Y2T komentáře u knih

Útlá knížka přináší 2 stati důstojníků neutrálních států, konkrétně Švýcarska a Švédska. Na oba autory udělal značný dojem způsob vedení války Německem v prvních letech konfliktu.

Není tam nic převratného, a nesahá to ani po kotníky třeba "Umění války", ale na druhou stranu je to dobré pro připomenutí si, jak jinak může vypadat dálka v průběhu a jak neodhadnutelný je její konec. Pro to stačí ale i dobový denní tisk. Možná stojí spíše zato si připoměnout, že existovaly i neutrální státy, a nebylo jich úplně málo, na což je tendence často zapomínat.

Kniha je sice zaměřená na Čínu, ale zároveň ukazuje i priority, metody a zájmy USA, což také stojí za pozornost.

Kvalitní tuzemské zpracování naprosté klasiky.

Kniha i dnes velmi aktuální, a rozhodně stojí za přečtění, v komixové formě to jde rychle.

Je jen na čtenáři, jestli ji vezme jako varování, předpověď, probuzení či jako návod.

Výborná kniha. Ale ještě o dost lepší a více mnohem více komplexní je podle mě kniha "Peníze v rukou státu". A přitom jde také o tenkou brožurku, dobře srozumitelnou i široké veřejnosti.

Výborná kniha. Sice staršího data, napsaná krátce po záníku Brettonwoodského systému, s doslovem jiného autora z roku 1999, ale velmi nadčasová, ale tím více vynikne, jak má pravdu. Mapuje hlavně ametické dějiny, což je i dnes zásadní. Doslov evropského autora se naopak věnuje více vývoji v EU, a je více konkrétní, což se také českého čtenáře týká.

Je až mrazivě přesné, když v doslovu z roku 1999 je předpovězeno, že EU si začně půjčovovat sama během 20-30 let. Došlo k tomu v roce 2021.

Tohle by měla být povinná četba. Což na státních šlokách asi stěží nastane.

Knihu bych snad doplnil jen o ještě dvě myšlenky, která v ní nezazní:
-hodnota peněz je ovlivněna také počtem lidí, kteří je používají. V době WWII se o stejné zdroje včetně, zlata, dělily 2 milardy lidí. Dnes je jich 8 miliard.
-A konečnou nadčasovou hodnotou, na kterou lze přepočítat v podstatě vždy a vše kupní sílu, a určuje míru vašeho blahobytu, není samo zlato, ale spíše počet hodin lidské práce někoho jiného, které si můžeme koupit. A času máme v životě všichni zhruba stejně.

Chci si přečíst víc o měnových válkých 30. let a zániku Brettonwoodu. Budu rád za tipy na dobré knihy.

Měl jsem od knihy, na základě různých jednotlivých komixů uveřejněných v různých rezencích na webu, poměrně vysoká očekávání. A přiznávám, že zůstala převážně nenaplněna. V recenzích se ukazují jen ty nejlepší části.

Album působí dojmem, že řada autorů dostala zjevně zadání jen "Rychlé šípy", a bylo jim otištěno zcela cokoliv. Příběhy jsou často příliš dějově krátké a banální, a to i v porovnání s takovými Foglarovými jednostránkovými jednoduchostmi, jako nejezte na ovoce nebo nevolejte zbytečně o pomoc. A i laťka při výběru autorů byla patrně dost nízko. Kvantita tak výrazně převažuje nad kvalitou. Některé příběhy jsou tragické i výtvarným zpracováním, a mnohé příběhově. Když se objeví dobrý příběh, tak je často zcela krátký a dějově nedokončený a nerozvinutý. Některé příběhy jsou dokonalé graficky, ale dějivě prázdné (Sledovat čtyř strany/díly jen Široka poskakujícího po střechách, byť graficky dobře zpracovaného, je opravdu spíše menšinové umění, než zážitek pro většinu čtenářů), nebo mají mnohem pomalejší tempo, než Foglarovy - což Rychlým šípům moc nesluší. Někde se objeví i neznalost původních příběhů Rychlých šípů, případně nerespektování charakterů a postav.

