JP
přečtené 1003
Horečka
2012,
Václav Hrabě
Text, kde se Hrabě snaží zachytit moment víc, než tvořit nějakou ambiciózní prózu (ačkoliv mi ta vztahová proklíčenost připomněla raného Kunderu, ale třeba to je prostě náladou doby Československa koncem šedesátých let)... proto ji i nejspíš do pozadí doporučuje číst s poslechem svého milovaného jazzu a cítit to víc, než snažit se úplně-plně chápat a analyzovat. Jako v alkoholovém horečném oparu... opilé emocionální dialogy maturantů, horečka zmíněná několikrát, vždy v jiném kontextu. Holka Marie, které se líbí Jan a ona ví, že jemu se zase líbí jiná, zpěvačka Alice, ta je ale nakonec ambiciózní kurvička, zatímco Jan jí má celou dobu plnou hlavu. To ráno, jak se nalitej toulá po Praze. Všechny ty situace ze situace do situace. Sečtělost Janova. Jeho povrchní slušnost, ale co si myslí (vnitřní monology), kterými se povyšuje a sám pořád neví, plný pochyb. Jo, být osmnáctiletý a po uši zamilovaný, posedlý ženou, první holkou, se kterou spal a možná mít dítě, všechny tyhle pocity znám (taky jaký to je jmenovat se Jan). Hrabě měl fakt hodně do sebe, když i na takovéhle povídce dokázal udělat tak moc, ale podobně jako všichni extrémně talentovaní, jejich plamen asi hořel příliš intenzivně a proto jejich život končí dřív a jejich slovům to dodává extra silný font a odér. Ale to "kafe" "kafe, který stejně udělat neumíš." (sakra, Václave! Já vím, že to zní cool, ale...)... celý text
Pohovka a mrtvola
2023,
Tony Sandoval
V, jak už koukám, tradičním Sandovalském stylu se hned na začátku jedna postava potká s druhou a pocítí k sobě sympatie, čímž vše začne. Tentokrát se příběh točí okolo jednoho léta, kdy kluk Polo narazí na krásnou Sofii a hned je do ní hotovej. V okolí se toho moc neděje, protože další kluk zmizel a nikdo nechodí ven, takže Polo-solo v openingu objevuje "skryté krásy" okolí, když k němu přijde Sofie, která má ráda vlkodlaky a je "taky podivín" (a hledá někoho, s kým by mohla být... kdo by jí pomohl zapomenout) a jak málo dvěma stačí k tomu, aby k sobě našli cestu (trauma a timing). Ač je příběh okolo mrtvého a vlkodlaků, kterými je Sofie fascinována zaonačen podobně zajímavě, jako jsem měl možnost okusit ve 'Vodním hadovi', definitivně to nejde až tak hluboko, je to vysvětleno přeci jen jednodušeji, ale definitivně bych tohle neshazoval jako něco méně hodného, je fajn si tohle přečíst, je to taková rychlá jednohubka (ten název 'Pohovka a mrtvola' mě navíc taky pobavil, jak hodně říká o příběhu ve dvou slovech), kterou si dáte, když máte na něco takového náladu, přitom je za tím tolik práce, ale o to je to krásnější a samozřejmě i smutnější, v rámci konce. Taky bych někdy rád potkal svou Sofii.... celý text
Vodní had
2020,
Tony Sandoval
Takový roztomile ujetý surreálný příběh. Mila, která se koupe, narazí na dívku s pěknými zuby, které říkají Agnes a během chvilky k sobě obě pocítí sympatie... nicméně brzy je Mila zapletena do něčeho mezi snem, realitou a mýtem. Ve formátě, v jakém tenhle grafický román je, ten Sandovalovův groteskní styl vyniká, někdy svou monumentálností, někdy intimitou mezi postavami. Jakožto silný odpůrce míchání zbytečného nánosu textu na vizuální umění cením i to, že se Sandoval nějak přílišně nerozkecává a nechává dialogy plynout "tak akorát", stejně jako fakt, jak je příběh uzavřen, že vlastně člověk neví a nikdy nebude.... celý text
Antikrist
2001,
Friedrich Nietzsche
