Kozel přečtené 739

Deník Anny Frankové 2017, Anne Frank

Není skutečně žádný div, že Deník Anny Frankové je jednou z nejvlivnějších, hojně diskutovaných a zlomových knih nejen dvacátého století. Pravda, není to jediný obdobný dětský deník té doby, stejně jako osud Anny není jedinečný. To, proč zrovna se zrovna ona stala tím symbolem dětských obětí nacistického režimu, je po přečtení velmi snadné pochopit. Knížka, která je plná emocí a která ve čtenáři spustí bouři citů. A než se zmíním o vlastním deníku je tu jedna z myšlenek, které mi celou dobu opakovaně kolovaly hlavou. Jde o obdiv Otty Franka. Jednak skláním poklonu, že deník uveřejnil a splnil tak Annino vyslovený (vypsaný) cíl: "Rozhodně chci po válce vydat knihu "Zadní dům"." Naprosto si nedovedu představit, jak se Otto musel cítit, když mu po návratu z koncentračního tábora předali Annin deník a jak se musel cítit, když skrze jeho stránky teprve poznával svou ztracenou dceru... Přitom zbývalo sotva pár dní, stačilo aby pár dní se Annina silná osobnost držela touhy žít... Protože Anna dobře ví, že "papír snese všechno" z plna se otevře její vnitřní já. Zatímco navenek, uzavřená v zadním domě, je přehlížená, nepochopená, dopovaná antidepresivy(!), osamocená a rychle dospívá. Za daných podmínek je rychlé dospívání prakticky nevyhnutelné. Od pubertální dívky rychle dospívá v dospělou ženu, bijí se v ní vnitřní konflikty, kdy její dosud dětská fantazie naráží na pragmatickou mysl již dospělého člověka a návaly emocí ještě nedovede zcela ovládat. Pozorujeme vnitřní peklo všech zúčastněných. Jakkoli na jednu stranu na tom byly obě rodiny oproti jiným relativně dobře, to vnitřní rozpolcení, tlak na psychiku, uzavřenost od světa venku muselo být každým dalším týdnem naprosto nesnesitelné. Anna nepozoruje jen sebe sama - poslední zápis a rozbor sebe sama je famózní, kritika vlastních činů, snaha vysvětlit si je, píle se něco naučit je obdivuhodná - pozoruje i ostatní, stejně jako dění venku. A tak je to nejen zpověď jednotlivce, ale skutečný dokument. Vžíval jsem se do situací, nadšení ze zpráv BBC. Dokonce jsem rodině fandil, že to dají, přestože znám konec. Je snadné Annině osobnosti podlehnout. Chytrá, vzdělaná, pilná, trochu rozverná, možná chvílemi těžko pochopitelná, ale cílevědomá. Svět přišel o potenciální autorku a historičku, zatímco její sestra inklinovala spíš k poezii. Přesto se patnáctileté Anně podařilo po sobě zanechat ohromující odkaz a svým způsobem svět změnit. Jak ovšem řečeno, není to knížka pouze o dospívající dívce, která dospět nestačila, je to dokument skupiny osmi lidí, kteří se dlouho ukrývaly před nejbrutálnějším režimem. A téměř, prakticky v cílové rovince, dosáhli osvobození. Silná kniha.... celý text

Jane Austenová: Životopis 2009, Elsemarie Maletzke

Pěkný a čtivý životopis Jane Austenové, jejíž díla jsou opakovaně objevována a opomíjena. Jelikož v současnosti žijeme v dobách, které si Jane Austenové váží, narostly do počtu i její životopisy. Zatímco Jane Austenová, která se nikdy nepotkala s jiným spisovatelem, stvořila velké příběhy, sama prožila nenápadný život "chudý na události". Kontrast stojící za pozornost a příčina dávající do značné míry volný prostor autorům její biografie, jako tomu je i v případě knihy Elsemarie Maletzke. Austenovi by jako rodina s přehledem mohli figurovat jako obsah jednoho austenovského románu. Členové gentry na přelomu 18. a 19. století, které by Thackeray posměšně zařadil mezi "vznešené bídáky" a kteří sami byli velmi kontrastními osobnostmi. Zatímco Henry ublížil "mediálnímu" obrazu Jane Austenové a jako bankéř přispěl k finančnímu pádu rodiny, Francis s Charlesem dosáhli vysokých pozic v námořnictvu za působení Nelsonova a Cassandra s Jane byly těmi "tetičkami". Jakkoli byli Austenovi v podstatě společensky nevýznamnou rodinou, jako celek působili docela příjemným způsobem. Byť na nich z mého pohledu ulpěly dvě velké skvrny. Jednou je osud George. Tou druhou je chování vůči Jane. Byť se za jejího života nedal rozeznat budoucí úspěch jejích děl, snaha o likvidaci korespondence a rukopisů, přehlížení její činnosti i osobnosti je těžko pochopitelné a docela neuctivé. Vzniklo mnoho mezer, které budoucím generacím dávají zvláštní prostor k osobitému oceňování veliké autorky. Elsemarie Maletzke se tak snaží s docela pěkným úspěchem předložit čtenářům komplexní profil Jane Austenové. Ve vyprávění dynamicky a čtivě míchá Janinu osobnost s životními událostmi, spisovatelskou tvorbou. Na jednu stranu se může četba jevit poněkud nejasně rozdělená, ale není tomu tak. Bez aureoly slávy nebo snivé melancholie vyvstane před čtenářem Jane Austenová jako její portrét na obálce. S jasnými a ostrými obrysy, avšak nejasná v detailu a výrazu jako jemný úsměv. Vtipná, jako inventář stojící v rohu místnosti, pozorující okolí, přívětivá s osobitými vrtochy, nikoli krásná, ale docela hezká. A přesně takové jsou i austenovské romány. K jejímuž ještě většímu pochopení takhle kraťoučká biografie může být dobrým průvodcem.... celý text