Ne že by tam pár dobrých děl nebylo, ale není jich tolik. A když jsou, nemají prostor, a často končí často neuzavřeně. Škoda, že nezredukovali počet autorů na 1/4 a nedali jim větší prostor. A možná také nevrátili někdy scénář k přepracování. Po stránce dramaturgie byla i otřesnost Rychlé pípy lepší.

Zajmavá je potřeba části autorů Rychlé šípy politicky angažovat. Některé příběhy jsou zcela banální, nudné nebo až dadaisticky náhodné.

A to to vůbec neřeším z hlediska úcty k originálu či parodii - mnohé příběhy mi přijdou chabé v jakémkoliv žánru. Třeba i značně vulgární a výtvarně značně rozkolísaný Čryřlístek 666 Dětem vstup zakázán mi přišel lepší.

Průvodní text poskytuje alespoň dobrý přehled různých neoriginálních zpracování Rychlých šípů. Zároveň vede k zamyšlení, zda si autor, který stvoří svět, ale příliš trvá na svých autorských právech, ale sám jej dostatečně nerozvíjí, tanto svět sám neničí, a nevezme si jej se svou smrtí do hrobu.

Kniha zobrauje poměry v císařské armádě a vyvrací zažité západní stereotypy a ukazuje skutečné vojáky toužící po životě, kteří jsou semleti vojenskou válečnou mašinérií. A také celkem věrně její materiální slabost a velitelskou zkostnatělost.

Stojí zato si pročíst doslov autora, kde sice přizná, že asi 80 vojáků přežilo, s tím, že bylo rozhodnuto, že půjdou do sebevražedného útoku příště, k čemuž již nedošlo. A také to, že štábí důstojník, který je nažene do druhéo sebevražedného útoku ve skutečnosti včas sám úspěšně utekl. Myslím, že v doslovu chybí zmíka, jak Mizuki přežil: se ve skutečnosti od jednotky dostal díky svému onemocnění malárií a zranění paže. Pak mu sdělili, že příště "zemře první".

Podobných knih je světu třeba, protože je příliš snadné upadnout to zjednodušujících schémat politiků, propagandy, školství i filmů, kde hrdinové jsou odvážní a hrdě bojují do posledního muže a padouši jsou zfanatizované nelidské bytosti, které je správné zabíjet kdykoliv a jakkoliv.

Jako u velké většiny mang je slabší překlad do češtiny.

Ačkoliv si autor nárokuje "90%" přesnost, jsou v knize odchylky od reality, které ani v doslovu neuvádí. Pokud platí, že mys Baiden = mys Zungen a mys sv. Jiří = mys Gazelle, pak nesedí ani tvar pobřeží, ani poloha řeky Warongoi. Údajě to v jednom rozhovoru v tomto století okomentoval, že měl tehdy obavu uvádět skutečná jména. Ať již jde v tomto případě o úmysl nebo chabou paměť, je zřejmé, že knihu nelze chápat vždy doslovně. Každopádně na Japonské wikipedii je poměrně detailní popis Mizukiho života, včetně válečného nasazení i jeho přátelských vztahů s domorodci, kteří mu po válce nabízeli, ať tam zůstane. Stojí určitě za přečtení.

Skvělé, že někdo otevřel jedno z mnoha témat, o kterém se vůbec nemluví.

Kniha se výborně čte, je zajmavá, ale mám k ní pár výhrad, a proto jen čtyři hvězdičky.
1)Podobně, jako Hitler prohlásil slezany za Němce, tak autor bere jako axiom, že Šlonzáci, Slezané, Moravci a Goralé jsou všichni Češi. Přitom podobně si je přisvojovali i Poláci. A nikdo neprověřoval, kolik z odvedenců válku přežilo, ale neusadilo se v Československu.
2)kniha nijak kriticky neověřuje ani nedoplňuje uváděné údaje. Nejvíc mě zeujalo tvrzení, že děla od Hamburku střílela železniční děla až do Anglie.
3)Není nic méně objektivního, než vlastní vzpomínky - lídská paměť není dokonalá, a po mnoha letech má tendenci některé věci vidět ve světle později získaných informací jinak.
4)Je na každém, jak moc bude věřit jednotlivým vyprávěním. Např. tomu, že někdo systematicky střílel jen do vzduchu, aby netrefil britské nebo ruské vojáky, kteří po něm stříleli.