Anti-křesťansky orientovaný text, kde mi Nietzsche poprvé přišel jako starej dědek, který lamentuje nad tím, jak se věci mají, bez všech těch ostrých, trefných a živelných point, jak je uměl dříve. Je to pozdní text (takže nevím, jak moc mu už křupalo v kukuřici), ale přišlo mi, jakoby celá ta idea ležela jen v tom remcání. Na kritice mířené tímhle směrem stojí veliká část jeho díla (ďíla jednoho z největších filozofů všech dob), ale tady ty pointy nebyly o ničem, bylo to spíše takové překrucování, jako když si prostě chcete na něco stěžovat, protože si na to chcete stěžovat, protože vás to se*e. Samozřejmě, s některými pasážemi bych určitě i souhlasil, nebo nemohl říct, že nesouhlasím, na druhou stranu spousta věcí je zjednodušená a postrádá nadhled, je velmi natočená jedním směrem a žádný jiný pro ni neexistuje... ale co čekat u člověka, který přemýšlí tak skromně jako Nietzsche ('Why Am I So Clever', "V jedné větě dokážu napsat to, co ostatním trvá celou knihu...", bla bla, jak bychom řekli v práci "Jasně, Stripeee..." - dej si pivo, Nietzsche.) Ale můj celkový dojem byl, že to působilo jako velmi nepodnětná obecná kritika (hospodský level), kritika na téma, kde už jsem četl lepší věci, udělané lépe a promyšlené hlouběji.... celý text
Kniha lží: Liber CCCXXXIII
2024,
Aleister Crowley
Limitace jazyka. Už na začátku Crowley objasňuje že je "Kniha lží — s podtitulem „neprávem tak zvaná“. Co můžete tak nějak pochopit z jeho někdy kontradiktujících výroků (a to i potom, co k ním máte jeho "objasňující komentáře", haha)? Lze je chápat jedině pod hladinou, na úrovni jakéhosi citu, kdy jdete dál, než je "pouhá plochá nudná realita". Lidé, co svět dělí na levici a pravici, co vnímají konflikt, volí si mezi dobrem a zlem a myslí si, že takový je "řád věcí", rozdíl, výroky, co jsou absolutní, tak a nebo onak, tady moc nepochodí... věci můžou být takové a současně i takové a možná, že to největší zlo je přijít a říkat definitiva, stanoviska, která se zdají správná pouze vám, bez pochopení druhé strany... protože nelze přistupovat k těmto naukám jaksi, povrchně, nelze dosahovat vyššího poznání tím, že budete doslovní a jednoduší v jeho chápání. Simon řek "Skákej na pravý noze"... "Význam je transparentní" (Charles Duits, Démonické vědomí). Jaká je naše schopnost zpracovat myšlenku? Jaktože nás tolik dělí možnosti interpretací? 'Kniha lží' je definitivně pro zasvěcenější, nejen pokud jde o thelému. Tohle je okultní text vyššího kalibru, možná i toho nejvyššího, plný symbolů, jinotajů. Těžko se mi k tomu píše nějaký komentář, vlastně už teď se rozkecávám víc, než jsem plánoval... protože, dojmy sice jsou, ale člověk se cítí, že v dnešní době, v době, kdy je laciná povrchní zábava denním chlebem, by se většina lidí cítila skoro až uražena textem, který ho vyzývá tolik používat vlastní hlavu, což v době, kdy stačí vrtět svou frndou před kamerou, nebo chovat se jako ignorant, hlavně se sebevědomím, je vlastně jediné, o co lidem jde, o co se snaží... doba "prázdného contentu", protože jsou jedinci osamělí a chtějí upoutat pozornost, aby jim někdo řekl, "záleží mi na tobě", protože jsou ztracení, nemají směr, nemají spojení s hlubinou, s poznáním. Vlastní interpretace u těchto jedinců neexistuje, nahradila ji spíše vlastni ignorace - ale proč vůbec zmiňuju lidi, kteří jsou mimo rámec toho, aby jim cokoliv z tohohle něco řeklo? Na co theléma, na co poznání, když mám pivo a můžu sledovat hokej? Kur*a, vždycky když dočtu něco, jako je tohle, tak jsem rád, že jsem se do toho pustil, i když vím, že jsem neměl příliš šanci to hlouběji pochytit a to i přestože jsem se snažil jakž takž Crowleyho i jeho thelému, výrazivo, poslední dny souběžně s knihou studovat. Tohle je spíše něco, k čemu se člověk dostane až v pozdější fázi, když má Crowleyho trochu načteného, nastudovaného. Nechci říct, že se projevuje jako mistr fabulátor, nepůsobilo to tak na mě... myslím si naopak, že se tu říká spoustu pravd, které mají kořeny ve spoustě náboženstvích a textech, Crowley byl definitivně inteligentní a sečtělý (připomíná mi Junga, ačkoliv opravdu, v mnoha ohledech nevím, ale ti, kdo říkali pravdu byli často očerňování, upalováni, démonizováni)... jeden den jsem poslouchal i jakousi esej o Nabokovově Lolitě, hlavní hrdina Humbert Humbert