Gamow
přečtené 27
Ostravsko-opavská operace 1945
2013,
kolektiv autorů
Skvělé je, že knihu lze používat i jako učební pomůcku ruského jazyka. Kvalitních a kvalitně přeložených knih, vydaných dvojjazyčně, mnoho na trhu není a toto je jedna z nich.... celý text
23. červen aneb Opravdový den M
2010,
Mark Solonin
Tahle kniha má své přednosti i nedostatky, ale jedno nemohu Soloninovi upřít. V této a i v jiných svých knihách se snaží jít přímo ke kořeni věci a hledá hlavní příčinu sovětských porážek v první polovině velké vlastenecké války. A tuto hlavní příčinu nachází v nízké bojové morálce Rudé armády. A tedy ve vysoké míře takových jevů jako jsou: dobrovolné vzdávání se do zajetí, přeběhlictví, dezerce, svévolné neplnění rozkazů apod. Tento svůj názor si dokáže věcnými argumenty obhájit. Toto konstatovat v současném Rusku, jistě není příliš populární a Solonina v mých očích ctí, že nejde s proudem, což by pro něj bylo jistě jednodušší. V jednom komentáři k této knize je uvedeno, že Solonin se nedá srovnat např. s Paulem Carellem (a to v Soloninův neprospěch). Já si myslím, že tito dva autoři se opravdu nedají srovnávat, protože Solonin je historik upřímně hledající pravdu (který se ovšem může v jednotlivostech mýlit), zatímco Paul Karl Schmidt píšící pod pseudonymem „Paul Carell“ byl nacistický propagandista, člen NSDAP a člen Allgemeine SS v hodnosti SS-Obersturmbannführera, který se svým pravým jménem pod své poválečné knihy nebyl ochoten ani podepsat.... celý text
Čtyřicet dnů
1988,
Franz Werfel
Na tuto knihu je zde mnoho skvělých komentářů, nic moc podstatného se k nim již dodat nedá. Já jsem tuto knihu četl asi před 25 lety jako teenager. Přestože se zdá, že ta kniha se vám tak zaryje pod kůži, že ji jen tak nevyklepete z paměti, mně se to za 25 let dokonale podařilo. Nedávná válka v oblasti Náhorního Karabachu ve mně vzbudila chuť si ji znovu přečíst a četl jsem ji, jako bych ji nikdy nečetl. Všechny postavy jsem dokonale zapomněl. Byl to znovu velký čtenářský zážitek. Popisy charakterů, zmužilosti i malicherných třenic. Dokonalé. Osud Štěpána mě dojal (jako asi každého rodiče). Posledních asi sto stran je neuvěřitelně dramatických. V celé knize, hlavně ale v její první polovině, je na můj vkus trochu moc zbytečných a rozvleklých odboček. Kniha by se dala bez velké újmy seškrtat na polovinu. A konec knihy nikoho nepotěší. Já osobně ho považuji za psychologicky nedůvěryhodný. P.S. Není mi moc jasné, proč bylo jméno Hory - Musa Dagh v překladu Hanuše Karlacha do češtiny převedeno jako Damlacik nebo Mojžíšova hora. Když se chcete dozvědět, jak to bylo doopravdy a použijete Google, dozvíte se více, když googlíte Musa Dagh a ne Damlacik. A koho zajímá, jak to na Hoře vypadá nyní, může se podívat na Objektiv: https://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1096911352-objektiv/217411030400910/titulky... celý text
Přiveďte ho živého
1978,
Vladimir Vasiljevič Karpov
