Kanuska
přečtené 53
Hanebná zrada
2023,
Lynn Messina
Bea a vévoda mně zkrátka baví, ani pořádně netuším proč. A to říkám jako zarytá milovnice hororů a fantasy. Nemám ráda tuctovou růžovou knihovnu plnou vzdychání a středoškoláků, kteří se chovají jako protřelí třicátníci. Nestoudnou zvědavost jsem vzala do rukou jako dobovou detektivku, kde stará panna vyřeší vraždu a doufala, že to nebude moc velké nůďo... a nebylo ačkoliv tyto knihy jsou plné pomalu ubíhajícího děje. Další dva díly potvrdily, že příběhy Beatrice Hyde-Clareové jsou jistota... popravdě, čekala jsem, že to těm dvěma bude čekat aspoň ještě dva díly, protože těch knih je snad už 11... a já s nadšením vyhlížím další.... celý text
Chladný měsíc nad Babylonem
2022,
Michael McDowell
Děsivý hororový příběh napsaný smrtelně nudným stylem. Skvělý nápad, ale odfláknuté provedení. Dialogy byly občas divné, takové nic neříkající... Zcestná byla postava šerifovy dcery, která chtěla být zdravotní sestrou ale její jediná činnost u dědka bylo koupání v bazénu. A sotva uvěřitelné uvažování šerifa - na silnici je krve jak z vola (nechci spoilerovat) a on to považuje za krev z velkého mývala. Sto stran ubrat a možná by příběh měl lepší a čtivější spád.... celý text
Devět křížů
2023,
Roman Kulich
Pointa je skvělá a zasloužila by si plný počet hvězd, bohužel zbytek textu knihu dost sráží. Polovina příběhu by potřebovala škrtnout - autor vymyslel skvělý závěr, ale nevymyslel ani začátek ani prostředek a prostě se k němu tak nějak prožvanil - Omlouvám se autorovi, ale je to tak. Tady mu měla sednout za krk přísná beta, nebo redaktor (popravdě nechápu jak mohlo projít redakcemi). Rodina v autě, jejich dialogy a myšlenkové pochody jsou takové neslané nemastné - nenadchnou neurazí - měli potencionál na víc a chybí jim ta správná atmosféra, která by vedla k závěru. Co se týče historické linky (stačilo by na ni cca 20-30 stran) - to je bohužel čistokrevná vata, těžce uvěřitelná, plná chyb a nudy. Pokud si autor netroufal na dobovou mluvu a chování postav, měl to dál vyprávět otec a rodina mu mohla skákat do řeči, že takhle to sotva mohlo být... zatímco, on by oponoval, že jeho vyprávění je jeho licence... a pak by se velmi moderní chování vesničanů z roku 1540 dalo omluvit. Vesnická dívka v korzetu, která umí číst a psát.. dokonce posílá milému dopisy do Polska, vzpírá se své matce.. ačkoliv v té době bylo požehnání rodičů nezbytnost. Vykání, příjmení obyčejných vesničanů, běžné kouření, salutování.... Tohle všechno mi přijde na rok 1540 ultra moderní. Pak je tam překlep jako hrom, kdy z matky Ireny Přemyslové někdo udělal Ivetu.... atd. našlo by se tam toho víc, ale poslední strany jsem už jen přeletěla. Kniha měla obrovský potenciál, bohužel nebyl využit.... celý text
Skryté obrázky
2023,
Jason Rekulak
Šok, Wow, překvapení - nic takového mě při čtení nepotkalo. Pointu jsem odhadla hned při první záchodové příležitosti a další detaily to jen potvrzovaly. A jediné překvapení tak je, kolik čtenářů bylo překvapených. Příběh má spíše pouze hororové prvky, které snesou i ti, kteří horory příliš nemusí. Kniha je velmi velmi čtivá, což mnozí určitě ocení. Občas mě štvaly nelogičnosti - ať už v příběhu, nebo v chování postav, ale většina jde přejít. Jediná co stojí za zmínku je snad to, jak Mallory díky sprše na všechno přišla. To mi přijde jako velmi nevěrohodná scéna s kterou si autor příliš nepohrál. Velké plus knihy jsou obrázky - doporučuji nelistovat předem a nechat se vždy překvapit. Skryté obrázky měly u mě dvojí smůlu: - příliš rychle jsem odhadla pointu - před nimi jsem četla Smrt před úsvitem od McCammona, která byla nabitá příběhem a něčím co ve vás zůstane i dlouho po přečtení knihy. Ve srovnání tak nemůžu dát víc, než tři hvězdy.... celý text
Poslední, kdo zůstal
2021,
Riley Sager (p)
