Kamba
přečtené 93
Duna
1988,
Frank Herbert
Čtu to v rámci většího cyklu čtení Duny (Předehry, Paul z Duny...) a jsem nadšený, parádní sci-fi příběh bez hluchých míst. Jediné, co autorovi neodpustím, je jeho naivita ve smyslu používání štítů s ohledem na jejich reakci na laserpal. Štíty by v takovémto světě nikdo nepoužíval a pokud jo, tak by se hned stal obětí sebevražedného asasina. Ale dá se to překousnout :-)... celý text
Cesta k Duně
2006,
Frank Herbert
Zajímavý dodatek k Duně. Největší část (222 stran) zabírá román Planeta koření z pera Franka Herberta, který rozpracoval a následně opustil, aby se k němu časem vrátil a napsal Dunu. Kdysi dávno jsem ho přečetl a hodně připomíná původní dílo. Když jsem knihu po letech znovu otevřel, nenašel jsem motivaci jej znovu číst. A nečekám, že někdy najdu. Následují ty zajímavější části: 26 stran dopisů k Duně, kde v přímém přenosu vidíme těžké porodní bolesti zrodu této románové legendy. Obsah vynechaný z románů Duna (56 stran) a Spasitel Duny (40 stran). Doplňky k Duně doplňují děj hlavně v první části, před útěkem Paula a Jessicy k fremenům. Přidává vynechané pasáže rozhovorů, kde se často hlouběji rozebírá fungování Impéria, prohlubuje vztahy jednotlivých postav případně doplňuje pár úplně vynechaných scén. Některé přídavky rozšiřují množství informací, některé jsou však v přímém kontrastu s knihou či Předehrami. Vynechané kapitoly k Spasiteli jsem zatím nečetl. Závěr obsahuje 84 stran povídek Briana Herberta a Kevin J. Andersona, k tomu se teprve taky chystám. Nejedná se o nic zásadního, ale skalním příznivcům knihu doporučuji. Doporučuji číst společně s originálními knihami pro ještě lepší zážitek.... celý text
Líheň
2009,
Miroslav Žamboch
Žambochův styl psaní mi moc nesedí, ale tuhle knihu jsem si oblíbil. Vnímám to jako poctu Kulhánkovi i styl psaní je trošku kulhánkovský. A to mě baví.
Corrinové
2002,
Kevin J. Anderson
Závěrečné díly trilogií to mívají těžké, uspokojivě uzavřít všechny dějové linie. A to ještě v prequelové trilogii, u které je jasné, jak "dopadne". Nicméně tady se s tím autoři poprali na výbornou. Dějové linie, které jsou rozehrané z předchozích knih (Atreidové a Corrinové), jsou poutavé a směřují k nesmiřitelnému konfliktu. Baví i sledovat fremeny, pomalu se sjednocující pod vedením Liet-Kynese. Naopak Harkonnenové, kteří už nemají nic otevřeného, ale zároveň je nelze z knihy vypustit, jsou vyloženě výplňoví (Vladimir a dvorní etiketa? Jako vážně?). Stejně i tak nové zápletky vedoucí odnikud nikam (Riches a Bene Gesserit, Tyros Reffa). Nejhorší dojem ale tentokrát zanechávají Tleilaxané, resp. jejich Tvaroví tanečníci: v jednu chvíli míří k úplnému ovládnutí impéria, jen aby o pár desítek stránek fungovali jako neškodní poslíčci, jejichž nejambicióznějším činem je doručení zprávy... Naprostá nelogičnost v používání této superzbraně je do očí bijící. Nicméně tyto nedostatky nejsou tak velké, aby změnily dojem z hlavního lákadla celého dílu: Shaddamovy zbrklé činy čím dál více otřásají stabilitou politického řádu a přivádí galaktické impérium na okraj největší krize, kterou pamatuje. Do toho se vmísí Leto a závěr knihy pak vygraduje na nejvyšší obrátky. Opravdu velmi vydařené, člověk hned mnohem lépe chápe hlubokou nenávist a strach imperátora, který jej nakonec o mnoho let později dohnal k zoufalému spojenectví s Harkonneny.... celý text
Harkonnenové
2001,
Kevin J. Anderson