Je to spíš taková imprese autora. Snaha o umělecky a jazykově zajimavé vylíčení pocitů. Mnohdy to spíše víc vypovídá o autorovi a jeho emocích, než o realitě. Naházená směs pocitů, patosu, plná neurčitých dojmů a místy to má patrně spíše umělecké ambice, než že by šlo o literaturu faktu. Navíc je všudypřítomný laciný exoticismus, a neustále zdůrazňování odlišnosti místních, které se zrcadlí i ve zcela samoúčelném užívání španělských slov. Přitom je autor selektivně slepý k bídě, chudobě, zločinosti. Píše o ní, ale vlastně maluje malebný svět, kde jsou s tím lidé smíření a nemají ambici žít lépe. A nevidí v tom rezignaci, ale krásu. Všichni ti lidé jsou milí, hodní....jako by snad ty zločiněcké gengy, bojůvky atd. byli nějací mimozemšťani, kteří s místními nemají nic společného. Jako by to nebyli příbuzní vesničanů, nebyli to absolventi místních škol a farníci, atd. Je to jen jakési neosobní zlo, které je možné snadno odsoudit. V knize mi chyběli postřehy z praktického života v zemi - většinu zabírají jen extra barvité neurčité popisy - jedna fotografie by řekla víc, než tisíc slov - jenže ono by to vypadalo obyčejněji, chuději a nuzněji. Ta krása by v tom pro většinu lidí nebyla taková.

Opravdu jsem čekal od knihy víc, než převyprávění historek, co se v různých městečkách staly před lety, a už vůbec ne vzpomínky autora na jeho hraní turistům na karlově mostě a informaci, že pro něj má jako pro Čecha nesmírný význam Chrám svatého Cyrila a Metoděje v Gorazdově ulici kde "onoho památného dne položilo život za svou zemi sedm hrdinů", je pro něj největším symbolem jeho domoviny, a před odjezdem ho proto navštívil. Přiznávám, že autor je mi poněkud obtížně pochopitelný, i proto, že celou dobu se představuje všem, že je "z bývalého Československa", a když už vlast zmiňuje, tak píše zase pro změnu jen o Čechách.

Kniha má 235 stran, ale značnou část tvoří nepopsané černobíle fotografie , další podstatnou část prázdná místa (kapitola má průměrně 1-3 stránky, přitom 1/4 jedné vezmě nadpis a spousta stránek je skoro prázdná, protože na ní kapitola končí. Textu je v knize tak na 130 stran. Alespoň je to rychle přečtené.

S dějinami Paraguaye se rozhodně stojí za to seznámit. Mají dvakrát delší historii republiky než ČR, a čím si země prošla je zajimavé i z dnešního pohledu. Zejména otázka legitimity svrhávání nedostatečně demokratických režimů. Tedy zda lze snahou o boj za demokracii oprávnit přepadení jiného státu. Je škoda, že se ve školách roky učí pravěk a středověk, a to hlavně formou tupých dat a událostí, což studentům nic nepřinese, a neučí se opravdu zajimavé dějiny zemí po světě. Průměrný absolvent českého školství si myslí, že zná světové dějiny, a přitom zná jen ty české a to jen selektivně a bez pochopení souvislostí. Ve vztahu k českým dějinám mě zaujalo, že zrušení Jezuitského řádu bylo důsledkem konfliktu v Paraguay a očerňovací akce Portugalska v Evropě, kdy se evropsští panovníci báli o moc a lákaly je jezuitské majetky. Všem knihu doporučuji k rozšíření obzorů.