tam byl popsaný stejně, jakožto i Nabokovův hrdina v 'Bledém ohni', dosud asi nejobtížnějším románu, co jsem četl, jako "unreliable narrator" (nespolehlivý vypravěč) a myslím si, že tenhle termín dost vystihuje náplň řady Nabokovových textů a jeho hrdinů, takže je snadné se pod rouškou charisma, moci, nebo opojení čímkoliv nechat unést a pak zbrkle idealizovat. Ale stejně tak, theléma je hodně o tom, co si z ní vy sami utvoříte, ačkoliv jsou tu jistá pravidla, ale víceméně jde hodně o "individuální tvoření". Crowleyho víc "tuším pod povrchem", jak se snaží "přiblížit pravdě", jakoby jejího vrcholu nikdy nebylo možno, plně dosáhnout (Jiro Dreams of Sushi). A i já patřím k těm, který pro svou pravdu trpěl a trpět bude a proto je pro mě 'Kniha lží' definitivně něčím, k čemu se budu vracet a co dokážu, v tomhle aspektu, chápat.... celý text
Oskar Ed 1–3 (souborné vydání)
2024,
Branko Jelinek
Kresbě ty nedokonalosti a drobné chybičky v kombinaci s noirovým shadingem dodávají osobitost (v dnešní vyleštěné AI době to mám rád o to víc), takže ta kresba mi překvapivě sedla. 'Oskar Ed' je surreálná a celkem hypeovaná záležitost na poli československých grafických románů, takže jsem rád, že jsem se k ní konečně dostal a dal tomu šanci, ač s dvacetiletým zpožděním. Scénář není z nejsilnějších, ale dohání to lynchovsky (lišácky) tím, že se nesnaží sám sebe úplně vysvětlit a nechává tak prostor pro mysteriózno, k dotváření. Definitivně nic pro jedince, co mají rádi tradiční dějovou kostru a uzavřenost, já, čím jsem starší, tak víc cením otevřené konce, ale samozřejmě, hodně často to záleží na příběhu. Je to příběh, kde chci mít jasně danou dynamiku, strukturu a jet mainstreamově jednoduše, začátek - cíl, nebo chci mlžit a nechat lidi přemýšlet a budovat si k tomu vlastní cestu? Oskar Ed se definitivně řadí k druhé kategorii, ačkoliv jej současně nepovažuju za kdovíjak komplexní dílo, protože jsou v něm de facto jen dvě otázky, na které pokud budete mít odpověď, přestane vás jeho aura zajímat. Je to trochu jako tři mořské mušle v 'Demolition Manovi', odpověď se nedozvíte. Jinak je to takové plané, co do příběhu, protože to chápe, že silné stránky jsou jinde, takže se dočkáváme tradičních věcí - útěk, útěk, policie pátrá, chytá, small talk, snažím se splynout / zmizet, přežít a mezitím flashbacky na trauma z dětství, vzpomínky na mámu a otce, který zmizel / zemřel / nebyl okolo. Ano, vnímám to jako art, kde se autor buď vypořádá s něčím osobním a nebo to jen prostě na volno tvoří, obojí může být pravdou. Za převratné bych to asi nijak neoznačil, obstojně osobité ale určitě.... celý text
Hermetická iniciace Martinismu
2011,
Pierre de Lasenic (p)
Automaticky jsem si mobil, kde jsem si knihu pustil, vystavil jako na nějakém oltáři, na svou poličku mezi svoje nekonečné sklenice a skleničky a balíčky s kořením a suplementy a celou dobu, kdykoliv jsem šel okolo, sledoval obálku. Proč? Nikdy to takhle nedělám. Začal jsem důkladně uklízet, rovnat, umývat. Mnohdy jsem se zastavil, nechal vát vítr z okna a poslouchal slova, nebo sledoval paprsky Slunce. Sledoval jsem se v zrcadle, svoje suché rty a strup sražené krve dole, po nemoci. Člověk ví, že text, která začíná: "Povedu Tě územím, jehož začátku ni konce nevypátráš. Povedu tě krajem, v němž mimo sebe sama a svého stínu neuzříš nikoho. Ale přece ty sám se staneš světlem, jež vdechne temnotám kol tebe smysl bytí." ...nebude nic míň, než banger. Jestliže vám hermetismus kdy dával, nebo dává jakkoliv smysl, jestliže patříte mezi lidi, kterým slovo poznání je voláním, Pierre de Lasenic vám určitě bude něco jako balzám na duši, se kterým se budete identifikovat a možná už i dřív než se do tohohle pustíte, v mnohém budete na stejné stezce, možná, že něco už budete sami dělat... "Pokud budeš dbát na to, jestli si tě lidé váží, zůstaneš jejich otrokem." (...) "Každý má svůj vlastní osud, na kterém ty nic nezměníš." (...) "Uč se vidět a nevidět, slyšet a neslyšet, tedy žít ve Světě mezi lidmi a přeci nebýt jedním z nich." (...) "Společný pud tě nutí k vystoupení ze sebe sama, láká tě k vydání ideálu. Takzvaná společenská souhra tě často nutí k řečem, jež neměly z tvých úst vyjít. Nezískávej sympatie bližních tím, že se jim v řečech přizpůsobíš. Učiň naopak to, co tě naučím a oni se přizpůsobí tobě. (...) "Kdo chce dosáhnout pravého poznání, musí je v sobě vytvořit."... celý text
