Y2T komentáře u knih

Četl jsem knihu označenou na začátku jako "Pravá tvář Japanu" a letopočtem 1945, na konci knihy je název totožný, nicméně je uveden letopočet 1946. Papírový přebal nebyl k dispozici, nicméně předpokládám, že jde o totožnou knihu a pravděpodobně i stejné vydání.

Hned úvod knihy, kde autor konstatuje, že se nám během války a před ní dostávalo zkresleného obrazu japonska z německé a před tím japonské propagandy a vytičuje za cíl podat nám stručná ale úplný obraz Japonska ve mě vzbudil značná očekávání. Bohužel zůstala převážně nenaplněna. Takže i přes tuto knížku i dnes zůstává český stereotyp (či chcete-li narrativ) o Japoncích ovlivněn silně Japonskou vlastní sebeprezentací a nacistickou propagandou, doplněnou o pár dalších vlivů.

V úvodu autor zmiňuje, že kniha je výsledkem pozorování vlastních a také jiných autorů. Bohužel nikde není uvedeno, co tím myslel, tedy jestli některé kapitoly napsal někdo jiný, dal mu k tomu podklady, nebo tím jen myslí, že někoho citoval.

Kniha, nebo alespoň její podstatná část, je patrně psána v době mezi kapitulací Německa a Japonska, což je jednoznačně zřejmé v několika kapitolách. Na druhou stranu na některých místech působí nejaskými vyjádřeními dojmem, že ani válka v evropě ještě není zkončena a jinde naopak jakoby už i v Asii zkončila.

Knize se moc nedaří udržet naplnit vytčený cíl a vykreslit skutečné Japonsko. V celé řadě věcí je stále zatížena výkladem nacistické propagandy prezentovaným 6 let v protektorátu a odhodlaných Japoncích, na některých místech je cítit i vliv americké protijaponské rasistické propagandy. Celkově má kniha velmi nevyrovnané kapitoly. Některé jsou velmi neosobní a jen přepisují různé statistiky, jiné jsou plné osobních postřehů. Některé jsou objektivní, jiné velmi suběktivní, závěrečná kapitola je velmi politicky angažovaná a autor nám jednoznačně odhaluje, že vidí věci z komunistického úhlu pohledu sociálního. V ostatních kapitolách jen věcně kritizuje sociální nerovnosti a nespravedlivý systém, jako řada dalších zahraničních autorů, ale v poslední kapitole se přímo revolučně odváže.

Někde v knize jsou poznatky věrné, jinde je autor dost mimo mísu.
Obecně je v knize spíš pár povrchních vlastních postřehů a hodně obecných povídání o zemi a statistik, které najdete v takřka každé dobové knižce o Japonsku, a nic se nestane, pokud tuhle knížku číst nebudete. O moc nepřijdete. Většina knihy není moc originální. Ale pár výjimek se najde.

Zaujala mě kapitola o financích, kde autor na rozdíl od ostatních dobových i pozdějších autorů jednak popisuje devalvaci jenu, ale na druhou stranu ji nepropojuje nijak se snahou vytlačit evropské a ameriské zboží z trhů(jak je běžně na západě interpretována), ale uvádí ji do souvislosti se ztrátou schopnosti centrální banky kryt tištěné bankovky zlatem (co vedlo k nutnosti tisku bankovek si lze snadno dovodit vzhledem k tomu, že tato nutnost postihla centrální banku v roce 1937, kdy výrazně vzrostly výdaje na armádní aktivity v číně a jejich financování se statrala významě právě centrální banka, k čemu uvádí i nějaká data).

Autor také správně identifikuje, že země není příliš rozivinutá a přes všechnu propagandu jde o chudý zemědělský stát. Na druhou stranu zaslepen svým politickým viděním vidí za vším zlem nerozlučnou kliku militaristů a velkokapitalistů a uniká mu, že ti druzí na stupňování válečných dobrodružství nijak nevydělávali a objektivně ji neprosazovali. Autor neměl znalosti z Japonské politiky, které máme dnes, zato měl tehdejší středoevropské růžové brýle pro komunizmus.

Přesto jeho kritika sociálních témat zůstává v lecčem aktuální i dnes, stejně jako fakt, že se o tom moc nemluví. V lecčem se mýlí, ale budiž autorovi omluvou, že v tom není sám. Emancipaci japonské ženy věští západní autoři neustále už od 19. století. Ne, že by se Japonská společnost za tu dobu nikam nepohnula ale tak nějak se míjí s očekáváními západních autorů, kteří mají vždy pocit, že to v japonsku dělají špatně a musí to tam brzy pochopit a začít dělat stejně jako na západě. Jenže jak se říká, když dva dělají totéž, není to totéž.Kniha nám napoví i něco o západní společnosti - třeba když porovnává mzdy, tak dochází k závěru, že mizerně jsou tam placení skoro všichni, ovšem pozastavuje se nad nízkámi platy střední třídy (univerzitní profesoři, vyšší důstojníci atd.) - z dnešního pohledu jsou jejich tehdejší platy na úrovni cca 4 násobku dělnických mezd dosti vysoké - zvláčtní jsou spíše jeho očekávání založená na znalosti Evropy a Ameriky, že by měly být třeba na sedminásobku. Zejména u člověka, který kritizuje neustále sociální nerovnost je to trochu překvapující.

