ZajDa37 komentáře u knih

Není slova, které by tu knihu i jejího autora popsalo lépe než: geniální. Spousta spisovatelů popírala a obracela v prach ten slavný "americký sen", a na co potřeboval Dreiser skoro 800 stran, stačil F. Scott. Fitzgerald vměstnat do 150 stránek. A jsou to bravurní stránky a zničily, rozmetaly celý ten americký sen pomocí zeleného světla. Je škoda, že ta kniha skončila tak brzo, asi si přečtu Něžná je noc.

K této knize mne napadá spousta myšlenek, ale nejde mi je přepsat, nebo nějak vyjádřit. Ta kritika amerického snu, ukázka pokrytectví (Daisy), arogantnosti bohatých (Tom) nebo lhostejnost návštěvníků Gatsbyho večírků, to všechno vidím. Ale i přesto cítím, že tam ještě něco je. Ten jazz, ty večírky, zelené světlo, údolí prachu dává dohromady úžasnou knihu. Člověk nesmí ulpívat v minulosti, nedá se vrátit, ale přesto je do ní zatahován.

3 22.03.2016

Díky tomu, že bydlím na Moravě, tak mi nedělalo (až na pár výjimek) nářečí žádný problém, protože hromada lidí u nás tak ještě mluví. Teď k příběhu. Ten je dokonalý. Plyne přirozeně, nenuceně, na českou literaturu 19. století i celkem rychle. Opravdu bych chtěl vidět tu hru v divadle, jelikož nejde o to přečíst knihu, ale zažít ty pocity (zejména herecký výkon Maryšy po zavraždění Vávry).

3 02.01.2016

Ze začátku jsem se dost pomalu prokousával dějem, který se podle mne docela pomalu rozjížděl, ovšem tento pocit mě za chvíli opustil. Plně jsem se ponořil do psychologického ztvárnění Natašy, Andreje nebo Pierra Bezuchova. Všechny jejich životy nějak spojuje válka s Napoleonem a je jen na nich jak se s tím vyrovnají. Tolstoj mistrně vykreslil ruskou elitu, počátku 19. století, i to jak se změní pod tlakem okolností. Všechny postavy se vyvíjejí. Ale současně žádná není vyloženě záporná nebo kladná. Jsou ze života. Nejsou charakterizovány svými vnitřními promluvami, jako u Dostojevského, ale svými činy.

3 30.08.2015

Tato kniha mne seznámila s jednou z nejlepších postav ze všech knih, které jsem kdy četl, doktorem Schauberkem, ale i jednou z postav, která mi nejvíce lezla na nervy, Fortim. Jak já jsem v duchu tleskal Schauberkovu pesimismu a skepsi, když nemilosrdně rozmetával ty sny, že venku už se všechno bouří, že celý svět se míří rozbít staré Rakousko a osvobodit národy v něm žijící.
Ovšem zpět k příběhu. Uznávám, že bylo trochu těžší, než jsem si zvykl na archaičnost jazyka, kterým Sabina píše, ale postupně mi to ani nepřišlo. Myslím si však, že téma, tak jak ho Sabina pojal, je hrubě nevyužité. Pokud si chcete přečíst něco o realitě v rakouských věznicích, tak vám tato kniha sice může sloužit jako doplňkový pramen člověka, který to skutečně zažil, jenže zas tak moc se o vězení té doby nedozvíte. Jde o spíše takovou českou vězeňskou variaci na Dekameron, kde si několik lidí uvězněných za politickou aktivitu krátí čas vyprávěním příběhů, povídáním si o útěku a sněním o amnestii. Ačkoliv se můžeme ptát, zda právě v ukázce téhle monotematičnosti nechtěl Sabina předvést realitu vězení v celé jeho kráse: v naprosté a všeobjímající nudě, v pohřbení zaživa.