Hvězdička dolů je za horší zpracování knihy. Je v ní otřesné množství překlepů, kdy místy je i těžší dovodit, co tím autor chtěl říci. I styl sepsání knihy se mi jeví trochu "amatérský", kdy je spíše vyprávěním o utrpení Paraguaye, než věděckou prací, která by se snažila o nezaujatý pohled a vysvětlení motivace ostatních.

Z mého pohledu snad nejlepší díl série - jde opravdu o maličkosti z centra, budovy které Brňané znají, denně je míjí, ale nevědí o nich, protože nejde o exponované památky, ale většinou o příběhy z konce moharhie a doby asanace.

Knížka zajímavá, tenká (což je plus, takže stojí za přečtení), ale tak úplně mi nesedla. Již dříve jsem četl autorovu druhou knihu "Obchodníkem po Latinské Americe" a ta se mi líbila více (jde o celkem věcný popis zážitků). Styl této knihy je někde na pomezí cestopisu a zábavy, takže člověk si nemůže být místy jist, co autor myslí vážně, a co již ne. Také jsou v ní sklony generalizovat a srovnávat Brazílii se světem (no fakticky spíše s Čechami). Ono některé v knize uváděné zvyky jsou běžnou realitou i řady jiných zemí - např. úplně stejně se netopí v zimě v Japonsku, protože prostě ty dva měsíce zimě člověk nějak přetrpí, a každý víc řeší půl roku veder a klimatizaci. Obdobně se kniha tváří, že je zcela výjimečné, že Brazilie "jako jediná národ na světe má u světových dopravců" zajištěno že v ceně letenky jsou dvě zavazadla do 32 kilo. Jednak jsou dnes rozhodně i lety do Brazílie, které nezahrnují žádné zavazadlo (např. AirFrance), a obráceně i jinde po světě jsou dálkové lety, které zahrnují hned 2 zavazadla (třeba dálkové mezikontinentální lety z Taiwanu či Japonska (Např. EVA air má také v economy class 2x32 kg)). Toto se sice mohlo měnit, ale dvě zavazadla bývala možná i v roce 2017 i jinde. Pokud se nemýlím, tak někde v knize bylo zmíněno, že do Manaus se dá dostat jen letecky nebo po řece - to také není tak úplně pravda - jde to i po silnici, jen to prostě trvá moc dlouho. Kniha je jistě zajímavá, ale zavání laciným exoticismem a přes roušku zábavy není poznat, jak věci opravdu jsou - proto mě osobně tolik nesedla, proto jen 4*.

Kniha mě velmi příjemě překvapila. Určitě oceňuji i její strukturu, kdy jsou velmi krátké kapitoly snadno k přečtení. Zahrnuje celou jižní ameriku, takže se vlastně nevěnuje žádné zemi více. Oceňuji respekt k tamním obyvatelům, kde si uvědomuje, že z jejich pohledu dávají věci smysl. Jen to někdy vidí jinak. Knih, které nepředstavují laciný exoticismus, ale zpřístupní Čechům vidění světa jinde není snad nikdy dost. Bohužel jich vždy bylo a je velmi málo.

Stručné, čtivé= >doporučuji.

Člověk si zase znova uvědomí, jak absurdní je výuka dějepisu na českých školách, kde vám neřeknou takřka nic o jižní ani střední Americe, Indii, Číně, Africe, arabských zemích, .....ale zato se důkladně probírá pravěké osídlení Čech.

Pro rozšíření obzorů o světě zajimavé, ale nebral bych mnohá uváděná tvrzení zas tak vážně. Úplný exces je hlavně poslední kapitola o vesmíru, kde autor blouzní o potřebě mezinárodně právní úpravy (celým dílem se jaksi prolíná naivita, že když je něco upraveno, tak o to nebudou spory o výklad, bude se to dodržovat a už vůbec si autor nepřipouští, že by snad suveréní stát měl právo i mezinárodní smlouvu vypovědět). V kapitole autor blouzní o spojení lidstva a společném dobývání vesmíru a zjevně odsuzuje variantu, že by jednotlivé země mohly kolonizovat vesmír samostatně. Autor zcela opomíjí lidskou přirozenost, která rozhodně nevede k dobrovolnému spojení všech a "konci dějin", ale vždy, když se náhodou vyskytně někdo, kdo opanuje celý známý svět, tak začně stát zahnívat, být neproduktivní a spíše dříve, než později se objevý nový vyzyvatel.