V knize mě dost obtěžovali neustálé odbočky od tématu, kdy autor neustále přirovnává Japonsko k (nacistickému) Německu, v kapitole o školství pak úplně odbočil, neovládl se a začal líčit jak za války pracoval jako učitel v jazykové škole, kam chodili krom Čechů i Němci a poplive několik konkrétních německých dětí či studentů, jak jsou neschopné a pochlubí se, jak je vydusil. (Hrdinství, kterým by se člověk mohl pochlubit si představuji poněkud jinak, než jako bezdůvodnou šikanu žáčků kvůli jejich národnosti - lze pochopit, že byla válka, že se neovládl, ale nechápu, proč má autor potřebu tohle nám sdělovat v knize, kterou všichni čtou proto, aby se dozvěděli o Pravé tváži Japanu, a ne o Pravé tváři Karla Gama).

Asi největší pozitivum knihy je, že je tenká, takže její četbou neztratíte moc času. Dobových knih v češtnině o Japonsku je jen v řádu pár desítek, takže pokud si chcete rozšířit obzory o mentalitě jednoho českého středoškolského učitele krátce po porážce nacismu, tak s chutí do četby.

17.10.2018

Dobrá kniha. Oceňuji na ní její komplexnní a nezaujatý pohled. Navíc je i čtivě napsaná. Pro zájemce o toto téma to považuji za nejlepší knihu v českém jazyce.

1 24.09.2018

Kniha mě celkem zklamala. Koupil jsem tohoto průvodce, protože předchozí kniha z edice, kterou jsem měl byla velmi dobrá. Bohužel, základní problém vidím přímo v autorovi. Je to Brit, který Irsko velmi podrobně procestoval. Bohužel se po celou dobu dívá na Irsko očima Angličana, takže neustále vyvrací či potvrzuje vžité anglické předsudky o Irsku (které jinde ve světě lidé nemají a ani neznají), téměř na každé straně vám připoměne, že v Irsku není v hospodách zavírací hodina a proto je to země pití zaslíbená (což může přijít opravdu snad jen člověku svyklému na Anglii), předpoládá výbornou znalost irské kultury a literatury (jasně, kdo jiný, než angličané, kteří t mají za rohem a mají stejný jazyk by ji měl více znát...), v historii neustále zdůrazňuje vztahy s Anglií a místo toho, aby jasně označil hlavní místa, která stojí za to navštívit, tak zabředává do spousty pro většinu turistů poměrně málo zajmavých míst, které však mají vztah k nějaké historické události či osobě, o které mimo Irsko a Anglii skoro nikdo neslyšel.

Velmi svérázný je pak přístup k irské kuchyni, u které neustále naznačuje její mizernou kvalitu, ale opakovaně doporučuje Irsko jako turistickou destinaci kvůli tomu, že v poslední době tam otevřelo mnoho dobrých restaurací mezinárodní kuchyně. Opravdu nevidím důvod jet do Irska kvůli neirským restauracím. Navíc je to v rozporu s výchovnou velmi vágní stránkou o odpovědné turistice, kterou celá kniha začíná, a která je v ní poněkud nadbytečná (byl bych raději, kdyby byla kniha o stránku tenčí a o korunu levnější - zeména, když to sama kniha pak popírá).

Další probém je, že kniha už je dost zastaralá. Od vydání české verze uplynulo už 6 let, ale původní anglický originál je z roku 2004, přičemž posedních změn (které se patrně nepromítly všude) doznal při vydání v roce 2010. Setkáte se tak s dnes dost absurdně působícími neustálými narážkami na to, že Irové schválili Lisabnoskou smlouvu až na podruhé, jakou spoustu peněz dostávají z evropsé unie a že jsou málo loajální Evropané. Chápu, že v té době to tak autr viděl, ale v dnešní době od anglického autora působí takové výčitky poněkud nepatřičně.

Řečeo krátce, je to průvodce napsaný angličanem pro angličany. Všem ostatním by autor posloužil více, kdyby se více zaměřil na Irsko, místo na britské dojmy o něm. U průvodce vydaného National Geographic z Washington D.C. mě to dost překvapilo. Tam jsem čekal garantovanou kvalitu, případně maximálně pohled američana.

Jinak fotky jsou samozřejmě pěkné, ale to u National Geographic, jakož i řady jiných renomovaných průvodců, povžuji za samozřejmost.

07.06.2018

Krátká knížka o 84 stranách, která přibližuje běžné japonsko v první polovině 20. století, se zaměřením na postavení žen. Celkově není na knize nic mimořádného, ale rozhodně ji doporučuji k přečtení všem, kteří četli jakoukoliv snůžku nesmyslů o Japonsku a japonkách od Hlouchy, Lotiho, Nováka či jiných. Tato kniha by sama o sobě nebyla ničím mimořádným, mimořádnou jí činí právě mizerná úroveň většiny ostatních dobových knih o japonsku, které jsou zcela mimo realitu, co se žen v Japonsku týče.