2 23.07.2017

Je zvláštní číst knihu od autora, o kterém si v jeho životopise přečtete, že byl proti přehnanému kapitalismu a americkému snu a byl spíše levicový, když jste sám silně pravicový člověk, thatcherovec.
Já jsem ovšem v té knize nenašel kritiku amerického snu, ale něco úplně jiného. Život Willyho Lomana sestávající z jedné iluze o tom, že největší hodnotou je oblíbenost, že když jste oblíbený u ostatních, jste prostě úspěšný.
Willy je však postupně konfrontován s touto neodbytnou realitou, avšak nechce si ji přiznat, a tak utíká do minulosti, kde ty hodnoty byly, kde se mohl stát každý úspěšným, tak jako jeho bratr Ben.
Žádná z postav není kladná, Willy, který je uvězněn v minulosti, Linda, která je jata soucitem a přiživuje ve Willym jeho iluze, Biff, který stále neví, co dělat, i když ví, že z něj nikdy nic nebude, Happy, který má svou ctižádost v získání každého dívčího klínu.
Samotný konec později vzbuzuje spoustu otázek. Kdo má vlastně pravdu, Willy nebo Biff? Je lepší snažit se něčeho dosáhnout nebo je úspěch jen planá iluze a člověk se o něj nemá pokoušet a raději žít v souladu s přírodou? Je lepší raději všechno vzdát a živit se svobodně jako tesař či jít do džungle a vyjít jako milionář. Zdálo by se, že to jak skončil Willy nám dává jasnou odpověď, jenže neřekl snad Happy, že bude pokračovat v jeho díle? Je tedy lepší kapitulovat nebo se ještě probíjet? A když probíjet, jsou tu ještě nějaké hodnoty, na které se dá spoléhat? Nebo platí jen to, co se dá zpeněžit? A bylo to v minulosti lepší nebo si to Willy taky jen nalhával?
Celá hra je vlastně hrou iluzí. Ty se nejnázorněji bortí ve chvíli, kdy Biff načapá Willyho s milenkou. Biff je díky tomu částečně apatický vůči snům o bohatství a úspěchu narozdíl od Happyho a Willyho.
Jaký význam tedy mají v našem životě iluze?

2 02.07.2017

Při čtení knihy byl můj život zahalen břemenem tíže, po dočtení mne obklopila nesnesitelná lehkost. Lze najít lepší důkaz Kunderova mistrovství?

Celým románem se promítají úvahy nad lehkostí a tíží, duší a tělem, láskou a kýčem. Jak můžeme vědět, že je naše rozhodnutí správné, jestliže ho nemáme s čím srovnat? A co kdyby se naše rozhodnutí donekonečna opakovalo? Nebude pak naše žití pod neskutečnou tíhou? Takže pokud se nebude opakovat, je náš život nesnesitelně lehký?
Ovšem nechci ve svém komentáři sklouznout ke kýči, k druhé slze, a proto se loučím. Es muss sein.

2 05.05.2017

Shakespeare nenapsal vždy úplně nejkvalitnější díla (třeba Král Jan), ale na druhou stranu pak napsal hry a básně, které jsou prostě geniální, jako například Král Lear, Hamlet, Kupec... a pak ty skvělé Sonety. Sonety s mladým přítelem, černou dámou, Časem, i ty poslední dva alegorické sonety. Všechny jsou nádherné a geniální. Jedny z nejlepších básní vůbec.
Shakespeara jsem četl půl roku a asi si ho budu muset ještě někdy přečíst. Určitě.

"...lilie v rozkladu čpí hůř než blín."

2 15.11.2016

Nejlepší z Shakespearových romancí. Plná odpuštění, netvorů, ztroskotání, lásky, duchů, kouzel a také nejnaivnější repliky. Ta kniha strašně připomíná Sen noci svatojánské. I když je to taková jeho drsnější verze. Zajímavý námět, hezké spojení duchů, halucinací, vidin, snů a zázraků.

"Ze stejné látky jsme, z níž spřádají se sny."

2 15.11.2016

Celá ta hra před nás staví jednu základní otázku: Je lepší vláda vrtkavé demokracie nebo moc pevné ruky diktátora. Bez váhání odpovíte, že demokracie. Ale to Shakespearovi nestačí, dělá nám to dilema ještě složitější. Na jednu stranu postaví slabou demokracii, co se nedokáže postavit na vlastní nohy a na druhou silného vůdce, který si stojí za svým slovem, je pevný ve svých rozhodnutích a dbá na zájmy lidu. A teď se rozhodněte, co je lepší?
Shakespeare nám ani nedává odpověď. Balancuje na hraně, aby měl prostor pro obě alternativy a svůj vlastní vrchol hry nachází v pohřební řeči Bruta a Antonia nad tělem mrtvého Ceasara.
A právě na té jde nejlépe vidět ten rozpor, co jsem už předtím zdůraznil.

2 14.11.2016

Marná lásky snaha. Tolik lidí tuhle hru slyšelo, a přitom tak málo ví o čem skutečně je. jen tak mimo řeč, je to jedna ze tří Shakespearových her u kterých nevíme její literární původ, spolu se Snem... a Bouří.
Tady není děj ani tak moc důležitý. Vlastně není vůbec důležitý. Podstatné je, čím Shakespeare ten příběh okořenil. Že v téhle hře je asi největší hustota slovních hříček na centimetr čtverečný. A nejsou to jenom slovní hříčky, ale i Shakespearovo umění karikatury, když si utahuje ze všech mužských postav, co tady jsou. Když se vysmívá zamilovaným španělským pánům, aby nám dokázal, že láska si vás najde všude, nebo celý příběh venkovana Kotrby a jeho namlouvání si Žakenety.
Nejvíc to myslím vystihuje prof. Martin Hilský: "Tahle hra připomene největší Mozartovy konverzační komedie."