Motorem pokroku vždy bylo soutěžení, ne společné plánování. Autorem prezentované vize dobývání vesmítu připomínají mnohem více utopistickou budoucnost jako je např. v seriálu Návštěvníci, než faktické soutěžení o kolonizaci nově objevených končin, které bylo s lidstvem až do 20. století, kdy došla místa k objevování a zabírání.

Je zajimavé, jak v kapitole o Evropě řeší rozsáhle separatistická hnutí, ale věří ve společnou celosvětovou spolupráci ve vesmíru. U těch separatistických hnutí je také s podivem, že v něm má vyznačená i taková jako Morava, české Slezsko, polské Slezsko, která sice myšlenkově existují, ale rozhodně nejsou v současné době nějak výrazně aktuální, a přitom v mapě nemá vyznačené Podněstří, Gagauzii, Kosovo, Republiku Srbskou v Bosně a Hercegovině nebo albánce v Makedonii - což jsou dnes (či v nedávné době byla) patrně mnohem aktivnější hnutí. Krom toho mapa nezobrazuje celou Evropu, takže nezahrnuje ani Krym, donbas, Abcházii či Osetii.

Kniha je nepochybně čtivá. Otázka však je, jak moc je kvalitní. Málokdo se asi orientuje ve všech tématech, ale v těch, kde se orientuji lépe, mám jisté pochyby o plné kompetentnosti autora.
1) V kapitole o Rusku až nepatřičně naznačuje, že Rusko má oprávněnou potřebu ovládat Evropu přes Polsko, Německo, Benelux až do Francie. A Putinovi přičítá pouze obranné úmysly, jako by snad ruští vládci vždy mysleli jen na obranu a vůbec se nedostali ke zkolonizování celé Sibiře snahou o územní expanzi a podrobení si místních obyvatel a jejich přečíslení dovezenými kolonisty, ale patrně jen neustálou snahou zabezpečit si obranu hranic. A podsouvá mu smyšlené věty, kde lituje, proč bůh nestvořil na Ukrajině hory, jako by ho snad mrzelo, že karpaty jsou až na druhém konci Ukrajiny a rusko se nemůže zastavit dřív.
Je s podivem, že přitom nezmínil, že ruské obavy z uzavření Bosporu jsou prokazatelě doložené již od carských dob, a že sovětské rusko hradilo extrémně drahý program ekranoplánů s plánem jediného využití - obsazení Bosporu.
Také mu poněkud uniklo, že v posledním desetiletí se objevuje i nový termín "vnější Mandžusko" pro ruské území Přímořského kraje.
2)Ještě podivnější je, že v kapitole o Rusku i o Japonsku píše pouze okrajově o kurilských ostrovech, ale ani jednou nezmíní otázku Jižního Sachalinu, která také není uzavřená. Na Japonských mapách je důsledně zakreslována jako součást ruského území pouze severní část ostrova, zatímco jižní není značena jako součást jakéhokoliv státu. Zároveň u územích sporů s Čínou není zmíněno, že by se mohly potenciálně týkat i Okinawy.
3) blouznění o spolupráci všech národů u dobývání arktidy a zejména kosmu je absrurdní.
4)byl autor při smyslech, když za jednu z hlavních otázek arktidy označil společný boj proti terorismu? Když pominu, že ve vyhrocených časech se vytrácí hranice toho, co je to terorismus, tak nelze přehlížet, že klasicný terorismus páchají teroristé proti obyvatelstvu - které v arktidě není, a stěží si lze přestavovat pachatele, kteří se trmácí tisíce kilometrů pustinou, aby zaútočili na nepočetnou osadu těžařů či rybářů. Mnohem atraktivnější cíle byly vždy města.