Velmi mě potěšilo, že autorka jednoznačně dementuje existenci tzv. Japonských manželství, jak je líčí Loti, Hloucha a další, a jasně uvádí na pravou míru, že jde čistě o zištné prodejné společnice z okraje společnosti, jaké najdete po celém světě. A celkem dobře reálně líčí podstatu gejš. Jinak se samozřejmě věnuje z vělké většiny běžným ženám, ať již chudým či bohatým.

Kniha obsahuje dost informací o japonskách ženských hnutích, a něktreré věci jsou viděny z jejich pohledu, ale není to nijak zkreslující realitu.

Soudobou společnost japonska v knize autorka prezentuje velmi přesně, trochu horší je to tam, kde se zmiňuje o minulosti, kdy vychází z různých pramenů, často i oficiálních, a může to být poplatné tehdejšímu oficiálnímu státnímu výkladu dějin. To se týká zejména revoluce meiji a postavení císaře, který je prezentován jako moudrý vládce, který se při revoluci meiji ujmul znovu vlády, která mu patří. Jednak lze vidět revoluci meiji i v méně růžových barvách, a jednak dnes se naopak prezentuje, že císař byl jen nastrženou loutkou bez skutečné moci, aby nebyl odpovědný za WWII. Tehdejší nekriticky přejatý oficiální pohled se tak dostává do rosporu s dnešním oficiálním pohledem.
Je tam jedna jasná faktická chyba - je tam tvrzeno, že Edo (tokyo) bylo před revolucí jen šogunovým hradem a císař po revoluci přesunul své sídlo z Kyota do Eda (které přejměnoval na tokyo) a založil tam moderní město. Ve skutečnosti mělo město Edo obklopující hrad šhoguna již o sto let dříve přes milion obyvatel. Císař město akorát přejmenoval a nastěhoval se do šhogunova sídla.

Ale to jsou všechno okrajové věci, které se netýkají tématu knihy - co se týče postavení japonských žen na začátku 20. století, je to dobrá kniha, bez nesmyslů a rozhodně stojí za přečtení.

1 02.06.2018

Je to lehká kniha na vážné téma. Celkově jedna z nejlepších knihy, které jsem v poslední době četl (ačkoliv s autorkou nesdílím některé názory a přístupy k životu, což je přirozené).

Kniha je psaná velmi lehce a úsměcně, ačkoliv líčí krátké historky načrtávající těžké osudy autorky, její rodiny i řady jiných Vietnamců, jak těch, co emigrovali, tak těch co zůstali. Dokonce trochu i těch, co přišli ze severu "osvobodit" jih a vymést kapitalistické pořádky. Čte se jedním dechem, a je obdivuhodné, jak mnoho informaci o krušných osudech se dá lehce předat v krátké úsměvné knížce. Kniha je dobrá jak po stránce obsahu, tak i nevšední formy. Navíc je psána pozitivně a bez jakékoliv zášti či trpkosti.

Kniha je složena z několika desítek velmi krátkých kapitol, většinou o délce jedné strany (některé mají jen pár řádů, jiné i 2 strany).

Knihu bych navíc vyzdvihl za ještě jednu skutečnost, která není zásluhou autorky, ale odrazem omezenosti informačních zdrojů v českém jazyce - v českojazyčném prostředí jde o zcela unikátní knihu díky tomu, že je psána z pohledu nekomunistických vietnamců. České povědomí o válkách v bývalé Francouzské indočíně je formováno komunistickým výkladem, který byl u nás prezendován 40 let a pouze po roce 1989 byl doplněn i knihami knihami amerických odpůrců války, nebo pár veteránů a zastánců. Pohled jihovietnamský či vietnamský nekomunistický u nás zcela absentuje. Stejně tak vietnamská imigrace u nás má zcela jiný základ než v zemích jako USA, Kanada či Francie. Tam utíkaly společenské elity jihu před pronásledováním, k nám šli kovaní soudruzi a nemajetní ze severu za ziskem.

Kniha dává nahlédnout do klidného života vyšší jihovietnamské společnosti, do osudu uprchlíků (čímž je nadčasová), i integrujících se imigrantů.

1 31.05.2018

Do čtení knihy jsem se pustil, protože se jedná patrně po Madam Butterfly o druhé nejvíce veřejné mínění o Japonsku ovlivňující dílo v období přelomu 19. a 20. století. Řada z techdejších předsudků přetrvává zejména ve východní Evropě, která byla dlouhou dobu v izolaci, přetrvává v mnohém dodnes.