Stella Maris
2024,
Cormac McCarthy
Ta chmurná tečka, poslední věta je tak typická. Myslím si, že McCarthy prostě chtěl ve finálních letech jen tak nadhazovat do vzduchu některé svoje myšlenky, nebo věci, o kterých rád přemýšlel a tak si zvolil psát tenhle více dialogový styl textů, jako je třeba 'The Sunset Limited'. (...) 'Stella Maris' je tak jeho finálním textem, označovaná za dovětek k 'Pasažérovi'. Oboje si definitivně budu muset přečíst znovu. Alicia, sestra protagonisty Bobbyho z předchozí knihy, se objeví před klinikou Stella Maris se spoustou peněz. Její bratr je po nehodě v kómatu a ona se rozmýšlí nad tím, jestli ho má nechat odpojit. Po následné hospitalizaci, vzhledem k předchozím záznamům a problémům, se doktor Cohen pouští do rozhovorů s protagonistkou. Člověk postupně rozplétá komplexní život velmi komplexní mladé ženy, která je nesmírně inteligentní, nadaná v matematice, ale taky má halucinace, které jsou pro ni tak reálné, jako vše ostatní, a zpovídá se o svém životě, o svém otci, který se jako vědec účastnil Projektu Manhattan, zpovíá se o zálibě v hudbě (specificky housle), v závislosti na tématu x čtenáři jsou některé části přístupnější a některé méně. Řada věcí se točí okolo Světa, jeho chápaní, matematiky, kvantové fyziky, dojde i na McCarthyho oblíbenou historii a funkci jazyka, ale pak se třeba úplně přeskočí a začne se řešit třeba Aliciin vztah s jejím bratrem, do kterého je od svých dvanácti let zamilovaná ("...a chtěla to s ním dělat, pořád chce, protože na Světe jsou horší věci." / ze snu ji probudil orgasmus, který měla z toho, když viděla jeho obličej celý od jejích šťáv), ví, že je to jediná, neopakovatelná láska jejího života, kterou zakusí a z množství jejich interakcí ji vnímá jako pevně daný bod a i přestože ji Bobby taky miluje, drží se zpátky, zatímco Alicia si ho chce vzít a mít s ním dítě a je to něco, čemu nemůže pomoci. Tahle část, kontrastující se vší tou vědeckou a badatelskou, do textu vlévá jakýsi život, i třeba to jak Alicia popisuje, že měla velmi sexuální prožitek jen z toho, že její záda použil hráč basketbalu, aby si na ni položil papír a mohl něco napsat. Člověk tak, jak by asi u terapie očekával, odkrývá velmi osobní portrét mimo jiné i zcestovalé a jazykově znalé osoby (znalost Němčiny, studium ve Francii, původ rodiny z Rumunska, o kterém Alicia líčí svoje finální sebevražedné myšlenky). Její osud jakoby se zdál být i přes nasazení, život, inteligenci, humor a zápal, od samotného začátku, chmurnou tečkou, kterou pomalu kreslí McCarthy od samotného začátku. Některém stvořením není přáno, někteří z nás umírají sami, bez toho, aby okusili pravou, naplněnou lásku... někteří jsme obklopeni temnotou, po celý čas, nebo jeho většinu, jak Alicia říká "...můj život není jako ten váš. Moje hodina. Můj den. Kdysi jsem snila o našem poprvé. Pořád o tom sním. Chtěla jsem, aby si mě vážil. Chtěla jsem, aby do mě vnikl, jako do katedrály." Tolik chtění, tolik nadání... ale k čemu, když nejste schopni s tím naplno žít...... celý text
Dějiny sexuality I. - Vůle k vědění
1999,
Michel Foucault
