Akana přečtené 782

Drahý život 2014, Alice Munro

Nečekejte žádné šokující pointy, Munroová pracuje s jemnými nuancemi, náznaky, podpovrchovým napětím, nedořečeností. Jednoduše pozoruje a vypráví, aniž by čtenáře vodila za ručičku k jednoznačnému "poučení". Přiznám se, že na mě je té všednodennosti a nevzrušivosti možná až příliš, podstatně víc mě berou povídkáři typu Raymonda Carvera nebo Huberta Selbyho. Pravda, ti bývají často podobně nedoslovní, ale pro mě čímsi podstatně atraktivnější. Nicméně i povídky Alice Munroové mají svoje hůře rozpoznatelné ale nepopiratelné kouzlo.... celý text

Achilleova píseň 2014, Madeline Miller

Ne přímo strhující ale určitě poutavé převyprávění homérského příběhu o Achilleovi z pohledu jeho věrného druha a milence Patrokla. Íliadu jsem četl už před drahnými lety, takže si přesně nevzpomínám, jestli je homosexuální vztah těch dvou naznačený už v originále, ale i kdyby ne, do prostředí antického Řecka to přirozeně zapadá. Fajn počtení, i když žádný hluboký vryp do duše se nekoná.... celý text

Zenová mysl, mysl začátečníka 2005, Šunrjú Suzuki (p)

Kolem zen-buddhismu čas od času jen tak zvědavě zakroužím. Ze všech duchovních nauk, o kterých vím, je mi zdaleka nejsympatičtější, ale popravdě jsem se nikdy nedostal ani za druhou fázi Deseti obrazů krocení býka, tedy za nalezení stop. Můj vztah se zenem zůstává setrvale spíš platonický a tato kniha na tom bohužel nic nezmění. Forma jednotlivých mistrových promluv k žákům mi úplně nesedla, vedla k častému opakování již řečeného (ne, že by opakování nebylo matkou víme čeho a v tomto případě obzvlášť) a způsob výkladu celkově jen těžko udržoval mojí pozornost. Já vím, že problém je s největší pravděpodobností na mé straně. Přitom jsou mi protivné různé ty příručky typu "meditujte cestou do práce", naředěné pro potřebu věčně zaneprázdněných štvanců všedního dne, ale obávám se, jestli nakonec mezi ně nepatřím taky. Příště třeba zkusím nějakou sbírku kóanů. Co to udělá.... celý text

Amazonie a řeky příběhů 2014, Vladimír Plešinger

Nenáročné rozšíření vědomostních obzorů. Solidně odvyprávěné příběhy dobrodruhů, cestovatelů a badatelů spojených s Amazonií. Fascinující je především osud neskutečného raubíře Lopeho de Aguirreho, proslavený Herzogovým filmem Aguirre, hněv Boží (velkým překvapením pro mě byla informace, že stejnou látku zpracoval i můj oblíbený Carlos Saura), ale i do dvou kapitol rozvedené vyprávění o Percym Fawcettovi, postavě, o níž jsem do té doby nevěděl skoro nic. Přitom je to skutečný cestovatelský velikán a taky velmi zajímavá, rozporuplná osobnost. I jeho život se nedávno dočkal vcelku zdařilého, i když svého hrdinu zřejmě dost přikrášlujícího, filmového zpracování.... celý text

Plochozemě 2013, Edwin A. Abbott

Kdo si čas od času rád počte v knihách o kosmologii, kvantové fyzice, časoprostoru a podobně, asi dříve či později na odkaz k téhle knize narazí. Je pozoruhodné, jak málo tenhle "román mnoha rozměrů" za těch víc jak sto třicet let zestárl. Jak málo se za tu dobu změnila naše schopnost představit si nepředstavitelné. Pravda, první část je spíš satirou na tehdejší (ale zčásti určitě i současné) společenské předsudky, ta druhá, zajímavější, jde víc po matematicko-fyzikální stránce příběhu. Těžko existuje názornější a taky zábavnější vysvětlení, proč si nedokážeme představit čtvrtý nebo jakýkoli další rozměr ("Nahoru, ne na sever") a proč tyto nejsou o nic méně pravděpodobné než rozměry, co důvěrně známe. Kolikrát se z toho člověku až točí hlava, ale všechno je to podané srozumitelně, s vtipem a dalekým přesahem za hranice matematiky a fyziky.... celý text

Krev a mlíko 2013, Mo Jen (p)