Ačkoliv se často uvádí, že kniha je román, v zahraničí se uvádí, že jde o poloautobiografický román založený na deníku autora. Osobně na mě kniha působí plně autenticky, a tipl bych, že v ní toho autor mnoho nezměnil. Oběktivně lze doložit, že přejmenoval hlavní postavy a prodloužil svou tvrzenou délku pobytu ze skutečného 1 měsíce na 2,5 měsíce. Autentičnosti velké většiny scén by nasvědčovalo i jednání jednotlivých osob, které se chovají v souladu s kontextem japnského prostředí, ale autor toto jednání nechápe a mylně interpretuje. A také nezveřejňování plných jmen jeho druhů, které by to mohlo poškodit. Zdá se mi, že v knize je více autentického, než v mnohých jiných cestopisech, u nichř si autoři nárokují 100% pravdivost. Zde to působí spíše jako snaha vyhnout se případným polemikám o obsahu knihy - přece jenom, autor byl námořní důstojník, publikoval pod pseudonymem a veřejné mínění by nemuselo všechno strávit. Označíte-li to za román, o čemkoliv můžete prohlásit, že se to nestalo. Autor v knize realisticky vykreslil obchodní vztah bez citu s najatou společnicí. Podobné zážitky o mnoho let později přinesl i Josef Hloucha. Je zajimavé, že všichni, kteří knihu přepracovávali, ať již literárně či dramaticky, meli potřebu do ní dodávat milostný vztah, a to zejména ze strany Chrysantémy, což jde zcela proti autentickému vyznění tohoto díla a sklouzává to ke klišé stereotypů Madam Butterfly a Miss Saigon.

Autor(respeknive hlavní hrdina - příjmeme-li tvrzení, že jde o román) vychází ze zcela neotřesitelného rasového pohledu, kdy na Japonce hledí jako na ošklivé žluté opice bez mozku a bez ducha. Ačkoliv se setkává s uměním, lidmi, a situacemi, které by měli být způsobilé tento názor změnit, je v něm zcela neochvějný a maximálně připustí chvilkový náznak ducha u nějakého jedince. Rasové východisko je pevné a neotřesitelné. Za to ho kritizoval již po vydání knihy Félix Régamey.

Co se mi naopak na knize líbilo byl popis nagasaki, který mi ho hezky připomněl. Nevím ale, jak moc bude pochopitelný pro lidi neznalé reálií. Vydání které jsem četl používá velmi zavádějící formulace, kdy např. bránu torii označuje jako "podloubí". Kdo neví o čem je řeč, nemá čanci si to představit. Nevím, zda jde o chybu autora či překladu. Každopádně kniha věnuje poměrně dost prostoru popisu zátoky a města, který je platný i dnes, byť je dost strojený a květnatý.

Druhá věc, která mě příjemně překvapila je skutečnost, že narozdíl od řady jiných si autor uvědomoval, že lidé se kterými se v přístavu stýká nejsou žádný výkvět společnosti, a že vyšší vrstvy vypadají jinak, než placené společnice, jejich zprostředkovatelé, a lidé okolo nich, doboví taxikáři (rikšové) atd.

Zvažuji, že si přečtu pár dalších děl autora, abych lépe pochopil jeho osobnost a styl a dokázel se lépe rozebrat v této knize.

Celkově mi nepřišlo, že by nějak výrazně ovlivnila vnímání Japonska, pokud, tak možná tím, že přispěla k rozšíření nesmyslných stereotypů, v které autor věřil. Neřekl bych, že se do obecného povědomí dostali jeho konkrétní osobní zkušenosti. To Madam Butterfly má v tomto nepochybně mnohem větší dopad, ačkoliv narozdíl od této knihy je realitě mnohem vzdálenější.

Děj: Námořní důstojník přijíždí bo blokádě Taiwanu do Nagasami, kde bude loď opravována. Před zprostředkovatele si objedná placenou společnici na tuto dobu, při setkání s ní je ale nespokojen s jejím vzhledem a na radu přítele donutí k uzavření smlouvy její známou, která se jim oběma zamlouvá více. Ta mu činí společnost po celou dobu, nicméně jejich vztah je velmi neosobní, a Loti o ni nejeví zájem. Nedokáže ho zaujout ani žádná jiná japonská žena. Jeho příteli, který ho na Chrysanthému upozornil se se patrně líbí více, ale k ničemu nedojde, jelikož respektuje, že patří jeho příteli. Nakonec Loti zaplatí za služby a odjíždí k Pekingu.

Četl jsem české vydání z roku 1905.

29.05.2018

Autorka o Japonsku nevěděla před příjezdem skoro nic. Kniha je tedy plná ukázek její neznalosti, kdy například zcela mylně odhaduje původ různých potravin atd. Její hodnocení jídel jsou celkem zábavná. Části knihy, kde autorka čerpá jen ze svých dojmů jsou tak někdy až komické. Na druhou stranu v částech, kde vychází z výkladu svých japonských přátel je kniha velmi zajímavá a přesná. Tuto přesnost bohužel často sráží ona neznalost reálií (např. podrobný soupis výbavy nevěsty z různých společenských vrstev je dost znehodnocen tím, že autorka kdejaké japonské oblečení označuje jako kimono, takře není zřejmé, co a v jaké ceně je vlastně myšleno).