Poslední člověk 2024, Mary Wollstonecraft Shelley

Fantastická záležitost! Pro Mary Shelley mám jakousi vnitřní slabost, a tak mi překlad jejího románu Poslední člověk udělal velikou radost. Přesto jsem skrze svou zkušenost s autorkou netušil, jak moc mě tento mnohovrstevnatý příběh pohltí a uchvátí. Příběh Lionela Verneye se vine a rozvíjí v několika etapách. A tak čtenář velmi plynulým vyprávěním okusí decentní náznaky sci-fi (dálkové vzdušné balóny a lodě s opeřenými křídly, Británie coby republika), které ve mně vyvolávaly představy spíše steampunkové, což se dá vysvětlit 200 lety od prvního vydání a předně to vnitřnímu promítání rozhodně nijak neubližovalo. Od společensky laděného románu, kdy Lionel od osiřelého pasáčka, jemuž na světě zbyla jen sestra Perdita, postupuje do vyšších společenských sfér, přechází kniha popisem válečných konfliktů (Raymond) do katastrofického příběhu v podobě morové epidemie (Adrian) a končí zkrušujícím postapokalyptickým závěrem (Lionel). Nechybí ani výborná romantická linka hlavních (především ženských) postav; Lionel s Idris, Raymond s Perditou. Ačkoli některá setkání mohou vyznít poněkud "lámané přes koleno", psychologické popisy vztahů i duševních procesů jsou skvělé. Trochu samostatně stojí Adrian s Evadné; v jejich případě se jedná o velmi důležité vstupy do vývoje příběhu na poli symboliky. Jedna z věcí, kterými mě Mary Shelley opakovaně dostává, je její básnický cit. Ač v mnohém ovlivněna (či probuzena) díky osudovému spojení s Shelleyem a Byronem, měla fenomenální básnický cit použitý v próze. Navíc v temnějším zabarvení, které je mi natolik blízké. Její tendence do scén zakomponovat přírodní živly dělají její díla velmi atmosférickými. V daném případě mohu zmínit zkázu městečka Doveru nebo Lionelovo putování opuštěným světem. Vtíravá melancholie, zdrcující samota, řezavé pocity, společenská zamyšlení, hluboký zmar i dojetí. Oproti Frankensteinovi je Poslední člověk knihou o mnoho vyspělejší, složitější. Také je to kniha mnohem citovější. A dokonce také děsivější a depresivnější. Lionel si ve svém životě moc dobrých časů neužil, Mary Shelley popravdě taky ne. Oba trochu toho zmaru a žalu přenesou i na čtenáře. Soudobou kritikou nebyla kniha přijata, patrně hlavně kvůli tehdejšímu kontextu. Já si těch pět set stran opravdu užil, prožil a procítil. Závěrem se sluší v tomto případě i pochválit překlad Ladislava Nagy, který knihu navíc doplnil o vkusné poznámky pod čarou, které krom jiného ukazují, jak sofistikovaně autorka do knihy implementovala nejrůznější inspiraci a odkazy. A protože Mary Shelley je fascinující temnou básnířkou, doufám, že tento skvost nebude jediným, kterému se konečně dostalo českého překladu. Po dvou staletích bylo skutečně na čase.... celý text

Pod pirátskou vlajkou 1983, Igor Vsevolodovič Možejko

Možejko sepsal skvělou cestu Indickým oceánem, který byl po půl tisíciletí plný dobrodružství, pirátských příběhů, legend a dynamických i pomalých změn. Kniha črtů není vyčerpávající historiografickou syntézou. Je velmi příjemným, dobře plynoucím vyprávěním. Ačkoliv je knize 40 let, na kvalitě obsahu - čtenářsky i faktograficky - nijak neztratila. Autor v úvodu zmiňuje, že pirátství v knize vnímá v širším významu, což mu nepochybně dobře posloužilo pro plynulost vyprávění i vlastní vymezení. Jednoduše řečeno - pirátem je každý, kdo na lodi provádí jakoukoli zlou činnost, bez ohledu na pohnutky. Od konce 15. století do konce 2. světové války čtenář pluje ve vlnách Indického oceánu, setkává se s veleznámými jmény, ale i téměř neznámými příběhy. Od pozadí slavné vlajky Jolly Roger a klasických loupeživých nájezdů, přes objevování nového světa, politicky vedené útoky a obchodu s otroky až po námořní bitvy obou světových válek. Přes malý rozsah je kniha plná velkých dobrodružství i zajímavých poznatků. A tak třeba Vasco de Gama či Cornelis a vůbec Portugalci či Španělé jsou značně kontroverzními námořníky. Ačkoliv pro mě je obecně nejzajímavější pojednávající o zlatém věku pirátství během 17.-18. století, Možejko mě velmi zaujal i tím pirátstvím válečným. Je zajímavé, že Němci do Indického oceánu zasáhli právě při největších válkách. Především příběh lodi Königsberg. Jak řečeno, Pod pirátskou vlajkou není vyčerpávající vědeckou knihou. Je skvělou doplňkovou četbou k problematice. Nabízí velká i malé pirátská dobrodružství v Indickém oceánu napříč dějinami. Povětšinou se jedná o ty méně známé příběhy. Kdo je do problematiky hluboce ponořen, pro něj Možejko patrně nepřinese mnoho nového. Kdo se chce s piráty jižních moří teprve potkat, pak pro něj Možejko nabízí velmi příjemnou okružní jízdu.... celý text

Gil Blas 1936, Alain-René Le Sage

Gil Blas (tápu, jak jeho jméno vyslovit správně) je zlomovou knihou v žánru pikareskních románů. A jelikož z něj inspiraci těžily takové kapacity jako Dickens, Smollett, Swift nebo Fielding, neváhal jsem, když jsem knihu viděl v polici svého oblíbeného antikvariátu. Směle mohu říct, že je to velkolepý román rozsahem i obsahem. Uznávám, že rozsáhlost může netrpělivého moderního čtenáře odradit. Ačkoli je dobré mít na vědomí, že Le Sage jej vydával dvacet let. O 290 let později je to pak solidní "bichle", která ovšem čtenáře dovede uhranout podivuhodnými životními cestami Gila Blase. Rozesmát, dojmout a taky zavařit mozkové závity. Vyprávění není tak povrchní, jak by se mohlo na první pohled zdát. O groteskní události (hlavně v první stovce stran) rozhodně není nouze. Posléze je vyprávění zdánlivě poněkud repetitivní, pouze se odehrává v mírně odlišných kulisách a je celkem snadno minout tu hlavní linku, která po dočtení teprve zanechá ten "wow" moment. Příběh je obohacen o nejednu vsunutou novelu v podobě vyprávění některých postav o vlastních osudech. Skvostná je minulost hraběnčiny rodiny, velmi dobrodružné je vyprávění dona Rafaela a navýsost zajímavé jsou životní cesty Scipia. Scipio stojí vůbec za pozornost. Objevivše se zhruba v poslední třetině, stane se oddaným Gilovým služebníkem a přítelem tak, jak se na pikareskní román sluší a patří. Služebník k pohledání. Stačí vzpomenout Dickensův Pickwickův klub coby příklad vlivu Le Sagových postupů. Povrchnější je Le Sage snad možná ve vykreslení jednotlivých postav, které nejsou až tolik plastické nebo zapamatovatelné a kterým snad ani moc pozornosti nevěnuje. Troufám si tvrdit, že to byl důsledek autorova zaměření na hloubku společenskou. Gil Blas je psán Francouzem, zasazen do soudobého Španělska 18. století. A protože je to román o lidech, geografie je pouze kulisou vycházející z trendu 18. století než že by vypovídala o Španělsku 18. století jako takovém. Mimochodem, malá zajímavost, Le Sage zasazuje Mexiko nadále do Indie. Hlavní jádro románu spočívá v Blasově cestě společenským žebříčkem nahoru dolů, tam i zpět. A mnohdy do strany. Dvorské intriky, morální dilemata, šedavé postavy, romance, vývoj hlavní postavy, marnivost...a marnost. Též je to román o službě či služebnících. Znovu nahoru dolů, do stran. Od nejvyšších příček prvních ministrů království až po nejposlednějšího poslíčka tajných zpráv. I třídně je Le Sage ve svém románu lehce omezen oproti jiným autorům. Což ničemu samozřejmě nevadí, pouze to specifikuje jeho knihu. Velký prostor se dostává divadlu a herecké společnosti. Za to pisálky rozhodně nešetří. Královský dvůr s jeho pozlátkem a nejistou půdou je od pradávna vděčným prostorem. Tady je státní služba rozebrána velmi originálním způsobem. Osobně mám pikareskní romány docela rád. Byť přiznávám, že jsou mi bližší ty mírně pozdější od autorů zmíněných výše. Přesto jsem rád, že mám Gila Blase ve sbírce, protože stálo za to vtáhnout se do příběhu s tak skvělou výstavbou, která se stala inspirací oněm dalším. Sledovat nehody, náhody a příběhy hlavní postavy, změny v jeho chování. Šibalství je holt vděčná látka bez ohledu na čas nebo prostor. Však dodnes je mnoho pikarů oblíbených - ať už Tom Jones, Enšpígl nebo Švejk.... celý text

