Klady: - co udělal Harry Potter pro děti, udělalo Fifty pro maminy z kuchyně. Maminy z kuchyně by ale měly mít rozum; - pozitivně vnímám otevření (=polechtání) nového tématu D/s vztahu a BDSM; - když od děje moc nečekáte, protože to berete jako porno, občas to překvapí. Zápory: - naivita hlavní hrdinky mne nutila pustit si na pozadí na počítači TBBT, abych to intelektově dorovnala; - bombastická mediální kampaň spolu s neuvěřitelně tlustým českým vydáním (stále ho nemám, hýčkám si to to anglické v paperbacku); - to opakující se klišé odměny/trestu, viny/odpuštění, útěku/návratu a zloby mě straší ještě teď, když to píšu. Neutrál: - vývoj postav - jelikož aspoň trochu naznačený byl; - snaha šokovat - jelikož to se fakt povedlo; A dovolila bych si polemizovat - nebyla to naprostá ztráta času. Ani to není ztráta soudnosti čtenářů/ek. Je to účinná masáž tím, co doma nemáme. Prostě porno pro kuchyňky = ta jedna a půlhvězda myslím sedí.