Y2T komentáře u knih

Celkem dobře zpracované dějiny. Jako všeobecný úvod přehled postačující, nezabíhají do zbytečných podrobností, je to celkem čtivé.
Výtku bych měl k tomu, že v závěru uvedená tabulka událostí dle roků obsahuje i pár událostí v knize nepopsaných - člověk tak musí hledat jinde (zejména Matsukawa incident).
Knize bych vytknul snad to, že jde o takové ty klasické neosobní dějiny - přehled dat, politických a diplomatických událostí atd. Situací ve společnosti se v podstatě nezabývá. Pokud chcete vědět, v kterém roce vypukla válka, padla vláda, atd., zde se to dočtete. Pokud chcete vědět proč, a jak to vnímali aktéři i veřejnost, co je motivovalo atd., musíte hledat jinde. Ale to je u podobných knih celkem obvyklé, navíc by pak byl rozsah knihy úplně jiný.

4 07.06.2017

Velmi zajimavá kniha plná zajimavých postřehů nejen o tehdejším Japonsku, ale i Rusku. Kniha dobře ukazuje pozici tehdejšího Ruska v Japonsku.

Jen překlad je někdy problematický. Někdy mi trochu trvalo, než mi došlo, co čím autor myslí. Přece jenom, jsem zvyklý spíše na literaturu západního původu a její celkem ustálenou terminologii. Japonské územní správní jednotky, které dnes běžně ornačujeme v češtine "prefektura" jsou v knize označovány jako "gubernije" (v jejich čele sakozřejmě stojí "gubernátor") a takových rusizmů je tam celkem dost. Asi nejdéle mi trvalo, než jsem pochopil, že termínem "vodka" označuje autor (a překladatel) jakoukoliv lihovinu včetně sake. Opravdu jsem se zpočátku divil, jak moc vodky se tam stále pilo:-D

31.05.2017

Pokud je mi známo, tak nejde o autentické zážitky autora, ale o beletrii v ichformě z jemu známého prostředí - tedy autor netvrdí, že by uvedené věci zažil. Pouze byl inspirován svým vlastním pobytem v číně k napsání této beletrie. Jistě ji lze chápat jako autentický doklad o tom, jak japonské angažmá v Číně vnímala v té době japonská veřejnost, která o dění tam měla nepochybně zájem a právě díky tomu se stala série knih tohoto autora o japonských vojácích tak populární, že se jednalo ve své době v japonsku o bestsellery s milionovými prodeji a překlady do desítek jazyků. Kniha ale prostě není vzpomínkami autora. Autor byl spisovatel, napsal řadu jiných knihy a tohle je jen jeden z jeho románů. Nelze určit, do jaké míry má cokoliv v knize uvedené nějaký reálný podklad.

Kniha není ani tak svědectvím, co se dělo v číně, ale spíš toho, jak to co se dělo v číně vnímala japonská veřejnost. Z tohoto pohledu stojí za přečtění. Jen člověk musí vědět, co čte.

Zajimavé tvrzení jsem našel na ruské wikipedii, kde uvádí, že tyto knihy "...a vojáci" byly v Japonsku za války výrazně cenzurovány a podstatně zkracovány, po válce údajně vyšly plné texty. Nepovedlo se mi to zatím ověřit z jiných důvěryhodnějších zdrojů. Nicméně po válce už byl o ně výrazně nižší zájem.

Správný přepis jména autora je Hino Ashihei, nicméně skutečné původní jméno autora je Tamai Katsunori.

Překlad je celkem dobrý, ale místy trochu drhne. Např. věta "Stavěli ze sněhu darumy...." je pro většinu české populace asi nesrozumitelná. Co je Daruma najdete už i na české wikipedii, pro vysvětlenou dodávám, že sněhulák se japonsky řekne "yukidaruma" (yuki je sníh).