Údolí strachu 1974, Arthur Conan Doyle

Jelikož Pes Baskervillský je patrně nejznámější příběh Sherlocka Holmese, dovolím si jej v komentáři opomenout. I proto, že toto vydání mám právě kvůli titulnímu Údolí strachu. Poslední ze čtyř románů s Sherlockem Holmesem a příběh, který je nějak opomíjen a méně znám. Zcela nespravedlivě, neboť je to příběh naprosto brilantní! Popravdě jsou to příběhy ve skutečnosti dva. Holmes na dobrou polovinu obsahu zcela zmizí ze scény. Tedy až poté, co čtenáře oblaží naprosto skvělým úvodním rozhovorem s Watsonem. A poté, co se přesunou do Birlstonu, kde ve společnosti venkovských policistů řeší brutální vraždu. Zločin, který možná není tak docela zločinem. Kde nic není, jak se na první pohled zdá. A klíče jsou v detailech. Doyle si tu čtenáře skvěle okatě vede a dokonce začátečník je schopen hledat, vidět a dedukovat k vlastnímu potěšení. Byť bude jistě nutně překvapen rozuzlením. Doyle v Údolí strachu, nemohu se zbavit toho dojmu, předestře čtenářům Sherlocka Holmese v celém jeho šarmu, genialitě a zábavnosti, která po sto letech neztrácí nic na kouzlu. A mě navíc vede k myšlence, že není lepší ukázky, odkud čerpala Christie pro svého Poirota. Když dáte vedle sebe poslední případy Sherlocka s prvními Poirota, ta asociace je přímo nabíledni. Ničemu to nevadí, nejde o kopii, jde jen o krásnou ukázku výměnu generací. Jak řečeno, Údolí strachu skrývá prakticky dva příběhy. Ten druhý příběh je retrospektivou, která vedla k hlavnímu činu. K tomu, kdo byl John Douglas. A nutno říct, že jsem byl touto částí skutečně potěšen. Rozhodně se nejedná o kritiku kapitalismu, jak by nás chtěla tradičně přesvědčit ediční poznámka ze 70. let minulého století. Doyle čtenáře zavede do divokých Spojených států na konci 19. století, kdy se divoký západ hemžil brutálními gangy. Nejde o nic menšího než regulérní gangsterku. Provinční městečko terorizované skupinou mafiánů, kterým nemůže nikdo přijít na kobylku. Až na jednoho ze členů slavných Pinkertonů. Příběh je to brutální, plný násilí, akce, intrik. A navíc volně inspirovaný skutečností. Amerika byla vždycky poněkud divoká. Slavné příběhy mafiánů, ať už italských nebo irských, o tom vypráví dost. V tomto případě to byla z větší části fikce. Poslední románové/novelové (v českém prostředí mi vždy dělá potíž to správně dělit) loučení s Sherlockem Holmesem bylo skvělou jízdou. Dva příběhy v jednom. Detektivka v plné síle. Možná proto, že Doyle dal nejen touto knihou návod svým úspěšným následovatelům, Údolí strachu v paměti zapadlo. Přesto, vezme-li jej člověk do rukou, odmění se mu skvělým čtenářským zážitkem.... celý text

Moderní básníci angličtí 1898, * antologie

Jednoznačně pozoruhodná sbírka představující díla významných britských básníků 18. a 19. století. Navrch vypracovaná Jaroslavem Vrchlickým, což lze u nás nepochybně považovat za záruku kvalit překladových i redaktorských. Byť jsem se přesvědčil o určité pravdivosti tvrzení, že překlad poezie je patrně ten nejrizikovější možný obor v rámci překladu. Nejen, že se do výsledku promítne osobnost konkrétního překladatele, zároveň je text poznamenán dobou vzniku. V tomto případě rokem 1898. Jakkoli je to jazyk krásný, přece jen působí pro současného čtenáře dosti zastarale. Zajímavé, že u beletrie není stará forma jazyka tolik znát, ba naopak ještě mnohé překlady naopak zdobí. Vrchlický českým čtenářům představil 150 let britské poezie ve 176 básních (pravda, v různé délce) od padesátky autorů. Přičemž pochopitelně neopomene velikány typu Walter Scott a Tobiase Smolleta, představitele jezerních básníků v čele s Wordsworthem a Coleridgem a samozřejmě nechybí ani největší romantici Byron a Shelley. Doplněno je to pak dalšími méně známými, polozapomenutými nebo dokonce překvapivými jmény. Sbírku naprosto skvěle otevírá Thomsonova "Vládni, Británie!". Každého autora doplňuje představení v několika větách - stojí za zmínku, jak moc jich živořilo, zbláznilo se či k smrti vyčerpalo. Pro mě osobně byl největším překvapením Robert Southey, jeho básně mě skutečně zaujaly. Ba pohltily. Obecně jsem co do poezie dosti barbar, kdy mám raději tu, která vypráví příběh (Macaulayův Horatius) než popisující statické záležitosti a hluboké city (jezerní básníci a plačící Shelley). Vrchlického antologie je vskutku povedenou prací, která jednak představuje ono stoleté období britského básnictví, obsahuje v některých případech dosud jediné české překlady a poodhrnuje specifičnost ostrovní poezie. Zatímco angličtí básníci jsou cituplní ve smyslu jemnosti, ti skotští (tak jako jejich předchůdci) jsou mnohem tesknější, temnější a přece povzbuzující, tematicky víc zaměření na svou domovinu a provázanost s ní. Irové stojí zase na svých vlastních nohách.... celý text