Diskurz: "Při soustavném studiu starých textů si francouzský filosof Michel Foucault všiml, jak se liší jejich jazyk a jak se tento jazykový rozdíl projevuje i v tom, o čem se v různých dobách hovoří a o čem se nehovoří, případně co se o věcech dá a nedá říci. Každý jazykový projev vykazuje znaky svého kulturního prostředí a doby, jež se do jazyka promítají a zároveň působí jako odosobněná struktura řeči ovlivňující a omezující autora." (wikipedie) Během vaření, umývání nádobí, vytírání podlahy, jsem poslouchal první volume Foucaltových 'Dějin sexuality' a říkal jsem si mnoho věcí, třeba jak dnes všichni mají vše nastavené a jasné, jak "víme" protože "známe", ať už z "historie/zkušenosti/literatury/zdrojů/ať už je to bába povídala/kámoš mi říkal u piva/kamarádka mi říkala/z mého přesvědčení (které pochází odkud?)". Ne. My myslíme, že "víme", protože "nám to řekli". Nejednáme na tom, co sami cítíme, s čím se naše srdce a mysl ztotožňuje, nebo v co snad věříme, jako individuální jedinci (o tohle už bylo dávno postaráno). Jednáme na základě dnešní doktríny, která je jinde, než byla a bude jinde, než je teď (a to ani nezmiňuju, kde záleží, se nacházíte). Ale reálně, v pravém slova smyslu, nevíme, většina lidí se opravdu moc nezamýšlí nad stukturou a pojetím moci v souvislosti se sexualitou, protože proč, když se můžeme hádat o šlupky na výplatu, aby jednou za rok bylo na dovolenou dle výběru (dovolená je podle mě taky téma samo o sobě). Myslet je velmi náročné a většina lidí je dnes tak odstřižená od toho, mít k tomu prostor, žít ve velikých městech, setkávat se s lidmi, nemáte čas víc, než na svoje potěšení a povinnosti, přesvědčení, na svoje malichernosti, někoho zaneprázdňuje angažovanost v jeho politickém boji, někoho zase boj na toaletě potom, co zprasil vlašák, tortillu s olejem a na to si dal pivko a rýži na sladko, která byla slaná (true story, not mine). Ale faktem je, že jste zkrátka a dobře produktem svojí doby a je opravdu obtížné se od téhle struktury osvobodit, podívejte se, co se dříve dělo, co se dnes děje a jak se to děje. Lidi nezkoumají, že média vás manipulují, lidi zkoumají, co média říkají, jako pravdu, už od školky jste produkt, každý trochu jiný, ale kdybychom opravdu žili svoji realitu, nebo jednali v souladu s vlastním srdcem, život by byl asi dost jinde, že? Foucault tu píchá do hodně velikého vosího hnízda hlavně v jedné oblasti, což nebudu konkrétněji rozebírat, až mě překvapuje, že ho jisté mocenské skupiny neprotlačují víc, jenže to by asi zároveň nesměl tolik rozebírat svoje pojetí moci. Ale jsem rád, že jsem se konečně k něčemu od něj dokopal, protože mě jeho myšlení celkem bere, celkem se mi líbí. Text je obtížnější ke čtení, ani ne tak stylem, jako spíš hutností toho, jak se téma sice opakuje, ale snaží obhajovat myšlenku z jiných úhlů, vrstvu po vrstvě. Foucaulta poslední dobou dost studuju (zdá se, že konečně nastal, po těch letech, jeho čas). U 'Dějin sexuality' dostanete asi to, co byste tak mohli čekat od někoho, jako je Foucault. Mimochodem, kdyby mi někdo chtěl první díl, stejně tak jako 'Dohlížet a trestat', v dobrém stavu a za přiměřené peníze prodat, ozvěte se. Jordan Peterson Foucaulta vnímá jako ultimátního záporáka, kvůli jeho údajně amorálnímu myšlení, že de facto "užívá svoji inteligenci, aby protlačoval svoje amorální koncepty a postoje", zjednodušeně řečeno. Překvapilo mě, když jsem pak četl reakce lidí, kolik řeklo, že Peterson vlastně často ani neví, o čem mluví, že na to jak je inteligentní, tak spoustě věcí vůbec nerozumí (postmodernismu speciálně), nebo působí, jakoby je snad ani nečetl. U Foucaulta mě baví si ho tak nějak pořád pouštět, video a video, pomalu a postupně, ho vstřebávat, s konceptem podobného tématu, lidi interpretující jeho práci, člověk pokaždé pochytí něco, drobného, malého, jiného.... celý text
Člověk, moc a spravedlnost
2005,
Michel Foucault