Tuhle knihu je dost těžké ohodnotit.
Rozhodně ji lze doporučit jako průvodce tím, jak korejci vidí sami sebe, respektive co je ve společnosti jižní koreje považováno za všeobecně správný pohled. Velmi to koresponduje s knihou Nejčistčí rasa. Pokud se někomu nezdá, jak si některé národy vylepšují oficiální historii, tak tady bude jen zírat (který jiný národ se může pochlubit 30 000 let historie ?). Nelze to brát, jako objektivní prezentaci korejské společnosti, ale rozhodně to lze brát jako reprezentativní subjektivní oficiální sebeprezentaci. Prostě jak se vidí korejci sami výlučně v pozitivním světle, či ještě spíše, jak by Korejci chtěli být viděni zbytkem světa. V tomhle ohledu je kniha velmi přínosná.

Kniha není zdaleka jen o obchodování, ale i o historii, společnosti, zvycích a mravech - prostě takový průvodce do společnosti.

Celkově je ale její úroveň spíše nevalná, je až zarážející, jak podivné představy může mít o zbytku světa vysokoškolský učitel, který byl minimálně jednou v zahraničí (USA). Kdykoliv píše o něčem za hranicemi Korejského poloostrova, je to zcela neuvěřitelné. Vlastně rozlišuje pouze jakýsi téměř jednolitý Západní(=bílý) svět, kde dle jeho představ panují velmi zvláštní mravy. Věděli jste například, že běloši nejprve maso a zeleninu nakrájí nožem v drženým v pravé ruce na malé kousky a následně celé jídlo sní vidličkou drženou v levé ruce? A že ostatní jídla jí rukama? A pozor, v kapitole o zdravení vyjímečně dojde i na slovany, o nichž se dozvíme, že se objímají a líbají.

Kromě bílého světa autor rozlišuje ještě Čínu a Japonsko. Zde se zjevně orientuje o něco málo lépe, ale stejně to není žádná sláva. Autor se ze všech sil snaží dokázat, že korejci jsou ve všem absolutně odlišní, a když už nemůže najít a zveličit alespoň nějakou odlišnost, tak podstrkává Číňanům a Japoncům alespoň zcela jiné motivy pro jejich chování. Myslím, že by se oboji dost divili a nebyli u většiny věcí příliš nadšeni.

Třeba z popisu stolování, a dlouhého rozboru rozdílů mezi zmíněnými třemi zeměmi člověk pochopí jen to, že korejské stolování je nesrovnatelně lepší, vyspělejší a také náročnější. Japonské a čínské znám, o korejském se budu muset informovat někde jinde, protože opravdu nevěřím, že by probíhalo tak, jak je popsáno v knize.

A tím se dostávám další slabině knihy. Spousta vět je zcela nicneříkajících, případně připouštějících více výkladů. Težko říct, do jaké míry je to chyba autora a do jaké překladatele, nicméně je nalezl jsem v knize několik velmi podivných věcí, u kterých bych řekl, že jde o překladatelovu hrubou neznalost dálněvýchodních reálií. Což by bylo i pochopitelné vzhledem k tomu, že jde o překlad z anglické verze knihy. O to víc mě překvapilo, že je v knize uvedeno, že prošla odbornou korekturou a kdo ji dělal. Domnívám se, že na mnoha místech šla práce odvést lépe.

Překladatel však zjevně řadu modelových příkladů adaptoval na české podmínky - nepředpokládám, že by v původním originále tři čtvrtiny situací zahrnovaly lidi ČR. Spíše nějaké univerzální západní bělochy, jejichž vlastnosti jsou přece zcela zaměnitelné. (v některých případech mi příjde uváděné chování českých osob v modelových situacích mírně nezvyklé a možná spíše odpovídá autorově představě o američanech)