Stručná, ale informacemi nabitá knížka. Rozhodně vřele doporučuji. Snad jen bych podotkl pár věcí. Nepovažuji ho zas za takovou výjimku jeho přístupem, spíš se výrazně odlišoval od mainstreamových profesionálních cestovatelů, kteří neměli zájem o porozumění místním kulturám, ale hnala je potřeba co nejrychleji navštívit co nejvíce krajin a moci naservírovat svým krajanům co nejexotičtější, nejpodivnější a nejvzrušujícnější obrázek cizích krajů. Po takovýchto ignorantech nám zůstaly stohy knih, článků, zpráv o přednáškách či výstavách. A právě oni, společně s imperialisty bájícími o snadném bohatství v koloniích, formovali názory široké veřejnosti, které v mnohém přetrvávají dodnes. Paclt o nic takového neměl zájem, a nikdy sám nepublikoval ani nepřednášel. Již delší dobu mi vrtá hlavou, kdy se z člověka stává cestovatel. I kniha si dává překvapivě mnoho práce, aby vydefinovala cestovatele, a dokázala, že jím Paclt byl. Osobně bych spíše řekl, že nebyl. Unikátní je tedy spíše tím, že díky indiskrétnosti jeho přátel v Čechách, se nám zachovaly soukromé upřímné názory "obyčejného" člověka.

Zároveň bych z každého přirovnání zahraničních reálií k místům v Čechách nedovozoval automaticky stesk po domově. Prostě jen přirovnával k něčemu, co adresáti jeho dopisů znali. Kdyby jim přirovnal řeku Vaal třeba k řece Potomac, nevěděli by, co si pod tím představit. Podobně, pokud si vzpomínám, P.N. Krasnov přirovnává skoro vše v Asii pro ruské čtenáře šíří k Něvského prospektu.

Autor knihy se dopouští nepřesnosti, když se místy zmiňuje o "českých zemích" - v době před první světovou válkou to nebyl obvyklý termín, a patriotismus Čechů se vztahoval obvykle výlučně k České zemi (tj. Čechy). Ještě za války chtěli Češi původně řešit jen postavení Čech, dokud se zahraniční hnutí nespojila se Slováky a nepřišla s projektem Československa. Nelze hledět na dobové zápisy dnešní optikou.

Pokud autor spekuluje, že za zhoršením vztahů s Holubem mohly politické názory, tak je dobré vědět, že Holub byl loajální občan Rakouské monarchie, a Čech bych spíše smyslu "der Böhme", než "der Tscheche". Spekuluje se, zda nebyl po matce z bilingvní rodiny - otec se sice hlásil horlivě k české národnosti a s Emilem si dopisoval extrémě složitou knižní češtinou, ale Holuba zapsal na německé gymnázium, kde pro špatnou znalost jazyka propadl, a přestoupil na české gymnázium. Ovšem i jeho čeština byla často nesrozumitelná, jeho rukopisy musely být v Čechách jazykově upravovány, což bylo taktně přičítáno "dlouhému pobytu v zahraničí". Nejen, že neviděl rozpor v tom, být Čechem a Rakušanem, ale navíc jeho otec se v roce 1848 postavil na stranu císaře, což mu řada Českých nacionalistů měla pak za zlé, donutilo ho to i se přestěhovat, a synovi opakovaně doporučoval, ať žádá o podporu pro své cíle u u dvora a státních úřadů, a připomene u toho, co otec pro svou podporu císaře vytrpěl. Podpory se mu také opakovaně dostávalo. V Praze ho pak považovali za figurku Vídně a měli obavu, aby nějakého pražana nenahradil na teplém místečku v museu či na univerziě, což ho nakonec donutilo žít ve Vídni. Krom toho jeho žena byla Vídeňačka.
Takže prostor pro politický spor s Pacltem, který byl, zejména na stará kolena, posedlý husity a češstvím, tam rozhodně být mohl.

Možná nadbytečné o tom spekulovat, protože objektivně Holub Paclta využíval a choval se arogantně - a na rovinu, dělá to řada expatů, že se zkouší nalepit na začátku na krajana, co v zemi žije déle, a běžně se stává i to, že navzdory vší pomoci, do které usedlý krajan investuje mnoho snahy, tak ho ještě pomluví, že mu nepomohl dostatečně.

