ziriant komentáře u knih

Příjemná knížečka, která mi provoněla a ještě zintenzivnila první pořádný závan jara na konci letošní zimy. Škoda jen, že je ten konec tak useknutý.

31.03.2021

Sylvia Plath pro mě mnohé znamená. Poezii miluju. Ale tahle kniha pro mě představuje tedy naprostý úlet někam, kde to nechápu, kde se mi to nelíbí a kde mě to ukrutně nebaví. Bohužel.

Tak tohle nebylo snadné čtení. Knihu jsem louskala nějakých 5 měsíců, i když louskání není asi vhodné slovo. Povídky jsem četla s chutí, alespoň většinu z nich, jen jsem se do každé natolik ponořila, že se jich prostě nedalo přečíst více naráz, a také trvalo, než jsem se opět naladila na onu místy melancholickou, ale místy spíše až krutou a drásavou notu. Přestože mi ne vždy příběh sedl nebo se mi nezdál dostatečně ukončen či rozvinut, knihu bych jistě dála doporučila, jelikož nám odhaluje, v jak krásném světě vlastně (tady a teď) žijeme.

07.03.2021

Tohle prostě můžu. Sice ne všechny povídky měly takovou dravost, která by do mě náležitě vnikla, ale atmosféra parádní.

1 12.02.2021

Upřímně, z této knihy mám zamotanou hlavu, takže nejspíš i můj komentář bude vypadat mozaikovitě. Při čtení se ve mně dmuly pocity jako odpor, nepochopení, údiv, nezájem i souhlas. Kniha jako celek na mě působí smutným dojmem, že jestli to takto má na světě, a zvláště tedy mezi muži a ženami, chodit, tak v takovém světě žít nechci. Také jsem si říkala, že kdyby měl můj manžel jednat, myslet a cítit v souladu s uvedenou "metodikou", nebyl by mým manželem dlouho, jelikož bychom si brzy přestali rozumět. Pak je tu ovšem druhý pohled na věc, možnost, a to, že nejsem "správná/typická" žena. Kniha mi v tomto pomohla trochu více pochopit jednání některých kamarádek nebo kolegyň v práci - což ovšem neznamená, že mi to stejně přijde mnohdy proti logice a že mě to nebude štvát i nadále :D Některé věci jsou tedy nepochybně k zamyšlení, ale rozhodně bych tuto knihu nedoporučila nikomu, s kým chci mít co dočinění (myslím muže i ženy), v případě, že by ji brali jako pravdu, kterou je třeba se řídit. Jako podnět k zamyšlení a diskuzi - proč ne.

5 12.02.2021

Co dělá knihu dobrou knihou? Jednak kniha sama, druhak okamžik, v němž se nám kniha dostane do rukou. Za mě ani jedna podmínka nebyla zcela naplněna, na druhou stranu musím říci, že ještě pár let (možná měsíců) zpět bych knihu nejspíš ohodnotila jako brak. Nyní mi jistě sedla více; ovšem to nemá co dělat s formou a provedením, které které by dle mého mohly být logičtěji strukturované, propracovanější, lépe vyjádřené. A dále možná i více podložené. Na druhou stranu je jasné, že je to hodně o vkusu a o tom, čemu člověk zrovna věří. Já někde věřila, jinde ne. Celkově bych ale knihu nezavrhovala, jelikož mi přeci jen něco přinesla. A kdoví, zda se k ní někdy ještě nevrátím...

1 09.02.2021

První část, ta "předrakovinná" mě opravdu vtáhla, pak nastal zlom a druhá část, zjednodušeně řečeno "procitnutí", "osvícení". I druhá část byla podána zajímavě, ale chyběla mi větší vzájemná propojenost, vyvození důsledků první části, návrat ke kořenům v části druhé. Text se mi v tomto ohledu nezdál zcela koherentní, kompaktní. Přesto mě mile překvapil tón knihy, nevnucování se, nesměřování k jediné pravé cestě; jen takové milé pokynutí, poplácání po zádech a ujištění, že se nemusíme bát a ať směle vykročíme na cestu, kterou nám život otevírá a z níž na nás vane "to pravé ořechové". K prozření si ovšem musíme dojít každý sám, ať nám říká kdo chce co chce. Z tohoto pohledu se dá prožitek blízké smrti považovat za dar, jelikož co jiného nás může takto "nakopnout" do života? Věřím, že k tomu prozření nebo aspoň k pozitivní změně v životě, se dá dojít mnoha cestami, většinou však také přes mnoho oklik a slepých cest... A v mnohém s autorkou souzním. Často, když se tak rozhlížím po lidech kolem sebe, mám chuť s každým z nich zatřást, aby se už proboha probudil z těch malicherných strastí, kterými se zabývá, a uvědomil si, jak je na světě krásně. Všichni tohle "zatřesení" čas od času potřebujeme. Proto si přejme, ať nám jej někdo či něco dopřeje vždy, když bude zrovna potřeba.