Zajimavá drobnost je, jak autor pracuje s pro Evropana dosti pofidérním pojmem "rasa". Zatímco v úvodních kapitolách o historii vymezuje "korejskou rasu" oproti
"čínské rase" a "japonské rase" (ano toto dělení se ve východní asii někdy používá - co stát, to "rasa" a ti praví zapáleí vlastenci, kteř mají jedinou a nezpochybnitelnou pravdu.......no vlastně stejně jako v Evropě, akorát v Evropě se od WWII ve stejném smyslu říká místo "rasa" ještě ne tak zprofanované "národ"), tak v druhé půlce knihy, když porovnává společenské zvyky a formy komunikace pracuje s asijskou rasou zahrnující japonce, korejce i číňany a pracuje s východiskem, že jsou vlastně stejní, a pouze proti nim staví do kontrastu západní lidi (aby nedošlo k mílce - celé knize snad není zmínka o běloších, velmi korektně se používá termín lidé ze západu, což může být vzhledem ke geografické poloze Koreje skoro kdokoliv, nicméně míněni jsou tím dle kontextu jmenovitě lidé z USA, Evropy, Ruska, Jižní ameriky). Jiné regiony snad v knize zmíněny nejsou.

Na závěr bych ještě zmínil, že autor náruživě používá různé modelové příklady situací. Jsou dost zdlouhavé, a nic - moc se z nich člověk nedozví, jen velmi zdlouhavě a někdy dost pochybně prezentují předchozí krátká sdělaní. Např. když autor zmíní, že je lepší vytýkat nedostatky korejským podřízeným mezi dvěma očima, než před celým oddělením, tak následuje na několika stránkách modelový příklad a následně jeho rozbor, z něhož se dozvíme, že korejci jsou zcela jedineční a odlišní od jiných a je třeba s nimi tak jednat. Tohle si mohl ušetřit.

30.05.2017

Na knize, stejně jako na ostatích z této cesty, je dost znát, že Václav novák v zemi dlouhodobě nepobýval, ale potřeboval jen získat materiál pro své další cestovatelské přednášky a proto si naplánoval několikaměsíční cestu, během které procestuje co možná nejvíc zemí, bez možnosti se v nich zorientovat a porozumět jim. Autor převážně jen objížděl známé turistické cíle, které si našel v průvodcích v evropě když plánoval cestu.

Často přespával v ubytovacích zařízeních, poskytujících i jiné služby, aby se neustále nad tím pozastavoval a zdůrazňoval, že jich ctnostně nevyužil.

Je důležité si uvědomit, že sám se považoval za cestovatele a autora erotických povídek. Cílem jeho cesty tedy bylo hlavně "ofotografovat" co nejvíc známých památek, aby měl co promítat na svých přednáškách a místo toho, aby se snažil místním porozumět má tendenci je vykreslovat jako co největší exoty, aby to mělo šťávu. A má tendenci prezentovat každý pohled či úsměv ženy jako vyzývavý a žádostivý, což je zcela mimo realitu a jen zdůrazňuje neznalost místních kultur.


Na druhou stranu stále není úplně špatné si ji přečíst, protože zachycuje, co autor viděl, byť to obvykle zcela špatně interpretuje, což lze ale ignorovat.V knize je celá řada fotografií, nicméně značně uměle strojených a pohlednicových. Což je ale pořád celkem zajimavé, protože moc jiných cestopisů v češtině z dané oblasti nevyšelo, a ani v jiných jazycích nebylo této oblasti popřáváno o moc víc pozornosti.

Z knihy je také velmi patrné silné levicové zaměření autora, a řadu věcí interpretuje dost ideologicky (v této knize je to výrazně nejsilnější). Je dobré vědět, že po únoru 1948 si již nezacestoval a jeho vydavatelská a spisovatelská kariéra byla ukončena.

1 12.04.2017

Na knize, stejně jako na ostatích z této cesty, je dost znát, že Václav Novák v zemi dlouhodobě nepobýval, ale potřeboval jen získat materiál pro své další cestovatelské přednášky a proto si naplánoval několikaměsíční cestu, během které procestuje comožná nejvíc zemí. V japonsku se sice zdržel nejdéle, ale ani tak mu nijak neporozumněl, a jen objížděl profláknuté turistické cíle a přespával systematicky v ubytovacích zařízeních, poskytujících i jiné služby, aby se neustále nad tím pozastavoval a zdůrazňoval, že jich ctnostně nevyužil.
Je důležité si uvědomit, že sám se považoval za cestovatele a autora erotických povídek. Cílem jeho cesty tedy bylo hlavně ofotografovat co nejvíc známých památek, aby měl co promítat na svých přednáškách a místo toho, aby se snažil místním porozumět má tendenci je vykreslovat jako co největší exoty, aby to mělo šťávu. A má tendenci prezentovat každý pohled či úsměv ženy jako vyzývavý a žádostivý, což je zcela mimo realitu.

