• Autor
• Knihy
• Bazar
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Nová kniha

K počátkům hermeneutiky vlastního já - Michel Foucault

V roce 1980 Foucault přednesl na Dartmouth College dvě přednášky nazvané „Pravda a subjektivita“ a „Křesťanství a doznání“, v nichž stopuje genealogický původ m... detail knihy

Nové komentáře u knih Michel Foucault

Dějiny sexuality. II, Užívání slastí

„"Místo hledání základních zákazů, které se skrývají nebo projevují v požadavcích sexuální zdrženlivosti, bylo třeba se ptát, jaké oblasti zkušenosti vedly k problematizaci sexuálního chování, jež se stalo předmětem starosti, prvkem reflexe, látkou stylizace." "Řecká morální reflexe sexuálního chování se nesnažila ospravedlnit zákazy, ale stylizovat určitou svobodu: svobodu, kterou ve své svobodné aktivitě vykonává "svobodný" muž. Z toho plyne něco, co může být na první pohled považováno za paradox: Řekové udržovali, přijímali a valorizovali vztahy mezi muži a chlapci, a jejich filosofové přesto v souvislosti s nimi formulovali a vystavěli morálku abstinence. Zcela uznávali, že ženatý muž může svá milostná dobrodružství hledat mimo manželství, a jejich moralisté přesto zformulovali princip manželského života, v němž by muž neměl jiný vztah, než s vlastní manželkou. Nikdy netvrdili, že sexuální slast je sama o sobě špatná nebo že by mohla být součástí přírodních stigmat provinění, a jejich lékaři byli přesto znepokojováni vztahy mezi sexuální aktivitou a zdravím a rozvinuli složité úvahy o nebezpečích jejich praktikování." "Mýlili bychom se, kdybychom viděli v řeckém myšlení pouze kladné zhodnocení sexuálního aktu. Lékařská a filosofická reflexe ho popisuje jako něco, co svou násilností ohrožuje kontrolu a nadvládu, kterou by měl člověk sám nad sebou uplatňovat; jako něco, co vyčerpává a podkopává sílu, již musí individuum zachovávat a udržovat; a jako znamení smrtelnosti individua, přičemž zároveň zajišťuje přežití druhu. Důležitost režimu slastí nevyplývá jednoduše z toho, že nadmíra může způsobit nemoc, ale z toho, že v sexuální aktivitě jde obecně o ovládání, sílu a život člověka." "...princip poutající muže k povinnosti nemít jinou partnerku než tu, s níž tvoří manželský pár, má jinou povahu než princip, jímž je k obdobné povinnosti vázána žena. Ženě je tato povinnost uložena proto, že podléhá moci svého manžela. Muž musí omezovat své sexuální vztahy proto, že moc naopak uplatňuje a že v používání této moci musí osvědčit vlastní sebeovládání. Žena má pohlavní styky jen s manželem v důsledku faktu, že muž ji má ve své moci. Mít pohlavní styky pouze s manželkou představuje pro manžela ten nejskvělejší způsob, jak nad manželkou uplatňovat vlastní moc." Určitě není na škodu mít načteno: Hostina, Xenofón Symposion, Platón Ústava, Platón Hippokratés, Přísaha Etika Nikomachova, Aristotelés Proti Neaiře, Apollodóros Foucault jde přes očividné současné zákonitosti, jakože