kap66
přečtené 2678
Podíl viny
2022,
Veronika Martinková
Jakmile vidím českou detektivkářku, volám: „Jen houšť!“ A většinou (ale vážně, to je snad už prokletí) zavírám knížku s hořkým pocitem. Nápad - dobrý. Průběh vyšetřování, vysvětlení a hlavně vyznění (!) – silně problematické. Pojetí postav - nešťastné. Autorčin styl – toporný; pro mě největší slabina knihy. Doslovnost a popisnost jsou pro spád děje smrtící. Autorka pojímá celé psaní jako co nejpodrobnější výčet všech úkonů: „Když mě taxikář vysadil na adrese, kterou jsem mu nadiktovala, zamířila jsem do šedivé dvoupodlažní budovy. Vstoupila jsem dovnitř. Tátova ordinace byla v prvním patře. Procházela jsem chodbou a míjela nápisy na dveřích. Prošla jsem kolem kožní ambulance, oční ambulance, zubní ordinace. Na čtvrtých dveřích byl nápis Gynekologická ambulance, MUDr. Petr Vala. Vešla jsem do dveří a ocitla se v čekárně.“ Řídí se heslem „Opakování je dobré“: „Důkazy se najdou. Hlavní je, že víme, jak to bylo,“ nenechala si dobrou náladu zkazit Zuzana. Nahlas jsem to nekomentovala, ale souhlasila jsem s Davidem. Vědět nestačilo. A důkazy nám do klína taky samy nespadnou. David vydržel sedět v kanceláři skoro hodinu a pak nám oznámil, že už toho má dneska dost a jde domů. „Nejsi tady ani dvě hodiny, a už toho máš dost?“ rýpnul si Daniel. Postavy spolu mluví nepřirozeně, jevištně. Jejich projev navíc často neodpovídá věku; např. dvanáctiletá sestra zastřeleného působí jako předškolní mrně. Asi proto se jí vyšetřovatelka (po pár dnech od smrti jejího bratra) ptá na vražedkyni těmito slovy: „Znáš sousedku, která se jmenuje Aneta?“ :-) Autorka navíc neuznává pravidla přivlastňování v češtině: ignoruje zájmeno „svůj“ a vyhýbá se i přídavným jménům přivlastňovacím, důsledně používá např. „otec Michala“ místo „Michalův otec“. Jednou se to prokletí zlomí! S Veronikou Martinkovou ale asi ne. Je mi to líto.... celý text
Garou aneb Ovce znovu vyšetřují
2011,
Leonie Swann
Oba díly jsou originální, okouzlují mě, napínají a rozesmávají zároveň. Snad autorce invence vydrží! Ještě někdy bych se ráda do tohoto světa ponořila: pár pravých dialogů mezi lidskými postavami, kterým my, člověčí čtenáři rozumíme, ale ovčí posluchači je dovedou ze svého úhlu pohledu k závěrům naprosto nečekaným. A stejně nakonec jejich logika-nelogika vítězí, případ je vyřešen. A já jsem čtenářsky naprosto spokojená.... celý text
Cestování v čase
1998,
* antologie
Ze tří Hainingových antologií, jež jsem četla, je pro mě právě tahle ztělesněním největší přitažlivosti - tématem a autory. Přesto ji hodnotím jako nejméně povedenou. Nelituji čtení, především díky Dickovi, Aldissovi, Clarkovi a Heinleinovi. Mé výčitky míří dvěma směry. Zarazila jsem se nad zařazením povídkového souboru „Ilustrovaný muž“ mezi Bradburyho „klasické romány“; možná je to ojedinělý kopanec, ale zrovna u tak renomovaného autora – jak věřit ostatním údajům? Druhá věc: českému vydání ublížilo to, že - na rozdíl např. od Čaroplavců a Divodějných – překládala všechny povídky jedna překladatelka. Pokud databáze zachycuje její práce v úplnosti, nepatří mezi překladatelky nejzkušenější, ve sci-fi obzvlášť. Dokážu si představit, jak těžké musí být oprostit se od jednoho stylu a každé povídce vtisknout něco osobitého. To se tady nepovedlo a celek působí až příliš jednolitě. Cestování v čase ale doporučuji, už jen kvůli tomu, že mě zajímá další názor, je jich tu poskrovnu. A taky byste díky němu měli do letošní ČV hodiny na obálce! :-)... celý text