Asi nejlépe ilustuje totální nepochopení autora příhoda z knihy, kdy autor po týdnech přespávání v různých podnicích poskytujících i společnice na noc, označované v nich jako "onesan" (tj. dcera/starší sestra/mladá dívka - prostě děvče) zavítá do velkého tokijského obchodního domu, kde stejné zcela nevinné označení používají pro označení prodavaček, a autor zcela vážně dochází k závěru, že všechny tyto pracovnice jsou bývalé prostitutky, které se napravily.

Z hlediska pochopení japonska je kniha totálním ignorantstvím a existuje nespočet lepší dobové literatury, a to i české. Na druhou stranu stále není úplně špatné si ji přečíst, protože zachycuje, co autor viděl, byť to velmi často zcela špatně interpretuje, což lze ale ignorovat, a v knize je celá řada fotografií, nicméně značně uměle strojených a pohlednicových.

2 12.04.2017

Excelentní kniha.

V češtině je na dané téma sice asi jediná, ale není třeba smutnit - je výborná i v porovnání s jinými anglojazyčnými knihami na dané téma - je velmi rozsáhlá a komplexní.

Jen je škoda, že podobná kniha zatím nevznikla o moderních japonských domech:-(

Na konci 19. století vznikla řada excelentních knih v angličtině o Japonsku, od cizinců., kteří byli po revoluci Meiji masově najímáni na modernizaci japonska a strávili tam mnoho let. Většina z nich je velmi nadčasová.

3 12.04.2017

Slibný název knihy, dalo mi dost práce ji sehnat, ale četba pro mě byla dost zklamáním. Autor má informace jen z druhé ruky, jsou dost banální a nezajimavé.

Třeba i kniha "Japonské domy a vše co k nim patří" která je sice primárně zaměřena na něco jiného obsahuje i o zahradnictví v Japonsku více informací.

12.04.2017

Kniha je výborně čtivá, a zároveň celkem kvalitně vědecky zpracovaná. Autor celek dobře vystihuje a vysvětluje podobnost severní koreje s japonskem před koncem WWII. Jisté prvky dobře identifikuje i z nacistického německa a fašistické Itálie, jakož i Číny a zemí východního bloku.

Velmi se mi líbí komparace KLDR s Jižní koreou a Japonskem, která je na slušné úrovni, a autor je nezvykle otevřený. Snad jen škoda, že nezmínil i některé další země východní a jihovýchodní Asie, protože mnohé mázory se po WWII objevovaly i v řadě dalších zemí, které spadaly do Velké východoasijské sféry spoječného rozkvětu (大東亜共栄圏), nebo byli cílem exportu jejich ideí (od Mandžuska po Indii). Ale chápu, že délka knihy by tím neúměrně narostla a je velmi náročné zpracovat takové množství dat.

Snad jen mu zcela unikla výrazná podobnost KLDR s různými sektami (např. Óm shinrikjo), které mají dost podobný modus operandi.

Na závěr bych jen upozornil, že kniha se zabývá čistě jen ideologií, jak vidí propaganda stát sama, a její obsah co se týče nacionalismu je sice celostátně platný, ale v mnohém je KLDR od konce zahraničích subvencí a hladomoru v 90. letech někde jinde a svět, který propaganda maluje může působit reálně v Pchjong Jangu, ale ne v severních provinciích. Pokud by tohle měla být Vaše první kniha o KLDR, doporučuji doplnit četbou vzpomínek nějakého uprchlíka. Např. "Abych přežila".