Guy Mannering čili Hvězdopravec 1929, Walter Scott

Duši povznášející román! Tak jako to vpravdě platí o většině Scottových děl. Ačkoliv je Waverley autorovým prvním románem a dodnes slavnějším, troufám si tvrdit, že Guy Mannering svého předchůdce v mnohém převyšuje a je neprávem opomíjeným, neřku-li zapomenutým, příběhem. Alespoň v mém pohledu, protože povídkou (tak krásně o svém díle Scott hovoří v překladu z roku 1929 - jako o pouhé povídce) vyprávějící události okolo Ellangowanského zámku jsem se nechal skutečně strhnout. 600 stran za 24 hodin četby mohlo by být podporujícím důkazem. K tomu, abych byl naprosto uchvácen, přispělo nespočet aspektů Walterova mistrovství, z nichž některé se pokusím nadále zmínit. Na předním místě jednoznačně stojí popis skotského prostředí se všemi hvozdy, horami, údolími, nebezpečnými lesy, ještě hrozivějšími pobřežími. Přičemž každé zákoutí má svůj odraz a vliv na samotný děj. Procházet se takovým prostorem pomocí Scottových popisů čtenáře nejenom vtáhne a probudí představivost, nýbrž vyvolá i touhu spatřit to na vlastní oči, pocítit onu sílu a dějiny Skotska. Vskutku není divu, že Walter Scott prokázal své rodné zemi naprosto neocenitelnou službu. Guy Mannering samozřejmě není přírodopisným dílem, nýbrž příběhem lidským. A velmi povedeným. Byť autor svým čtenářům nahodí tolik vodítek, že přímo s šokem "prokouknou" jednotlivé zásadní kameny zápletky, nemohou se odtrhnout od toho, jak příběh Scott povede, rozvede. Na jedné straně se příběh odehrává na docela malém prostoru s malým počtem postav. Zároveň to znamená, že se v malém prostředí velkého světa odehrává velkolepý příběh. Čemuž dopomohou ony postavy z barevné palety. Ačkoliv příběh rozehraje Guy Mannering svým horoskopem, předním hybatelem osudů je tajemná, pohádková, ďábelská, trochu šílená a přesto mocná cikánka Meg Merrilies. Originální svým cikánským původem je jakýmsi divadelním prvkem konceptu příběhu. Vždy svým objevením určuje zlomové okamžiky a červená nit jejích předzvěstí se vine příběhem jako je ohromující její vysoká postava v červených šatech, vlasy barvy havraních per a respekt po sousedstvu. Její role je přesto vedlejší. Příběh se točí okolo Ellangowanu a pohnutý osud rodiny Bertramů vepsaný do snahy vyřešit tragické zmizení posledního dědice. Walter Scott příběh rozvine do několika vyprávění, které se postupně blíží ke společnému rozuzlení. Naprosto fantasticky je vrcholí setkáním a poznáním v hale zámku Woodburne. Bravo! Mohu zmínit samotného Manneringa, který se z hvězdopravce stal velitelem vojska a po návratu se snaží pomoci již zesnulému příteli a jeho rodině. A jak už to bývá u románů tohoto období, jeho jméno v titulu není tak zcela určující. Kolorit doplňuje naprosto svérázného a rázný farmář Dandie Dinmont, kterýžto typ nesmí ve Scottových příbězích chybět podobně jako podivínský, dobrosrdečný a věrný Sampson. Pašerák Hattaraick a právník Glossin jsou pak z opačné strany, z ranku zlosynů, přičemž jejich konec není pro citlivé povahy. Nakonec si musím nechat právníka Pleydella. Protože právníci ve světě Waltera Scotta pochopitelně zaujímají specifickou pozici. A není tomu tady jinak. Až si říkám, že by stálo za studii, jaká byla skutečná role právníků v anglofonním světě 18. a 19. století. Protože to oni jsou těmi, kdo případy aktivně řeší, vyšetřují a přebírají roli pozdějších kriminalistů a detektivů. Pleydell vyšetřuje místo vraždy. To on vede zásadní výslechy. A je to on, kdo uvede vskutku brilantně vystavěný příběh do finále. Byla radost tento příběh číst, ba dokonce prožít. Ať už se jednalo o popisy, akční stránky, překvapivé zvraty či jednotlivé dialogy. Ba i přepisy dopisů Julie Manneringové měly svoje místo.... celý text

Nový život 1945, Dante Alighieri

Tak jako Milton nenapsal pouze Ztracený Ráj, nenapsal Dante pouze Božskou komedii. Byť se může taková zmínka zdát zvláštní na úvod, jejich vrcholné eposy v mých očích stojí pomyslně vedle sebe. A snad mě omlouvá, že jsem literární barbar bez vzdělání. Milton se zapsal především náboženskými texty, oproti němu Dante je Ital tělem duší, a tak toto malé dílko budiž oslavou lásky, zamilovanosti, hlubokého lidského citu. Dalo by se říct, že Nový život je tak trochu kronikou zamilovanosti. A navrch je to dílko opravdu zajímavé. Předně mě překvapila skladba díla, pročež jsem se dosud s podobnou nesetkal. Po desetiletí Dante pomocí veršů zapisoval svoje city k Beatrice a pomocí básní si pohrával s platonickou romancí. Finální celkem rozsáhlou báseň - či příběh - však obohatil jednak o komentáře k jednotlivým částem, jednak o naprosto skvostný prozaický text. Onen prozaický text je sám o sobě pokladem. Ať už Dante vypravuje skutečné události ze života Beatrice nebo vlastní zážitky s ní spojené. Nebo se zaměřuje na vlastní sny a vidiny; kdy naprosto fantastická je kapitola XXIII, kde popisuje blouznění v nemoci. Či si troufá na trochu filozofie nebo řemeslného komentáře jako v kapitole XXV, kde se rozepisuje o romantickém básnictví. Tím vším svému čtenáři nabízí požitek na několika úrovních. A zvlášť s přihlédnutím sedmi staletí, které uplynuly od prvního vydání. Dante tu totiž není čistokrevným básníkem, on tu vede rozhovor se čtenářem, vyznává se z vlastního bolu, poodkrývá osobnost, která se schovává za jménem Dante Alighieri. Nový život tak není jenom milostnou poezií vysoké úrovně, ale i pramenem k Danteho osobnosti.... celý text

Úpadek a pád římské říše 1983, Edward Gibbon

V roce 1776 Marie Terezie zrušila právo útrpné, v probíhající válce za nezávislost vznikly Spojené státy americké, James Cook se vydal na svou poslední plavbu, při níž objevil Havajské ostrovy a ztratil život, osvícenství měnilo pohled na svět a Edward Gibbon začal vydávat své epické dílo Úpadek a pád římské říše. Vskutku se není třeba obávat Gibbonovu práci stavět po boku oněch událostí. Ačkoliv od prvního vydání uběhlo 250 let, kniha příliš neztratila na svém kouzlu a čtivosti, jakkoli je z vědeckého hlediska pochopitelně v mnohém překonána. Gibbon oplývá naprosto ohromující dávkou vědomostí, která byla v jeho době zcela nevídaná a dovedla by obstát i dnes, kdyby neměl přístup k pozdějším objevům historiografie, archeologie, technologiím a způsobům analýzy. Kromě vzdělání a zápalu se Gibbon honosí také onou dávkou ironie a humoru, které byly typické pro britské autory ve století osmnáctém, a zůstávají pro ně typické i dnes. Bez ohledu na literární žánr. Nechybí ani vědecká kritičnost, kterou Gibbon míří především proti náboženství a jejím mučedníkům. Vpravdě že občas přechází až do osobní nevraživosti, kterou nijak zvlášť neskrývá. Sám autor se nebojí přiznat, že jeho dílo trpí nejedním nedostatkem. Je tomu skutečně tak, přestože si troufám tvrdit, že jeho dílo je přepychem, z něhož lze s jistou opatrností a zdravou skepsí čerpat dodnes. Ostatně při četbě prací britských autorů zaměřujících se na dané období je možno čas od času narazit na citaci nebo odkaz ke Gibbonovi i v současnosti. Ať už se jedná o fakt, úvahu, komentář nebo umělecký projev, Gibbonovo dílo je stále živou klasikou. Proto i dnes stojí za to si Gibbona a jeho vyprávění o úpadku patrně největší civilizace v dějinách přečíst. Pozorovat skvěle popsaný nástup křesťanství, ale i islámu. Obávat se nájezdu barbarských armád útočících na Itálii, vnitřní rozklad, zrady, šílené běsnění posledních císařů. A volně přejít do Byzance a euroasijskou oblast, kde poslední bašta v podobě Konstantinopole padla pod náporem nepřátel. A poslední pokusy o obnovu starých časů v době renesance. Edward Gibbon svou látku zpracoval opravdu ve velkém stylu. Na závěr se budu trochu opakovat, jenže mně osobně tento faktor opakovaně ohřívá krev na nebezpečnou teplotu. A to je český překlad. Adolf Felix odvedl skvělou práci, byť jeho snaha o vzletný styl rovnající se originálu má za následek občasnou těžkou formulaci, která láme jazyk. Což je v podstatě maličkost. Horší skutečnost, že znovu a opět se českému čtenáři dostává do ruky...výbor. Moje jazyková vybavenost, je-li nějaká, už nemá dost sil říct, jak moc mi barbarství české překladové literatury ubližuje na duši. A omluvou v daném případě není ani to, že originální Gibbonův počin má zhruba třikrát větší stránkový rozsah.... celý text

