luculi přečtené 739

Světy J. R. R. Tolkiena 2021, John Garth

Jako fanoušek Tolkiena, ale opravdu na nejnižší úrovni, jsem si tuto knihu užila tak napůl. Tyhle informace o něm a jeho světě běžně nevyhledávám, toto je v podstatě taková první návštěva. Kniha byla dost odborná a často zmiňovala věci, které si po mnohaleté pauze bez Středozemě prostě nevybavuji. Určitě tedy není nejvhodnější pro lidi jako já, co mají minimální přehled, a kteří nečetli všechny autorovy knihy. V textu je totiž mnoho odkazů na jeho díla. A pokud je někdo nezná, neví o čem nebo o kom je řeč. Bylo to tedy takové náročnější čtení, díky právě obsahu, ale i stylu zpracování textu. Největší radost mi dělaly asi detaily autorova života a mnoho obrázků, kreseb a fotografií. Text však obsahuje i desítky odkazů, kterým stejně moc nerozumím. Nebo zachází do hloubky, což mi moc neříkalo. Co se týče obsahu, bylo pro mě obrovským překvapením a možná ne vždy v dobrém slova smyslu, že Tolkien se nechal inspirovat tolika věcmi, historií, mytologií, jazyky a mnoha dalšími. Občas mi to vyznělo, jakoby si nasbíral desítky střípků a z toho slepil svůj svět. Měla jsem dojem, že vlastně do Středozemě vložil pár svých nápadů a celé je to jen fantazie tvořená z již existujících věcí, takže vymyšlené originality bylo pomálu. Často totiž padají zmínky, jak čerpal z jiných děl a básní. Využil mnoho zdrojů, které přepracoval a vložil do Středozemě. Někdy lehce pozměněnné, jindy hodně upravené. Až mě zaráželo, kolik toho "okopíroval". Nicméně využil i stovky vlastních zkušeností ze života. Z cest, války, inspiroval se místy, kde žil, lidmi, které potkal. Působilo to, jakoby svůj život sepsal v deník, který zasadil do jiné paralely... Co mě dále zaráželo, tak fakt, že autor byl jazykový blázen. Spousta názvů a jmen vzniklo z různých jazyků, nářečí, díky přesmyčkám a odvozování. Neměla jsem ani představu, co všechno za tím stálo. Kolik jmen nebylo pouze "vymyšlených" jen tak. V podstatě snad žádné. Za každým názvem stojí nějaké spojitosti, díky kterým Tolkien odvodil konečný tvar slova. Využil mnohé své znalosti, historii, mytologii... Kniha tedy není vhodná pro ty, kteří se nechtějí tomuto světu věnovat hlouběji, protože bude těžké se v tom orientovat a chápat ji. Ani pro lidi, kteří si idealizují Tolkiena v dojmu, že to byl génius, který stvořil nový svět. Protože jinak budou vyvedeni z omylu, až zjistí, co všechno za tím vlastně stálo. Ale pokud jste ochotní to risknout, dozvíte se mnoho zajímavých věcí. Stále však zůstává otázkou, kolik těchto faktů je pravdou a kolik domněnkami či jen obrovskými shodami náhod. Zda opravdu měl Tolkien všechno tak strašně detailně promyšlené a využíval bohaté představivosti, nebo se lidé, kteří ho zkoumají jen domnívají, že existuje tolik souvislostí (odvozené názvy, podobenství v krajině a v řekách s Anglií a tak podobně). Byla to náhoda nebo záměr?... celý text

