1. Domů
2. Autoři
3. Michel Foucault
4. O autorovi

• O autorovi
• Knihy 25
• Bazar 12
• Životopis
• Citáty 4
• Diskuze

Populární knihy

/ všech 25 knih

Nové komentáře u knih Michel Foucault

Dozerať a trestať

„Tretie stretnutie s francúzskym exhibicionistom slovných zvratov Michelom Foucaultom dopadlo nad moje očakávania. Dozerať a trestať - pravdepodobne najznámejšie dielo tohto autora - bolo pre mňa podstatne myšlienkovo uchopiteľnejšie, hoci je to stále vrstvené štrukturálne - na čo čitateľ musí využiť plne svoju schopnosť sústredenia sa ak chce preniknúť k zdieľaným myšlenkám. Myslím si, že to nie je uchopiteľnejšie vďaka prekladu - Miroslav Marcelli je asi jediný slovenský odvážlivec, ktorý prekladal Fouclauta - a nemôžem ani tvrdiť, že som sa Foucaulta naučil čítať alebo mu plne porozumel - to by bolo pokrytectvo - myslím si, že téma mi je podstatne bližšia a samotný jazykový aparát nie je až tak prehnane komplikovaný. Žiadne prirovnávanie žilnatín k sociálnym javom - ako to je v jeho predošlých dielach - sa tu nenachádza. Dielo Dozerať a trestať zachytáva celý rad zmien v penálnom systéme ( zmien vo väzení). Zachytáva prerod trestania od verejného mučenia tela (teatrálneho a gestami symbolického strašenia obyvateľstva) po systematické, kontrolovateľné, efektívne prevychovanie, alebo vylúčenie jedincov, ktorí nedodržujú stanovené pravidlá. V minulosti - pred francúzskou a priemyselnou revolúciou - telesné mučenie a popravy slúžili priamo na potrestanie zločinu. Neskúmal sa samotný zločinec, nebol podstatný motív, duševné zdravie alebo minulosť (recidíva) jedinca. Celá podstata tkvela v tom, že trestný aparát mal prostredníctvom ohavného divadla odradiť potenciálnych kriminálnikov. Malo to však niekoľko nepriaznivých vyústení. Pokiaľ bol zločinec napríklad verejnosťou obľubovaný alebo vyvolal počas aktu trestu ľútosť, mohlo sa stať, že verejnosť sa vzbúrila a buď vyslobodila zločinca alebo ublížila katovi. Zrušenie verejných popráv odobralo ľudu časť mýtov o zločincoch čo malo priamy vplyv na pokles ich heroizácie. Právo a spravodlivosť boli chápané aj ako vôľa kráľova (panovníkova). To znamená, že pokiaľ sa kráľ rozhodol udeliť milosť, neexistovala autorita ani druh zločinu, ktorý by toto rozhodnutie dokázal ovplyvniť. Nový typ spravodlivosti očakával nezávislosť, dôveru a trvalosť. Teda, že ani rozhodnutie kráľa nebude mať žiadny vplyv na právoplatný a objektívny výsledok vyšetrovania. Celá kniha na mňa pôsobila pôvabom valiacej sa vlny epistém, ktoré sa snažili reagovať na aktuálne spoločenské zmeny aj prostredníctvom technického pokroku. Na jednej strane fascinujúce na druhej strane odstrašujúce. Obidve tieto protipóly si popíšeme. Jeden z takých najjasnejších indikátorov efektívnosti (z toho technického hľadiska), ktorý Foucault popisuje, je čas a jeho meranie. Foucault vníma inštitucionálny prerod a vôľu zefektívniť isté pracovné metódy prostredníctvom merania času. Presnejšie meranie času na konkrétne úkony boli skoršie využívané v kláštoroch, neskoršie vo vzdelávacích inštitúciách a v armáde, v ktorých boli mnohokrát presne do minuty popísané nasledovné kroky. Druhý indikátor - ktorý súvisí skôr zo školou a armádou - je separácia podľa schopností a skúseností. Inými slovami nadanejší žiaci a skúsenejší vojaci neboli v skupine s naopak menej šikovnými a menej skúsenými.Vo väzení je separácia realizovaná podľa závažnosti trestu. Tento dopyt po časovej efektívnosti sú priame dôsledky priemyselnej revolúcie Nie je to však jediný dôvod prečo oficiálne aj formálne zmizlo mučenie z foriem trestu. Pre zaujímavosť, humanizácia v spoločnosti neobsadila prvé priečky. Mučenie v období keď sa využívalo ako legitímny nástroj spravodlivosti nebolo aplikované automaticky za každých okolností. Aj pohľad na mučiace nástroje sa počítal ako prvý krok, ktorý pri deťoch a starších občanoch nad 60 rokov nikdy neprekročili. Pre priemyselnú revolúciu bolo podstatne výhodnejšie ak sa telo stalo nástrojom než objektom mučenia. Galeje v 19. storočí vystriedali skôr dielne vo väzení. Čo kritizovali pracujúci obyvatelia, pretože sa báli, že prídu o prácu alebo klesne ich hodnota