manželství vzniká pro potomstvo, nebo (mocí) vnucenou morálku (stejně jako veškeré ostatní instituce), že sex má mít pouze člověk s partnerem a hrabe se hluboko dál v historických souvislostech toho, jak se ke všemu stavěli staří Řekové (viz citace, první odstavec z úvodu) a vždycky je fascinující vidět, jak daleko byli v mnohých názorech, nebo postojích, jak je v jednom momentě zmíněno, z nichž určitou část pouze později převzal křesťanský dogmatismus, který se později vyvinul do současné podoby morálky (kontroly). Dnešní populace je, zdá se, příliš kontrolovaná a rozptýlená doom scrollingem a propagandou, než aby opravdu dokázala tahat nějaké vlastní názory a proč ne, když se můžu hádat jestli levá nebo pravá. Je tu i určitý strach, protože dnes něco špatně říct, znamená dostat se do problému a to je dnes snazší, než kdy dřív... a tak se každý stává loutkou, panáčkem... ať si vyberete východ, kde vám to řeknou přímo, nebo západ s jeho iluzí volby. Orwell, Huxley. Mnohdy je tohle čtení velmi hluboké, hutné a zajímavé, ve kterém i MF rozkládá plán na to, o čem chce psát dál, ale má to i svoje místa, kde se rozepisuje možná až přespříliš (a možná vlivem vlastního osobního zaujetí) na určité téma a jde hodně hluboko, hodně stránek. Naopak paradoxně ty části, co mě tematicky zajímají nejvíc, láska těla vs láska duše, jsou celkem jen tak mimochodem. Ale chápu, že mu jde o jistý tématický rámec, takže je kniha velmi úzce vymezená a neskáče sem a tam. Části: Jak se měníme v sexuálním vytržení, zbavení smyslů. A co to znamená? Odkud co p(r)ochází. Mícha. Jak se určité věci, za našeho života jasně definované, vlastně staly/dějí/jsou? Rozdíl mezi mytologickým pojetím/interpretací a realitou. Čím dál častěji mám pocit, že lidi si něco odůvodnili s minimem informací, prostě jen z přesvědčení (někdo v moci zatahal, popostrčil) a prohlásili to za fakt. Nebo naopak, co neexistovalo dříve, ale bylo relativně nedávno utvořeno (např. homosexualita, která se vnímala jako něco, co lidi dělají, nebyl důvod z toho něco udělat. Pak se z toho stal problém a současně nástroj... dokud se z toho nestane nástroj k prosazení moci, věc není problém. Byl to fakt, ale nebyl to problém. Někoho napadne něco nějak využít. Stejně tak různé státní instituce, neexistovaly, ale teď jsou za účelem kontrolování, ne pomoci a nejde pouze o cokoliv, co je hierarchicky "nad vámi", tak fungují všechny vaše interakce). Zkrátka, aby to vše bylo zaškatulkováno, zpracováno, použito. Něco je nějak navrženo a pravdou je, že ne pro naše osobní dobro, naši záchranu, naši spásu. Moc se snaží přetvořit v jedno, počínaje vládou nad planetou a třeba je tahle planeta jen zrnkem písku. 'Užívání slastí' není pozitivní čtení, když se člověk začne nořit do těch popisů a jaký svět Foucault líčí, jak co fungovalo, funguje a jak to fungovat bude, i když je to vpravdě stejně tak fascinující.“... celý text
— JP