Temný dluh 2022, Chloe Neill

Urban fantasy je podžánr, který mám hodně ráda. Upíři, vlkodlaci, čarodějnice, měňavci, víly a mnoho dalších bytostí. Pro mě naprosto relaxační čtení, u kterého se vždy pobavím. Navíc přibližně stejná délka těchto knih je něco utěšujícího, protože čtenář ví, že ho nečekají v budoucnu žádné hrozivé bichle. V tomto případě mi Upíři z Chicaga vždycky přišli slabší. Nepůsobí tak nadpřirozeně, spíše jakoby zůstali lidmi. Žádná super moc, síla nebo něco podobného. Alespoň z těch popisů to tak prostě nepůsobí. Ani Merit zrovna nežeru její drsňáctví, velice často skončí jako křehká porcelánová panenka. Ale možná právě tou svojí jednoduchostí příběhu mě to baví. Znám lepší tematické série a jak se mnou spousta lidí souhlasila, na Mercy jen tak něco nemá. Přesto mě baví vracet se k Merit a Ethanovi, sledovat dění v Chicagu, rivalitu mezi klany, to jak se do toho míchá vysoká hra s vlivnými lidmi... Má to své kouzlo a to mě láká. Ale jak už jsem řekla, lidi jsou silní a arogantní, upíři nepůsobí jako někdo, kdo je mnohonásobně silnější a celkově danému světu, kde jsou krvesajové odhalení, něco chybí. Není to uvěřitelné. V této knize se vrací starý nepřítel z dob minulých a míchá se do toho i dost silný vliv bohatých lidí. Cesta k odhalení byla jako vždy dlouhá, protože podle šablonovitého jednání, je vše řečeno až na konci. Navíc jeden z nepřátel, který se drží hodně v pozadí, rozhodně podle náznaků dostane více místa do budoucna. A na to jsem hodně zvědavá. Už by měly zbývat jen dvě knihy a tento svět končí, snad ten závěr bude stát za to...... celý text

Říše zrady 2022, Sam Hawke

Popravdě jsem už ani nedoufala, že nějaké pokračování bude. Ale po třech letech od přečtení prvního dílu přece jen přišlo překvapení. Ale upřímně, kdyby nevyšlo, o moc bych nepřišla. Jsem docela zklamaná. Kniha měla neskutečně pomalé tempo a nějaké zásadnější momenty přišly až za polovinou, po více jak tři sta stranách. Takže si autorka opravdu dávala načas. Většinu doby se řeší politika a intriky. Veškeré odhalování a pátrání trvá jak přechod hlemýždě přes silnici. Do toho pomalu zasahuje atentát a v podstatě se mnoho dalšího neděje. Tedy až ke konci. Většina knihy se nese především v duchu konverzací a nekonečného tlachání. Což sice na jednu stranu je fajn, když se jde do hloubky a řeší se i běžné životní situace postav, státnické záležitosti, ale přesto jsem těžce postrádala více akce, gradování, prostě něco, co by knize vdechlo trochu života. Jinak to totiž působilo jako dost monotónní příběhová linka. Trochu mi dělal problém přechod dvou vyprávějících pohledů, Kaliny a Jovana. Obě části jsou totiž vyprávěny v první osobě. Sice si nepamatuji jak to bylo ve Městě lží, ale tady jsem bojovala s přepínáním mezi mužským a ženským textem a uvědoměním si, kdo je vlastně na řadě... Co se námětu týče, nebylo to špatné. Nepotřebuji vždycky číst jen fantasy příběhy plné bitev a bojů, ale pokud se má řešit něco do hloubky, mentálně k zamyšlení a tak, tak by to mělo něčím zaujmout, nemělo by to nudit a především by měly postavy někdy více používat mozek a logiku. Vznikaly totiž chvíle, které mi nepřipadaly chytré. Když totiž někdo ukradne chemikálie z výrobny, asi to nebude jen tak. Nebo uprostřed katastrofy, obklopeni zraněnými a mrtvými přece nebudou řešit, jak se zachovat, když někdo napadne město. No prostě to chce hlavu a patu...... celý text

Plameny pomsty 2022, Evan Winter

Na druhé pokračování jsem se docela těšila, ale samozřejmě jsem si předem nedělala příliš veliké naděje, že by to mohlo být něco mimořádného. První díl mě nadchl především svojí rozdílností od jiných příběhů, námětem i způsobem vyprávění s mnoha novými pojmy. Ty sice člověku občas matou mozek, ale chce to vytrvat. Druhý díl se však nesl v hodně pomalém a nudném tempu. V podstatě šlo jen o přípravu války a nějaké drobné konflikty bokem, které k tomu vedly. Příliš času bylo věnováno bojům a výcviku, tréninku v zásvětí a tak podobně. Mám dojem, že snad ještě více než dříve. A to se stávalo dost únavným. Nejlepší se ukázala poslední čtvrtina, protože tak jak se většina knihy táhla, tady najednou bylo moc změn, zvratů a nových momentů. Ukázala se Tsiořina druhá tvář, takže o ní leckdo může pochybovat, došlo k odhalení její sestry, což taky bylo takové zamotané. Až nakonec v tom nejlepším a nejdůležitějším to skončilo. Kdyby tohle tempo a zajímavost fungovala po celou dobu, přečetla bych to snad za dva dny a ne dva týdny... Pokud má mít kniha nějaký skrytý význam na pozadí nebo něco takového, tak si nejsem jistá, zda jsem to tam viděla. Všeobecně tyto náznaky v knihách moc nehledám, nějaký vyšší smysl a podobně. Mě jde především o příběh, dojmy, napětí a jiný svět mimo ten náš, než vyloženě o poselství... Tentokrát jsem se bavila méně a čtení mi proto trvalo déle. Nicméně jsem díky konci zůstala jen tiše sedět a přemýšlela, co by mohlo být dál. Kniha má sice spoustu nedostatků, které teď vidím hodně zřetelně, ale stejně mě příběh baví a chci se dostat k cíli. Takže pokračování mám v plánu.... celý text