"Tak se z lásky staňte mou polovinou."
"Být polovinou svého ctitele? Takže tele?"
"Půlíte slova?"
"Vy je chcete celé? Když od ctitele je tele půl, tak celý ctitel mohl by být vůl."

"Ve jménu světla světlo světlem vraždit a navždy bloudit dlouhou tmou."

2 14.11.2016

Takže i já jsem nakonec přečetl Cizince, jeden z vrcholů světové literatury a jeden z nejvýznamnějších románů vůbec. Najít v tom tu základní myšlenku není vůbec jednoduché a ještě těžší je nakonec ji pochopit, jelikož je stejně obtížná jako celý existencialismus. Ten se vlastně zakládá na tom, že svět i náš život je ve své podstatě absurdní. Meursault si to uvědomil a proto je mu společnost lhostejná. Ta se ho snaží vtáhnout do svých koleček, ale on odmítá díky své pasivitě (která je mnohem vhodnější než Sartrovo zhnusení). Je sice vinen, ale společnosti je to jedno. Vinen by byl, i kdyby byl nevinný. Odvážil se poznat, že všechno se skládá z rutiny. Jako hlavní důkaz proti němu není vražda, ale to, že nelitoval zemřelou matku. Ale i kdyby ji litoval, společnost by si našla jiný "důvod", jak ho usvědčit.

Závěr? Meursalt poznal pravdu, ale chtěl si ji nechat pro sebe. Společnost ho ale "usvědčila".

2 20.01.2016

Ano, ze začátku to bylo opravdu zajímavé (třeba Damiens, Cartouche nebo začátek revoluce), mrazivé byly zápisky Charlese Henriho Sansona, ale ke konci už lidé ztráceli na výraznosti a příběh začal být stále se opakujícím rozsudkem. Přesto, ale jeden z nejzajímavějších historických textů o Francii.

2 13.01.2016

Tak po měsíci konečně dočteno (na mne neobvykle dlouhá doba). Během čtení téhle knihy byly chvíle, kdy jsem si říkal, že scéna nemůže být nudnější a chtěl jsem už začít číst něco jiného. Jenže pak přišly další události v knize a já jsem byl s koncem (který byl vůči pomalému ději celé knihy nějaký podezřele rychlý) došel k tomu nejlepšímu možnému názoru, a to, že Stendhala stojí za to číst.
Jednu hvězdu ubírám za chvílemi (ale opravdu malými chvílemi) rozvláčné (i na realismus moc rozvláčné) popisy.

2 01.01.2016

Ačkoli jsem všechny zpěvy úplně nepochopil, plně jsem si vychutnával cestu přes Peklo k Ráji. K Beatrici. Beatrice není člověkem. Je to symbol nebe, kam se všichni chtějí dostat, parafráze Věčné lásky. Užíval jsem si cestu mezi verši v Pekle. V paměti už mi navždy zůstane nápis nad branou Pekla. ZANECHTE VŠÍ NADĚJE, KDO VSTUPUJETE.

2 31.08.2015

Co jen napsat k dílu, které dokonale zobrazuje hlubiny lidské duše se všemi zápory? Snad to, že kniha je jednoduše geniální. Obsahuje spoustu filozofických myšlenek (více jich je ale u Bratrů Karamazových), hlubokou sondu do hlubin člověka a i vedlejší příběh Lužina, Duňy a Svidrigajlova. Chvíli po dočtení jsem se sám přistihl, jak prožívám podobné pocity jako Raskolnikov (ne, že bych chtěl, někoho zabít :) ). Hlavní síla knihy, dle mého názoru, spočívá v tom, že Dostojevskij v díle zobrazil nesmrtelný typ člověka, který se domnívá, že je nadřazenějším nad ostatními a proto má právo eticky obhájit zločin, po spáchání. Právě zločinem se ale stává nižším člověkem a výčitky ho dohání. Nechce ale být skoro každý na chvíli Raskolnikovem?

