zazvorek komentáře u knih
Oldřich Janota je na české scéně zjev. Myšleno v dobrém. Stejně jako jeho texty, ani jeho hudba není pro každého, ale má v sobě myslím něco, co při správném naladění dokáže zasáhnout pořádně hluboko. Jako by viděl někam dál než my ostatní.
Knížka není svým zpracováním nijak výjimečná, zahrnuje skutečně jen a pouze Janotovy texty bez dalšího komentáře či ilustrací, ale je skvělé, že je vůbec šíří do světa.
Bála jsem se, že to budou nějaká esoterická moudra, a ona je to jakási učebnice biologie plná něhy a lásky k lesu. Navíc psaná krásně srozumitelně a vtipně (solární obžerstvi zařazuju do slovníku!). Už tu asi padlo mockrát, že vám to úplně změní pohled na stromy. Nepřestanu si kvůli tomu kupovat knížky nebo dřevěný nábytek, ale mám ty zelenáče ve veliké úctě a ani mě nenapadne jim cíleně ubližovat. Kéž by aspoň část z toho dokázali takhle poutavě předat učitelé biologie svým žákům... Skvělé, čtivé, poučné.
Sympatická ekofilozofická výzva k tomu, aby v sobě děti tak trochu anarchisticky probudily život. A taky kniha o tom, proč je městská divočina lepší než národní park, proč je kohoutek s vodou lepší než vybavené hřiště a proč nám škodí neustálé hodnocení veškerého našeho konání. Kéž by si to děcka vzala k srdci a začala "dělat bordel".
Myslela jsem si, že jsem cílovka, ale nějak se to ke mně nedokázalo dostat blíž. Navzdory tématu a jistě i záměru autora se mi zdálo, že jen tak klouže po povrchu a stokrát variuje prohlášení, že ticho je dnes luxus a že ho neumíme najít, ale máme hledat.
Velmi vtipné skřítčí čtení zaujme úplné prtě i dospělého. V poslední době se roztrhl pytel s polskými obrázkovými knihami a rozhodně to stojí za to!
Série knížek Roční období + Noc nemá konkurenci! Dcera si je prohlíží (bez vyjímky!) každý den už několik měsíců, naučila se díky nim spoustu nových slov a slovních spojení a mluví o nich i ze spaní. Kromě toho se u nich bavím i já, některé postavy jsou obzvlášť vtipné a hned tak se to neokouká. Knížek podobného typu je na trhu samozřejmě víc (třeba série Rok v lese/na venkově atd. je moc hezky udělaná), ale tohle mě vyloženě nadchlo.
Až jednou pochopím spletité dějiny Balkánu a Blízkého východu se všemi konflikty, kontrasty, brutalitou i krásou, příčinami i následky, kde je nakonec těžké dobrat se toho, kdo začal celý ten kolotoč "oko za oko, zub za zub", nechám si dát doktorát.
Můj obdiv k autorovi (i překladateli! ) se jen prohlubuje. Před lety mě uchvátil a notně pobavil latinskoamerickou trilogií, pak mě bezostyšně dojal Mandolínou a teď mi přivodil hluboký splín z toho, jak je lidské pokolení tragicky pitomé. Za to všechno mu patří velký dík...
Krkolomný překlad z angličtiny kazí dojem z jinak moc pěkně provedené publikace. Zajímavé recepty, krásné fotky.
Urban už mě zase baví.
Atmosféra mně blízkého, ale skutečně tak nějak umírajícího města, vzpomínky na dětství a dospívání, brutální vraždy, bublání z vřídla, Goethe chce svou Ulriku... to vše mi tu sedí, tohle autor vážně umí. Ale způsob, jakým se postavy dobíraly k rozuzlení detektivní zápletky, mě tedy fakt neohromil. A ten úplný závěr?!
Hlavně díky atmosféře města vyšší hodnocení, být to jinde, asi by šla jedna hvězda dolů.
Leden - únor, venku pár dní vánice, doprava kolabuje, D1 kolabuje, Boží Dar je odříznut od světa a při mínus 2 stupních "mrzneme". K tomu čtení o lidech, kteří se po celé generace potýkají s podmínkami pro bytí a žití rozhodně ne ideálními a navzdory jim si vytvořili úžasné tradice, příběhy a snad prožili i šťastný život.