Baneovy kroniky 2021, Cassandra Clare (p)

Tuhle povídkovou knihu jsem si vzala jako jednohubku. Obvykle mě tento typ doplňkových knih příliš nenadchne, protože informace jsou dost útržkovité nebo nejsou dostatečně informativní. Nicméně tady jsem byla spokojená i překvapená. Kromě první povídky, která mě vůbec nezaujala a už jsem myslela, že knihu odložím, a kromě poslední kapitoly s hlasovými zprávami, mě to bavilo celé. Líbil se mi návrat do doby Pekelných strojů, kde jsem se dozvěděla pár novinek, ale nebyl to jediný skok časem do minulosti. Těch bylo mnohem více. Sice jsem nedokázala využít každého detailu, jelikož už je to opravdu doba od toho, co jsem tyto série četla. Takže mi určitě něco uniklo a někdy jsem musela horko těžko vzpomínat, co to má zrovna být za postavu. Ale jinak myslím, že to hlavní jsem pochytila. A bylo to fajn... Rychlé, nenáročné čtení k osvěžení vzpomínek, doplnění pár mezer, občas i trochu humorné...... celý text

Dvůr mrazu a hvězd 2018, Sarah J. Maas

Tak tohle pro mě rozhodně moc doplňující kniha nebyla. Údajně by měla zaplnit mezeru mezi třetím a čtvrtým dílem, ale mnoho toho osvětleno nebylo. Kromě Feyre a Rhyse se u ostatních postav nějak výrazně nevysvětlily jejich vztahy. Především všechny ty náznaky, které průběžně probíhaly. Mor stále nic nevyřešila, Nesta se stala ještě větší krávou, už tak nesnesitelná se dostala na vyšší úroveň, 'chlapi' se chovali jako děti, celkově všichni působili jak puberťáci (fakt netuším na jakou úroveň tato kniha klesla) a to bylo tak vše. Celou knihu se řeší jen oslava slunovratu, která se dá přirovnat k Vánocům, protože to probíhalo v zimě, všude samý sníh a shánění dárků... Pak samozřejmě následky války a hledání řešení jak uchovat mír, vztahové komplikace bez vyřešení a neskutečně mnoho řečí o nekonečné lásce Rhyse a Feyre, což bylo až moc. Takže vlastně mi kniha nic nedala. Pro mě je to uzavření celé kapitoly s názvem Dvory a tím s touto sérií končím. I když byl třetí díl dost fajn, na to fňukání a Nestiny nálady (což ve čtyřce určitě bude víc než dost) už nemám sílu... 2.5*... celý text

Dvůr křídel a zmaru 2018, Sarah J. Maas

Co bych mohla říct. Třetí příběh ze světa víl a lidí. Velká válka se blíží a tak musí hlavní postavy hledat pomoc, kde se jen dá. I na těch nejmíň pravděpodobných místech. Dochází tedy k mnoha zvratům a překvapením. Hlavní bitva nebyla až tak dlouhá, ani vyloženě krátká. Pořád mám pocit, že tomu něco trochu chybělo, nicméně to dopadlo dobře a tak, jak jsem předpokládala. Tento díl se mi četl asi nejlíp a nejvíc mě bavil. Četla jsem opravdu často i několik hodin, takže mě to skutečně vtáhlo. Autorku mám ráda a její knihy mě hodně baví, jen v některých případech chvíli trvá, než se mi příběh zalíbí. Podobně jsem to měla u Skleněného trůnu, který mě začal neskutečně bavit až snad od čtvrtého dílu... Tentokrát mi to přišlo dost vyvážené. Osudy postav, vztahy, tajemství, válka, i to, s kterými postavami se autorka rozhodla rozloučit. Musím říct, že teprve teď jsem tomu přišla na chuť. Ale i tak nejsem stále přesvědčená, že chci pokračovat další trilogií. Ještě mi však zbývá ta malá doplňující novela, která obě trilogie spojuje...... celý text