práce. Prerod prostredníctvom vplyvu spomínaných zmien sa netýkal len väzenia a spravodlivosti ako takej ale mal priamy vplyv aj na zmenu v charaktere zločinosti. Kým v minulosti prevládali násilné vraždy a zločinec pôsobil skôr ako vyhľadovaný zbojník, postupom času sa zločinec premenil na prefíkaného, neviditeľného zlodeja a stúpla skôr majetková trestná činnosť. Nová forma väzenia sa orientovala na individualizáciu. Inkarcerácia (uväznenie) sa skladala z väzenskej izolácie, pravidelnej práce a náboženského vzdelania. Izolácia odstarší - prostredníctvom samoty môžu na povrch vyplávať otázky viny - prostredníctvom práce sa osvoja návyky a náboženské vzdelanie by malo napraviť delikventov charakter. V tomto novom type väzenia sa telo stáva prvkom s ktorým sa dá hýbať, ktoré je umiestniteľné, ktoré je možné pripájať a odpájať. Nedefinujú ho premenné ako sila či zdatnosť ale miesto ktoré zaujíma a časový interval ktorý pokrýva. Mnohé z realizovaných, neskoršie realizovaných alebo nerealizovaných nápadov, ktoré sú popísané v tejto knihe, ma desili. Ide o utopické myšlienky, ktoré chcú totálne ovládnuť jedinca. Niektoré prvky - ktoré v tom okamihu neboli technicky možné realizovať - využili neskoršie inžinieri vo vyhladzovacích, pracovných táborov. Je to o to desivejšie, že naivný inžinieri nemali potuchy aké škody môže spôsobiť technicky zvládnuté totálne ovládnutie jedinca. Predstava dokonalej spoločnosti, ktorá funguje ako dobre nastavený stroj, kde je prvok automatickej poslušnosti a nie základných práv znel síce efektívne - priemyslu sa to hodilo - akurát sa v ňom vytráca prvok ľudskosti, keďže v ňom odpadáva prirodzený stav a sústavné donucovanie. Za najzaujímavejšiu tému a súbor myšlienok považujem asociovanie okolo termínu PANOPTIZMUS. V prenesenom slova zmysle ide o projekt “veľkého brata”, ktorý sleduje neustále. Podstatou panoptizmu je fakt, že väzeň vie, že je neustále sledovaný. Je izolovaný od ostatných väzňoch a nedokáže identifikovať kedy je a kedy nie sledovaný, keďže strážna veža z ktorej je priamy výhľad na miestnosť trestanca je upravená tak, že sa nedá odpozorovať kedy a kto stráži, kedy sa stráže menia, kedy pozorne nesledujú alebo či tam vôbec sú. Väzeň vie, že je videný ale sám nevidí, teda je objektom informácie, nie subjektom komunikácie. Samota je prvou podmienkou úplného podrobenia. Dizajnéri svojho času premýšľali aj nad odposluchom, ktorý by bol z cieľ vyvedený prostredníctvom potrubia až do kontrolnej veže. Plán sa však nikdy nezrealizoval keďže inžinieri nedokázali prísť na to ako obmedziť odpočúvanie naopak veže v celách. Dnešným technológiám (so svojimi kamerami a zvukovými záznamami) panoptizmus 18 storočia nemá šancu konkurovať. Jediné čo ma desí a čo je aktuálne stále, je prvok nevedomia: kedy, kto a či vôbec ma niekto sleduje. Tá neistota a totálna nadvláda je nebezpečný mix z ktorého majú radosť totalitné režimy keďže aj prostredníctvom “veľkého brata” si zaisťujú poslušnosť daného obyvateľstva. Nové zmeny v penálnom systéme sa snažili zredukovať počet zločincov a recidív, čo sa však nikdy nepodarilo. Ani navýšenie počtu väzníc nezredukoval index zločinnosti. Buď ich počet zostal viac menej rovnaký alebo naopak sa zvýšil. Penálny systém paradoxne sám vytvára recidívu. Aj človek ktorý sa chce vrátiť do spoločnosti môže byť, prostredníctvom tlaku zo strany byrokratického aparátu, takým spôsobom obmedzovaný - pretože sa môže zdržiavať iba na istom mieste, môže vykonávať prácu iba u konkrétnych zamestnávateľov, je neustále pod dohľadom, musí sa pravidelne hlásiť, za každý omyl musí niesť následky - že nakoniec pod tlakom krivdy a pocitu nespravodlivosti mu zločin môže prísť ako jediná a funkčná alternatíva. Dozerať a trestať ma zaujalo svojou štrukturálnou formou, ktorá na seba nabaluje informácie - akoby povedal Foucault nabaluje ich do epistém - z ktorých vychádzajú zmeny, ktoré ovplyvnili a stále ovplyvňujú spoločnosť a svet okolo nás. Ide o náročné dielo avšak pozorný čitateľ bude odmenený množstvom informácií. Foucault nie je ľahký ale ak by som mal odporučiť jedno jeho dielo, bolo by to práve toto.“... celý text
— JohnMiller