Velmi oceňuji, že na rozdíl od jiných českách cestovatelů nedělala z Japonska něco, čím není, jen aby vytvořila obrázek senzační exotiky. Také se narozdíl od nich netrávila velkou většinu času ve společnosti placených společnic, taxikářů (rikšů) a dalších nižších vrstev společnosti, ale naopak mezi kultivovanými a vzdělanými lidmi z vyšších vrstev. Nepřehlížela přitom ale ani život a starosti běžných pracujících lidí. V Tomto se kniha zásadně liší od knih řady jiných českých poněkud omezených cestovatelů. Neoznašoval bych to ale za pohled ženy (to je poněkud sexistické, i když chápu, že ve světle soudobých českých publikací o Japonsku to tak mohlo tehdy snadno působit). Je to pohled prostě normální, který mezi tuzemci měla třeba i Eliášová, či Nykl. A celá řada v Japonsku dlouhodobě žijících cizinců (anglofoní literatura o Japonsku byla i tehdy mnohem lepší).

U závěrečné části knihy o japonských zvycích by mě docela zajimalo, z čeho vycházela. Tipl bych to na nějaké japonské propagační letáky, ale na to je v nich pár nepřesností.

Na knize mě poněkud překvapil jazyk, jakým je napsaná. Jednak je na rok 1941 napsaná poměrně formálním a vté době již méně používaným spůsobem, a jednak celá řada popisů různých japonských reálií je velmi atypická. Tím, že autorka neznala japosko, ani účel řady věcí a ustálené překlady jejich označení, tak vymýšlí často vlastní květnaté české popisy a oznyčení. Ty jsou sice takřka vždy správné, ale zcela nezřetelné, takže podle popisu je v podstatě nemožné představit si pod nimi japonské reálie alespoň trochu blízko skutečnosti, pokud je neznáte.

2 16.05.2018

Stručná, ale velmi dobře zpracovaná publikace, představující nejlepší pojednání o Mandžuské otázce v češtině. Kniha obsahuje obecný úvod do otázky, od historie, jednotlivých zemí, politiku a ekonomiku, přes (tehdy) současnou situaci až po celkem rozsáhlý překlady dobových oficiálních dokumentů: Souhrn zpráv mezinárodní vyšetřovací komise Společnosti národů(který prezentuje čínské stanovisko), Vyjádření Japonské vlády k těmto zprávám a Prohlášení samostatnosti Mandžuska mandžuskou vládou. Kniha se snaží o nestranný pohled, což se jí celkem daří. Může sice působit trochu nudným diplomatickým jazykem, ale prezentuje nestranně stanoviska všech stran. Pozdější práce jsou vždy zatíženy jednak oficiálním pohledem, který byl v době napsání knihy považován v srdci Evropy právě za jediný správný, snahou naklonit si (či nerozhněvat) ten či onen stát a zejména vždy znalostí dalšího vývoje. Kniha Vám umožní přenést se do pohledu nestranného autora, který (stejně jako všichni jeho současníci včetně aktérů politiky na dálném východě) nevěděl, jak se věci dál vyvinou , kdo se s kým spojí (a zdiskredituje) a jak to na dlouhá desetiletí dopadne. A dějiny samozřejmě nekončí. Jen pro zajimavost bych podotkl, že v posledním desetiletí se objevil agilní termín "Vnější Mandžusko", který má potenciál se jednou zapsat do dějin.

Pro zájemce o otázku regionu doporučuji knihu "Boj o Tichý oceán".

Kniha je velmi čtivá, a výborně zprostředkuje autentické zážitky a duševní pochody aktéra. Knihu jsem četl již před lety a drobné nepřesnosti v následném textu nevylučuji, ale utkvěla mi v paměti velmi.

Pan Onoda měl opravdu dobré předpoklady pro to, vydžet nejdéle. Vyrostl v době, kdy válka byla v Japonsku považována za běžnou věc, a Japonsko bylo po mnoho desítek let zapojeno ve válkách ve východní Asii a i v době "míru" šla na obranu polovina státního rozpočtu.

Vysazení na ostrov bylo jeho první ostrou akcí, před níž strávil několik let v různých vojenských školách, kde absolvoval z válečných důvodů extrémě zkrácené a inzenzivní kurzy od rána do večera. Vše zakončené ultraintensivním kurzem kontrašpionáže.

těch třicet let bych rozdělil do tří etap,každá zhruba po 10 letech:
1) během prvních 10 let měl on i jeho společníci dost racionálních důvodů věřit, že válka pokračuje. Měli dost smůlu, že se stali náhodnými svědky Filipínského vojenského cvičení, které pokládali mylně za skutečnou bitvu a z toho důvodu nevěřili letákům o konci války. Zpráv něměli mnoho a šlo je snadno pokládat za propagandu. Dost pravděpodobně by dělala stejně mylné úsudky jako Onodova skupina vojáků i většina dalších lidí. Tvrdit, že mě by se něco takového stát nemohlo by bylo lží a pokrytectvím.
2) později měli rádio, měli dost informací o konci války a přes řadu přesvědčivých důkazů se snažili utvrzovat v objektivně značně nereálné představě o pokračování války. V této době již měl také Onoda jen jednoho společníka. Vzhledem k dlouhodobé isolaci a předchozím zážitkům z války lze toto jednání pochopit, ale to je tak vše. Pokud jste neprošli tím co autor, asi byste s jeho závěry nesouhlasili.
3) poslední třetinu svého "boje" byl již sám. Celé to působí spíš jako nedostatek odvahy připustit si realitu, a odvahy se vzdát. Ano - i ke vzdání se je třeba odvaha učinit rozhodnutí a neuposlechnout rozkaz, a také čelit tomu, co příjde. Čemuž se ovšem vyhýbal tím, že si realitu nepřipouštěl. Nebo se prostě bál vrátit. Zejména poslední roky je to velmi patrné. Setkání s japonským turistou tak není ani tak o tom, že by se dozvěděl, že válka skončila, ale o hledání cesty, jak z jeho situace ven.