Dvůr mlhy a hněvu 2017, Sarah J. Maas

První díl série mě příliš nenadchl, přesto ve mě zanechal semínko zvědavosti. Takže samozřejmě jsem si řekla, kromě toho, že mám knihy doma a byla by škoda peněz to nedočíst, že to ještě zkusím. Bylo to tedy docela zdlouhavé, nicméně čtivější a zajímavější. Příběh nepůsobil jako předělávka Krásky a zvířete, nebyl tak trapný, i když předvídatelnost tu prostě je vždycky. Je to dáno postavami i snahou o náznaky, které jsou naprosto okaté. Nejdřív jsem byla naštvaná, jak to vlastně autorka zaonačila s Tamlinem a jak začala vybarvovat Rhyse, ale nakonec to tak bylo smysluplnější a logičtější. Navíc ve chvíli, kdy začala odhalovat Rhysovo jednání z jedničky, přišlo mi to tak správné. Sice klišoidní, ale budiž. Tentokrát nešlo jen o řeči a sliby akce, opravdu se toho stalo hodně, hodně se změnilo a zamotalo. Nemluvě o dalším silném záporákovi. Takže závěr se stočil do určité podobnosti a jsme v podstatě tam, kde jsme byli na začátku. Nemůžu říct, že bych si tuhle sérii bůhví jak oblíbila. To, že si autorka potrpí na magii a okřídlené chlapy, nemusím nijak připomínat. To, že se to hodně točí okolo vztahů, jejich komplikování a explicitních scén taky ne. Po přečtení Skleněného trůnu a Půlměsíčního města si ale myslím, že to dokáže napsat lépe. Celý děj mi přijde postavený hlavně na postavách, nevyřčených věcech, neopětované lásce, temnotě v duši... Feyre mi dost často vadila svojí rozpolceností, nejistotou a fňukáním. Já prostě takové hrdinky nesnáším. Ke konci se sice začala zlepšovat, ale i tak. Na Dvorech mi tak nějak vadí, že autorka světu věnuje strašně málo prostoru a tak mám pocit, že o něm vlastně nic nevím a připadám si zmatená. Myslím, že celé to ukončím třetím dílem a dál už to číst nebudu. Nová trilogie se stejně točí okolo Feyřiny zlé sestry a to mě popravdě vůbec neláká. Je mi jasné už teď, o co tam zase půjde...... celý text

Dobrodružství Sherlocka Holmese 2016, Arthur Conan Doyle

Po Psu baskervillském jsem se pustila do další autorovy knihy. Tentokrát je to však sbírka povídek, což jak jsem pochopila z jiného zdroje, je z toho důvodu, že tyto příběhy vycházely formou novinových článků. Až později se z nich stala kniha. Jde tedy o kratičké příběhy, obvykle v délce tak třiceti stránek, takže to ubíhá pěkně rychle. Občas se nedostanete ani k úplnému uzavřenému konci, ale jen náznakům, které vylíčí, jakým směrem to povede. Některé případy jsou hodně zapeklité, jiné obyčejné či naprosto vtipné. Ale ta základní šablona detektivní dedukce a povahové rysy hlavního dua zůstávají. Konečně se tu objevila i Irene Adler a tak můžeme zjistit, jak se s ní vlastně Holmes seznámil. A jak ho pěkně převezla. Sám Sherlock uznal, že v životě ho přechytračili asi jen tři lidé, dva muži a tato žena. Dokonce dojde i na první zmínku o paní Hudson, ale zatím jen kraťoučkou a nic neříkající, protože v předchozí povídce padlo úplně jiné jméno hospodyně. Takže zřejmě nebyla plánovaná od počátku. Holmes má sice své nedostatky, které autor zmiňuje, ale působí hodně sympaticky a není takový bručoun, jak ho popisují jiní autoři. Často nechává Watsona samotného a pátrá hodiny na vlastní pěst, což se hodně opakovalo. Ale chápu, že když nejde o ucelený příběh, je nutné vyprávění hodně zkrátit... Bylo to nenáročné a rychlé čtení...... celý text

Koruna z čarodřeva – Svazek 1 2021, Tad Williams (p)