Knížka se místy trochu opakuje, ale rozhodně mi nechybí, že nepřepisuje z knihy Čeňka Paclta Cesty po světě - to by byla pro čtenáře jen ztráta času, protože po přečtení této publikace si ji pravděpodobně stejně sám přečtě:-)

Někdy je ten tolik opěvovaný český překlad bohužel snad až příliš důkladný. Např. Kapitola "V předvečer všech svatých" se v originále jmenuje "Hallowe'en", což v češtině není vůbec zmíněno, takže jen část čtenářů se dovtípí, co že je to za svátek. A velká řada jmen osob, kolejí, předmětů....řada je krásných, ale celá řada dalších je zcela samoúčelných, a někdy i nepřesných (např. Nebelvír) či zavádějících , což je daň za průběžný překlad, kdy nebylo známé, jak se děj vyvine dál (např. moudrý klobouk není ani tak moudrý, jako jen rozřazovací, což v pozdějších dílech v některých situacích trochu matoucí). Český čtenář je pak sem tam o nějakou souvislost ochuzen, a musí naučit spoustu nových slov aby se zorientoval...a to nejen v angličtině, ale i ve slovenském překladu, který je mnohem střídmější.
Těžko říct, jestli a kdy se dočkáme nového překladu. To pak budou čtenáři zase zmatení ze změny terminologie. Podobně, jako když došlo k novému překladu 6.-9. dílu knih Hvězdných válek. A tady by ty rozdíly byly ještě zásadnější.

Bohužel české vydání je extrémně nekvalitně zpracované, začíná to už tím, že není překládáno z japonského originálu Chiruzo kanashiki vydaného v roce 2005, na který je odkazováno i v anglickém překladu, ale pouze z anglického překladu vydaného v roce 2007, který je vydáván za originál. Trpí tím zejména překlad básní. Je v něm neuvěřitelné množství chyb při přepisu japonských slov, a to tak zásadních, jako hned na začátku knihy opakovaně chybně uváděný název souostroví Ogasawara, kde se Iwojima nachází jako "Osagawara". Podobně syn Kuribayashiho je uváděn jako Taró. Místy i jako Karó. Ženám jsou tam přidávány k příjmení koncovky -ová, kniha pracuje se směsí anglické a české transkripce, a místy ji i míchá dohromady v jednom slově, což vede k nesmyslnému čtení. V knize je navíc i řada věcných chyb, kdy nesedí např. věk osob či uváděné dny. Vůbec nechápu, co překladatel dělal. Evidentně si to po sobě pořádně nepřečetl, a nečetl to ani nikdo se znalostí japonštiny a japonských reálií.

Z hlediska obsahu je kniha sice zajímaví, ale zároveň k ní mám poněkud rezervovaný přístup. Uvítal bych spíše úplný přetisk dopisů, než názory autorky, co si Kuribayashi myslel. Kniha je místy snad až příliš obdivnou, a poněkud příliš zahleděnou na jednu osobu. Napadají mě některá jména japonských vojáků, která si dle mého názoru zaslouží větší respekt. Pro většinu Čechů a Moravanů bude hůře srozumitelná, protože předpokládá znalost japonské společenské atmosféry té doby, což většina tuzemských čtenářů nemá. Co by si zasloužilo větší pozornost je skutečnost, že nechal evakuovat civilisty.

Zase další kniha od pana Skřivana na stejné téma. Hodně knih, a všechny stejně slabé. Je to jen další zopakování stereotypního negativního líčení Japonců, bez bližších souvislostí a snahy o pochopení v širších souvislostech (bez pochopení vidění a motivace není možné jednání lidí porozumět, pochopit a poučit se z něj, ale stává se z knihy jen další tupý protijaponský propagační pamflet, jakých vzniklo již za komunismu bezpočet).

Rozhodně doporučuji věnovat čas spíše knize: "Japonsko ve válce - Velký pacifický konflikt". Ta je na úplně jiné úrovni.