Z knihy je také jednoznačný pokles bojové morálky, kdy ze začátku se opravdu snažili vykonávat vojenskou činnost, udžovat přehled o situaci a škodit nepříteli, což postupně zcela vymizelo a zaměřili se jen na svoje vlastní přežití.

Za podstatný detail který mohl ovlivnit Onodovo jednání považuji i to, že pan Onoda vlastně nesplnil rozkaz, s kterým byl původně na ostrůvek poslán (byť byl objektivně nereálný), sám při bojích nezahynul, a snažil se to kompenzovat (najít si omluvu) v záškodnické a zpravodajské činosti, kterou nikdy nebyl pověřen, ale sám si ji usmyslel.

Za zmínku stojí část vzpomínek na "sebevraždu" nemocných a raněných ve zdravotnickém stanu. Je možné, že to tak pan Onoda vnímal, ale nestranný pozorovatel by to mohl vidět značně jinak. Nelze ale očekávat, že bychom se v knize dočetli něco jiného, od autora je dostatečné, že tuto část alespoň zmínil tak, jak ji zmínil (nemusel o tom psát vůbec). Existuje řada vzpomínek civilistů z území ze kterých ustupovala japonská armáda, na to, jak je zfanatizovaní poddůstojníci nutili k sebevraždám, a kdo nechtěl, tomu "pomohli". Je zcela běžné, že se popisy těchto událostí těsně před příchodem američanů výrazně různí podle toho, jestli je popisují tito poddůstojníci, nebo přeživší. Mrtví už nemluví. A pan Onoda byl nadprůměrně proškolené nové koště. Nešlo by se divit, kdyby dobře metl.

V knize podává autor ucelený všeobecný přehled o Mandžusku. Sám autor tam strávil 2 roky v rámci Čsl. Legií, takže je se zemí obeznámen a kniha je slušným základem pro utvoření predstavy, jak to v Mandžusku tehdy vypadalo. Dočtete se o základech historie, geografii, obsáhle líčí hospodářský potenciál, neopomene dopravní ifrastrukturum běžnou realitu ulic, , divadel, hostin, oslavy nového roku, dozvíte se neco o ruské komunitě v Mandžusku, i o Čechoslovácích v mandžusku (jen v Charbině jich bylo více než 200!) a o poltice.

Tenká knížka(72 stran), jako všeobecký přehled rozhodně použitelná a dobrá. Česky toho o Mandžusku moc nevyšlo.
Zájemcům o Mandžusko první poloviny 20. století doporučuji knihy Viktora Mussika "Žlutí nastupují" a Aloise Rataje "Japonsko Mandžusko Čína".

Na konci této knihy je zeznam dalších připravovaných děl autora, který mimo jiné zahrnuje i "JAPONSKO-ČÍNSKÝ KONFLIKT (v tisku)". Bohužel jsem zatím tuto knihu nikde nenalezl, ani v katalozích knihoven, ani v antikvariátů, ani jakoukoliv zmínku o ní a je tedy dost pravděpodobné, že vůbec nevyšla. Na druhou stranu u publikací vydávaných vlastním nákladem v malém poštu kusů z této doby jsem se několikrát setkal s tím, že o nich není žádná zmínka v databázích ani na internetu a nemít v ruce jeden z nemnoha výtisků, nevěděl bych, že existuje. Pokud byste tedy někdo měli informace o existenci této knihy nebo alespoň rukopisu, napište je sem prosím, rád bych si ji přečetl.

20.04.2018

Knihu bych doporučil ke čtením snad leda lidem, kteří se chtějí něco dozvědět o Josefu Hlouchovi. A nebo o tom, jak dlouhý čas lze strávit v nějaké zemi, kolik peněz utratit a přesto nic nepochopit. O Japonsku a Japoncích toho totiž moc neříká. Pan Hloucha, který si vytvořil utkvělé značně zavádějící představy četbou evropských románů o Japonsku si do něj vyjel a považuje se za špičkového odborníka na Japonsko. Přitom nechápe zhola nic.
Japonsko se snaží poznávat tak, že se tam stýká s bílými cizinci, najme si na 3 měsíce placenou společnici a myslí si, že si dopřává pravý typický japonský život. Že je vedle jak ta jedle dávali najevo už jeho s Japonskem lépe obeznámení současníci (Letzl). Přirovnal bych to asi tak k představě turisty který přijede do Prahy, projde se po karlově mostě, koupí si prodejné děvče a pivo a bude mít pocit, že je nejpovolanější Bohemista.
Knihy jeho současníků Nykla či Eliášové jsou nesrovnatelně lepší. Bohužel jak tehdy, tak dnes jsou pro lidi v Čechách lákavější vybájené povídačky o exotech, než skutečnost. Takže i dnes propaguje Náprstkovo muzeum Hlouchu a Nováka, místo Nykla, Eliášové, Letzla či Mussika. Návštěvnost je přece důležitější než realita.