---

K počátkům hermeneutiky vlastního já

„Dvě přednášky, Q&A a rozhovor, přičemž druhé dvě zmíněné mi přišly, pro mě, který je pořád přeci jen s Foucaultovým dílem tolik neobeznámen, přístupnější. Baví mě to jeho hrabání se v dějinách a historii, na jejichž základě pak dělá svoje dedukce, ale v první polovině jsem si připadal, že moje inteligence dosahovala svých limitů, vážně jsem si připadal jako auto ze kterýho už prostě víc nevytáhnete, doslova jsem to cítil, jako kdybych narážel o svoji lebku. Samozřejmě, chyběla mi obeznámenost s terminologií, obeznámenost s díly, s konkrétními příklady, ale obvykle se to dá nějak přejít, když se člověk zaměří na pointu. A navíc Foucault, přiznejme si, jako Francouz, se nesnaží za každou cenu být úplně super-srozumitelný, i když se definitivně snaží být exaktní, otázky na něj, kde se uvádí příklad a on pak řekne, "ta věta byla vtip" jsou pak jen třešničkou na dortu, nicméně velmi fascinující mysl, která velmi zvláštním způsobem dokáže analyzovat a v jejímž psaní je spousta podnětného k zamyšlení. Mohl jsem jít spát, ale poslední dva dny mi tahle kniha nedala, četl jsem ji v práci, nevyspalý v ordinaci a teď doma a nemohl jsem usnout, dokud jsem to nedočetl a tohle ze sebe nevypsal. Je to samozřejmě spíše obecně, o Foucaultovi, ačkoliv v případě 'K počátkům hermeneutiky vlastního já' se jedná o velmi specifické dvě přednášky (týden od sebe) a následně se jich v něčem týkající dotazy, postupně se ale i v dotazech a tomhle textu celkově jde více a více obecněji okolo Foucaulta a jeho díla jako takového. Ale je zajímavé, že tu jdeme opět zpátky (zvědaví tázající) a MF objasňuje i některé věci, jako záměr jeho díla, pojetí moci, někdy je trochu komplikovanější jeho postoje pochopit, protože možná člověk nechápe rozklad toho konceptu, se kterým Foucault pracuje, když je člověk možná až příliš zakotvený v našich společenských normách a mocenských definicích, ale čím více je Foucault o interakci, tím víc mě baví, protože když mu člověk dá jasnou otázku, jasněji ji zodpoví, ale když má neomezený prostor, dokáže být, nechci říct zbytečně komplikovaný, ale dokáže jít možná až příliš hluboko, být příliš exaktní, noříte se do mořské hlubiny, kde nejde nic vidět a kdybyste mohli vidět, stejně by to nedávalo větší smysl. Já to chápu, protože moje mysl funguje v určitém stupni stejně, pokud jde o pravdu, exaktnost, mnohdy se ji jen snažíte zachytit co nejautentičtěji, popsat, zaznamenat to, vysvětlit. Foucaultova morálka: I. odmítat přijímat, co je nám předkládáno (protože dobré existuje jen skrze konstantní aktualizaci/inovaci), II. potřeba analyzovat a poznat (protože bez reflexe a poznaní nelze dojít k tomu, co je třeba vykonat; princip zvědavosti), III. inovace, bez následování programů, na základě analýzy(II.). Jak Foucault říká, není žádný prorokem, proto je i zajímavé jeho distancování od osobních otázek, které se vždy vloudili do učení ostatních, v podstatě mi připadá jako rozdíl mezi tím, že u ostatních filozofů je A říká udělej B, aby si dosáhl C (C = Cíl), konec cesty je smyslem, ale mezi tím vším se tam vloudila celá řada problémů, možná že vše, jak to známe, je postavené na hlavu, ale nám to dává smysl jen protože nic lepšího nás nenapadá (v tomhle ohledu Foucault nadhazuje řadu podnětných myšlenek). Stejně tak se občas v historii vynoří něco, co absolutně převrátí naše chápání něčeho, co máme zažité jako fakt, a je to přitom jen dekády, nebo staletí stará dedukce (z prdele) několika lidi, co jsou označení jako odborníci - přičemž zde bych vás odkázal na: podívejte se na odborníky v dnešních podcastech. Myslíme si, že víme víc, než ve skutečnosti víme. A realita toho všeho v historii byla určitě ještě šílenější. MF filozofuje stylem, že cesta je cíl, nekončící sebeaktualizování, inovování, na základě analýzy a odmítání slepého přijetí mocenských nástrojů (ty nejsou pouze negativní, jsou zkrátka a zjednodušeně řečeno vztahem). Takový je můj dojem. Stimulující čtení.“... celý text
— JP

---

Diskurs, autor, genealogie

„Fůha, Foucault skvělý, moje oblíbená práce. Dalo by se říct, že je to velmi těžké čtivo, ale to tak prostě bývá, u autorů jeho typu.“
— TheodorAFM