Jelikož často vídám fotky knih tohoto autora, předpokládala jsem, že to bude hodně oblíbený spisovatel a jeho knihy by mě mohly bavit. Vybrala jsem si tedy novinku Korunu z čarodřeva, i když jde o novou sérii, která se týká světa, který byl sepsán už před lety. Bohužel mě to moc nepřesvědčilo, abych zkusila i něco dalšího. Bylo to zdlouhavé a nicneříkající. Kromě některých názvů, které jsem pomalu ani nebyla schopná vyslovit, tu bylo docela dost postav, s každou kapitolou se skákalo někam jinam, ale vyskytovala se i spousta pojmů a jmen. Půlku doby jsem nevěděla, o čem vlastně čtu. Člověk, který nečetl starší související sérii očividně nemá šanci polovinu doby ani chápat, o co se jedná. Tohle se opravdu nepovedlo. Nucené čtení, které mě absolutně nebavilo. Postavy byly dost neosobní a nepůsobily ani kdovíjak sympaticky. Ani jedna linka mě nezaujala, abych se vůbec při střídání pohledů měla na co těšit. Prostě zklamání a ztráta času...... celý text

Králova klec 2017, Victoria Aveyard

Po letech jsem se rozhodla vrátit k této sérii, abych se konečně dostala na konec a věděla, jak to dopadne. S velkým sebezapřením jsem knihu otevřela, jelikož už to není zrovna můj šálek čaje. Uznávám, že to bylo docela čtivé a tenhle druh fantasy mě vždycky bavil. Jenže díky kategorii young adult hodně záleží na způsobu, jakým je to nakonec zpracováno. A tady jsem musela neustále vyvracet oči. Jednak díky tomu, že se v podstatě mnoho nedělo v poměru k počtu stránek. Pořád jen nějaké skuhrání a pokusy o temnou atmosféru, které vůbec nefungují. A taky nejsem zrovna příznivcem toho, aby se neustále rozebíraly emoce a pocity nebo sledovat hrdinčino rozpolcení mezi chlapy. Osud hlavní hrdinky taky nepůsobí jako takové peklo. Jako pardon, je sice v zajetí a hlídá ji stráž, ale má luxusní pokoj a ne celu v podzemí. Jídlo dostává. Jediné utrpení, kterého se jí dostalo, tak že jí zablokovali její schopnosti a vrtali se jí v hlavě. To bylo pro ni asi nejhorší. Přitom se mezi přáteli zhroutí a najednou je jako porcelán, aby chvíli na to prohlásila, že se k ní nemusí chovat jako k panence. Tak vážně nechápu, proč se hroutí a pak zase ne... Je to v tomto ohledu hodně nedomyšlené. Hraje si to na něco, na co absolutně nemá. Nějaké velké dějství se taky nekoná. A když už se něco řešilo, nepůsobilo to dost uvěřitelně. I logická návaznost mezi 'scénami' trochu kulhala. Takže vlastně nemám ani za co chválit. Momentálně ani netuším, zda mám vůbec chuť zjišťovat, jak to tedy vlastně dopadne. Nejspíš mě to už ani nezajímá, ale nechám si to ještě projít hlavou. Jsem sice odpůrce ya, ale znám knihy této kategorie, které mám ráda a jsou tisíckrát lepší než toto...... celý text

Sestry z vinice 2022, JoAnn Ross

Příběh tří žen, které spojuje společný otec. V momentě, kdy zemře a začne se řešit dědictví, změní se všem život. Každá je naprosto rozdílná a přesto najdou i něco společného. A v mnoha ohledech změní i své životní postoje. Vyprávění je opravdu hodně rozštěpené, protože se pomalu seznamujeme s každou z nich a jejich životy a navíc se pak seznámí i se svou babičkou, která jim vypráví o svém mládí a druhé světové válce. Takže si tu čtenář najde opravdu hodně různorodých momentů, od promarněným šancí, přes problémové dospívání, vztahy rodičů, dětí ale i ty manželské, nacházení nových lidí až po minulost díky válce. Celé se to četlo na výbornou, velice jednoduché a přímé popisy, i když občas trochu ten překlad vázl. Sem tam se ztrácely nebo přebývaly 'se' a 'to'. Věty byly zvláštně poskládané. Nebo chyběly uvozovky, což mě při čtení mátlo. A trochu ten konec byl na mě moc sladký, ale jinak nemám co vytknout. Takové pohodové čtení o rodině a přátelství bych si nechala líbit častěji...... celý text