Velké dějiny na malém dvorečku. Tenhle románový kolos nabízí fascinující průlet čínským dvacátým stoletím od japonské okupace přes občanskou válku, Velký skok a Kulturní revoluci až po polokapitalistická osmdesátá léta, to všechno z perspektivy zapadlé vesnické končiny a jejích obyvatel. Defiluje tu před námi nepřeberné množství plnokrevných a často velmi svérázných postav v čele s hlavním hrdinou, který skutečně (jak napsal už někdo přede mnou) může připomenout Oskara Matzeratha z Plechového bubínku. Vyprávění je to košaté, syrové a zároveň poetické, v detailech často až brutální a nechutné, ale díky autorově neúprosnému smyslu pro humor jde spíš o grotesku než tragédii. Vliv magického realismu je evidentní, ale čínské reálie a mentalita ho přetváří do osobité, životem kypící společenské fresky. Typ knihy, po jejíž dočtení si oddechnu, že už je to za mnou, ale nelituju jediné stránky.... celý text

To je hezký, ne? 2007, Vlastimil Třešňák

Třešňákův vyprávěcí styl, který jsem si tak oblíbil v jeho románech a povídkách, proniká i do tohoto rozhovoru. Schopnost pár slovy, svéráznou zkratkou postihnout jádro věci, záliba ve zdánlivě nepodstatných historkách, kterými ale dokáže vyhmátnout něco podstatného a vzácného, nějakou tu hrabalovskou "perličku na dně". Ono to není zvlášť veselé čtení, je znát, že se Třešňák v dnešní době necítí o moc pohodlněji než v dobách výslechů StB (to se koneckonců odráží i na jeho posledních deskách) a pomalu už i ztrácí potřebu dávat svému znechucení průchod. Přesto výsledný dojem není pesimistický, spíš hořkosladký. Celé to povídání je jako svetr na holé kůži. Kouše ale hřeje.... celý text

Dějiny Latinské Ameriky 2015, Jan Klíma

Platí prakticky to samé co o Dějinách Afriky od stejného autora. Kniha je hutným souhrnem informací o dějinách regionu, ideálním k odstartování hloubkovějšího zájmu, ale k souvislému, lineárnímu čtení příliš vhodná není a ani být nemá. Historie určitého státu je rozdělená do časových úseků, které jsou od sebe vzdálené několik desítek stran, takže čtenář se v takovém případě musí neustále vracet k připomenutí si předchozích událostí. Nicméně i tak se to dá. Cílem knihy není v tomto případě čtenářovo pohodlí, ale informační injekce, z níž v člověku aspoň něco uvízne. A po této stránce hlásím splněno, spokojenost.... celý text

Erik 1996, Terry Pratchett

Příjemná jednohubka. Když je člověk namlsaný vrcholnými kusy jako Soudné sestry nebo Stráže! Stráže!, může být z Erika malinko zklamaný. Ale předpokládám, že i sám Pratchett tenhle příběh bral jako nádech před dalším arcidílem. Vlastně tomu nechybí nic než pár stránek navíc a tím pádem trochu košatější děj. Peklo založené na byrokratické akurátnosti bylo ovšem lahůdkové.... celý text

Očista 2010, Sofi Oksanen

Od první stránky je jasné, že takhle vypráví mistr. Sofi Oksanen má mimořádný cit pro míru jak ve vyjadřování tak v dramatické stavbě. Řekne jen to, co je nutné a řekne to působivě a v pravý čas. Skvěle rozvržená kompozice střídajících se časových rovin stupňuje napětí a postupně odhaluje (a někdy jen poodhaluje) tajemství z minulosti obou generačně vzdálených hrdinek. Ty užírá především pocit hanby pramenící z ponížení, kterému byly obě v určitou chvíli vystaveny. To je ze začátku rozděluje, když na sebe hledí skrz bariéru nedůvěry a podezírání, ale nakonec je společně sdílený stud zatlačí na stejnou stranu barikády v nekončícím dějinném konfliktu, kde ženy stojí s holýma rukama proti zvůli mužů v těžkých botách. To zní možná feministicky ale není. Sofi Oksanen nevidí černobíle, její hrdinky nejsou bez poskvrny, především Aliide ne. Jde o to se té zvůli vzepřít a díky tomu čelit i svým vlastním selháním.... celý text