Řekl bych, že pro tuhle debatu měli oba velmi málo prostoru. Foucaltovo potměšilé šklebení a rýpání se v zubech mnohdy značilo spíše pobavení z polemizování s někým, kdo je přímým oponentem jeho názorů. Ke konci se ani nezdráhal reagovat na Chomského, protože k tomu neměl dostatek prostoru, což asi mluví dost o síle jeho přesvědčení. Chomsky se na lidskou přirozenost, o níž se tu debatuje především, dívá jako na něco co je vrozeno naší mysli, dáno univerzálně, "hleďme do budoucna s vizemi a nějakou pozitivitou". Michel Foucault se zamýšlí spíše nad tím, že jsme produktem dané doby, naší doby, kultury, uspořádání (což mimochodem skvěle rozebírá v 'Dějinách sexuality', které zrovna souběžně čtu), odsud samozřejmě vychází ke svým známým konceptům, jako je moc, moc zakořeněná v zdánlivě neutrálních institucích, záměrně ovlivňující vývoj, nebo taky to, jak myšlenkové směry určité doby ovlivňuje vývoj myšlenkových směrů jiné doby. Pokud se pokusíme re-aplikovat podobné starší postoje, riskujeme i třeba to, že nastolíme podobné uspořádání a podobné problémy. Debata se točí především okolo poznání a moci, Foucaultův postoj je, že moc se nachází ve všech oblastech společnosti a manipuluje naše poznání, podle Chomského je moc v rukou menšího uskupení elit a toto poznání je cestou k osvobození. Debata je nejzajímavější právě v těchto nuancích, které ji ale činí v jejím tempu poněkud obtížnou, protože mnohdy člověku přijde, že, hlavně tedy Chomsky, si hodně mele svoje a Foucault se spíše baví tím, že mu nastiňuje svůj intelektuální pohled a hází před Chomského výzvu obhajoby některých otázek. Není-li člověk na debatu stoprocentně soustředěn, snadno mu může chvílemi unikat... ale zároveň to není špatné, poslechnout si, jak se dá debatovat a nesouhlasit. Nicméně mi po letech přijde, že Chomsky se na Foucaulta dívá s poněkud zhrzeným despektem. Pokud nevíte, ke kterému debatujícímu se váš postoj blíží, stačí si pustit tohle video a odpověď je v tom, zda jej shledáváte funny, nebo ne: https://www.youtube.com/watch?v=-0dM6j7pzQA&ab_channel=CindersO%27Juniper... celý text
Ultramarín
2001,
Raymond Carver
Nevím, jak přesně popsat Carverův problém (Problém s Carverem), jako absenci stylu, absenci toho, že mu vůbec na něčem sejde, nebo záleží, že má charakter, nebo osobnost, to na mě probleskne jen sporadicky, v momentech. Asi protože vím, že je toho schopen, udělat víc a lépe, proto mi tak vadí ta absence, kterou při jeho čtení spatřuji a vnímám. Zkoušel jsem už dřív jeho povídky a 'Katedrála' na mě zapůsobila, má silný motiv i konec, ale to je asi tak vše pozitivní, co můžu říct a co si pamatuju... jeho styl, obecně, je velmi popisný a tahle popisnost ve mně obvykle evokuje asi tolik, jako když studuju obsah a množství šroubků ke stolku z IKEI, který hodlám složit (nic moc) nebo když se snažím zjistit na obalu, jak dlouho mám něco vařit (chci tu informaci najít a mít to za sebou). Nepodpoří to ani fakt, že 'Ultramarín' působí jakoby Carver měl tendence popisovat pakárny, "Jednou jsem šel do obchodu na nákup a byly tam mrkve" ('my god), pocit pak postupně graduje, ta otrávenost nad čtením, nezájem o to číst, co píše. Nedává mi to moc šancí k tomu si tuhle ukecanou popisnost nějak oblíbit, protože mi přijde jednoduše o ničem, toho pocitu se pak už nedá zbavit. Carver mi byl kdysi představen jako něco na způsob Bukowského a v tomhle ohledu mi vždycky přišel spíše jako jeho lacinější napodobenina a ještě bez všeho toho, co dělá Buka cool tím, čím je, že Ray jen občas tu a tam probleskne s něčím, co má nějakou myšlenku, ale to je skoro jakoby očekáváno, že i v sebehorším textu najdete tu a tam jednu dobrou větu. Ironií je, že za nejlepší (nejzábavnější) moment sbírky považuju něco, co neřekl Carver, ale Carver popisující setkání právě s Hankem, opakujícím všem ostatním, že neví, co je láska: "...Teďka je mi jednapadesát a sem zabouchnutej Tadleta čůzička mi říká Bukowski A já na to Co je a vona Podle mě stojíš za hovno A já ji na to řeknu Holka ty mě chápeš..." Tímto bych ale Raymonda asi uzavřel a nechal na pokoji - zkoušel jsem jeho povídky i poezii (která mu podle mě sedí ještě méně než jeho povídky a je opravdu velmi ukecaná) a připadá mi to bez obsahu, definitivně nic pro mě. 6/10... celý text