A také je docela zajimavé si to srovnat s jihokorejským výkladem dějin. V češtině je dostupná např. kniha "Jak obchodovat s Korejci". Mayers sice silnou podobnost naznačuje, nicméně konkrétních příkladů uvádí celkem málo. Ona je překvapivě velká.

Tahle kniha by měla být povinnou četbou pro západní naivní politiky snažící se dohodnout s vůdcem KLDR, aby si uvědomili, jak jsou jejich snahy o dohodu s KLDR vykládány v severní Koreji a jaké jsou reálné možnosti nějaké dohody a jejího dodržování.

2 10.04.2017

Nezvykle otevřená výpověď o životě.

Velmi oceňuji aktuálnost knihy, kdy kniha končí v roce 2015, kdy vyšel nejen její anglický originál, ale i český překlad!

Kniha je rozdělená do 3 částí:
1) život v KLDR (DPRK) - zde je velmi obdobná jiným vzpomínkám uprchlíků z KLDR
2) v Číně - zde jsou zkušenosti autorky zase dost podobné jiným pamětem lidí z podsvětí, obchodu s bílým masem, ilegálním migrantům atd.
3) v jižní Koreji (ROK) - zde se to zas dost podobá zkušenostem lidí z východního bloku při konfrontaci s tržním hospodářstvím a demokracií.

Celkově nevidím důvod o knize jako celku pochybovat.
Co mě asi nejvíc překvalilo bylo, jaká je v současnosti na jihu nevraživost vůči uprchlíkům ze severu mezi běžnými lidmi - že nejsou populární jsem věděl dlouho, ale přijde mi, že se to zhoršuje. I když kniha v mnohém, byť možná nechtěně, přináší i náznaky odpovědi na to, proč.

Pokud někomu vrtá hlavou, jak se může udržet režim v KLDR u moci, pak doporučuji knihu "Nejčistší rasa".

PS: Oficiální přepis jména autorky by měl být "Bak Yeon-mi".

Doplnění 23/06/2021: Další postřehy autorky:
https://www.novinky.cz/zahranicni/svet/clanek/umlcovani-dobrovolna-cenzura-v-mnohem-se-to-na-skolach-v-usa-podoba-kldr-lici-prebehlice-40363878#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=novinky.web.nexttoart&dop_req_id=ew7fYmwri1q-202106211426&dop_id=40363878

a originál z NY Post:
https://nypost.com/2021/06/14/north-korean-defector-slams-woke-us-schools/

a ještě explicitnější článek a video na FOX NEWS:
https://www.foxnews.com/us/north-korean-defector-ivy-league-nuts

2 10.04.2017

Kniha je patrně v originále dvojdílná, a Slzy mé duše jsou pouze prvním dílem dvojdílného díla, jehož název by se snad dal přeložit "Teď chci být znovu dívkou". Ačkoliv autorka vydala několik knih, do angličtiny byla bohužel přeložena jen tato jedna, a to bohužel jen první díl. A z angličtiny následně i do češtiny (čímž někdy překlad trochu trpí).
Doufám, že někdy budu mít možnost přečíst si u druhou část "이제 여자가 되고 싶어요 제2부:꿈꾸는 허수아비".

Kniha je již starší (cca 1991) a autorka opustila KLDR ještě o několik let dříve, v době, před koncem zahraničních subencí a zhroucením hospodářství, navíc patřila minimálně ke střední třídě. Dnes je realita KLDR zas někde dost jinde. Nejen ekonomicky, ale i společensky - autorka zemi opustila, když byl režim u moci "jen" 42 let. Takže třeba její babička ještě pamatovala jiné časy (i když o tom nemluvila) Dnes je režim u moci 74 let, což v zemi kde se lidé průměrně dožívají jen něco málo přes 60 let znamená, že nikdo nic jiného ani nepamatuje.