Kniha zahrnuje popis výstavy výzbroje a výstroje ukořistěné v Rusko-Japonské válce.

Výborná kniha o východní Asii. Autor cestoval nejprve po Číně, poté Koreji a až poté se dostal do Japonska. V důsledku toho, narozdíl od řady současníků, vidí věci nikoliv z Japonského úhlu pohledu, ale velmi výrazně z pročínského. Není to ale žádná tupá propaganda a rozhodně stojí za to si knihu přečíst. Autor je velmi bystrý pozorovatel. V dnešní době působí poněkud nezvykle název, který dnes zní poněkud neuctivě, ale autor kupodivu naopak narozdíl od většiny svých současníků netone v předsudcích vůči národům východní Asie, ale bere je jako úplně normální lidi.

doplnění: pokud si dobře vzpomínám, je v této knize zmíněné setkání s velmi zajimavou dámou z tajné služby Mandžuska, jejíž otec byl španělský diplomat. Bohužel se mi zatím o ní nepovedlo zjistit nic moc navíc - nalezl jsem jen vzpomínku jednoho japonského umělce, který pouze zmínil, že se s ní setkal. Lze tedy brát za potvrzené, že existovala.

1 19.04.2018

Na základní problém knihy narazíte již na začátku, kde je pokus o vymezení, čím se bude kniha zabývat. V rozporu s názvem to ale nejsou lidé s vysokou inteligencí, ale tzv. "nadaní", pod což zahrnuje jednak většinu lidí s IQ nad 130, a pak dále kohokoliv s jakýmkoliv talentem na umění či sport. A zde je problém - jednak vůbec nikde nesdělí, kdo jsou to ti lidé s IQ přes 130, kteří dle ní nadaní nejsou, a také velmi extensivně přibírá do skupiny nadaných kohokoliv, kdo exceluje v kultuře, vaření či sportu. Na jednu stranu to jsou mnohdy lidé schopní a výjimeční, na druhou ale nějaký talent lze nalézt u značné části populace, rozhodně u více, než u uváděných cca 2%, které autorka označuje jako nadané - což zhruba odpovídá výskytu lidí s IQ nad 130. Zejména u těch sportovců mi to přijde jako jednoznačný krok vedle. Někteří z nich samozřejmě jsou vysoce inteligentní, ale inteligence nemá u většiny sportů jakýkoliv vztah ke sportovnímu talentu. Možná spíše naopak, jelikož odvádí pozornost jinam. Je-li definice takto široce otevřená, pak nechápu, proč do ní nezahrne i lidi vynikající i v jiných činnostech, jako například řemeslníky.

Tyto Nadané lidi dále dělí na lamarické (zjednodušeně jde o inteligentní, schopné a úspěšné lidi) a komplexní, kteří jsou méně inteligentní (uvádí autorka), mají ředu problémů a bývají neúspěšní. Kniha se pak patrně věnuje téměř výhradně jim, ačkoliv jen na málo místech to zmíní. Věnuje se tedy jen velmi úzké skupině dospělých. kteří se vyznačují spíš psychickými problémy, než vysokou inteligencí. Kteří řeší existencionální otázky, mají problém fungovat v běžném životě, jsou neúspěšní a cítí se izolovaní. A dále dětem s poruchami soustředění, učení, chování atd. Obě tyto skupiny automaticky ztotožňuje s nadanými lidmi, a u většiny svých tvrzení mezi ně dává rovnítko. Zároveň tvrdí, že tito lidé myslí více druhou polovinou mozku a spoustu dalších věcí.
Koncept lidí s "dvojí vyjímečností", kteří jsou zároveň komplexní, a tedy považováni za nadané a tedy vysoce inteligentní (ale v IQ testech neúspešní, schopní pouze v některých oblastech), ale zároveň mentálně hedikepovaní se mi už jeví poněkud překombinovaný.

Každý člověk je jiný, je třeba to respektvat a snažit se ho maximálně rozvíjet, ale zdá se mi poněkud umělé snažit se kde koho nacpat mezi "lidí s vysokou inteligencí", když zároveň trvá na tom, že jich má být jen 2(až 5)%.