Zatoužil jsem po antistresové, odpočinkové četbě a znovu sáhl po této knize, která mě vtáhla do ideálního světa sovětských průzkumníků, kteří hrdinně pronikají do německých postavení a lapají v nich jako kočka koťata německé vojáky a důstojníky (tzv. jazyky), které unášejí do sovětských zákopů, nemluvě o plnění jiných důležitých zpravodajských úkolů. Auto této knihy – Vladimír Vasiljevič Karpov (1922-2010) byl hodně zvláštní chlapík. Studoval před válkou na taškentské vojenské škole. Byl šampionem sovětské střední Asie v boxu. V únoru 1941 byl za protisovětskou agitaci zatčen. Jednalo se o banalitu. Při při přípravě na nějaký marxistický seminář si v článku podtrhl, kolikrát je zmíněn Lenin a kolikrát Stalin (ten byl zmíněn vícekrát) a svěřil se s tímto poznatkem kolegovi. To stačilo na 5 let lágru. Z lágru psal tak dlouho prosebné dopisy, aby ho poslali na frontu, až mu sovětská vláda vyhověla a poslala ho do trestné roty (říjen 1942). Ale stal se zázrak. Karpova v trestné rotě nezabili, ale za projevené hrdinství v boji ho 20.2.1943 propustili do běžného vojska a zrušili rozsudek. Jako bývalého boxera Karpova zařadili k plukovnímu průzkumu, kde vynikl. Mimochodem z jeho velitele pluku se po válce stal ministr plynového průmyslu SSSR. Když soudruzi zjistili, že Karpov není zatrpklý, nabídli mu přijetí do strany, což Karpov neodmítl. Po dalších úspěších (mimojiné 79 získaných jazyků) mu byla 4.6.1944 udělena medaile Zlatá hvězda Hrdiny Sovětského svazu (která mimochodem je opravdu ze zlata a mimo jiné zakládá svému držiteli nárok na doživotní zvláštní důchod). Po válce nyní již soudruh Karpov zůstal v armádě, vystudoval vojenskou akademii a zastával vysoké vojenské funkce. Po odchodu z armády (1966) se věnoval plně literatuře a to jak po tvůrčí, tak po organizační stránce. V letech 1981-1986 byl šéfredaktorem literárního časopisu Novyj mir. A v letech 1986-1991 byl dokonce prvním tajemníkem Svazu spisovatelů SSSR. Bývalý bezprávný vězeň tak udělal kariéru sovětského literárního prominenta. A tak jako zvláštní je její autor, tak zvláštní je i tato kniha. Na jedné straně je napsána z pozice až naivně působícího sovětské vlastenectví a o tyranské podstatě stalinského režimu se z ní mnoho nedozvíme, ale na druhé straně při líčení bojových akcí průzkumníků a při líčení poměrů v trestné rotě (i tam nás autor zavede) cítí čtenář z jednotlivých detailů, že autor ví, o čem píše, že tam byl, má frontové prostředí zažité a čtenář je touto nepředstíranou autenticitou vtažen do děje. Malá ukázka z konverzace v trestní rotě: "Co to smrdí?" zeptal se Vovka. "Mrtvoly," odpověděl Romaškin. (str. 269) ........ "Fuj, to je smradu ! Dejte mi čouda," řekl Nikola. "Zejtra budeš smrdět stejně," odpověděl klidně Petr Ivanovič. (str. 274)... celý text
T-34 v akci
2007,
Artěm Drabkin
K této knize se rád vracím. Jedná se o zachycené vzpomínky deseti veteránů bojujících na T-34 (kapitoly 3 až 12). V první kapitole podávají autoři, kteří vedli rozhovory s veterány, všeobecný souhrn získaných poznatků, který doplňují obecnými fakty o tankových posádkách (systém výcviku, hodnosti členů posádky apod.) Druhá kapitola je velmi zajímavá. Napsal ji známý ruský vojenský historik Alexej Isajev. Pojedná o T-34 a jeho vývoji z technického hlediska a to včetně jeho nedostatků. Například odkazuje do říše bájí mýtus o tom, že T-34 bylo díky dieselovému motoru těžší zapálit, než tanky na benzín. Upozorňuje na technické nedostatky palivového filtru, převodovky, spojky, optiky, vysílačky a interkomu, ventilace apod. Kapitoly 3 až 12 jsou výpovědi veteránů. Z nich jen dva je možné označit jako tanková esa - Brjuchova a Fadina. Ostatní vzpomínají hlavně na to, že měli