Píseň severu 2021, Michaela Merglová

Tak nevím, jestli byl dobrý nápad tohle číst tak brzy. Teď budu muset čekat do listopadu na další díl a to se mi zrovna nelíbí. Po celou dobu jsem si říkala, jak je kniha pomalá, vypráví různá dobrodružství hlavních hrdinů a je spíše složená jakoby z povídek. Což mi ani v nejmenším nevadilo. Působilo to na mě docela pohádkově a hodně jsem oceňovala, že nejde o nějakou megalomanskou fantasy, co slibuje epický příběh a podobně. Ne, že by tu samozřejmě žádné bitky nebyly, nebo příslib něčeho velkého a temného. Působí to spíš tak uvolněně a pohodově. Doplněno je to spoustou humoru, nejednou jsem se nasmála nad některými omyly či pošťuchováním mezi přáteli. V podstatě se celou dobu až tak nic zásadního nedělo, dokud nepřišly poslední stránky a vše se nezměnilo. Závěr byl pro mě zklamáním jen z jediného důvodu a to, že nemám po ruce další díl, jelikož bych se do něj ihned pustila. To, co se tam stalo a zůstalo tak otevřeno, mi teď rozhodně nedá spát. Jak jsem totiž už během čtení zjistila, sice se tu dají najít dobré konce, ale nic není jisté a ne každý může mít takové štěstí. Bylo to výborné. Po celou dobu jsem se bavila, i když jsem si občas připadala, že v tom množství stránek se vůbec nehýbu. Ale nelituji ani jedné. Jazykově výborné, popisné tak akorát, čtivé, vtipné, akční, poutavé. S čím jsem bojovala, tak akorát s formou slova 'drakobijce'... Nejraději bych to ale sjela znovu a hned. Jak už bylo mnohokrát naznačeno, je to takový český Zaklínač, ale pro mě stokrát lepší a zajímavější.... celý text

Sherlock Holmes a Boží dech 2021, Guy Adams

Tak hezky na rovinu, tohle byla největší hovadina, co jsem zatím měla možnost číst. Jaký Sherlock Holmes? Kromě konce, kdy laskavě přišel na scénu, aby se snažil vše vysvětlit, se tam jen mihnul. Což bylo dost slabé. Watson byl velkou část doby na facku, dost protivný, s neustálou chutí být nepříjemný na ostatní. Největší kámen úrazu však byly ty řeči o magii a zaklínadlech, démonech a dimenzích, neustálé náznaky paranormálních jevů. Normálně v nějaké duchařině či hororu by mi to nevadilo, ale ne v takové míře v Sherlocku Holmesovi. Většina knihy je tedy naprosto o ničem, nudná slátanina, kterou ani závěr s vysvětlením nezachrání, protože to vůbec nepůsobí uvěřitelně a logicky. Tohle byla ta nejdebilnější kombinace, kterou autor mohl vymyslet.... celý text

Syn času 2021, Deborah Harkness

Hned po oznámení o vydání, jsem se těšila na pokračování. Ale kdybych si knihu nepořídila, o nic bych nepřišla. Původně jsem myslela, že bude celá jen o Marcusově minulosti. O tom, jak žil, jak se stal upírem a co bylo prostě potom. Navíc šlo o 18. století, takže další plus. Ale chyba lávky. Sice se tyhle informace během čtení dozvím, ale tato fakta jsou prokládaná dalšími zbytečnými pasážemi. Například přeměna jeho přítelkyně Phoebe mi přišla absolutně zbytečná a nic neříkají. To, jak se upír rodí a co obnáší jeho výcvik, bylo dost nezajímavé a nudné. Myslím, že v některých věcech bylo lepší používat jen náznaky a ponechat nějaké to tajemno. Takové upíří detaily nebyly nutné. A další linkou byla Diana a její rodina. Což mě bavilo ještě méně. Kromě toho, že řešili nějaké problémy upírů v minimálním měřítku, tak šlo hlavně o dvojčata, protože netušili pořádně, co z nich vyroste. A tak v podstatě došlo jen k nakousávání něčeho, co je prostě na další dlouhý příběh, který se sem nevešel. To se mi zdálo zbytečné. Kdyby pozornost neodváděla Phoebe a Dianina větev, určitě bych si čtení mnohem více užila. Stačil by prostě výlet do minulosti s Marcusem. Takto to bylo rozkouskované na několik částí, několik míst a do dvou časových rovin. Kniha byla dlouhá, nudná, ne příliš záživná a navíc se zabývala zbytečně mnoha postavami. Což zavání tím, že autorka třeba napíše další díly, aby ty mezery mohla zase zaplňovat. Nicméně mě tenhle svět už nebaví... 2.5*... celý text

