Thomas de Quincey

anglická, 1786 - 1859

Přidat do oblíbených Koupit knihy

Populární knihy

/ všech 5 knih
Zpověď poživače opia
Zpověď poživače opia
Vražda jako krásné umění
Vražda jako krásné umění
Johanna z Arku
Johanna z Arku
Levana a matky žalu
Levana a matky žalu

Nové komentáře u autorových knih

Zpověď poživače opia Zpověď poživače opia

„Thomas de Quincey, to je takový floutek britské literatury 19. století. Tedy, Petr Matoušek jej v úvodu popisuje naprosto skvostně: "malý, vychrtlý excentrik s hypnoticky klidným výrazem introvertní bytosti, která se prý tu a tam dokázala rozžhavit doběla." Quincey psal jinak, přemýšlel jinak; a taky podle toho žil. Znuděný filozof, který prokrastinuje svůj život a vytrvale hledá jakékoli hlubší impulsy. Díky tomu jsou jeho, většinou spíše esejovité, příspěvky o pozorování života takovou živou vodou, které v ledasčem dovedou oslovit i dnes. Ať už jde o určitou roztříštěnost myšlenek, posměšně ironizující tón či stále přítomný romantický nádech. V rámci té své prokrastinace, vrhnul se Quincey na užívání opia, natolik oblíbené kratochvíle 19. století, o níž se ve slušné společnosti nahlas nemluví. Jenže Quincey se mluvit nebál a nestyděl, a tak pro veřejnost sepsal toto malé dílko o vlastním "experimentování", čímž ve své době způsobil nemalý poprask a pro čtenářům o dvě stě let později nabídl malé nahlédnutí do jistého fenoménu. Přestože se nejedná o tak hluboký popis feťácké jízdy na opiu, malý svazeček nabízí mnoho zajímavých pasáží a myšlenek. Quincey zde popisuje ony povznášející euforické účinky z počátků, k nimž do kontrastu staví ony temné stránky. Při četbě jsem si nejednou vzpomněl na Dickense. Proč? Protože Quincey tu popisuje epizodu z svého života v chudobě, v níž se věnuje jisté ženské postavičce, která mi nápadně připomněla služtičku Markýzu ze Starožitníkova krámu. Stejně tak Quincey popisuje ona feťácké uličky špinavého Londýna, přičemž jsem si nemohl nevzpomenout na fantastickou úvodní scénu Edwina Drooda. To stejné platí o Quinceyho vyprávění o prostitutce Ann. A napadá mi myšlenka, do jaké míry tohle dílko Dickens znal, mohl se případně lehounce inspirovat a do jaké míry jsou Quinceyho epizodky všeobecným obrazem Londýna počátku 19. století. Temná romantika. Tím zacházím daleko od jádra věci jako sám autor v malé knížce velkých myšlenek. Tahle malá zpověď stojí za přečtení, stojí za tu malou čtenářskou cestu do opiových snů a jednoho zcela upřímného pohledu do temných zákoutí počátků 19. století. O kterých se tenkrát příliš nemluvilo. A o kterých se příliš nemluví dodnes.“... celý text
— Kozel

Vražda jako krásné umění Vražda jako krásné umění

„Zajímavá knížka - vcelku bych souhlasila s výstižným komentářem, který níže napsal Kozel. První část knihy - jakýsi teoretický rozbor vraždy s doporučeními pro vraha i pro vražděného, jak vraždu přivést k úspěšnému konci tak, aby byla se stala uměleckým dílem, je napsána s notnou dávkou černého humoru, nadsázky a morbidní ironie. Druhá část knihy se zabývá velmi podrobným rozborem dvou hromadných vražd, které se staly během 14 dnů v jedné části Londýna.“... celý text
— 666Jitka

Vražda jako krásné umění Vražda jako krásné umění

„Thomas de Quincey, to je skutečný kulišák. Dílko "Vražda jako krásné umění" je morbidní, zábavné (zvlášť pro lehce zvrácené povahy), pobuřující, na hraně balancující čtení. Zároveň se trefuje do černého ("Svět, pánové, jest většinou krvežíznivého smýšlení, a vše, čeho si lidé při vraždě přejí, jest hojné prolévání krve; křiklavá podívaná v tom směru jim stačí.") a otevírá velmi zajímavá témata značně osobitým stylem. Při vědomí, jak staré to dílko je, nabývá knížečka (v českém vydání to platí dvojnásob) dalších rozměrů. Quincey tu rozebírá vraždy a modus operandi tak, že v době vzniku to muselo být sice zcela šokující, nicméně s odstupem času se tváří dost prozíravě co do kriminalistiky. V neposlední řadě poslouží tahle knížečka i jako malý náhled do krvavých zločinů své doby. Jack Rozparovač nebyl jedinou "slavnou" osobností tohoto umění na ostrovech; už jen proto, že dílko vzniklo několik desetiletí před jeho mistrovským výkonem. Nejvýraznější část (a nejsurovější) je ovšem velmi zaujaté, živoucí, mrazivé a brutální podání příběhu Johna Williamse. Vše ještě podtrženo poznámkovým aparátem. Jinými slovy velice povedená práce originálního esejisty a samorosta.“... celý text
— Kozel

Johanna z Arku Johanna z Arku

„Tahle esej je spíš takový bonbónek než dílo vhodné k nějakému hodnocení. Víc než o chudáka Johanku, šlo de Quinceymu o špičkování Páně Micheleta. Ostatně ty přestřelky elit nejrůznějšího druhu vyměňované přes nejrůznější veřejná média není vynálezem moderní doby. Kromě toho mám hrozně rád takové to lehce povýšené, ale zábavné popichování Francouzů ze strany ostrovanů. Velké, malé, vážné, nevážné. Však známé je pravidlo, že Francouzům se nedá věřit=o) De Quincey s lehkým až sprateckým úsměškem na rtu odpovídá panu Micheletovi na francouzskou kritiku anglické povahy, byť se jako zbabělec schovává za sukni ženskou - respektive v tomto případě spíš za brnění panenské. Ty výpady jsou úsměvné a především v závěru vydařené. A to je tak vlastně všechno, co tenhle essay nabízí. Krátké časopisecké pobavení. Víc od toho nečekejte. Vhodné spíš pro britofilské povahy do určité míry obeznámených s reáliemi=o)“... celý text
— Kozel

Zpověď poživače opia Zpověď poživače opia

„Cítím se býti obohacena krásou jazyka, kterým je tato kniha psána... Ba přímo opojena... ;-)“
— Nunee

Přejít na knížky autora