Elizbeta
přečtené 676
O Pavlovi
2020,
Daňa Horáková (p)
Trpěla jsem? Nevím. Ale přestala jsem se ptát, jaký to všechno má smysl. Proč jsem v Mnichově, proč mě Pavlova existence děsí, proč nejsem schopná ho opustit. Prostě jsem to, co bylo, přijala jako "nářez", který patřil k mým povinnostem, a brala vše, i jeho surovost a podlost jako nezbytnost, ne trest, protože vše, co bylo, bylo předvídatelné, a já přece věděla, že to nebude jinak, ale nalhávala jsem si, že to zvládnu, že se změní, že ho změním - ergo: co bylo, byla moje vina, vina mé nadutosti, mé arogance, mé vůle a kázně. Vždyť už nešlo ani o to, podřídit se, ale přijmout, co je, smířit se s daným. Přestat usilovat. Přestat doufat. Vydržet - aniž jsem věděla proč. Proč oběti domácího násilí prostě neodejdou od jeho původce? Vysokoškolsky vzdělaná, sečtělá a celkově velmi schopná žena, která by se bez manžela více než obešla, nám dává nahlédnout do svého uvažování, což je postupně čím dál více trýznivé. Dokola se opakující situace a (zdánlivá?) bezvýchodnost je už v polovině knihy únavná. Dočetla jsem v podstatě proto, abych se přesvědčila, jak se Daňa "zvedne", jen co se té koule na noze zbaví.... celý text