Knihu bych nechápal jako 100% přesné objektivní svěděctví, což ze své podstaty ani být nemůže. Takovéto dílo musí vždy myslet i na ochranu některých jiných osob, autora, i know-how tajných služeb. Knihu chápu jako spíše soukromé svědectví v osobním rozměru, kde popisuje takové podmínky, za kterých by asi většina lidí konala stejně, a v rozměru osobních tragédií a bídy. V tomto směru nevidím na knize nic nedůvěryhodného.

Tak nějak mi není zřejmé, proč má někdo potřebu napsat fiktivní dopisy skutečné osoby. Ještě chápu historické romány, ale dávat tomu podobu fiktivních dopisů, navíc u osoby z nedávné historie mi příjde dost zvláští. Skoro bych řekl, že většina čtenářů si to přečte omylem, protože si nevšimnou, že jde o fikci.

Kniha, kterou autor napsal 2 roky před první zeměplochou - je to taková sci-fi zeměplocha. Celkem osvěžující dílko. Některé zeměplochy jsou dost upocené, dlouhé a poněku nudné, což bych o téhle knížce rozhodně neřekl.
Pro všechny příznivce zeměplochy a fantasy by to měla být povinná četba. Tahle kniha dokonale stírá žándové hranice mezi sci-fy a fantasy.

3 29.01.2017

Sovětská propaganda, ale zároveň překvapivě kvalitně zpracovaná kniha pojednávající zejména o boji o moc v Číně v první polovině 20. století.

Sice se to v ní jen hemží "agresivními imperialisty" a podobnými výrazy, a každému z nich se podsouvá, že vše co koná, koná s hlavním cílem poškodit SSSR, ale z hlediska popisu událostí a situace totálního rozkladu v Číně za desítky let trvající občanské války a neefektivní snahy různých světových politiků nastolit mír střídavou podporou rozličných čínských hnutí, je to výborná kniha. Používané politické a diplomatické fráze, i ekonomické a vojenské prostředky působí velmi soudobě. Samozřejmě jakákoliv role SSSR je zamlčena. Sovětskou okupaci pobaltí zvládnou eufemisticky označit za uzavření smlouvy o přátelství atd. Celkově ale nejde o propagandistický blábol, jako většina tehdejší podobné literatury, ale o kvalitně a detailně napsané dílo, které má hlavu a patu a prezentuje sovětský úhel pohledu, který není v mnohémo nic méně neobjektivní, než úhel pohledu kterékoliv z jiných zemí. Informace nevhodné pro SSSR však buď uvádí v pro ně příznivém světle, bez jakéhokoliv důvodu je neuvádí nebo je uvádí v irelevantním kontextu. Je to dost nápadné v kontrastu s tím, jak v jiných ohledech je kniha precizně zpracována.
Kniha například bystře upozorňuje, na podstatu územních sporů mezi Čínou a Japonskem na Okinavu, ale vůbec je nezmiňuje u Sachalinu (Karafuta). Obdobně vymezení termínu "Japonské kolonie" jak je v knize použit působí, že vzniklo až ex post po druhé světové válce a autor za kolonie označuje jakékoliv území, které se rozhodl někdo jiný nárokovat, respektive za Japonsko ve smyslu Jaltské konference považuje jen 4 hlavní ostrovy. V Kapitole o vystěhovalectví tak podrobně rozebírá japonské "vystěhovalectví" mimojiné do "kolonií", které ovšem z Japonského pohledu nebyly žádným vystěhovalectvím do kolonií, ale jen přesunem v rámci Japonska, jehož byla dotčená území nedílnou součástí. Přitom u většiny z nich byly součástí japonska na základě mezinárodně všeobecně uznanávaných smluv, které nikdo před koncem WWII nezpochybňoval(str. 266).



Kniha je psána překvapivě komplikovaným jazykem. Termíny jako "půl druhého sta tisíc osob" patří k těm jednodužším a srozumitelnějším.

Je vemi zajímavé, že metody i diplomatická vyjádření západního světa jsou i dnes velmi podobné. A postupy, kterými se Japonsko snažilo získat vliv před válkou v jihovýchodní Asii jsou takřka totožné s těmi, které dnes uplatňuje Čína. Až na to, že ta je uplatňuje v mnohem větším množství států, některé i v ČR.