Evoluce boha 2011, Robert Wright

Na Evoluci boha je pozoruhodné, že i když je autor v podstatě materialista, vědec, v tomto případě evoluční psycholog,jedná se vlastně o obhajobu náboženství. Robert Wright narozdíl od Richarda Dawkinse přiznává náboženské víře užitečnost pro vývoj lidské společnosti a to i v současnosti, kdy se zdá, že právě věroučné rozpory jsou jednou z největších hrozeb pro naše přežití. Podle Wrighta ovšem mají síly stojící za evolucí náboženského myšlení potenciál změnit tyto rozpory v soulad, ačkoli není vůbec jisté, že k takovému obratu skutečně dojde. Autor ovšem rozhodně nenadbíhá věřícím kteréhokoli vyznání. Myslím, že naprostá většina z nich bude jeho knihou (pokud ji vůbec přečte) znechucená stejně jako Dawkinsovým Božím bludem. Wright ani náhodou nevěří žádnému z tradičních dogmat nebo představ a neváhá je břitce ironickými poznámkami zesměšňovat (díky tomu dokáže být kniha i velmi zábavná – tedy pro ateistu). Tvrdí pouze, že vývoj náboženského uvažování směřuje přes různé výkyvy k rozšiřování našich schopností tolerance a díky tomu je dokonce MOŽNÉ za ním spatřovat jakýsi vyšší „plán“. A tohle zase asi nebude vonět ateistům. Já osobně se asi přikláním spíš k Dawkinsově pohledu, ačkoli nesouhlasím s jeho názorem, že náboženství je jen bezcenný nebo dokonce po všech stránkách škodlivý úlet kulturní evoluce. V tom jsem zajedno s Wrightem: tyhle sklony v sobě máme zakódované přírodním výběrem z určitých důvodů a skutečnost, že nás náboženství provází prakticky po celou dobu vývoje lidstva, je výmluvná. Něco v nás ho zkrátka potřebuje. Na druhou stranu se Wrightovi nepodařilo mě přesvědčit třeba o tom, že existuje nějaký mravní řád přesahující lidskou společnost. Nicméně jinak je jeho argumentace velmi přesvědčivá, i když je někdy náročné ji sledovat. Ovšem díky zmíněné schopnosti zasáhnout v pravou chvíli sarkastickým šlehem není jeho Evoluce boha nijak suchopárným čtením.... celý text

1Q84: Kniha 1 a 2 2012, Haruki Murakami

Jak se dá od Murakamiho čekat, otázek nakonec zanechává víc než odpovědí. Se čtenářem opět hraje rafinovanou hru na pomezí reality a fantazie, mísí detailní popisy i tajemné náznaky. Na konci zbývá spousta nedořečeného (uvidím, co prozradí třetí díl) a i většina vedlejších postav zůstává obestřená tajemstvím: Fukaeri, Ušikawa, stará paní, profesor Ebisuno, Tamaru, u všech jako by autor schválně něco zamlčoval a nechával spoustu prostoru pro čtenářovu představivost. Hlavní hrdinové Aomame i Tengo se každý po svém snaží vzít svůj život, přidušený stínem dětských traumat, do vlastních rukou, dát mu jiný směr, snad tím, že najdou cestu jeden k druhému. Jenže jsou tady Little People – skoro lynchovský motiv jakési nadreálné síly stojící mimo lidské morální kategorie. Narušitelé i strážci rovnováhy ve světě, jejichž negativní role v příběhu je jen zdánlivá. Podobně jako v Kafkovi na pobřeží se příběh odvíjí ve dvou paralelních liniích, které k sobě Murakami přibližuje s přesně vypočítanou dynamikou, pomocí stupňujících se náznaků, přesně tak, aby čtenáře, kterým by mohlo vadit místy pomalejší tempo vyprávění, udržel na háčku. Na mě to fungovalo stoprocentně.... celý text

Templáři. Fakta a mýty 2011, Michael Haag

Trochu moc letem světem. Autor se hodně věnuje historii Jeruzaléma, křížových výprav, následně konspiračním teoriím, svobodným zednářům a v závěru místopisu (Michael Haag píše mimo jiné i bedekry), románům a filmům inspirovaným templáři a mýty o nich, ale o fungování a historii řádu samotného moc detailů neposkytne. Sdílnější je pouze když dojde na vylíčení likvidačního procesu v letech 1307-1314. Samozřejmě oceňuju, že celou tu záplavu záhadologických nesmyslů uvádí nekompromisně na pravou míru. To je vlastně, jak se zdá, hlavním cílem knihy. Ale jinak klouže dost po povrchu a když je člověk ještě namlsaný takovým informačním kolosem jakým jsou Tyermanovy Svaté války, tak tenhle populární souhrn nemá moc šanci zaujmout.... celý text

Paměť mojí babičce 2002, Petra Hůlová

Sám pochopitelně těžko posoudím nakolik je autorčino vcítění se do mongolské mentality věrohodné, na mě ale působí neuvěřitelně autenticky. Tím mi román trochu připomněl skvělou Frištu od Petry Procházkové. Pět žen-vypravěček, pět různých úhlů pohledu, z nichž se postupně skládá mnohotvárný příběh jedné mongolské rodiny. V něm dochází ke střetům generačním, kulturním (venkov versus město) ale i čistě charakterovým. Nic není černobílé, pro každou z hrdinek lze najít pochopení. Jedna ctí tradici a rodové kořeny, jiná se jim snaží uniknout do víru civilizace, další se bezprizorně zmítá mezi tím. Po formální stránce mimořádně vytříbený debut, i když výraznější rozlišení jazykových prostředků u jednotlivých vypravěček (všechny mluví podobným hovorovým stylem) by nebylo na škodu. A za pozornost určitě stojí i zručnost, s jakou Petra Hůlová protkala text spoustou mongolských výrazů, tak nenásilně, že jejich význam není vůbec třeba nikde dohledávat.... celý text