Zpověď poživače opia 2000, Thomas de Quincey

Thomas de Quincey, to je takový floutek britské literatury 19. století. Tedy, Petr Matoušek jej v úvodu popisuje naprosto skvostně: "malý, vychrtlý excentrik s hypnoticky klidným výrazem introvertní bytosti, která se prý tu a tam dokázala rozžhavit doběla." Quincey psal jinak, přemýšlel jinak; a taky podle toho žil. Znuděný filozof, který prokrastinuje svůj život a vytrvale hledá jakékoli hlubší impulsy. Díky tomu jsou jeho, většinou spíše esejovité, příspěvky o pozorování života takovou živou vodou, které v ledasčem dovedou oslovit i dnes. Ať už jde o určitou roztříštěnost myšlenek, posměšně ironizující tón či stále přítomný romantický nádech. V rámci té své prokrastinace, vrhnul se Quincey na užívání opia, natolik oblíbené kratochvíle 19. století, o níž se ve slušné společnosti nahlas nemluví. Jenže Quincey se mluvit nebál a nestyděl, a tak pro veřejnost sepsal toto malé dílko o vlastním "experimentování", čímž ve své době způsobil nemalý poprask a pro čtenářům o dvě stě let později nabídl malé nahlédnutí do jistého fenoménu. Přestože se nejedná o tak hluboký popis feťácké jízdy na opiu, malý svazeček nabízí mnoho zajímavých pasáží a myšlenek. Quincey zde popisuje ony povznášející euforické účinky z počátků, k nimž do kontrastu staví ony temné stránky. Při četbě jsem si nejednou vzpomněl na Dickense. Proč? Protože Quincey tu popisuje epizodu z svého života v chudobě, v níž se věnuje jisté ženské postavičce, která mi nápadně připomněla služtičku Markýzu ze Starožitníkova krámu. Stejně tak Quincey popisuje ona feťácké uličky špinavého Londýna, přičemž jsem si nemohl nevzpomenout na fantastickou úvodní scénu Edwina Drooda. To stejné platí o Quinceyho vyprávění o prostitutce Ann. A napadá mi myšlenka, do jaké míry tohle dílko Dickens znal, mohl se případně lehounce inspirovat a do jaké míry jsou Quinceyho epizodky všeobecným obrazem Londýna počátku 19. století. Temná romantika. Tím zacházím daleko od jádra věci jako sám autor v malé knížce velkých myšlenek. Tahle malá zpověď stojí za přečtení, stojí za tu malou čtenářskou cestu do opiových snů a jednoho zcela upřímného pohledu do temných zákoutí počátků 19. století. O kterých se tenkrát příliš nemluvilo. A o kterých se příliš nemluví dodnes.... celý text

Války růží: Střet Lancasterů a Yorků (1455–1485) 2021, Pavel Vodička

Kromě toho, že Války růží jsou fascinující kapitolou anglických dějin, dávno jsem si je pro sebe překřtil na živou formu přísloví "když se dva perou (Yorkové s Lancastery), třetí se směje (Tudorovci)". Rozvedení celého konfliktu a epizody se zhostil Pavel Vodička, přičemž musím rovnou říct, že naprosto skvěle. Nebojím se tvrdit, že spolu s Neillandsovou knihou tvoří patrně nejlepší česky dostupnou dvojici prací o Válkách růží. Pokud o další dobré nevím, milerád si ji přidám. Teď však k samotné Vodičkově knize. Autor čtenáře uvede souvislostí výborným úvodem událostí okolo Richarda II., Eduarda III. a taky Jindřicha IV. Následně se věnuje těm nejvýznamnějším osobnostem - a nejvýraznějším - kterými jsou Jindřich VI., Eduard IV. a Richard III. Pak už zbývají vítězové Jindřich VII. a VIII. Tolik o hlavách korunovaných. Nechybí ani "vedlejší" role Nevillů, Buckinghamů, králotvůrce Warwick a Woodvillové nebo bratrů Stanleyů. Na poměrně malém stránkovém rozsahu se autorovi povedlo představit a rozepsat ty nejzásadnější události, ať na polích bitevních nebo dvorských. Přehledně, čtivě, dostatečně informativně a podložené odkazy na prameny či literaturu. Jedna z věcí, co je pro mě na válkách růží zajímavá, je, že přes veškerou snahu, snad žádný autor nedovede být mimoděk nestranný. Všude se o aktérech dočtete jiné profily. Tak je to propletené a strhující. Shakespeare se dění věnoval ve svých hrách a značně ovlivnil vnímání tohoto období. Vodička pak přede mne v epilogu rozprostřel dosud neviděnou skutečnost, že onen Shakespeare nenapsal hry o jednotlivých aktérech, ale že ty jednotlivé hry jsou vzájemně velmi provázané a souvisle vypráví celé období. Pravda, spíše divadelně a ovlivněn alžbětinským dvorem, nicméně přesto dost zasvěceně. Bod pro Shakespeara. A tak se ani Vodička nevyhnul jistému a nevyhnutelnému zaujetí. Velmi se mi líbilo vykreslení Jindřicha VI. a takové určité - velmi zasloužené - ospravedlnění jeho osobnosti, pohnutek i činů. Horší je to s Richardem III. - tam ať se kdokoli snaží jak chce, ten kluk z toho vždycky vyjde špatně. Co bych autorovi vytknul, byť chápu jeho zaměření spíš na "bojovou" stránku, je až podivné přehlížení důležitosti žen na pozadí. Snad vyjma Markéty z Anjou se mi zdálo, že ostatní odsunul do pozadí a poněkud podcenil - ať už je řeč o Alžbětě Woodville nebo Margaret Beaufortové. Možná jim měl věnovat více prostoru než se rozepisovat o nástupu a vládě Jindřicha VIII. Tahle kniha má v sobě hodně, proč si ji opakovaně přečíst. Ať už po stránce odborné nebo čtenářské přívětivosti. Jako u každé historiografické knihy i tady platí, že vyvolává otázky či jistou skepsi v některých místech. Což je ovšem jedině dobře. A jak řečeno, troufám si tvrdit, že v češtině a českým autorem napsanou knihu o Válkách růží v tuto chvíli asi těžko hledat.... celý text