---

Dějiny sexuality. III, Péče o sebe

„Řekl bych, že ze tří dílů zatím asi ten nejméně přístupný a čtenářsky nejnáročnější, pokud člověk opravdu chce vidět ten záměr a vizi, vyžaduje to soustředění a zájem, ale během posledních dní jsem byl offline, tak se mi podařilo dát na jeden zátah bezmála snad polovinu (už dříve rozečtené knihy) a celkem mě to zajímalo, motivovalo číst dál. Spolu s druhým dílem vyšel tenhle krátce před Foucaultovou smrtí a vlastně se dost doplňují. Jsou tu pasáže, kde MF jde dost do detailů okolo témat, co člověka střídavě tematicky buď zajímají nebo ne (manželství, semeno, chlapci), tentokrát se ze starověké řecké etiky přesouváme k "péči o sebe" / sebekultivaci, které se dosahuje skrze seberegulaci. Foucault na jednu stranu volí analýzu zcela fascinujícího tématu, okolo kterého je tak trochu nerd, který zkoumá a pročítá (nejen) antické autory, jejich filozofické traktáty, hry, postoje, rady, aby v 'Le souci de soi' položil jak během prvních dvou století v Římě došlo ke změnám sexuality, která byla dříve v Řecku více o etice, potěšení (ale taky v některých ohledech odlišná našemu dnešnímu chápání), k postupné sebe-regulaci, kterou završuje až křesťanské dogma (kterému se má věnovat poslední nedokončená část, paradoxně nejdelší, protože byla napsaná před druhým a třetím dílem a mělo jít o základní text), které chytí sexualitu lidí doslova za koule tím, že ze sexu udělá de facto "zlo" (strach, kontrola nad...), až se tahle doktrína postupně transformovala až do dneška, o čemž, co to je, můžeme debatovat, ale minimálně to hraje určující roli v pojetí Západu a jeho přístupu k sexu. Regulace ze strany autorit: příklad, řekněme: nevěra = vyrovnání, ztráta majetku, sociální propad, pro někoho doslova životní tragédie, sebevražda... protože může přijít o vše, ne ani tak v rámci emocí, ale v rámci samotné fyzické existence, kterou vnímal člověk jako nezbytnou a je najednou na zcela jiném levelu, ale řekl bych hlavně, že pokud člověk čte Foucaulta pozorně, tak dokáže sledovat jistý směr, kterým lidstvo kráčí, tohle období starověku je ale pořád něco, k čemu se vracíme a kde se formovalo hodně z morálek i filozofie věcí, které fungují dodnes a vlastně si často říkám, že s tím co měli byli ti lidé mnohem kultivovanější, zatímco my jsme staženi v kleštích moderního otroctví a běháme každej jak krysy v kolečku, podle toho, kdo si jak umí život zařídit, ovšem, třeba pokud jsem sexy ženská 7/10 až 10/10, tak určitě nemusím běhat jak krysa v kolečku, protože jsem "nejvíce ceněná komodita" (Ari Matti). Ale zajímalo by mě si přečíst, co by dnes Foucault psal a jak by přemýšlel o současnosti v ohledu sexuality. Možná právě bylo to období, jímž se zabýval, tak formující, že se toho vlastně zase příliš nezměnilo. (…) Focus během prvních dvou století jde od více rozvolněného (ale vše je to jaksi do jisté míry i v nuancích, to tu právě popisuje Foucault) na status, univerzálnost, manželství a vztah má větší váhu, je to najednou prostě téma, kterým se lidi zabývají... milenka, nebo dokola zmiňovaný sex s chlapci (holt Foucaultovo téma) ustupují víc do pozadí, žena dostává větší roli, vztah dostává větší význam, než jen politickou roli, sex dostává roli, která jde hlouběji a dál k intimitě, nemyslím si, že vědomě nad tím dnes lidi tolik přemýšlí, ale protože jsou tolik ovládaní strachem v rámci svého zázemí, ženy se třeba snadněji podřídí tomu kráčet s davem, ale taky o to hůře snášejí to, že by byly nějak pranýřovány. I tak je ale nadále třeba držet mužův dominantní "image", kdy nesmí ukázat slabost, v jednom bodě mě dostalo, jak Foucault trefně vypointoval, že tím, že by ženu/manželku podváděl, zatímco ona by tak nečinila, by automaticky znamenalo, že žena má nad sebou větší kontrolu a to si muž vlastně nemůže dovolit, takže se vztah přesouvá i do tohohle okamžitého politikaření, které se začne vzdalovat i ideálu lásky, i přestože je to s ním jaksi do nějaké míry propleteno, ale četl jsem mnoho textů, které dobře vysvětlují, proč často institucionalizovaný vztah jde de facto proti lásce mezi dvěma lidmi a ty definice mi dávají zcela smysl. Je to kalkul, politika, ke kterým lidi žene strach ze samoty, z financí, ze života. Ale tohle vše jde už trochu mimo kontext a mým vlastním směrem - Foucault se snaží opět, což cením, o to být exaktní a není to nějakej obskurní nejasnej myšmaš přecpanej symbolikou, co nejde dešifrovat, naopak bych spíš řekl, že ten záměr, závěr, co se snaží říct, je z knihy těžký jen tak vykřesat... ale má to strukturu a věnuje se to svým tématům důsledně.“... celý text
— JP