Královi psi 2013, Martin Jensen

Celkem obyčejná historická detektivka. Nabízí sice pro mě lákavé prostředí raně středověké Anglie, ale zdá se mi, že do něho Jensen roubuje klasické detektivní pátrání trochu křečovitě. Způsob vyprávění občas docela vtipný a svěží, jindy spíš kostrbatý, celkově nic strhujícího. K přečtení dalších příběhů série mě to nezlákalo.... celý text

Svět, který skončil včera: Co se můžeme naučit od tradičních společností? 2014, Jared Diamond

Na osobních zkušenostech založené srovnání života "primitivních" společností s tou naší plus pár doporučení, v čem bychom se mohli od těch prvních inspirovat (a také v čem raději ne). Nic suchého, kniha je to velmi čtivá, snad proto, že Jared Diamond není profesionální etnolog (věnuje se fyziologii, geografii, ekologii a dalším vědám) a tak se neutápí v odborných termínech. Zajímavá je mimo jiné pasáž o nepřenosných chorobách (cukrovka, hypertenze). Autor v ní správně poukazuje na skutečnost, že způsob života, na jaký jsme zvyklí, tedy ten takzvaně "civilizovaný" je z biologického hlediska vlastně nenormální. Člověk žil mnohem delší dobu stylem lovců-sběračů a pro něj bylo taky jeho tělo "navrženo". Další důkaz toho, že přírodní výběr je sice nekonečně vynalézavý, ale nevidí za roh: vybavil náš organismus mechanismy, které nám pomohly adaptovat se v určitém prostředí, jenže my se nakonec adaptovali tak úspěšně, že jsme ono prostředí radikálně přetvořili a tělesné pochody, které nám původně byly prospěšné, se s novým způsobem života staly škodlivými. Ale v Diamondově knize je samozřejmě podnětných myšlenek celá řada, třeba ty, které se týkají naší přehnaně úzkostlivé výchovy dětí nebo o tom, že počet obětí válečných konfliktů je relativní ukazatel.... celý text

Žítkovské bohyně 2012, Kateřina Tučková

Moje očekávání byla vrchovatě naplněna a Žítkovské bohyně stavím o třídu výš než Gertu Schnirch. U ní jakoby Tučková ještě trochu opatrně hledala svůj výraz, příběhový mnohostěn z podhůří Bílých Karpat už ale rozjela bravurně a ve velkém stylu. Začlenění "autentických" dokumentů do vyprávění má skvělý dramatický efekt a to, že čtenář netuší které z nich jsou upravené a do jaké míry, ho ještě prohlubuje. Všechna ocenění i prodeje jsou naprosto zasloužené.... celý text

Nikdykde (komiks) 2008, Mike Carey

Neil Gaiman je pojem, se kterým jsem se musel dřív nebo později potkat. Zvolit pro první schůzku Nikdykde byl zřejmě dobrý tah, ale možná jsem měl dát přednost románové podobě. Ne, že by ta komiksová nestála za nic, ale přeci jen jsem čekal, že mě víc vtáhne. Nějak se jí nedaří vyvolat ve mně nějakou specifickou náladu a taky kresba mi sem tam přijde odbytá. Gaimanův Podlondýn je fascinující místo, kde je možné prakticky cokoliv a zároveň má svůj vlastní, těžko postižitelný řád a logiku. Autoři komiksu ho zjevně milují, ale jejich převod do grafické podoby pro mě není bez rezerv.... celý text

Snídaně o půlnoci 2013, Louis Armand

Dovedu si představit, že kdybych četl Snídani o půlnoci v první půlce devadesátek, možná bych z ní měl oči navrch hlavy podobně jako tehdy z Topolovy Sestry nebo Caveovy Oslice. Dneska už mi ale tenhle syrový, halucinogenní styl vyprávění osrdí tolik netrhá. Je znát, že autor je doma v poezii, jeho imaginace je obdivuhodná a jsou tu nepochybně působivé pasáže. Ale jak říkám: jako čtenář jsem už trochu jinde.... celý text

Jacob se odhodlá milovat 2013, Catalin Dorian Florescu

Drsná doba a drsné kraje rodí drsné, sukovité charaktery. Ale řečeno s Načevou: "Každej si hledá svý, kam sebe vrazit" a urvat si svůj kousek štěstí. Líbilo se mi střídání časových rovin, které dělalo obrázek lotrinské komunity komplexnější. A kromě toho nám Florescu názorně ukazuje, že migrace, dobrovolná nebo násilná, je jev, který tu s námi byl odjakživa.... celý text