Bruce Springsteen - Není to jen rock´n´roll 2015, Marc Dolan

Vyčerpávající kniha. V dobrém i špatném smyslu, byť musím doznat, že z mého pohledu spíš ve špatném. Což je chyba předně má, neb jsem obsahově přece jen čekal něco odlišného. Kniha je totiž naprosto grandiózní publikací pro srdcové fanoušky Bruce Springsteena, poněkud těžkým soustem pak bude těm, které se s muzikantovou kariérou chtějí teprve seznámit. Dovolím si to poněkud rozvést. Přes podezření při četbě, až v poděkování se autor přizná, že kniha je psána a vydána bez vydání Bruce Springsteena. V podstatě se jedná o fanouškovskou knihu. A v tomto směru je to odborně a novinářsky ohromující počin. Hluboká analýza kariéra věhlasného amerického písničkáře, který sice stojí tak trochu samostatně, ale přesto se dostává pod kůži mnoha generacím a mnoha miliónům posluchačů už dobrých padesát let. A to je rozhodně obdivuhodný umělecký zářez. Marc Dolan se tak pouští do detektivní, opravdu mikroskopické analýzy, kdy se nezdráhá popisovat vznik Springsteenových desek i samostatných singlů, detailních popisů jednotlivých show i celých turné, a to včetně setlistů. Někdy jde s kůži na trh a nebojí se ani určitých spekulací o významu těch kterých počinů na pozadí. Proto velmi vyčerpávající, a přiznávám místy až zdrcujícím způsobem nudné čtení. Marc Dolan ovšem přináší i mnohá pozitiva. Bruce Springsteen je totiž fenomén, v jehož tvorbě se odráží americká hudební popkultura. Vždyť ten kluk v džínách spolupracoval s Patti Smith na legendární Because The Night, je fenomenálním kapelníkem a v průběhu života se setkal a oťukal s naprostými legendami počínaje Frankem Sinatrou a Elvisem Presleym, konče Dropkick Murphys a Arcade Fire. Začínal v éře rádií a gramofonových desek, popasoval se s nástupem CD a nezapadl v současné digitální éře. A to kniha končí rokem 2012, tudíž další desetiletá jízda na stránkách chybí. Neutuchající Dolanova touha popisovat všechno do maličkostí přináší zároveň tu největší devízu jeho knihy. Byť je řečená mimoděk. Kromě Springsteena, který je tu středobodem, dozví se čtenář mnohé o americké hudební scéně a jejím vývoji, stejně jako vývoji společenském, politickém i ekonomickém. Springsteen je Born in the USA. Což znamená, že všechno řečené se odráží v jeho hudební tvorbě, všechno na něj mělo vliv. A kariéra tohoto samotářského sympaťáka vypráví dějiny Spojených států druhé poloviny dvacátého století. Proto stojí za tu dřinu si tu knihu přečíst. Byť bych ji nedoporučoval jako úvod do sprinsgteenovského světa. Na to s sebou nese příliš těžkých rizik. Vážně to není jen Rock´n´Roll.... celý text

Letopisy 1975, Publius Cornelius Tacitus

Všechny cesty vedou do Říma, říká se. Budu nucen potvrdit pravdivost přísloví, ať už se jedná o cesty jakékoli, včetně těch literárních. A mezi ně rozhodně patří skvostné Tacitovy Letopisy. To je pramen naprosto unikátní. Ani si nejsem jistý, kde začít s tím, proč mě tahle kniha nadmíru překvapila. Výborný, čtivý způsob vyprávění podpořený skvělým překladem? Jistě, jakkoli je to spis čtivý, rozhodně není jednoduchý a nepatří k jednohubkám. Obsahuje totiž mnohé. Tacitus to bere z gruntu, nevěnuje se jenom císařům. Zaměřuje se na celkové dění v senátu, samotnému zákonodárství, senátu, armádě, bitevním polím. Přičemž jsem si všiml, že armáda mu byla velmi blízká. V okamžiku, kdy se mohl pověnovat vojenským tažením, bitvám, armádě jako takové - hned na úvod zaujme armádní vzpoura v Germánii - Tacitus se rozepíše velmi do detailu a s ohromujícím zápalem svědčícím o hluboké vášni. A já rovnou přiznávám, že hlavní příčina, proč jsem si chtěl Letopisy přečíst, byla kvůli zmínkám o Británii a vzpouře slavné Boudiccy. Nicméně dostal jsem mnohonásobně více. Tacitus mně zaujal i tím, jak svým způsobem pohrdá náboženstvím. Drží se při zemi. Což je ve velmi výrazném kontrastu vůči křesťanským středověkým kronikám, kde se to odkazy na svaté, Bibli a Boží přispění jen hemží. V Římě konají lidé; se všemi svými dobrými i špatnými stránkami. Teda spíše těmi špatnými. Tacitus - taktéž na rozdíl od středověkých kronikářů - docela otevřeně kritizuje předchozí vládce, nesnaží se nikomu zavděčit, ale odvážně odkrývá spisy římského senátu a hříchy římských císařů. Největší hvězdou zla je samozřejmě Nero. A to je panečku počtení. Škoda, že se nedochoval závěr. Tacitus překvapuje i mnohými kulturními odkazy podanými mimoděk. Co mě především zaujalo, byl epický obraz toho, že oblíbený odchod vysoce postavených Římanů na onen svět byl skrze sebevraždu. Provedenou podřezáním žil a podpořenou naložením do lázně. Někdy provedené veřejně. Epicky římské. Ba co víc, podpořeno veřejnoprávní ochranou majetku. Takže to byl čin dokonce prozaický. Famózní. Na Tacitových Letopisech je jednoduše mnoho co obdivovat a je mnoho příčin, proč po nich opakovaně sáhnout. Jistě, je skutečná výzva přečíst si tuhle knihu od první do poslední stránky. Nicméně jako pramen doby raného císařství je naprosto nedocenitelná. I přesto, že jako v každém podobném případě je nutno k obsahu přistupovat s jistou mírnou skepsí vůči zaujatosti autora. Že se však Tacitus snažil o objektivní pohled, nezaujaté pojetí faktů, chytlavé vyprávění a zapsání paměti římských dějin dle svých nejlepších možností, to je nepochybné. Stejně tak nepochybné je, že se mu to povedlo natolik, aby se jeho kniha stala klenotem mezi obdobnými prameny.... celý text

Anglické mýty - Od krále Artuše a svatého grálu po Jiřího a draka 2023, Michael Kerrigan

Nemluvě o naprosto skvostné grafické úpravě, byl bych knihou Michaela Kerrigana zcela uchvácen, pokud bych měl o anglických mýtech menší povědomost než mám. Což neříkám, abych se nějak chlubil, nýbrž proto, že díky oné povědomosti nemohu Kerriganovo dílo přijmout a číst bez určitých malých "výhrad". A tak její přínos pro mě neleží v jejím hlavním účelu - tedy seznámit se s anglickými mýty. Anglické mýty v zásadě soustředí okolo tří zásadních - Béowulf, Artuš a Robin Hood. Ač je to nepochybně ten stěžejní rám tvořící jádro anglického kulturního dědictví - a patrně nejslavnější - je poněkud škoda, že se autor po většinu knihy věnoval především jim; a to natolik, že Kerrigan ony příběhy popisuje prakticky celé, ačkoliv je celkem snadné se k nim dostat. Všemu ostatnímu se Kerrigan věnuje spíš okrajově; možná až příliš. A třeba v případě postavy Jacka O´Kenta autor neviděl či cíleně přehlídl, že je to základní rámec, v němž se odehrávají všemožné folklorní příběhy nasbírané v průběhu staletí. Co mi bylo přínosem, byly některé Kerriganovy výklady a závěry. Stejně tak jeho mírně skeptický postoj snažící se mírnit obecně přijaté závěry, a třeba lákavost nejstaršího období anglických dějin ukázat na tom, co o té době nevíme než naopak. Skvělý je způsob, jakým autor dané mýty zasazuje do kontextu doby. V těch "maličkostech" dodává zajímavý úhel pohledu. Tyhle poznatky jsou taky důvodem, proč bych knihu otevřel a jistě otevřu znovu. Pro někoho, kdo chce do anglických mýtů (nikoli britských) nahlédnout, je tahle kniha výbornou ukázkou. Pro poněkud "nerdovské" typy se obávám, že příliš přínosnou nebude a poslouží jen jako doplněk. I proto, že Beowulfa, Sira Gawaina, samotného Artuše a další legendy si můžeme přečíst v plné parádě. A Kerrigan nabízí pouze další možný výklad.... celý text