---

---

Člověk, moc a spravedlnost

„Filozofické rozhovory a úvahy o spoločnosti“
— pmiklos

---

Slová a veci

„Michel Foucault a jeho Slová a veci sú názorným príkladom toho ako dokáže opisný aparát skomplikovať a sťažiť, čítanie natoľko, že absorbovanie textu dokáže čitateľa mentálne unaviť už po niekoľkých vetách. Obsah tejto knihy považujem za náročný text - je jeden z najnáročnejších s ktorými som sa zatiaľ stretol. Snažil som sa tu dešifrovať ideje, myšlienky a výsledky skúmania autora v dlhých a abstraktných súvetiach, ktoré ani po druhom a treťom prečítaní neprenikli bariérou poznania mojej mysle. Preto predpokladám, že som neobjavil všetky tieto pomyselné drahokamy vedenia, respektíve predpokladám, že mi unikli, no ak nič viac, tak časť toho, čo som pravdepodobne správne odhalil stojí za pripomenutie. Podstata, obsah, - dokonca povedal by som, že až význam - samotného diela by sa v krátkosti dal zhrnúť ako popis štrukturálnej teórie, ktorá sa snaží predstaviť nám sled historických udalostí, vývoj myslenia a diskurzu spoločnosti, v ktorom autor používa sofistikované nástroje. Vývoj Foucault považuje za priamo úmerný tomu, čo už bolo v rámci histórie odhalené. Vedomosti a empirické skúsenosti sa viažu na seba a postupne sa vyvíjajú a teda nie je možné niečo vymyslieť alebo sa posunúť a zároveň preskočiť medzistupne v procese pokroku. Tento súhrn toho, čo je, čo už je a čo ešte nie je možné v danom období nazval autor epistéma. Zohľadňuje to, z čoho sa v danom historickom momente vychádza a čo je za daných okolností možné. Epistéma sa časom mení - niečo sa doplní niečo vypadne. Foucault opisuje históriu ako obdobie kontinuity a diskontinuity (žiadny exponenciálny pokrok ani cyklické teórie) a svoju prácu opisuje ako archeologickú činnosť. Autor sa venuje hlavne storočiam 16, 17 a 18, v ktorých, ako píše, prechádzala epistéma závažnými zmenami. Ich dopad pocítila spoločnosť hlavne v 19 storočí. Zmena sa týkala troch okruhov: Prvý moment nastal keď sa prírodná história - teda opis prírody, ktorý bol daný a dal sa obdivovať spätne pod taktovkou domnelého tvorcu - zmenila na biológiu (Darwin). Analýza bohatstiev - v ktorom bol obeh peňazí prirovnávaný ku krvnému obehu v tele, a zistili, že čím väčší objem peňazí sa v obehu nachádza, tým sú ceny drahšie - sa zmenila na ekonomickú disciplínu (Smith) až politickú ekonómiu (Marx). A za tretie: reflexia jazyka sa zmenila na filológiu, kde sa skúma spätne jazyk a jeho vývoj, ktorý sa snaží rozložiť prapôvodnú podstatu jazyka pomocou tých najzákladnejších zvukov, ktoré imitujú zvuky prírody. Teda ide o tézu, že jazyk vznikol z napodobňovania predmetov. Budem sa síce opakovať ale musím zdôrazniť, že text je tak náročný, plný cudzích výrazov a tak kvetnatý v opisoch náročných javov, že je v celku možné, že predošlé myšlienky, ktoré som opísal nemusia byť úplne zhodné s tým, čo autor chcel sprostredkovať, respektíve nemusel som ich pochopiť v celom znení. Stačí si prečítať prvých 10 strán v ktorých autor iba opisuje jeden obraz, tak náročným jazykom, že čitateľ si aj tak musí obraz pozrieť aby text vnímal (obraz sa nazýva: Las Meninas,1656). Slová a veci sú náročným dielom na ktorom si vyláme zuby nejeden čitateľ, a hoci obsahuje celkom slušné kvantum informácií, netrúfam si odporučiť túto knihu nikomu. Je to ako pátranie, ako archeologický výskum, netrúfam si odhadnúť koľko toho kto objaví.“... celý text
— JohnMiller