bokeh bokeh přečtené 22

☰ menu

Nesčetně hvězd

Nesčetně hvězd 2023, Muriel Barbery
2 z 5

Hegel a Murakami na společným tripu. Nějak mi to celý přišlo strašně na sílu a na efekt. Možná ale právě to je ten point, kterej se má do člověka přečtením vtisknout: neuchopitelnost, rozvláčnost a pocit, že se už už blížíš podstatě -- aby ti nakonec protekla mezi prsty. Přesně touhle optikou jsem vnímala i hlavní pojednávaný mužský postavy: čas plyne (domněle předvídatelným rytmem, ale pokaždý trochu jinak), všichni se nonstop opíjej, prožívaj téměř neustálou disociaci a mluvěj spolu zásadně ve velkejch slovech a hádankách. To jediný, čím pro mě hrdinové byli uvěřitelný, jsou hluboce lidská potřeba nebejt sám a taky touha na konci dne něco znamenat, něco po sobě zanechat, někým bejt - někým bejt s druhejma a (možná nejvíc) někým bejt v druhejch. Hlavní postava Harua Uena je ilustrací mýho přesvědčení, že většina by lidí neměla mít děti. Nesmírně mě iritovalo, jak si do dcery projikoval zásadně sám sebe a nikdy (s výjimkou konečnýho pařížskýho uvědomění) mu doopravdy nešlo o ni, ačkoliv to sám sobě desítky let nalhával. Kdybych nebyla tak strašně popuzená, někde hodně hluboko pod povrchem by mi to celý přišlo vlastně absurdně jímavý a soucítila bych s Haruem, že nakonec dělá prostě nejlíp, jak dovede, ačkoliv vůbec neví, co dělá -- jako ostatně my všichni. Aktuálně ale rezolutně odmítám tenhle kunderovskej motiv muže zmítanýho osudem prožívajícího sebezpytný muka, jako by svým vědomým jednáním nepůsobil trápení dalším, který ve svých bytích taky tápou, jen na jejich zkušenosti se nikdo neptá a pro jejich hlasy není prostor (ani emoční kapacita Trpících Mužů). Cítila jsem s Rose. Jak vidno, kniha ve mně vyvolala emoce (vzteku a frustrace), současně bych ani v tuhle chvíli, natož později, nebyla schopná zprostředkovat její děj, ačkoliv se vlastně dělo furt něco (i když zdánlivě nic): lidi přicházeli a odcházeli, roční období míjela, bolest byla střídána lehkostí. Jak jsem se ztrácela v množství jmen postav, tak mě okouzlovaly některý poetický výjevy a některý věty mi připadaly nějak až příliš přesně vystihující univerzální lidskou zkušenost, pokud nejde o autorčinu umělecko-filosofickou pózu pseudo-rozumění životu, což si vlastně pořád nejsem jistá. -- "Všichni v sobě máme stinnou stránku, která rodí slepé skvrny, a my se v nich skrýváme sami před sebou" (str. 86). "(...) odtrhávám se od sebe samého jen proto, abych se k sobě neustále vracel, jsem odsouzený opisovat stále dokola stejnou kružnici" (str. 147). "(...) nikdy jsme si nebyli blízcí, zůstali jsme na povrchu a všechno v mém životě bylo utvářeno touto nemožnou hloubkou" (str. 153).... celý text


