Dave_Jame
přečtené 365
Z masa a ohně
2019,
Aleksandra Motyka
Jako první přiznám že nejsem zrovna expert na komiksový formát, ale i tak mi tady něco nesedlo. Možná ty stránky plné pouhých ilustrací, možná ty divné přeskoky v ději. Osobně bych si to raději odehrál ve hře. Je špatné když kniha, byť grafická, dá menší požitek z příběhu než úkol ve hře samotné.... celý text
Stanice Red Cross
1994,
James White
Kniha má velmi zajímavé zasazení. Odehrává se v prostředí meziplanetární vesmírné nemocnice, která je provozována plejádou různorodých inteligentních druhů a přizpůsobena jejich rozmanitým potřebám. Bohužel jednotlivé příběhy, s výjimkou posledního, mají jeden spojující negativní rys. Valná většina jejich účastníků a celého prostředí postrádá funkční logiku. Proč při konstrukci stanice není přítomen zdravotník pro všechny účastnící se druhy? Jak to že stanice, obsahující desítky biotopů, občas navzájem toxických, nezná koncept zamykatelných dveří? Proč hyper-inteligentní telepatická rasa odmítá dialog s těmi, které žádá o asistenci? Téměř v každém příběhu naleznete jednu, či více, logických chyb. K tomu přičtěte pár překlepů a překladatelských chyb, a ani ono zajímavé prostředí knihu nevytáhne na vyšší hodnocení.... celý text
Ambasadov
2012,
China Miéville
Tak tato kniha se mi bude velice těžce hodnotit. Osobně jsem se těšil na to, až si po dlouhé době najdu čas ponořit se do tvorby pana Miévilla, a nebyl jsem zklamán. První čtvrtinu knihy jsem si jen užíval jedinečnost a neotřelost prostředí, nápaditost světa a autorovu obrazotvornost. Kolem 120 strany však toto prvotní omámení opadlo, a v mém podvědomí začal znít malinký hlas kritiky. Naštěstí pro knihu se přibližně ve stejnou chvíli její zaměření přesunulo na Jazyk, jeho neobvyklá struktura a děj točící se kolem jeho užívání. Pro člověka, který se o cizí jazyky zajímá to byly fascinující, a do značné míry myšlenky probouzející stránky. Ale i toto kouzlo časem odeznělo. Přibližně ve třetí čtvrtině se začal projevovat skutečný děj knihy. Mezi všemi tématy a inspiracemi jsem se nejvíc nedokázal zbavit myšlenky Britské kolonizace a vykořisťování. Bohužel pro knihu se právě v tuto chvíli její struktura pro mě začala rozpadat. Nově nastavený středobod děje nedokázal udržet mou pozornost. Pomalu ale jistě ji začal okupovat onen kritický hlas, který předchozí části dokázali přehlušit. Závěrečných pár desítek stran je chvíle, kdy mě kniha zcela ztratila. Jednání postav mi přišlo až příliš neorganické a místy nelogicky prkenné. Postavy s přestali přizpůsobovat ději, naopak děj se začal přizpůsobovat postavám. Ambasadov je fascinující kniha, která jde jen velice těžce charakterizovat. Nedokážu si představit jak bych ji popsal někomu, kdo by o ni měl zájem. Přesto má své jednoznačné literární kvality, tak jako mnoho jiných autorových knih. Pokud se odvážíte toto dílo otevřít, bude pro vás jeho čtení hlubokým zážitkem. Může se ale stát, že podobně jako u mně, vás jeho konec nenaplní tak, jak by jste čekali.... celý text
Prokletí z Ruelu
1996,
Joe Dever
Tahle série jede od desíti k pěti. Teď už jsme na úrovni, kdy na předposlední odkaz dáme 40% šanci na automatickou smrt pokud si čtenář nevezme konkrétní schopnost.