Jediná trochu srovnatelná kniha mě napadá "Žlutí nastupují".

1 04.01.2017

Výborně zpracovaná a napsaná kniha.

1 03.01.2017

Kniha je jen fikce spisovatele, který si chytře spočítal, že v době války ve Vietnamu se takováto kniha bude dobře prodávat, bez ohledu na obsah. Nejde o skutečnost, ale beletrii.

Kdo si chce přečíst seriozní literaturu faktu, může sáhnout po dvou výtečných knihách českého historika Kudrny, která vychází zejména z výslechů českých zajatců a přeběhlíků z cizinecké legie prováděných StB, ale i z archivů Legie, rozhovorů s žijícími veterány atd.

Jde o zápisky rozhovorů 2 profesorů práva na téma mezinárodního práva trestního, z nichž jeden byl soudcem tohoto tribunálu. Kniha je velmi čtivá a i laikovi dobře a kvalitně přiblíží tokijský tribunál, včetně všech jeho problémů, z nichž sice většinu obhajuje, ale otevřeně o nich mluví, uvědomuje si je, a snaží se vysvětlit, proč došel v době konání ke stanovisku, k jakému došel, a osvětluje i cesty, po kterých se ubíraly myšlenkové postupy ostatních soudců. Otevřeně mluví o tom, co jednání tribunálu předcházelo, jak probíhal, ale také co následovalo. A jakými procesními pravidly se řídil. A vysvětlí, proč se raději nepublikovaly zápisy z jeho jednání. Kniha pomůže pochopit, že Tokijský tribunál nebyl zdaleka jen východní obdobou Norimberského. Zatímco ten Norimberský se mohl dobře opřít o holocaust, v tokijském procesu to tak jednoduché a jednoznačné nebylo a bylo třeba už na začátku jinak formulovat jeho statut, protože mnohé činy jím trestané by podle norimberského tribunálu nebyly vůbec trestné. Čtenáře také jistě překvapí fakt, že soudci nebyli v názorech vůbec jednotní - samotný rozsudek byl u některých obžalovaných přijat jen nejtěsnější možnou většinou. Poměrně známý je odmítavý postoj indického soudce, který neviděl rozdíl mezi činností spojenců a Japonska. Röling se s tímto pro sebe vypořádává formálně procesně právně tím, že působnost tribunálu se vztahuje pouze na japonské pachatele, a jinými se nejsou oprávněni zabývat (což je typicky pozitivně právní myšlenka). Čtenáře jistě překvapí postup sovětského soudce, který odmítl podpořit trest smrti s odůvodněním, že momentálně je jeho výkon v SSSR pozastaven.

Konečně jsem pochopil, na základě jakých úvah byli někteří z obviněných odsouzeni, a jak se tribunál rozhodoval o trestech.

Knihu doporučuji všem zájemcům o východoasijskou válku, stejně jako o mezinárodní trestní právo. Výtku vůči Rölingovi mám pouze za to, že zatímco s realitou válečného Japonska, stavu země, armády i vztahy ve vedení je dle mého názoru velmi dobře obeznámen a uvádí i zdroje svých informací, tak velmi často hovoří v různých paralelách velmi kriticky o válce ve Vietnamu, kde uvádí spousty neurčitých a nepodložených tvrzení, s kterými jsem se nikde nesetkal. Zatímco tokiským procesem strávil roky na plný úvazek, Vietnamskou otázku znal zjevně jen z povrchního antiamerického podání západních novinářů.

Druhou připomínku bych měl k tomu, že ačkoliv se snaží zastávat práva rozvojových zemí, stejně na vše hledí optikou člověka z malé západoevropské země, která bývala koloniální mocností. Je vždy přítomen tam jistý europocentrismus.

2 22.12.2016

Kniha sice pracuje s reálnými informacemi, ale tyto vytrhává z kontextu a účelově je selektivně prezentuje tak, aby vytvořila maximálně negativní obraz Japonska.