2 27.08.2015

Germinie Lacerteuxová, román o životě služky v devatenáctém století, při jehož četbě jsem si uvědomil, že by vlastně postačilo změnit jen některé podrobnosti, jako občasné projetí fiakru nebo hrozba vyhození ze školy za prohlížení nemravných časopisů, a celý příběh by se mohl odehrávat v dnešní době.
Germinie Lacerteuxová, to, co cítí, čím trpí, co jí trápí, je v myslích lidí trvalé a věčné. Lidé stále milují, stále žárlí, stále mají výčitky svědomí...
Germinie Lacerteuxová, celý smutek a neštěstí jejího života pochází z absence Lásky. Lásky, které by se Germinie celá obětovala, ovšem to samé na oplátku vyžaduje ona. Dává vše a požaduje vše. Chce milovat celým svým srdcem a zároveň celá zaplnit srdce milovaného. Taková láska je ovšem nemožná. Vždyť ani slečna de Varandeuil nemá v srdci jen ji, ani Jupillon jí nikdy nemiloval, ani s Gautruchem nezažila absolutní oddanost jednoho druhému.
Germinie Lacerteuxová, ubohá služka, snící naivní sen o lásce, Germinie Lacerteuxová, žena, která zároveň miluje a nenávidí, Germinie Lacerteuxová, no nezní to jméno v uších nádherně? A přitom zároveň trhaně smutně.

1 26.09.2017

(SPOILER) Prosper Merimee a jeho Carmen je typickou ukázkou díla, jehož sláva mnohonásobně převýšila jméno autorovo. Nutno dodat, že u Carmen se na tom velkou měrou přispěla i Bizetova opera.
Už, už, jsem chtěl napsat, že Colomba je mnohem lepší než zpopularizovaná Carmen, kdyby to ovšem nezazdil ten příšerný a (spoiler) přeslazený konec (pokud ovšem nepočítáme závěrečný ironický rozhovor mezi Colombou a Barricinim), takže přeci jenom z téhle knihy vychází jako vítězka Carmen.
Carmen, zkuste si to jméno procedit pomalu mezi rty, nezní to nádherně. Carmen, fascinující postava světové literatury, ženský ďábel, romská femme fatale, osudová přitažlivost. Má s Colombou hodně společného, i když se to nezdá. Obě dvě jsou schopny obětovat se pro hodnoty jako svoboda, čest. I za cenu života.
Dlouho jsem se rozhodoval, jestli dát tři nebo čtyři hvězdy. Kdyby tam byla samotná Colomba, dal bych tři, jelikož jsem si však tu knihu přečetl hlavně kvůli Carmen a Colomba byl takový doplněk, budu milosrdný.

1 23.06.2017

Žena, jako byla Margaret Thatcherová, nám v dnešní době zoufale chybí. Žena s jasnou vizí, pevnými názory, a s neotřesitelnou pozicí svobody jedince na prvním místě. V celé té knize píše obšírně. Rekapituluje události studené války, i když osobně si myslím, že úloha Ronalda Reagana, tak jak ji nám ji popsala, je trochu nadsazená. Ačkoliv, Margaret Thatcherová má na to právo. Koneckonců to je jedna z těch osobnostní, která rozbila komunismus ve východní Evropě. Tomu se věnuje i v dalších kapitolách, kdy do protikladu staví Ameriku, jakožto jedinou záruku svobod pramenící z tradice anglického a britského práva občanů, a Rusko, jehož historie byla zdeformována diktaturou nejdříve absolutistickou a poté bolševickou.
Thatcherová podává detailní vhled i do politiky evropské a varuje před přílišnou federalizační tendencí Evropské unie a některých jiných mezinárodních organizací. Velkou důvěru však vkládá do asijských ekonomik, jako Japonsko, Singapur, Hongkong. Celou knihou se vine jedno základní poselství lidské svobody, demokracie a vlády zákona. A hlavně kapitalismu. Tomu totiž Thatcherová přisuzuje hlavní úlohu při tvoření demokracie a já souhlasně přikyvuji. Nenazval bych to tak úplně politickou biblí, spíše biblí konzervatizmu.

1 20.03.2017

No, no, na jedné straně šíleně zamotaný příběh, což je klad, ale na druhé straně příšerná sázka o čest své ženy. Prostě je to Shakespearova hra, která není úplně nejlepší, ale není taky úplně nejhorší.

1 15.11.2016

Shakespeare má krásné hry. Ale tohle ne. Nevím jestli to je tím (je to pravděpodobné), že to psal ve spolupráci s jiným dramatikem. Ta hra není moc dobrá. Postavy jsou jednoznačně rozdělené na černé a bílé, příběh těká od jednoho místa k druhému a není ani moc kvalitní. A ještě v závěru deus ex machina. Tohle ne Wille, tohle ne.

1 15.11.2016