Na cestu zpět si zapínám skryté titulky
2023,
Elena Pecenová
Smyslové. Poezie na určité hlubší úrovni, která se těžko popisuje i vysvětluje. Cítí se pod povrchem ještě víc, než se snaží být přesná v popisu. To zpracování, ty malé hry. A kniha voní. To nevím jestli byl záměr, nebo náhoda rukou (a parfému), dotýkajících se papíru přede mnou. Čichám a přemýšlím. Každopádně netradiční, jiné a fandím tomu záměru a tyhle kratší texty mé chaotické mysli sedí.... celý text
Unesený Západ
2023,
Milan Kundera
O identitě a postavení Střední Evropy, o jejím kulturním dědictví, které je vtlačené mezi ramena Východu a Západu se svými nesjednocenými národy. Je vždycky zvláštní číst starší texty o Rusku a zejména kritice jeho imperialistických záměrů, jeho mentality. Rusko sice svým vlastním vývojem do zdejšího zasahuje, ale jeho duše a záměr jsou zcela jinde. Více než centrální myšlenku jsem si užíval ty drobná malá fakta, že dříve drželo Evropu pohromadě její náboženství, že dnes nemá nikdo oblíbeného malíře (nemáme umělce, který svým jménem přesahuje politický vliv jako svébytná entita): "Stačí si přečíst největší středoevropské romány: v Náměsíčnících Hermanna Brocha se dějiny jeví jako proces degradace hodnot, Musilův Muž bez vlastností líčí euforickou společnost, která neví, že zítra zanikne; v Haškově Dobrém vojáku Švejkovi je předstírání, že jste blb, poslední možností, jak si uchovat svobodu; Kafkovy románové vize k nám hovoří o světě bez paměti, o světě po historickém čase. Všechna velká středoevropská díla v tomto století až do dneška by mohla být chápána jako dlouhá meditace o možném konci evropského lidství."... celý text
Zalknutí
2003,
Chuck Palahniuk
'Choke' (Zalknutí) jsem kdysi viděl jako adaptaci "with Sam f'in Rockwell" a už tehdy jsem věděl, že jako herec je underrated, ale film mě definitivně jaksi minul - závislák na sexu, který předstírá, že se dusí a pak parazituje na svých zachráncích zní zajímavě, netradičně, ale možná, že po třiadvaceti letech ztrácí tahle záležitost na své působivosti, možná, že příběh nepůsobí tak nesmrtelně, ikonicky, koneckonců i 'Klub rváčů' už mi připadá poněkud vyčpělý, ač jej pořád považuju za důležitý generační milník (a tentokrát i skvěle podtržený Fincherovým filmem), kterým si Chuck zajistil nesmrtelnost, nicméně jde vidět, že i přes svou plodnost se jaksi motá v kruzích... a ač i v 'Zalknutí' Palahniuk nabízí typickou smršť svých břitkých pravd, glos na téma, hrátek se čtenářem, hrátek s motivy, nebo jen proč se ženský dole holí, nebo proč jsou závislí (podle mě podobně, jako láska) a jak řekne i postava v téhle knize (a tady překládám volně, vy psi!) "Pravdou je, vlastně ani nechci vědět, proč chci nezávazný sex. Prostě to dělám, protože v momentě, kdy si k tomu dáte důvod, váš zájem o to se začne pomalu zmenšovat" (...až splaskne, jako péro po sexu). Nicméně i přes Chuckovy typické chytré prupovídky jsem se přistihl, že mě, jak je ostatně poslední roky celkem zvykem u jeho novel, obsah příliš nezajímá (ačkoliv to můžu přičítat i své současné šílené zaneprázdněnosti, očekávajícím schůzkám, odpolední tenhle týden, další týden, zítřejší narozeniny, potom smuteční oběd, potom pohřeb, potom pohovor s ředitelem, v podstatě neexistující víkend a "pressure that creates diamons", namáhavé práci a faktu, že nikomu na ničem nesejde... není čas na reset). Nicméně is myslím, že jde o trend, že Palahniukův vlak v oblastni jeho románové tvorby mě už jaksi minul, nebo ho mám jaksi odhadnutého... podcasty, rozhovory, nebo "psaní o psaní", mi teď s ním sedí víc, baví mě ho poslouchat, jak o psaní mluví, baví mě, jako člověk... vždycky si vzpomenu na skvělé 'Consider This', které vedle 'Klubu' a 'Snuff' byly věci, co jsem si od něj užil nejvíc, ale jeho starší tvorba ke mně příliš nemluví, hádám, že mě musí hodně přitáhnout námět a že některé věci patří a fungují jen v určité době, nebo jinak, vše je, jako vždy, o načasování. Timing.... celý text