Druhé díly trilogií mají tendenci bývat nejlepšími: svět již je vybudován a zároveň není potřeba ještě všechny dějové linky nějak smysluplně uzavírat. Ale samozřejmě bývají výjimky a tou je tato kniha: kdybych měl popsat její obsah jedním slovem, použil bych slovo „banální“. Vladimir Harkonnen řeší svou nemoc, Leto Atreides zase milostný život, Liet Kynes dospívá a snaží se vymanit ze stínu svého otce. Všechno je to zajímavé, dále se rozvíjí lore světa Duny. Jen je to prostě takové nudné, nic akčního se tam neděje. Nejakčnější dějová linka je ta grumánská a to navzdory tomu, že se rozvíjí jen na pozadí všech ostatních. Druhá akční a zábavná linka je o Duncanově výcviku na Ginázu. Na druhou stranu některé dějové linky mě štvaly: z Bene Gesseritu dělají autoři naprosté supermany (resp. superženy), nejraději bych jejich dějovou linku úplně odstranil. Druhá nejnudnější pak byla ta o Gurney Halleckovi, která mi prostě přišla jako nezdařená kopie linky s Duncanem z předchozí knihy. Nejraději bych dal 3,5/5, ale když nemůžu dávat půlky, tak jsem se přiklonil k trojce.... celý text
Hitlerovi válečníci
2002,
Guido Knopp
Dlouho hledám nějaký dobrý Mansteinův životopis, tak jsem zkusil i tuto knihu, ačkoli předchozí autorova kniha mě moc nezaujala. A dobře jsem udělal! Kniha je opravdu kaleidoskop šesti zajímavých osobností: Knihu začíná Rommel, geniální taktik ženoucí své jednotky severoafrickou pouští až do Egypta, neřešíc, jestli má dostatek benzínu nebo nábojů. Následuje Keitel, náčelník OKW, oddaný Hitlerův vykonavatel a filtr špatných zpráv. Vrcholem knihy je Manstein, nejgeniálnější stratég německé armády a možná i celé druhé světové války. Bavil mě popis, jak nejvyšší mocenské špičky se snažily svého nejlepšího válečníka odsunout do pozadí a tím si samy škodily. Jako by mi to něco připomínalo :-) Zbývající trio začíná Paulus, skvělý štábní důstojník, který se raději ani neměl stát velitelem nejsilnější německé armády, která záhy byla obklíčena u Stalingradu. Pátá postava je pro mě záhadou, proč ji autor do knihy zařadil - legendární letec první světové války Udet je zajímavý spíše svou excentrickou povahou než svým přínosem do druhé světové války. Pokud autor chtěl vyvážit převahu zástupců polní armády, ocenil bych třeba Donitze. Závěr pak patří Canarisovi, veliteli německé vojenské rozvědky, rozpolcená postava v loajalitě zemi a svému přesvědčení. Výběr osobností je velmi pestrý, každá je úplně jiná, jiný obor expertízy a taky jiný vztah k Hitlerovi: od naprosté oddanosti Keitela přes konfrontačního, ale loajálního Mansteina až po Canarise kolísajícího mezi službou a pokusem o atentát. Jediným velkým mínusem knihy je omezený počet osob, ještě tolik zajímavých Hitlerových válečníků by stálo za zmínku, ale chápu, že autor neměl v úmyslu napsat encyklopedii německých generálů :-)... celý text
Prach
2016,
Hugh Howey
Závěrečný díl trilogie se mi znovu číst nechtělo. Předchozí dva díly postupně přidávaly střípky do tajuplné mozaiky plánu tvůrců sil a člověk mohl jednak přemýšlet nad morálními dilematy, které postavy řešily, a zároveň žasnout nad imaginací autora. Třetí díl už takto nefunguje: už není co odhalovat a jde "jen" o zakončení rozjetých dějových linek. Navíc hlavní postavy nejsou moc sympatické: Donaldovi jsem stále neodpustil a Jules si to tady pořádně pokazí. Nakonec jsem to ale znovu přečetl, zakončení je v pohodě, kniha není špatná, jen prostě první dva díly mě uchvátily mnohem více.... celý text