---

Dějiny sexuality. I, Vůle k vědění

„Útlý úvod k Dějinám sexuality se dá číst jako cvičení v postmoderním myšlení. Každý fakt je způsobený nekonečným propletencem důvodů a nelze ho správně popsat jako izolovaný fenomén. Mnohá tradiční vyprávění a výklady ve skutečností říkají svůj pravý opak. Nemluvit o sexu znamená o něm velmi hlasitě mluvit, popírat sex znamená ho připouštět. Atd. Když se člověk prokouše počáteční exhibicí a naladí se na styl Foucaultova psaní, je to i po letech a se vším naším postmoderním proškolením inspirativní text.“... celý text
— Dobraadresa

---

---

Historie šílenství v době klasicismu

„Historie šílenství v době klasicismu není velkou filosofickou knihou. A vlastně bych asi vůbec nikomu nedoporučil to číst. Ale přeci je to zajímavé dílo, to mu zase upřít nejde. Jedná se o první knihu autorovu, kterou jsem dočetl (před a při jejím čtení otevřel jsem tu a tam Dějiny sexuality, Dohlížet a trestat, Slova a věci a některé kratší autorovy články) a v podstatě to byl start dosti neúspěšný. Nikoliv nečekaně – kniha rozebírá sice zajímavé, leč odborně pro mne naprosto marginální téma, o kterém mnoho nevím a tak nebylo moc s čím pracovat. To je má vina. Přeci bylo pozoruhodné sledovat počátky toho, co je v ostatních autorových knihách (shora některé zmiňuji) tak precizní. Jedná se o neskutečně sofistikovaný ponor v duchu Nietzscheho genealogie. Není primárním cílem nahlížet na dějiny dnešní mentalitou, ale pozorovat mentalitu dějin jako takovou. Autor nechce hledět na lid, například, 17. století. On chce myslet 17. stoletím. A to je metoda neuvěřitelně plodná a užitečná, která může odhalit ledasco nesamozřejmého na samozřejmosti dnešního myšlení. Za tuto iniciaci jsem pak Foucaultovi nezbytně vděčný. Dílo je zajímavé formálně. Jednak – je, patrně pro výzkumnou metodu, pozoruhodně snadno čitelné. Nejedná se o sofistikovanou kontinentální filosofii, jedná se o filosoficko-sociologický hisotircký exkurs, který do značné míry brání přílišné obtížnosti. Ne, že by se autor takovým kapitolám zcela vyhnul, ne, někde je jeho fenomenologický slovník přeci jenom znát a text se tehdy pro neurčitost pojmů (ano, analytická filosofie mne zcela zkazila) stává poněkud neprůzračným, většinou je však formální řešení velice přístupné. Pominu-li ovšem excesivní potřebu dlouhých citací historických dokumentů, které se přitom nezdají nijak přidávat kvalitě textu. Autorova opisnost je navíc také poněkud přestřelená a protahuje knihu do naprosto nikoliv nezbytného rozsahu. Dohromady se rozhodně jedná o zajímavou a překvapivě přístupnou knihu, která je ale v každém směru překonána pozdějšími autorovými texty, jejichž kvality (a zajímavost z mé perspektivy) jsou zkrátka na jiné úrovni.“... celý text
— Set123

---

Dozerať a trestať

„Nečte se snadno. Je to kniha filosofa, ne spisovatele popularizační historické literatury, i když se tak trochu první část tváří. Některé části jsou na první dobou těžce pochopitelné, někdy bylo potřeba se vracet. Zajímavý popis cesty k tomu, jak se společnost postupnými kroky sama dostala do stavu, kdy se všichni navzájem sledujeme a trestáme.“... celý text
— sodomak