Cara.17
přečtené 341
Dvůr trnů a růží
2016,
Sarah J. Maas
odpad!
A tohle jako mělo být co?! Tenhle brak jsem četla v době, kdy u nás byly vydané pouze první dva díly Dvorů a tudíž ještě nebylo známé, že celá tvorba SJM je na jedno brdo. Tedy příběh upozaděný tunou explicitní erotiky a sexu prošpikovaný vulgarismy a vyplněný na chlup stejnými postavami, které jsou krásné, chytré, mocné, úžasné a v boji nepřemožitelné... Navíc se o tomto mluvilo jako o retellingu na nádhernou pohádku Kráska a zvíře, kterou naprosto miluji a kterou Maasová absolutně nepochopila (to jsem bohužel zjistila až poté, co jsem se tím prokousala na konec). Kdybych tu měla vypisovat všechno, co mě na téhle "vymývárně mozků" či snad na celé tvorbě této veleúspěšné autorky, naštvalo, byl by příspěvek kilometr dlouhý a beztak bych ho nedopsala, protože by mi v polovině prdla cévka z návalu zlosti a znechucení. Chci ale zmínit to, co mě nakrklo úplně nejvíc. V případě této knihy, kterou řadím mezi NMVP (= naprosto mizerně využitý papír), mě dožral závěr, tzn. způsob poražení padoucha. Maasová si očividně dala tu práci, aby zjistila, jak končí předloha k jejímu výtvoru, ale jak jsem zmiňovala výše, nepochopila ji a vyložila si ji po svém. Takže Feyre díky "pravé lásce" k jednomu fešákovi všechny zachrání a o pár měsíců později si narazí jiného fešáka, protože ten první totiž nebyl "ten pravý". Ano, drazí čtenáři, tomu se říká logika a pravá láska po maasovsku. A s tím souvisí i druhá skutečnost a sice, že "pravou lásku" nebo alespoň "lásku" nám tu neukázala ani omylem. To, co bylo mezi Feyre a Tamlinem, se nedalo nazvat jinak než chtíčem obaleným v okouzlujících slovech a laciných slibech, který byl upečený v troubě zoufalství a poprášený špetkou soucitu. A to je de facto i to, co mě vytáčí na všech jejích knihách - ukáže čtenářům desítky možností a způsobů, jak a kde se dá souložit ale lásku (ten skutečný cit nezastíněný fyzičnem) obchází ve vzdálenosti několika mil. (K tomu, kolika čtenářkám tímhle popletla hlavu, že toto je přesně to, co by ve vztahu měly očekávat a chtít, se už raději vyjadřovat nebudu. Stejně tak se nemíním rozepisovat o tom, jak je postava Rhysanda odporná a jak hnusně se chová k ostatním - především k Feyre - a z nějakého pro mě neznámého důvodu má velké davy fanynek. Opravdu slečny? Takového byste chtěly partnera? No fuj! A co se týče Feyre a dalších autorčiných hrdinek - to opravdu tolika lidem, kteří knihy hodnotí plnou palbou hvězdiček, nevadí, že se tyto postavy častokrát chovají i oblékají jako lehké děvy? Copak vám to připadá v pořádku?) Původně jsem této příšernosti věnovala malé hodnocení za čtivost, ale jelikož lze napsat čtivě i návod na použití varné konvice, nakonec jí nedám ani to. Krom toho mi připadá, že tato série odstartovala jakýsi boom "nacpat porno všude, kde se dá, aby to bylo úspěšné" a z toho se mi fakt obrací žaludek. Nad Skleněným trůnem jsem ještě schopná přimhouřit oči a možná (pokud se zbavím pifky na Maasovou) ho dočtu, poněvadž nesnáším nedočtené série, ale té další tvorbě říkám NE! A ještě milionkrát NE! Rozhodně se nestanu "áchající", "óchající" a jinak juchající fanynkou, které se z tvorby SJM podlamují kolena a která by do sebe nadšeně házela lopatou na sníh všechny její pornem nasáklé výtvory. Takže Maasová, můžeš si strčit ty svoje explicitnosti do Kotlíku, my dvě jsme spolu skončily! (Btw to vysoké hodnocení u jejích knih? Nepochopím.)... celý text
Stmívání
2005,
Stephenie Meyer
Jestli jsem se něco ve svém "čtenářském životě" naučila, pak to, že zhlédnout první film a až poté číst knižní předlohu, stojí za houby. A nemusí to být vždy tak, že se vám filmy nelíbily. Já jsem v tomto případě byla s filmy vcelku spokojená, dokonce jsem na nich byla v kině. Bylo to v době "největší slávy" Stmívání a čím víc všude bylo reklamy, tím snáz a rychleji jsem se tím "přejedla" a dopadlo to tak, že se tomu dnes už vyhýbám. Stephenie Meyer bezesporu píše dobře a věřím, že i dnes si najde svoje čtenáře, nicméně já už mám tenhle "upírský boom" za sebou a ani výhledově se k němu vracet nechci. Stmívání pro mě zkrátka nebylo něco jako Pán prstenů či Harry Potter - tedy dílo, u kterého nezáleží na tom, kolikrát si ho přečtu/zhlédnu, protože mě stále baví a bavit bude, jelikož má v sobě jakousi nadčasovost. Stephenie Meyer nám tu sice hezky vykreslila rodící se upřímný vztah Belly a Edwarda a jiné autorky jako např. Maasová, by se od ní mohly učit, nicméně mi v jistém směru připadal poněkud naivní a ne úplně zdravý. Na první pohled je romantické, pokud byste pro svého partnera obětovali téměř cokoli a byli schopni se pro něho změnit (a teď opravdu nemám na mysli přeměnu na upíra), ale je to tak správné? U Belly mi totiž připadalo, že si sama sebe moc neváží a naopak Edwarda považuje za vzor dokonalosti a to není v pořádku... Pokud tedy upírskou ságou nejste jako já "přehlceni" a nevadí vám naivní vykreslení vztahů, směle se do ní pusťte a užijte si ji, ale já už ji asi napořád nechám odloženou v minulosti.... celý text