Zabíječ obrů
2003,
William King
Zabíječ obrů, teda obra, jednoho, čímž se kniha zaobírá zhruba dvě stránky. Co je s touto sérií a zavádějícími názvy, které se vlastně nevztahují k samotné podstatě děje? Podobně na tom byla i má předchozí zkušenost se Zabíječem orků. Celé dílo je takové roztahané, neuspořádané. Člověk má pocit že tomu chybí nějaká základní struktura. Tak jako tak by mu to k lepšímu hodnocení z mé strany nepomohlo. Kámen úrazu tady není děj samotný ale překlad. Nevím co mi způsobilo horší zážitek? Opakující se slovní obrat "Bublinová sféra", nebo jednorázové použití slova "sáček" ve středověce laděné fantasy? Tyto, a mnohá další skřípnutí, činily z celého literárního zážitku vlekoucí se povinnost, a jsem rád že ji mám z krku.... celý text
Žár krve
2011,
Petra Neomillnerová
Loty, Loty. Co ti to ta máma provedla? Jsou určité věci, na které jste při otevření knihy o Zaklínačce Lotě podvědomě připraveni. Vulgarizmy, násilí a oplzlosti, které si daly za úkol co nejvíce prověřit vaši osobní hranici vkusu. Zároveň však očekáváte zajímavé mnohotvárné postavy a napínavé dějové linky. Žár krve dozajista obsahuje to první, ale bohužel se mu nedostává toho druhého. Důvod proč této knize dávám jen 3 hvězdy, zatím co předchozí knihy s klidným srdcem doporučuji všem, je skutečnost že se v ní autorka dopustila 3 kardiálních hříchů. Těmi jsou: Absence příběhu. Ano, nějaké věci se dějí, ale nic z toho co se dočteme ve své podstatě není zajímavé. První část se zaobírá lovem na uprchlého trestance, kde je velice přímě naznačeno že ústředním postavám se nic nemůže stát. V druhé části se pak odehrává vnitřní spor vysoké šlechty, které se ústředních postav vlastně vůbec netýká. Výsledek? 266 stran kde o nic nejde, a nic vás nezaujme ani nepřekvapí. Vše se v knize vleče, až příšerně moc. Na to že kniha nemá ani 300 stran strávíme dobrou 1/3 neustálým přelétáním mezi několika postavami, jejichž vnitřní dialogy se obecně dají shrnout na: „Vše je v pytli. Nemůžu s tím nic dělat. Nikdo nic nedělá. Někdo by s tím něco dělat měla, ale já nemůžu.“ Nudnému dojmu nepomáhá ani to, že obě dějové linky mají neuspokojivé vyvrcholení, a že valná většina postav spadá buď do kategorie „Arogantní blbec“ nebo „Mám všechno u prdele“. Co mě však asi ve výsledku nejvíc zklamalo byl třetí hřích, to co autorka udělala z ústřední postavy samotné Loty. Lota zde není hlavní postavou. Lota je zde pro to, aby byla unášena, násilněna, aby se o ni bojovalo a aby štěkala hlášky na své okolí. To čeho si všimnete je, že jsem vynechal cokoliv ve smyslu „aby řešila zápletku“. V rámci jediné knihy dokázala autorka udělat ze silné rázné ženy pouhou vulgární pohádkovou princeznu. Někoho, kdo existuje jen pro to, aby se o ni ostatní snažily, aby ji obdivovaly a okoukávali. Zní to jako špatná fan-fikce. Z ústřední postavy je trofej. Zajímavé postavy ustupují nudným terciálním postavám, které si z předchozího dílu nikdo nepamatuje. Úmrtí nemají žádný dopad. Jednoduše a sprostě v porovnání s povídkami a Psí zimou je to neskutečný pokles. A jak to tak píšu, bojuji s úvahou tu známku ještě snížit.... celý text
Ospalá slovanská díra
2019,
Petr Jaroněk