Vzkříšení Sherlocka Holmesa 1926, Arthur Conan Doyle

Po nějaké době, vrátil jsem se ke králi detektivů, Sherlocku Holmesovi. Příznačně sbírkou Návrat Sherlocka Holmese. Jako staromilec, mám překlad vydaná v roce 1926. Obsahuje polovinu povídek z Návratu, což je cena obvyklá pro české překlady. Kánon Sherlocka Holmese u nás dosud, poněkud nepochopitelně, nevyšel v uceleném vydání. A tak jsem se potěšil alespoň onou šesticí vyprávění z pera doktora Watsona, jemuž byl téměř uštědřen infarkt při objevení se jeho dávného přítele, Sherlocka Holmese. Potěšení je skutečně vhodným termínem, protože ničím jiným než příjemným zážitkem četba nebyla. Vysoká škola detektivního žánru, byť se může modernímu čtenáři zdát, že tomu cosi chybí nebo to mnohokrát v lepším provedení poznal. Nepopírám pravděpodobnost takového tvrzení. Mně osobně postačil pramen žánru, jímž Doylův Sherlock bez pochyby je. Ať už se jedná o samotný úvod v Prázdném domě, kde Sherlock klade past; lehce humorné Stavitelovo dobrodružství, kde se Sherlock špičkuje s Lestradem; Tančící mužíky, kteří svým šifrovaným tancem přivodí tragické vyústění; Dobrodružství cyklistky nabízející mnoho krásných viktoriánských obrazů; ještě typičtěji viktoriánské Dobrodružství v soukromé škole, které patří mezi nejpropracovanější povídky sbírky či závěrečné Dobrodružství Černého Petra atakující krváky kriminálních seriálů. Každá povídka má něco do sebe a ač třebas neobstojí samostatně, po přečtení do sebe skvěle zapadají a před čtenářem vyvstane každý konkrétní rys toho, proč Sherlock Holmes stal se takovou legendou, proč je tak zásadním zlomem v detektivním žánru a proč je stále lákavou četbou i v dnešní době.... celý text

Studna na konci světa 2019, William Morris

William Morris vydal Studnu na konci světa v roce 1896. V témže roce také třeba H. G. Wells vydal Ostrov doktora Moreaua, Verne obohatil čtenáře o Vynález zkázy a Milionáře na cestách, Karel May zavedl čtenáře do země Mahdího. Dobrodružství, fantazie a sci-fi nebujely jenom na stránkách knih. Téhož roku totiž v Moskvě korunovali Mikuláše II., Guglielmo Marconi získal patent na bezdrátový telegraf, v Budapešti i Glasgow začalo jezdit metro, počala zlatá horečka na Klondiku a Fridtjof Nansen dosáhl nejsevernějšího bodu na své expedici v Arktidě. Ale to jen tak pro zajímavost. V roce 2024 jsem mohl skrze nakladatelství Černý drak podruhé - spolu s Příběhem o třpytivé rovině - okusit, proč je Morris považován za otce moderní fantasy. I přesto, že černý drak nakladatelství je jediný drak, kterého lze s knihou spojit. Studna na konci světa není tak docela fantasy dle současných měřítek; přesto dovede svým příběhem okouzlit a napovědět, čím zaujala Tolkiena, který byl v době vydání knihy teprve čtyřletým capartem. Dobrodružství Ralfa, královského syna, jsou spíše ryze rytířským příběhem, románem, romancí, legendou. Se všemi prvky, které k tomu patří. Dlouhým náročným putováním, dámami v nesnázích, rytířskou odvahou i bojovností, nebezpečnými hvozdy, kouzelnými amulety, kouzly, čaroději, láskou, vizemi, sny, středověkými městy, předpověďmi. Příběh plyne rychle dopředu, kupí události, neztrácí celistvost, je vyprávěn čtenářsky atraktivním způsobem; a to přesto, že nezachází nijak do hloubky. Tak jako v Příběhu o Třpytivé rovině, i tady jsem se klaněl Morrisovu vzdělání a schopnosti staré příběhy odít do novějšího jazyka (a to i s poklonou překladatelce). Třpytivá rovina čtenáře zavedla do prostředí severoevropských ság ranného středověku. Studna na konci světa spadá do - tipuji - 13.,14. století. Spíše do prostředí autorova domácí Británie - rozlohou, krajinou, ale i společenskou situací. Přesto, že dobu ani místo, téměř ani jména, Morris nezmiňuje. A formou vyprávění velmi dobře připomene třeba díla Maloryho na téma artušovských legend a putování. Dosti možná to byl i účel. Jde tedy o to, co čtenář sahající po díle Williama Morrise očekává. Já dostal knihu, která mi ukázala základ, který inspiroval velikány fantasijního žánru. Dostal jsem příjemná odpoledne strávená při putování Ralfa, který nezískal jenom božskou manu ze studny na konci světa, nýbrž mnohé životní zkušenosti, lásku ztratil i získal. Což ho možná změnilo více než dosažení samotného cíle. Vrací se domů totiž jako zcela jiný člověk, je to znát na jeho charakteru i průběhu příběhu, který nabral zcela odlišné zabarvení. Nejvíc ohromující pro mě ovšem nadále zůstává schopnost Williama Morrise podat příběh tak, že jej horko těžko rozeznáte od těch o mnoho staletí starších příběhů. Zatímco u Morrise se jasně jedná o fantazii a fikci, u těch legend tomu tak nutně být nemusí. Ale obojí stojí za to si znovu přečíst.... celý text