Tenhle pokoj se nedá sníst

Tenhle pokoj se nedá sníst 2023, Nicol Hochholczerová
4 z 5

Přečteno během zhruba hodiny. Můj celkovej dojem asi nejlíp vystihuje aktuální mlhavo v mý mysli i útrobách. -- Možná je to tím, jak moc osobní pro mě téma je. Tím, kolik příběhů sexualizovaného zneužívání nezletilých osobou v pedagogickém postavení jsem už vyslechla. A tím, s jakými příběhy (převážně vycházejícími též z autorských osobních zkušeností) jsem se setkala v umění. S knihou jsme se emočně ani stylisticky "neprotly". Nezavajbovaly. Přesto si moc vážím autorčiny odvahy vytáhnout z vařeného pstruha kostru a vyjít na veřejnost s tím, že některé*někteří z nás dobře znají vařenou krev. Nicol Hochholczerová zprostředkovává úderné svědectví o rocích myšlenkového a emočního pohlcení v sítích manipulátora. Zároveň se nedokážu ubránit pocitu, že vyvolat ve čtenářstvu nějakou emoční odezvu možná ani nutně nebyl autorčin cíl. Možná knihu napsala primárně pro sebe - jako svědectví, které již nadále nebude muset ve vší zevrubnosti nést pouze ve své paměti. Tomuto možnému záměru nahrává i velice specifická jazyková forma. Poetická. Sugestivní. Také ale velice obtížně čtenářsky "průchozí". To je ale nakonec i sama zkušenost zneužití z pozice moci, přeživšími zprostředkovatelná světu jen v hrubých verbálních obrysech (a ani ty mnohdy nejsou to "ono"). Člověk hledá přiléhavá slova pro to, co se to "ve jménu lásky" vlastně událo, ale dlouho nenachází žádná dostačující. Zkrátka tak svou zkušenost cizeluje svým vlastním jazykem, v naději, že jednou třeba někdo porozumí. Má spoustu pocitů, často vzájemně zcela protichůdných - a pak mu najednou, v určitej moment, přestane připadat, že ještě vůbec cokoliv cejtí. Zeď. Rozpad. Prach. Co je bez toho příběhu? Je bez něj vůbec? Jazykové subtilnosti textu navzdory [nebo nakonec možná právě pro ni] se mnou některé myšlenky a/nebo způsoby jejich vyjádření velmi rezonovaly: "Říkáš 'Můžeme být spolu, ale jen na chvilku, nikdo se o tom nesmí dozvědět, ale na chvilku můžeme.' A taky 'Budeme spolu už navždy, navždy tě budu milovat.' A ještě 'Nečekal jsem, že budeš umět tak pěkně líbat!'" (str. 33) "'Já ti rozumím', řekneš, líbáš mě jako ryby vnitřek konzervy, celý jsi ve mně namačkaný. Nikdo mě nehledá a ty celou dobu říkáš 'já vím, jak ti je'" (str. 46). "Lžu, abych nic nerozbila." (str. 56) "Z mého dětského pokoje se nedá jít za nikým jiným než za tebou (...)" (str. 71). "(...) ty červené koberce, po kterých všude vcházejí, si musí předem sami natáhnout (...)" (str. 127). "Vtipné je jen to, co je zároveň pravda (...)" (str. 151). Moc se mi líbilo typografické zpracování knihy. -- Roky procházím nekonečně působící spirálou střídavého zavrhování sebe a oné osoby v pedagogickém postavení. Proto pro mě bylo zvlášť pozoruhodný moci "zvenku" nahlídnout něco, co jsem sama zažila, co znám teoreticky, ale až teď - skrze užívání konkrétních výrazů a strategií - už neváhám nazvat groomerskou šablonou: >> Děsně mě zajímáš se všema svýma daily issues - rozumím ti právě proto, že tě nikdo jinej neposlouchá. Nejvíc mě zajímáš, když jsi nahá. A nebreč, šmankote, hlavně, prosím tě, nebreč. Však se nic neděje, ne? A hlavně nenápadně. Jinak je konec. Tvůj. Ale kdyby byl náhodou můj, tebe to skončí taky. Prosím tě, už mě nech. Už nemůžu. Radši si najdi někoho svýho věku. ...ale stejně se máme rádx, že jo?! << A z toho mi teda není nijak valno. -- Notně hlouběji se mě na rovině emoční i stylistické dotkla "Má temná Vanessa" od Kate Elizabeth Russell, jíž jsem se cítila opravdu viděná - a přečtením se kniha stala mou důležitou součástí. Nepochybuju ale, že Tereza se stane důležitou součástí příběhů zase dalších přeživších. A to je dobře. Promluva člověka může osvobodit - a tím napomoci osvobodit i druhé. -- Myslívala jsem si kdysi, že jsem jedna jediná - že takové "knižní" věci se přece reálně nedějou. Bohužel mám čím dál silnější pocit, že nás s podobnou zkušeností nejsou "desítky, ale stovky (a na světě tisíce). Současně mám bytostnou potřebu vymezit se vůči zařazení díla pod DK' štítky "zakázaná LÁSKA" a "age-gap ROMANTIKA". Jsou to právě tyto společenské narativy, které (spolu s nulovým legislativním rámováním problematiky) umožňují, aby se obdobné zraňující příběhy odehrávaly.... celý text