Ze všech měst v ČR, proč někdo umístí svou historickou fantasy z Českých zemí do Zlína? ZLÍNA! To řečeno, nebylo to tak zlé jak jsem čekal. Co to tady tedy máme? Kombinaci několika místních pověstí a historických lokalit v okolí, okořeněnou trochou předkřesťanské pohanské tématiky, a to vše zabalenou do hávu známé Americké interpretace Irského mýtu. Samotná kniha se dá rozdělit do dvou základních částí. Tajemství jezdce, která si z původního gotického románu bere více než jen název, a Stíny minulosti, která nese prvky dobrodružné fantasy. Základní problém knihy osobně vidím v rozdílnosti obou částí a jejich odlišné literární potřeby. Vypravěčem je nám po většinu knihy hlavní hrdina, potýkající se se souhrou tajemných událostí, nad kterými má pramalou moc, a k jejichž odhalení mu víc než logika pomáhají náhodné setkání a neurčité vnitřní pocity. To je pro gotický román celkem typický rys, a autorovi se daří atmosféru hezky zachytit. Škoda jen, že veškeré napětí je zneváženo za A: Tím že nám jsou celkem brzy představeny nadpřirozené mocnosti. A za B: Se autor až moc přiblížil jednomu z nejznámějších děl s touto tématikou! Na druhou stranu, dobrodružná část knihy kladně čerpá z nápaditosti prostředí předkřesťanské Evropy. Navíc bych osobně nechtěl opomenout příjemně pestrý slovník pana Jaroňka. Bohužel to kde tato část trochu ztrácí svou hlavu, je podání z pohledu první osoby, které je přímo návazné na předchozí část. První osoba značně omezuje čtenářovi možnosti ponořit se do prostředí, a navíc zbytečně poukazuje na některé nedostatky začínajícího autora. Následkem toho se pak setkáváme s tragickými skony postav, které jsme neměli možnost poznat. Tajemné setkání které působí spíše jako náhodné vsuvky. A velkolepé scény, které nemají prostor dosáhnout svého potenciálu. Konečným výsledkem je kniha, jejíž gotická část trpí značnou absencí originálních nápadů, a dobrodružná část, která nápaditost má, trpí na způsob prezentace. Krásnou ukázkou toho je poslední pětina knihy, kterou autor věnuje povídce o původu přízraku, kde přechází do třetí osoby, a která na mě působí nejucelenějším dojmem. Pár osobních poznámek: Vzhledem k tomu, že se jedná a autorovu prvotinu, bych si dovolil poukázat na pár drobností: - Akční scény by chtěl trošku propracovat. Nemá to ten správný dopad. - Obecně bych uvítal barvitější popisy prostředí. Máte bohatý slovník, využívejte ho. - Tu odbočku na Engelsberk vám mám upřímně za zlé. Váš popis hradu spíš odpovídá nedaleké zřícenině Rýsov, a loupeživí bratři na Engelsberku sídlili cca o 100 let později, než jste svou knihu zasadil.... celý text
Muž v labyrintu
1992,
Robert Silverberg
"Zklamání" je asi nejlepší popis mých pocitů po dočtení. Nemohu říct, že by to byla špatná kniha technicky. Je kvalitně napsaná a má pár zajímavých nápadů. A přesto, i když vezmu v potaz její věk, nemohu se ubránit dojmu, že nezestárla zrovna nejlépe. Mohl bych psát o tom, jak jsou jednotlivé postavy až bolestivě nenápadité ztvárnění svých archetypů. Nebo o tom, jak mi do knihy zaměřující se na racionálně smýšlející vesmírné průzkumníky nesedí náhodné vsuvky o duši, bohu a osudu. Nejlépe však její stáří lze vidět na jejím využití žen a ženskosti, jejichž roli by bez větších úprav textu mohla zastat kus navoněného řízku. Objekty mužské pudové touhy bez vlastní agendy, kterým je dovoleno pouze vzdychat nad údělem hlavních hrdinů. Milenky, dekorace, povrchová motivace. Alespoň člověk lépe docení, kam jsme se za těch 50 let posunuly. Ve výsledku kniha působí jako kapitola v jiném, mnohem větším díle, kterou však není.... celý text