Sherlock Holmes a Rudá věž 2020, Mark A Latham

Další Sherlock z mé výzvy je překonán. Tentokrát to byl ale trošku větší oříšek. Na rozdíl od předchozího dílu od Omegy tu bylo hodně malé natěsnané písmo, což mi jaksi brzdilo čtení a jednak mi obsahová stránka příliš nesedla. Víc jak sto stránek je vypravěčem pouze Watson, který je v sídle svého přítele obklopen spiritisty. Bylo to dlouhé, pomalé a strašně moc popisné. Obvykle u příběhů s SH jde všechno tak nějak rychleji a popisy jsou mnohem chudobnější, což mi nevadí. Tady to však byl pravý opak. A navíc ten spiritismus. Téma, které vyloženě nesnáším. Takže start pomalý, detailní, kde byla velká snaha o duchařinu, tajemno a nadpřirozeno. Ale vzhledem k tomu, že jde o Sherlocka, je jasné, že musí mít všechno reálný základ. A v momentě, kdy se konečně detektiv objeví, už jde všechno hezky od důkazu k důkazu a začíná se tvořit obraz činu a odhalují se pachatelé. Tentokrát dávám tři hvězdičky, i když druhá polovina knihy byla výborná. Detektivní práce a sbírání střípků pravdy konečně k něčemu vedlo. Jinak to bylo docela dlouhé, z počátku nudné a tematicky pro mě ne zrovna ideální.... celý text

Sherlock Holmes pod lupou 2018, Ransom Riggs

Jako první mě překvapilo jméno na obálce. Vůbec jsem nepostřehla, že knihu napsal autor Sirotčince slečny Peregrin. Takže takové menší překvapení. A pak jsem vůbec nečekala, co objevím uvnitř. Kniha je hodně kombinovaná. Střídají se tu skutečná fakta, která mě zajímala nejvíc. Například rozvoj tehdejšího Londýna, vznik Scotland Yardu nebo pojmu 'bobíci', jak je to s bytem na Baker Street a podobně. Dále je tu spousta narážek na příběhy Doyla, takže pokud je někdo všechny nečetl, tak jako já, stejně si toho moc nepospojuje. Zkrášleno je to i ilustracemi. A v neposlední řadě je tu spousta instrukcí ve stylu příručky pro začínající detektivy. Což mě bavilo asi nejméně. Před závěrem samozřejmě najdete i informaci o Doylovi, jako většina velikánů, měl dost krušný život. Šířené omyly, tedy to, co si ostatní autoři využívající SH vymysleli. Nejvíc mi ale do budoucna přijde vhod seznam povídek na konci knihy, protože alespoň budu vědět, v jakém pořadí je číst. Kniha je tedy dostatečně zajímavá, i když zrovna na všechny části mě až tak moc zaujaly a bavily. Je plná ilustrací a navíc je zpracovaná opravdu hezky a přehledně. Za to dávám plusové body. Nicméně, asi bude lepší si ji zkusit přečíst znovu, až si přečtu všechny povídky od Doyla a budu lépe chápat některé narážky a odkazy...... celý text

Sherlock Holmes a myslící stroj 2018, James Lovegrove

Opět jsem se pustila do vod jiných autorů píšících o Holmesovi a Watsonovi. Jsem moc ráda, že v tomhle ohledu autoři dodržují jistá pravidla a drží se určité šablony. O to lépe se mi pak čtou takto rozdílné příběhy. Tentokrát se však vyskytne hned několik případů, které mají společný činitel. A jak se brzy ukáže, dost nečekaný. Samozřejmě jsem už od začátku myslícímu stroji nevěřila. Ale až do posledních stránek jsem netušila, kdo za tím stojí a jak to udělal. Až jsem se blížila, bylo to očividnější a do očí bijící. Nemůžu říct, že by mě to zklamalo, závěr byl vymyšlený dobře, i když takového padoucha snad nebylo třeba. Během čtení autor odkazuje na spoustu skutečných osobností, například mě překvapila fakta o Lewisi Carrollovi. Vzhledem k tomu, jakou knihu napsal, jsem nečekala jeho povolání, ani že nejde o pravé jméno. Vždycky jsem myslela, že to byl podivín, který snad ujížděl na drogách, když něco takového sepsal. Ale vyskytl se tu třeba i Houdini, a spousta dalších. Takové spojitosti mě vždycky potěší. K obsahu knihy nemám žádné velké kritiky. Mě se to prostě líbilo a užila jsem si to po svém. Občas bylo čtení zdlouhavé, přece jen těch případů bylo více, takže dojít na konec chvíli trvalo. Co bylo horší, tak překlad. Občas pokulhával, sem tam se objevily trošku krkolomnější věty. U Quantocka se zapomínalo koktat, u závěrečného záporáka zase mluva jednou byla komplikovaná, jindy najednou mluvčí fungoval normálně... V celkovém ohlédnutí jsem spokojená. Watson byl výborný vypravěč, často zmiňoval i skutečné příběhy sepsané Doylem, Holmes byl tajnůstkář a intrikán, mátl soupeře i mě jako čtenáře. Za mě prostě spokojenost.... celý text