co dělat, aby v tanku neuhořeli, neutopili se, prostě pokud možno splnili rozkaz, ale nezahynuli, případně se nedostali do trestné roty či praporu. V trestních jednotkách skončili na čas minimálně dva veteráni (Arja a Poljanovskij). Prostě žádná propaganda, ale čistá autenticita. Nejraději mám vyprávění Fadina. Je "nejakčnější". Co knihu opravdu sráží je mizerný překlad. Je to proto, že kniha byla nejprve přeložena z ruštiny do angličtiny, kdy vyšla v anglickém nakladatelství a z tohoto anglického vydání byla přeložena do češtiny. Co udělá tento dvojitý překlad s jazykem si asi dovedete představit. "Ztraceno v překladu" na druhou.... celý text
Tichý Don
1952,
Michail Alexandrovič Šolochov
Tuto knihu jsem začal číst v době, kdy jsem se přestěhoval do jiného bytu a svou knihovnu jsem měl v krabicích a tudíž nedostupnou. To přispělo k tomu, že jsem úspěšně přečetl všechny čtyři díly. Je to kniha opravdu zvláštní. Nejvíce mě šokovalo, že nejznámější sovětský román je v podstatě antisovětský. Velká část románu líčí antisovětské povstání a to s velkými sympatiemi pro povstalce - kozáky. Komunistické postavy jsou vylíčeny buď realisticky a tedy jsou nesympatické, nebo je vidět, že byly napsány "z musu" jsou toporně idealistické a šustí papírem (mnoho jich však není). Co autor nezastírá, je komunistická brutalita (popravy civilistů apod.) Celkově je v románu hodně smrti a krutosti. Vychází z nejlepších tradic ruského realismu, ale nikoliv socialistického realismu. Autor je rozený epik. Děj je strhující, čtivý. Dokonce i líčení přírody (stepi, Donu), kterými je proložen celý román, jsou povedená. Další věc, která mě překvapila je, že postavy mají minimální vnitřní život. Žádné hloubání, žádné úvahy, poznáváte je jen podle jejich jednání a výroků. To je na ruský román dost netypické, ale právě v tom se projevují specifika autorova stylu, jeho epičnost, až akčnost. Z toho nevybočuje ani hlavní hrdina Grigorij Melechov, který hlavně jí a pije, prohání se na koni, loví, rve se, potácí se mezi dvěma ženami (manželkou a milenkou) a stejně tak se potácí mezi stranami občanské války. Ideologicky pevný v kramflecích rozhodně není. Román má být o tom, jak Dějiny drtí obyčejné lidi, kteří se dostanou do jejich soukolí. A opravdu čtenáře zarazí, jak si po celé generace kozáci klidně žili (I. a II. díl) a jak jejich život úplně zničila bolševická revoluce (III a IV. díl). Nejlepší reklamou je pro román fakt, že autor byl (a stále je) kritizován, že román nenapsal, přičemž hlavním argumentem kritiků je tvrzení, že tak mladý autor by nemohl napsat tak dobrou knihu (po vydání I. a II. dílu v roce 1928). Mládí autora je opravdu pozoruhodné. Narodil se v roce 1905. Ale já si myslím, že román napsal skutečně Šolochov, protože III. a IV. díl, které vyšly v letech 1932 a 1940, jsou minimálně stejně dobré jako díly předchozí a stylově se nijak zvlášť neliší.... celý text
Cizinec v cizí zemi
2020,
Robert A. Heinlein
Heinleina mám velmi rád. Na tuhle knihu jsem se velmi těšil, ale k mé velké lítosti mě vůbec nezaujala.
Farma zvířat
2000,
George Orwell (p)
Pro mě z hlediska síly emocí, které ta kniha ve mě vyvolala, silnější než 1984. Prostě vždycky, když to čtu, je mi těch zvířátek strašně líto, tak dobře to myslila, a tak špatně to skončilo. Hlavně chudák Boxer........ celý text