6 07.02.2021

Knihu jsem četla na dvakrát, půlku někdy před třemi lety, zbytek nyní. Ale dojem z povídek podobný. Nápady nebyly zlé, ale zpracování mi moc nesedlo. A čekala bych trochu údernější závěry.

1 05.02.2021

Věřím v to, že kniha ke mě přišla přesně v době, kdy jsem ji potřebovala. Takže děkuji paní autorce i sousedské knihovničce, která mi knihu "vydala" :-)

24.01.2021

Autor pro mě představuje jeden z nejzajímavějších objevů za poslední roky. Proto jsem se na tuto knihu moc těšila. Což se shoduje s většinou komentujících přede mnou a shodovat se bude i můj názor na knihu. Zklamaná úplně nejsem, spíše mi to přijde prostě jako střelba mimo. Dobrý pokus, ale nevyšel. Zezačátku čtení jsem měla tendenci myšlenkově se šťourat v tom, nakolik je daný děj reálný obecně nebo alespoň "reálný" ve sci-fi světě. Pak se mi podařilo se od těchto pocitů oprostit a tak jsem si mohla zbytek knihy docela užít. V životě jsem nečetla něco tak přitaženého za vlasy :D Neříkám to v negativním znění, spíše je to takové upozornění, že tak to čtenář asi musí brát a nečekat od knihy to samé co např. od Vzpomínky na Zemi.

5 21.01.2021

Tíživá kniha, hlavně proto, že je natolik reálná. Troufám si říci, že každý v ní můžeme ucítit závan, ozvěnu vlastního rodinného života, ať už v podobně tragickém životním osudu, nebo spíše v jemných nuancích vztahů jednotlivých členů rodiny. Čtivě napsáno, zcela jsem to zhltla. Na druhou stranu nemohu říci, že bych měla chuť se ke knize brzy vracet - že by mě až tak zaujala (což u opravdu dobrých knih tuto chuť mám).

8 15.01.2021

Klasicky příjemný Asimov, který se čte sám. Chtěla bych zdůraznit, že se mi zde líbí ta myšlenka nečinit svět, život, skutečnost příliš dokonalými, jelikož se pak vytrácí efekt poučení se z vlastních chyb a vážení si toho, co máme.

1 13.01.2021

Jsem opravdu ráda, že jsem se k autorovi dostala, jelikož českou tvorbu příliš nevyhledávám. U pana Šindelky si ale říkám s každou další knihou "to je ono". Chyba má v sobě spoustu zvláštností, na které si jako čtenář potrpím. Perfektní metaforické dění, snovost, krása obratů čistě slovních, obrazových i dramatických, tajemno. Příběh není prvoplánový, není ani lehce pochopitelný, spíše mi to přijde jakoby "rozjeté" do všech stran, možná až trošičku příliš (na můj vkus). Čtení jsem si užila a jsem si jistá, že nikoli naposledy, a jsem si také jistá, že napodruhé to bude jako číst jinou knihu, jelikož ve mně příběh zakoření hlouběji.

5 10.01.2021

Knihu jsem měla doma již drahnou dobu, než jsem se k ní dostala. Na pár prvních otevření je dojem dobrý, ilustrace zaujmou. Ale nyní, po opravdovém přečtení, se mi to zdá spíše jako rozpracovaná seminárka. Především struktura knihy (co se týče kapitol i samotného textu) se mi úplně nezdá, dalo by se to dle mě členit lépe (i když je to jistě věc názoru). Velmi zde také chybí přesné popisy obrázků. A co mě nejvíc dostalo, tak závěr, jelikož ten vlastně žádný není: čtenář otočí list a hledá pokračování textu, případně tedy nějaký souhrn, zakončení, citát, báseň, cokoli. Ale konec knihy prostě chybí.