Cenný nástin duchovního života různých inuitských společenstev, cennější ještě o to, že písně a spol. nejsou anonymní, ale doplněny portréty konkrétních lidí.
Přesně po 10 letech jsem se vrátila ke knize, o které jsem si pamatovala jen toliko: je tam hodně tmy a docela se mi líbila, v rámci Murakamiho tvorby tak nějak průměrně. Po druhém přečtení absolutně nechápu, jak se moje pocity z tohohle díla mohly tak ostudně smrsknout. Po všech stránkách úžasné. Tmy je tam ještě víc a z Města na mě padá hluboká tíseň jako z málokterého literárního obrazu.
Nejspíš to tak autor nezamýšlel, ale až na samotný závěr jsem se u toho potutelně smála. Brala jsem to jako zápisek zajímavého snu. Jen tři věci mi na tom ten úsměv sebraly - nejasný konec, novoluní a ovčí mužík. Zejména ta poslední postavička má pro Murakamiho zjevně nějaký význam, když se u něj neobjevuje poprvé.
Ilustrace krásné.
Tohle je těžké hodnotit. Chápu, že Urban už nechce být mysteriózní, ačkoliv přesně tohle se mi na něm líbilo a udělalo z něj mého milovaného autora. Změna je asi třeba. A píše pořád dobře, kniha se čte lehce, rychle ubíhá. Jenže ve mně nezanechala vůbec nic. Postavy byly trochu na pěst, prostředí korporátu a PR povrchní děs, příběh tuctový. Kdo ví, třeba záměrně, ale já radši něco, na co hned druhý den poté nezapomenu...
Člověku je nesmírně smutno z toho, jak tahle citlivá, vnímavá, melancholická a talentovaná duše zůstala ve své době osamělá a nepochopená.
Jestli je někde v tom hvězdném nočním nebi třeba nad Rhonou, chce se věřit, že odtud vidí všechny ty deštníky, hrnky, trička a kdoví co všechno s náměty jeho obrazů... Těch, které mu nikdy nevydělaly ani na živobytí.
Výborně zpracovaná historie lednického zámku coby nadmíru zajímavého šlechtického sídla. Škoda, že si ji nečtou také tamní průvodci - brigádníci (pokud ano, rozhodně to v nich nezanechává žádné stopy). Ke konírnám a parku je možné informace doplnit ještě návštěvou expozice v nově rekonstruovaném "zámku koní"; s knihou se výborně doplňují.
Já už ani nevím, co víc by se na knize dalo vychválit.
Starší komentáře jsou zcela oprávněnou ódou na úžasnou mozaiku lidských osudů trefně ilustrovanou Šibíkovými fotografiemi. Tohle se fakt povedlo.
A až bude nejhůř, už vím, že se mám vyspat ve skříni.
Překrásná kniha odhalující básníkovu duši textem i obrazem. A zhudebněný výběr od Transitus Irregularis je opravdu milé překvapení!
Tak krátký a tak silný příběh.
Nic jsem od toho nečekala, ale nakonec jsem v malém balení dostala tolik věcí, které mám ráda: mýty, ledové moře, Sibiř a její pozapomenutá etnika, lásku, moudrost, touhu po životě, hvězdy, smutek. A taky jsem při čtení vypila několik konvic čaje (Modrá myško, dej nám vody!).
Byla bych snad radši, kdybych tu knihu vůbec neotevřela. Jako vyjukané prvorodiče, kteří předtím nikdy nedrželi mimino v náručí, nás dokázala akorát vystresovat a potlačit intuitivní zacházení s vlastním dítětem. Místo citlivého zacházení se pak snažíte mrně naštelovat do krkolomných pozic, ve kterých - jak očekáváte - vám má zůstat spořádaně ležet (v ose, haha). Jako inspirace fajn, upozorňuje taky na různé nešvary, v tomhle směru cenné. Pro nejisté rodiče ale cesta do pekel :-)