Podle žánrového zařazení i anotace je jasné, že půjde o duchařinu jen na oko. Ovšem přímo thrillerem bych to nenazývala, ačkoliv chápu, že toto označení prodává. Jelikož je jasné, že strašení je fantazií otce Maggie, tak.. no nějak jsem si ty duchařské scény neužila. Scéna s hady byla šikovným útokem na fobie čtenářů... ale mně přišla spíše dost přehnaná. Podezřelých je dost, ale v jednu chvíli musí mít čtenář jasno a závěrečná wau scéna, pro někoho, kdo už má něco načteno, zase tak wau není. Sem tam pokulhávala logika - např. Hana byla o rok starší než Maggie, přesto ve zpětném vyprávění popisuje situace jako by je zažila víc dospělá. Otcovo tvrzení, že netušil co se strhne po zveřejnění jejich "příběhu". A doteď nevím proč zatloukl tu almaru - ušlo mi někde, že věděl co se v ní skrývá?... celý text
Ticho ve tmě
2023,
Darcy Coates
Romantické duše a milovnice naivní červené knihovny budou nadšeny - a nemyslím to nijak hanlivě, protože přesně ony jsou cílovky těchto knih. Jelikož všichni víme jak končí knihy D.C. bylo čtení rádoby napínavých scén trochu nudné - když víte, že vás konec nepřekvapí, není důvod se o hlavní postavy bát. A konec nejenomže nepřekvapil, v knize vlastně nebylo žádné překvapení či nečekaný zvrat - To co bylo jasné od prvního dílu, přišlo. Jediné překvapení snad bylo jen ten dvojitý slaďák na konci.. a ten mě teda rozesmál. To jako fakt? Tím to teda fakt zabila - Proč zrovna tenhle jeden vyzáblý se změnil zpět na člověka? No, ale jak jsem psala - romantické duše budou uspokojeny a tak to je v pořádku.... celý text
Architekt temna
2022,
Marko Hautala
Bába Motyka a Šeptající dívka, dvě městské legendy, mají sice nízké hodnocení, mě však pohltily více než vysoce hodnocený Architekt temna. Proč? Nejsem si tak úplně jistá. Možná tam necítím tu správnou ucelenost - takový ten pocit, když na konci knihy do sebe zapadnou všechna kolečka, a ačkoliv nemáme všechny odpovědi, víme, že jsme dostali plný příběh. Ten mi tu chybí. U postavy Joniho si ani po přečtení nejsem jistá, zda šlo o člověka, kterému diagnóza brání v běžném životě, nebo zda šlo prostě jen o notorického flákače, který ani na prahu třicítky neví co se sebou a nechá se podporovat otcem. Matilda - u té holky jsem taktéž nepochopila co vlastně chce od světa. Ahmed, bába s čoklem, která měla jen štěk a to bylo škoda, dědek s tajemstvím, Matka a její těžko zvladatelný syn, opravář v důchodu. Starý dům měl skvělou atmosféru, ale přišla mi nevyužitá. Dům známe jen z pohledu Joniho - a to je škoda. Pohledy výše vyjmenovaných obyvatel, popřípadě i předchozího majitele bytu, by navodily větší temno. Jen dokreslení všech úhlů a temných koutů jejich životů i domu. Vůbec jsem nepochopila co dům vlastně těm lidem dával, že v něm zůstávali. To, že konali jak konali chápu, ale nějak jsem si nepostřehla, zda dokázali odejít či ne. Konec nebyl překvapení, a nějak mi nebylo líto Matildy. Postavy, které by si zasloužily pozornost byly z mého pohledu matka a Leevi.... celý text
Hodina psodava
2022,
Veronika Matysová
Knihu jsem si koupila, abych se díky ní něco naučila. Zda k tomu došlo… nejsem si jistá. Potenciál tu byl, ale… začátek příběhu - slinktrain začal slibně. Jenže pak došlo na příchod, respektive přílet, Runy a tam to začalo drhnout. Začít od třičtvrtě knihy by mohlo být zajímavé, ale tady mi to nesedlo. Stejně tak smrt vedlejší postavy a odjezd ostatních dětí k příbuzným. Když Runa začala zpětně vyprávět neměla jsem potřebu se k těmto postavám nijak vázat - už jsem věděla, kdo přežije a kdo ne. Zajímalo by mě, nakolik probíhaly úvahy, zda tam tuto část dát, nebo ji nechat v časovém sledu. V mém případě trochu pokazila pocit z čtení - zjistit už na začátku do jaké chvíle budou všichni v pořádku či naopak. Hromada cizích jmen, názvů - nevadilo to. Naopak Veronika má můj obdiv, že se jí chtěly názvy vymýšlet a hlavně je během psaní udržet. Jmen je sice hodně, ale během čtení není problém udržet přehled - zpětně bych však hodně tápala. Vadilo mi, že vůbec netuším jak v knize plynul čas. Dva roky? Pět? Deset. Na konci je řeč o chlapci, který byl na počátku batole. Jenže chlapec je hodně široký pojem. Taky ubíjelo příliš