Pes baskervillský 2016, Arthur Conan Doyle

Nejdříve jsem měla obavu se do knihy pustit. A nejen do této, ale celkově tohoto autora. Vždycky jsem měla téma Sherlocka moc ráda, jenže dosud jsem ho znala jen prostřednictvím jiných vyprávění, jiných tvůrců. Takže jsem nevěděla, co čekat od originálu. Jako vždy se tu udržuje základ, tedy detektiv a jeho přítel doktor a jak bývá často zvykem, doktor je vypravěčem, který popisuje jeden z jejich případů. Klasická linka se střídá s jiným stylem, tedy dopisy nebo deníkovými záznamy, které to trošku ozvláštňují. Když jsem knihu četla, lekla jsem se, že se slavného detektiva snad ani nedočkám. Vyskytl se totiž na začátku dění a většinu knihy se vyskytoval pouze Watson. Ale nakonec se v rámci jednoho překvapení přece jen Sherlock objevil, aby čtenáře zdárně přivedl k závěru, kde typicky bylo vysvětleno vše do posledního detailu. Nebylo to sice nějak napínavé, padoucha jsem tak nějak vlastně nehledala, takže to bylo i trošku překvapení. Opět jsem si užila dobové jednání postav i mluvu, kterou mám ráda. Takže jsem celkově spokojená a žádné zklamání se nekoná...... celý text

Vláda vlků 2021, Leigh Bardugo

Tohle se téměř rovnalo utrpení. Ne, že by kniha byla tak špatná nebo autorka tak hrozně psala. Jen mi to prostě přišlo hrozně dlouhé, nezáživné a úplně zbytečné. Absolutně nechápu smysl této dilogie. Proč vůbec vznikla a byla tak potřebná. Nepřineslo to žádné nové odhalení či konečné uzavření, jen mi připadalo, že šlo o spojení všech postav z předchozích knih a snahu je nacpat do jednoho příběhu. Vytahovaly se staré problémy jako Temnyj nebo válka se sousedními zeměmi Ravky. Samé komplikace. Na knize jsem nenašla nic, co by mě pohltilo. Bohužel moc chvály nemám, je to prostě zklamání. Četla jsem ji skoro neuvěřitelných čtrnáct dní, protože mě ani nelákalo se k ní vracet. Momenty, kdy se třeba objevili svatí, nebo Juri a jeho nezvaný host, byly dost slabé. Nechápu, proč autoři musí neustále křísit staré postavy, místo toho, aby přinesli něco nového, nebo to zašmodrchat hůř než klubko nití. A na můj vkus autorka rozehrávala až moc partií, které zakončila v posledních stránkách, kdy už to působilo dost jako klišé, trapně a navíc příliš pozitivně... Samozřejmě chápu, že někomu se to bude hodně líbit, ale já právě čekala víc. Víc akce, která mě chytne, nějaké nové silné charaktery, které potáhnou, silný příběh a ne jen dvě ohraná témata - válku (které nakonec moc nebylo) a lásku jako překážku. Největší potíž byla asi v tom, že jsem čekala, že hlavní postavou bude jen Nikolaj, jak už jsem zmínila u první knihy, a že se tím uzavře jeho kapitola po tom, co se stalo v Griši. Jenže se to spíš ještě víc zamotalo. Navíc jsem čekala nějaké velkolepé uzavření, ale podle konce je mi jasné, že zůstaly zadní vrátka a se světem Griši rozhodně není konec. Samotný závěr byl docela výsměch. Nebylo to špatné, nicméně mě to neohromilo. 2,5*... celý text