Rozevřená fuga
2004,
Franz Wurm
Ve srovnání s jinou sbírkou, kterou jsem pár dní zpět dočetl a jejíž dojmy byly, ač osobité, tak taky mdlé a průměrné, šumějící do prázdna, jakoby slova prostě jen byla dohromady... si člověk hned uvědomí, že existují levely, při čtení Franze Wurma se občas nacházím během soumraku dne, končícícho světla, končícího Slunce (stejně jako u posledního čtení Mezi vlnou a zdí) a tehdy mě baví nejvíc a říkám si jak sakra dobře uměl psát. Cítíte to pod povrchem. Když jsem četl "V MÉM PRAVÉM" (str. 43) o zdánlivě nekonečném proplétání dvou lidských těl, o jejich blízkosti, kontaktu, je to na poměry téhle sbírky jedna z nejdelších, ale pro mě nejpoutavějších básní... pak člověk proplouvá dalšími, ve kterých zase nemá ani šanci pochytit přesně, o co jde, ale i přesto cítíte to mistrovství, to hraní se slovy, jejich tvoření, jejich utínání (díky vazbám na Česko měl navíc Wurm i blízko k překladu a sám taky překládal). "VIDĚL JSEM TĚ odcházet kdyžs přicházela viděl jsem tě přicházet když ses nehýbala: Kdo z nás bude tím druhým nikým." (...) "ONO - vezmeš-li se doslova - ono ticho, jež z tebe vystupuje boso a rozhodně ucho poltí a trhá svým křikem: tomuto tichu prořízneš hlas, než tě zajme jeho záhada, spustíš pak hudbu, necháš se ní pohnout (a přece bys mohl být od slova ke slovu tak těsně u sebe, že by ses přeskočil) a padneš do zad vlastnímu mlčení, na záchranu před běsnícím sluchem."... celý text
Spasitel Duny
2023,
Frank Herbert
Nemůžu říct, že by 'Dune Messiah' nebyl nabitý zvraty a neměl řádně zrádný příběh a twisty, postavy se zjevuji, zrazují, jdou za svými záměry, potom co je Paul doslova CEO, Vládcem vesmíru a jeho svatá válka způsobila smrt milionů se ocitá o dvanáct let později v pozici, kdy se proti němu chystá spiknutí. Nedá se ani říct, že by DM snad nebyl decentním pokračováním, ale ve stínu prvního dílu, kde bylo zkrátka mnoho ikonických scén, úvodní box of pain, jízda na písečném červovi, souboje, nebo způsoby života Fremenů a nakladání s tekutinami, zde jsem se spíše jen ztrácel v politickém kdo, co, komu, jak a za kolik... i přesto jsem se ale po zhlédnutí druhého dílu adaptace původní knihy v kině přistihl v jakési posedlosti světem Duny, takže mě návrat k tomuhle, otázce mesiášství a moci a zodpovědnosti vůdců, dodnes nanejvýše aktuální, prakticky skoro volal. Ale upřímně, musím si to někdy přečíst znovu, pořádně, stejně jako první díl. Tohle není jen nějaká žanrová sága, je to mnohem vrstevnatější, než se na první pohled může zdát.... celý text
XXX / Jezero
2020,
Daniel Hradecký
Zrcadlové vydání s pár fotkami na závěr, kde to DH, jak je u něj už zvykem, sype jako když sypete popel, nechává vás občas viset mezi řádky a přemýšlet, občas mluví o nicotnosti života, o chlastání, o svých mrtvých známých, o léčebnách, o místech, o městech, co bylo, co je... v Jezeru přeskakuje více hop sem, hop tam, XXX je zase dlouhá báseň-monolog, Johance, ženě, kterou jednou viděl v dešti a teď jí píše takovou zpověď. Jak je u mě již tradičně zvykem, cosi mě k Hradeckému táhne, zároveň ale po přečtení každé jeho práce nedostávám pocit nějaké výhry, nebo nějaké síly, jako spíš, Daniel udělal "tak akorát" aby se z toho dala zpracovat graficky tak pěkně udělaná kniha (podobně je tomu vlastně u všech jeho textů, graficky jsou vždycky zajímavé). Což je taky dobrej joke, protože ten obsah jakoby se ani nesnažil, jakoby ze sebe v psaní dostával jen minimum s tím, že tam občas o něco fakt dobrého škrtnete a řeknete si "aháá".... celý text