Jak je to s objektivitou knihy napovídá i skutečnost, že ji vydalo v roce 1961 Naše Vojsko, což se přihodilo jen málokteré knize ze západu a zařadila se tak po bok knih z per spolehlivých sovětských spisovatelů.

Pro zvídavé čtenáře doporučuji zejména velmi profesionálně nepodjatě napsanou knihu nizozemského soudce tokijského tribunálu Rölinga "Tokijský proces", nebo . např. knihu Viktora Mussika "Žlutí nastupují" z roku 1936, jejíž autor prezentuje věci z čínského pohledu a k Japonsku je značně kritický, ale neignoruje okolní realitu.

Autor je velmi horlivý italský fašistický (italský fašistický,nikoliv německý nacistický) novinář/spisovatel, který vidí všechno politicky. Vše vidí v absurdním pohledu fanatické propagandy typu "co na tom, že nemají ropu, ocel, oblečení a potraviny - dokud mají odhodlání, tak jsou neporazitelní!" Kniha je nesmyslný politický blábol, o Japonsku se tam nic moc nedozvíte, spíš o užvaněné italské fašistické propagandě. Za zmínku stojí, že autora, jako oficiálního hosta a novináře ze spřátelené země provedli s průvodci mnoha místy, kam jiní cizinci nesměli. A autor je ukecaný chlubil a napsal i věci, které by patrně tehdy byly hodnoceny jako vojenské tajemství (stavy jednotek atd.). Za zmínku stojí autorova návštěva místa nedávného střetnutí Japonska se SSSR, v ČR známá v sovětské oficiální verzi pod názvem "Bitwa u jezera Chasan", s ní spojené popisy bojiště a také prezentace japonského úhlu pohledu. V ČR, kde je hluboce zakořeněna sovětská interpretace je to jistě nevšední čtení.

19.10.2016

Snad nejlepší kniha o Japonsku v českém jazyce. Sice trochu staršího data, ale výborná. Autor ji psal až po s mnohaletým odstupem, takže ačkoliv je vydána v roce 1939, popisuje zkušenosti autora z jeho sedmiletého pobytu v Japonsku před první světovou válkou. Autor se velmi rychle naučil Japonsky, a zejména jako reportér japonsky psaného motoristického magazínu procestoval zemi.

Osobně je mi velmi blízký přístup autora, který na rozdíl od řady jiných se nesnaží vykreslit čtenářsky atraktivní obraz zcela jiné a exotické země, ale naopak vidí podobnosti a paralely s naší společností. Jde o mimořádně bystrého pozorovatele.

Za velmi zajimavé považuji zážitky z jeho putování po odlehlém venkově, kde navštívil mimo jiné lázně léčící sifilidu (nikoliv jako pacient, ale jako turista). To je věc, kterou vě většině podobných publikací nenajdete. Pro českého čtenáře může být také zajimavé nezvykle otevřené líčení malé české komunity v Japonsku. Řada ze zmíněných osob je poměrně známá a mnozí teké publikovali knihy o japonsku a lze tak porovnat některé věci s jejich líčením.

Za pozornost stojí i vpravdě mimořádná osobnost autora, škoda, že jinak zcela neznámá - opravdu nevidím důvod vymýšlet si nějaké fiktivní Járy Cimrmany, když máme A.R. Nykla.

Dodatečná oprava: Nově byl vydán Nykluv životopis, spolu s dalšími texty o Japonsku a komparací s jeho deníky a korespondencí. Poněkud snížil mé mínění o Nyklovi, nicméně i tak jde o zajimavou a pozoruhodnou osobnost a oboje rozhodně stojí za přečtení. Texty v Japonsku do japonského časopisu Jidosha psal pouze anglicky, do japonštiny je nechával překládat rodilým Japoncem. V rámci českojazyčné literatury o Japonsku, (která byla a bohužel i většinou je spíše nevalné kvality) jde ale i tak stále o jedno z nejlepších děl.

5 18.10.2016