1 21.12.2020

Knihu jsem dostala před 20 lety k Vánocům, tehdy mi bylo stejně jako Harrymu v knize, což plus minus odpovídalo i při čtení dalších dílů a považuju to za velký bonus k prožití celého příběhu se všemi jeho nuancemi. Když se jednou za pár let rozhodnu přečíst si celou sérii znovu, je to pro mě jako výlet do lázní s těmi nejlepšími procedurami, které zaručeně pomohou na jakoukoli bolístku. Tedy, vzhůru opět do lázní... :-)

Touto knihou mi již kdysi Turgeněv přilnul k srdci, tak jsem ráda, že se mi opět dostala do rukou. Musím si na pana autora počíhat i v jiných vodách...

1 03.12.2020

Člověk musí k určitým věcem dozrát, nejen hlavou a tělem, ale i situací, do níž ho život hodí (a plav!). Už zde bych mohla souhlasit s panem Vojáčkem, jelikož jeho kniha ke mě přišla nenásilným způsobem přesně ve chvíli, kdy jsem již vykročila podobným směrem, a tak mě jen utvrdila v tom, že je to v pořádku. Nikdy jsem neměla ráda motivační, seberozvojové knihy či publikace s podobným ražením. Žila jsem vždy hlavně hlavou, pragmaticky, vědecky, nebo jsem si to aspoň myslela. Poslední dobou ovšem pozoruji, že "srdce" již dávno mluvilo jinak a že to bylo zcela hmatatelné. Proč jsem neposlechla? Ovšem někdy trvá dlouho, než se nám otevřou oči. Knize i panu autorovi tedy mohu velmi poděkovat a také osudu, velké paní Náhodě, že mi je připletla do cesty. Ale zpět ke knize jakožto literárnímu dílu - velmi se mi líbí to pojetí. Jelikož nemusím s autorem ve všem souhlasit a přeci cítím tu rezonanci, neboť text nic nevnucuje, nepřesvědčuje. Spíše jen ukazuje směr tomu, kdo se zeptá na cestu. Z hlediska formálního také nemám větší problém; kniha je čtivá, jen bych doporučila trochu lépe strukturovat - chvíli jde jakoby o rozhovor, chvíli o jakýsi monolog, občas trochu zvláštní přecházení z tématu do tématu. Pokud jde o námět, líbí se mi ten výběr stylů, ukázky a odbočky k jiným směrům/filosofiím apod. Ten antidogmatismus. Budu se těšit na další díl. Jinak věřím, že se najde dost lidí, kteří knihu odsoudí (pokud se k ní vůbec dostanou). A odsoudí ji s tím, že jde buď o šarlatánství nebo naopak o známé pravdy a nic nového (nebo možná od každého něco). Těmto lidem se nedivím. Také bych nejspíš před pár lety reagovala takto. Nyní ale cítím, že tento přístup potřebuju, a čím dál více vnímám i v okolí, že se v tomto ohledu svět řítí do záhuby. Kéž bychom časem všichni z nás dospěli do bodu, kdy se o tuto problematiku budeme aspoň trochu zajímat a uznáme ji jako hodnou naší pozornosti a nejlépe i aplikace ve vlastním životě. Buďte zdrávi :-)

4 28.11.2020

Někdy se mi po dočtení knihy stává, že jen zůstanu zírat na poslední stránku a říkám si "Tak to bylo... zvláštní." A vlastně k tomu ani slova nemám, jde mi z toho hlava kolem. Jednoznačně jde o mimořádný počin co se originálního pohledu i zpracování týče. Po chuti mi to bylo jen částečně, ale jistě se ke knize v budoucnu vrátím a zkusím se do ní více zažrat.

5 25.11.2020

Krásný zvukomalebný název, v němž cítím útulný šustot knih. A neotřelá kniha, s poměrně všedním příběhem nevšedních postav a žijícími kulisami. Ráda jsem četla, jistě ne naposledy.

1 21.11.2020

Když čtu Nabokova, připadám si vždy jako v tranzu, je to přesně ono "požehnané chvění", abych citovala samotného autora:
"Tehdy jsem ještě nevěděl (jak moc dobře vím teď), co si s takovými věcmi počít - jak se jich zbavit, jak je přetvořit v něco, co se dá předat čtenáři tištěným písmem, ať se on srovná s požehnaným chvěním - (...)"
Nabokov je pro mě mistr literární hypnózy, prožívám každé jeho slovo, každou metaforu, každé přirovnání a slovní obrat, každou představu. Umí více než kdo jiný předat zážitek. A myslím, že jsem přesně ten typ čtenáře, který je pro jeho knihy vhodným přijímačem - aniž bych se chtěla jakkoli chválit, jelikož zde nejde o kompliment směrem ke mně, ale směrem k jeho textům, a já mohu být jen ráda za toto spojení, které je mi požehnáním.

4 11.11.2020