časté - Jednou… Po čase… Za čas… Čtenář může jen soudit dle sebe, za jak dlouho se dospívající naučí jinou řeč písmem i slovem, jak dlouho si shraňovala zásoby do podzemí, aniž by se tam zkazily než dojde na akci. Kolik času tam vůbec strávila. Za jak dlouho se člověk naučí být skvělým opravářem vznášedla? Občas mi přišlo, že čas tam poskakoval lusknutím prstu. A dál příběh provázela spousta nevyřešených či nevěrohodných informací. Pokud by příběh odsýpal jiným tempem asi bych si toho ani nevšímala ale tohle byly takové malé brzdičky, které nutily k zamyšlení. - Runa přijde o všechno a je unesena i s dalšími dětmi. Nevím, jak dlouho ta jejich cesta trvala. Ale ona si prošla peklem, neuvěřitelným stresem, je to puberťačka - a začne hned cizím mladším dětem slibovat, že je všechny zachrání? (Uvěřitelnější by bylo, kdyby první týdny vůbec nekomunikovala a všechno jí bylo jedno - a až časem se rozhodla děti najít.) Dostanou se doslova na trh s otroky a ona hned začne dělat oči na kluka generála? A co víc, on s jeho výchovou jí to zblazjne? Nehledě, že ona by se do toho domu dostala tak jako tak - a o to víc mohlo být prostoru od počáteční oboustranné nenávisti až k přátelství. - Runa si volně běhá po celém domě? Tvrdí, že má na starost kuchyni a jeden pokoj a je tam hned hotová? V kuchyni je hned hotová? Vždyť tam měli často nějakou společnost a jíst museli určitě i jiní služebníci, kteří tam ovšem jako by nebyli. Působilo to, že v domě u muže, který byl někdo, se Runa ploužila po chodbách zcela osamocena. A když už nechali Runu běhat po domě, aby se mohla setkávat s Athorem - to nikoho nenapadlo zamknout si pracovnu? - opět časová otázka - jak dlouho musela Runě vydržet ta její maska? Evidentně několik let aniž došlo k nějakému poškození, nebo aby prováděla nějakou speciální údržbu. - Nikde v knize to tuším nebylo, ale jak Runa vlastně vypadala, že ji neustále považovali za chlapce? - Žábry - tak ty vypadaly slibně. Čekala jsem, že budou mít nějakou důležitou roli. Např. že Athor díky nim zachrání topící se Runu, ale na nic takového nepřišlo. Popravně jsem vůbec nepochopila jejich smysl. Měly být jen spouštěčem? Lidé se arhenů stranili a nenáviděli je kvůli žábrám? Pochopila jsem, že arhenové je už vlastně ani neměli, nebo měli jen za určitých okolností ale na praktické využití v přítomnosti nedošlo. A kvůli tomu taková nenávist? Holé tělo, či jiná barva kůže, vlasů, očí.. nevadilo a žábry jo? - pointa příběhu je skvělá.. jen je děravá a nedotažená. Kdo stvořil zařízení s kamenem Rii? Budoucnost jen pro Arheny? Proč jen pro ně? To ale znamenalo, že si museli vydobýt jen přesně danou část území. A proč pohonem měla být zrovna taková ingredience? Stalo se snad už něco takového v minulosti? Tyto všechny informace, které se čtenáři nedostanou mohly být zabaleny v úžasné legendě, která by byla asi lepší než vracení zpět o generace. - příběhy osmi, nebo spíše jen malé úryvky z jejich životů, mi přišly zbytečné. Raději bych příběh toho, kdo stvořil ten přístroj a jakou roli v tom hrály žábry. Stejně tak bych raději volnější tempo. Knihy mohly být klidně i dvě - první by se odehrávala v domě Hratona a druhá mohla pojmout zbytek. Bylo by zábavnější sledovat Runu jak se musí poprat s vlastní nenávisti vůči rase, která ji zabila rodiče a současně se učit jejich řeč, zvyky, jíst jejich jídlo, nenávidět a milovat se s Athorem. Postupně zjišťovat, že jeho city k ní jsou jiné než ona cítí k němu. Její noční výlety. Hledání dětí a zjištění jak se s nimi zachází. Tohle mohl klidně nějak pro Runu dělat Athor - ze své pozice si určitě mohl dovolit spoustu věcí. Její život alá mechanik - jak se postupně všechno naučila, co stihla pokazi, aniž by ji vyhodili a co se jí naopak velmi dobře dařilo… Mohlo tam být tolik situací, které by příběhu dodávaly šťávu a autenticitu… jenže vždy došlo na lusknutí prstu a šup muselo se jinam. Popravdě jsem od knihy čekala víc, ale třeba jsem jen hodně zmlsaná a mám vysoké nároky.... celý text