Šest žen Jindřicha VIII 1971, Paul Rival

Tak trochu jsem tušil, že tahle kniha nebude nejšťastnější volba. Přesto jsem překvapen, jak moc špatná byla. Zároveň jsem rád, že jsem si tušení potvrdil. Knih, které nesou název Šest žen Jindřicha VIII. lze najít povícero. Dle jejich názvu je celkem odhadnutelné, co od nich lze očekávat obsahem i formou. Kniha Paula Rivala je pak z těch, kterým je radno se vyhnout, jestliže má čtenář o téma zájem. On byl teda autor Francouz, takže v mojí reakci je možná jistá příchuť předsudku, jako je přemíra předsudku v jeho díle. Ať už si jednotlivec myslí o Jindřichovi VIII. všechno možné, v podání Paula Rivala je to slaboduchý jedinec, který je nekompetentní loutkou dvora a hříčkou přírody. Navrch, co se týče Tudorovců a jejich světa, z pohledu Rivala nevychází nikdo v kladném světle. Ani jedna z Jindrových žen nemá kladné vlastnosti a kde si Rival nemůže ošklivit fyzickou stránku, tam si ošklivý charakter. Kde je potřeba, tam je nutno popustit uzdu fantazii. Ani forma není dobrá. Ač je snad možno část svalit na překlad z roku 1971, překřtít Pole zlatého sukna na Bojiště zlatohlavu, to už chce sakra hodně fištróna. Krátké jednoduché věty, kterými je kniha psána, možná měly navozovat stoupající dramatizaci jednotlivých událostí, jenže ve výsledku působí jako slohové cvičení na základní škole. Nemluvě o tom, že celý příběh milostného života Jindřicha VIII. je zcela osekán o jakékoli zasazení do kontextu doby nebo datací. Z toho plyne, že tuhle knihu nelze považovat za odbornou či populárně naučnou práci jakou by čtenář našel u Petera Ackroyda. Ani se nejedná o beletristicky laděnou knihu, jako nabízí Carolly Erikson. Vlastně to není ani historický román, jakého by se čtenáři dostalo od Alison Weirové. Je to prapodivná kompilace poněkud nepřátelsky zaujatého Francouze, který (poměrně) známé skutečnosti svlékl ze všeho důležitého a ponechal zbytek ve sledu jednoduchých vět. O Tudorovcích je k dostání mnoho knih. O knize Paula Rivala je tak dobré vědět, že přes lákavý název, je dobré se jí vyhnout. Autor ji vydal v roce 1936, kdy určitě působila a fungovala. Svou dobu ovšem nepřežila. Na rozdíl od Jindřicha VIII., jehož život a doba jsou dodnes natolik oblíbeným a fascinujícím tématem, že jim od onoho roku 1936 bylo věnováno množství mnohem přínosnějších knih. Inu, Francouzům se nedá věřit.... celý text

Podivuhodné dějiny lékařství 1995, Richard Gordon (p)

Zábavná knížečka o vývoji některých lékařských oborů za poslední 4 století. Zábavná je potřeba zdůraznit. Gordon je totiž vtipný vypravěč nezdráhající se užít britský humor, jakmile je příležitost. A ta je téměř vždy. Co se faktografie týče, je knížka celkem bohatá. Přesto mírně "mělká", což je zcela dostatečné pro knihu zaměřující se na zásadní milníky v lékařství ještě zúžené geograficky. Obsah by se dal s mírnou nadsázkou shrnout v několika autorových vtípcích. Je totiž známo, že "už dinosauři trpěli ´na plotýnky´". Když lidstvo po několik staletí kosily nejrůznější mory, objevil se lékař, byť "v sedmnáctém století byl doktor sice k ničemu, nicméně působil velice impozantně". Naštěstí "lékaři viktoriánské éry dokázali dokonale popsat všechny možné příznaky chorob, o jejichž léčení neměli bohužel ani potuchy". A je dobré si uvědomit, že "až do druhé poloviny dvacátého století byla lékárna něco jako muniční sklad slepých patron." Richard Gordon však není jenom vtipný. Někdy je i vážný. Občas kritický a někdy i jedovatý. Chvílemi se ve své pozici chová poněkud snobsky pohrdavě. Až arogantně. Vůči pacientům, zdravotnímu pojištění, ale i třeba vůči psychiatrii nebo přírodním léčivům, kdy "bylinkáře" rovnou zatracuje. Čímž rozhodně nezpochybňuju Gordonovu erudovanost; pouze poukazuju, že v některých komentářích podléhá vlastním předsudkům. Pravda, je nutno přihlédnout k tomu, že autorovi bylo v době vydání 70 a taky, že k současnosti od prvního vydání knihy chybí - docela znatelně - 30 let. Jinými slovy, "Podivuhodné dějiny lékařství" jsou zábavnou četbou o vzestupu lékařství. Dozvíme se o jednotlivých érách, objevech, milnících a jménech. Není radno brát knihu přímo vážně, protože sama se tak nevnímá. Je to vydařená kompilace událostí, moc dobře čtivá, v mnohém poučná a je to skvělý odrazový můstek pro případné další čtení o hrdinech lékařské vědy. Anebo pro jednoduché (není myšleno špatně) poučení při odpočinkové četbě.... celý text

Middlemarch 2006, George Eliot (p)

Vrcholný román George Eliotové je silná kniha obsahem i podobou. Příběh velmi komplikovaný, propletený, pro moderního čtenáře dosti složitý až nudný a rozsahem skutečně dlouhý. Nebo dlouhý - v originále má Middlemarch nějakých 316 000 slov. Což je skutečně dost v kontrastu k současným (i mnoha tehdejším románům). Na druhou stranu Dickensovy knihy kolem těch 300 000 slov mají též. Kromě počtu stran se Middlemarch vymyká i v kontextu své doby pro mnoho odlišností ve formě vyprávění i struktuře. V roce 2024 je každopádně Middlemarch ocenitelný spíš pro staromilce, kterým autorka nabídne silný zážitek. Při čtení této knihy je radno oprostit se zcela (či co nejvíc) od rušivých vjemů okolí, uvolnit mysl a soustředit se pouze na dílo. A mě teď trochu mrzí, že moje mysl se nacházela v poněkud roztržitém stádiu, čímž jsem sám sebe poněkud ochudil a cítím ze své strany jako bych se dopustil trochu nespravedlnosti vůči autorce, neboť Middlemarch za plnou pozornost stojí. Jen tak je pak možno jej ocenit. Tento společenský román odehrávající se v provinčním městečku je ságou životních poutí jednotlivců i párů. Eliotová ovšem dovede psát způsobem, kdy překračuje mnoho hranic, a tak ze společenského románu přechází do přímo psychologických dramat. Nestaví na dialogu, ale vede sondy do myšlenkových proudů, pohnutek k činům, detailně propracovaných charakterů všech postav. Zároveň dá nahlédnout do společenských konvencí své doby, reálií 19. století na venkově a tichému vzdoru proti nim. Text prokládá nejedním moudrem v podobě skutečně silných myšlenek a citátů. Stejně tak pro občasné ulehčení nabídne milý ironický komentář. Široká škála postav a jejich skutečně obdivuhodná propracovanost vyvolává emoce, soucit, ale i vztek nebo nechuť. Tempo románu je velmi pomalé až statické a na události není nikterak bohatý. Troufám si tvrdit, že to byl autorčin záměr, který se může u moderního čtenáře minout účinkem. Spisovatelské i společenské konvence Eliotová ostatně rozbíjela celkem často. Middlemarch to ukazuje i formou kapitol, které nemají jasnou osnovou ani podobnou délku či něco jasně společného. A kam tedy Middlemarch zařadit? Těžko popisovat podobnou knihu. Není to rodinná sága jako byly Buddenbrookovi, což z mého pohledu byla hrozná kniha. Ale je podobná tempem. Eliotová není tak romanticky zaměřená jako Charlotte Brontë, ale taky ne tak zábavná a čitelná jako Austenová. Není tak sentimentální jako Dickens, ani ironizující jako Thackeray. A není tak venkovsky zaujatá jako Hardy, který miloval anglickou přírodu. Eliotová je zaměřená na mysl jedince. A v tom je naprosto bravurní. Na život se dívá v poněkud pochmurnější náladě - k čemuž měla nejednu příčinu. Netlačí na city a je realistická jako málokdo. A zároveň nadějeplná. Představuje každodennost ve své hlavní podstatě, kdy naše malé světy do sebe narážejí a vzájemně se ovlivňují na poli celého života.... celý text