Kniha je kombinací velkého množství nepodložených tvrzení, většinou ničím neozdrojovaných, případně často zcela mylně interpretovaných. Někdy je sice uveden zdroj, ale je vytrženo z kontextu jen několik slov a mylně interpretováno, jindy není uveden žádný zdroj, nejčastěji je však ničím nepodložené tvrzení doplněno citací údajného nadaného (kterého ani neumí autorka definovat) a jeho křestním jménem a věkem, které má tvrzení dodat na důvěryhodnosti a myšlenka je generalizována na všechny "nadané".

Takto nevypadá ani seriosní vědecká práce, ani populárně naučná literatura. Kniha mi připomíná způsobem, jakým servíruje jako nezpochybnitelné pravdy své často prokazatelně mylné názory, spíše jako text nějakého náboženského/politického vůdce, či motivačního speakera, jehož cílem je hlavně podbízet se svým čtenářům.

Autorka v průběhu knihy ukáže, že se cítí být odbornice na celou škálu oborů mimo své vzdělání. Od mnoha oborů medicíny, přes psychologii a filozofii až po kvantovou fyziku.

Jelikož se necítím být odborníkem na všechny obory, nemohu řadu tvrzení vyvrátit, avšak u mnoha mám velmi důvodné pochyby, a u mnoha jde naopak o tak obecná tvrzení, že platí minimálně pro polovinu lidstva.

Za všechny bych uvedl pár jasných a snadno vyvratitelných příkladů toho nejhoršího z knihy:
-Představa autorky, že nadané dítě již na porodním sále zkoumavě probodává matku svým pohledem, či snad zkoumá, zda se o něj dokáže postarat je zcela absurdní. K doložení nezpochybnitelné pravdivosti autorce stačí citace jakési Heleny, kterou první pohled jejího dítěte naštval. Podotýkám, že v prvních měsících života je něco takového absurdní. Ve chvíli, kdy dítě vyjde z absolutní tmy na svět, tak není (a ještě řadu dalších měsíců) schopné zaostřit na předměty, vidí jen světlo, pak barevné skvrny a postupně se učí zaostřovat a vnímat i vzdálenější předměty (proto mají děti na hraní hrazdičky). A to rozhodně ne ihned po porodu. Nicméně dle autorky je to jedna z věcí, kterou nadaní prostě dělají - takže asi nadaným není nikdo.
-Tvrzení, že kvantová fyzika prokázala, že inteligence je všude, takže ji lze vlastně najít v každém, autorka samozřejmě ničím nepodkládá (není se co divit)
-Vyvozovat z Descartova "Myslím tedy jsem", že rozum je vším a emoce jsou podřadné je absolutní nesmysl a hledání v ní nečeho, co v ní není.
-vysokou inteligenci klade opakovaně na roveň (tj. dává mezi ně rovnítko) s rychlostí vnímání a uvažování, extrémní důraz klade na zpracovávání několika myšlenek na jednou a neschopností se soustředit. Většina lidí s vysokým IQ je překvapivě normálnější, než si autorka představuje.

Stručně shrnuto, autorka plete páté přes deváté a je to pěkná slátanina. V názvu slibuje, že se bude zabývat vysokou inteligencí, to následně redukuje na přecitlivělé lidi neschopné se soustředit (a bez ohledu na IQ), a přisuzuje jim zcela nahodile různé vlastnosti, obvykle zcela nepodloženě a mnohdy opakovaně prokazatelně mylně. Bylo by lepší tu knihu nazvat "život s psychickými problémy".
Tento přístup lze vidět i v některých dílech jiných autorů, ale ti se alespoň nesnaží tvářit, že rozumí všemu od přírodních věd po filozofii. Některé postřehy a rady v knize nejsou špatné, ale jde spíš o banální věci-např. že nemá smysl se snažit zalíbit všem, že je třeba se naučit sklidnit a soustředit, mít zdravé sebevědomí atd.

S touto knihou a trochou snahy v sobě každý najde čověka s vysokou inteligencí. Jen musí umět nemyslet na to, že to dokáží i všichni ostatní a kde je těch zbylých 98%.

Velmi stručná knížka. Sice v ní neobjevíte nic převratně nového, ale vzhledem k tomu, že je velmi stručná, tak celkem stojí za to si vyhradit čas na její přečtení. Myslím, že ten anglický název originálu je výstižnější "You Can´t Win a Fight with Your Client ".
Obecně se to dá ale vztáhnou na mnohem širší spektrum vztahů, než jen mezi 2 soukromými spolešnostmi. Stejně tak lze dle knihy postupovat ve vztazích uvnitř velké korporace s interním klientem, s nadřízeným, ale i státní správa tam může nají inspiraci, jak se chovat ve vztahu k občanům.

Pár dobrých postřehů v té knize je. Asi jsem se nedozvěděl nic nového, ale je někdy dobré si věci zopakovat a utřídit. A znám v ČR hodně lidí, kteří by potřebovali se naučit podle této knihy postupovat. Ale nedělám si iluze , že by pomohlo, pokud by si jen přečetli tuto knihu. Profesionální vztahy jsou běh na dlouhou trať.

11.11.2017

Pěkná čtivá kniha plná zajímavých osudů.
Pozitivně hodnotím, celkem věcný a objektivní přístup autora, kdy kriticky hledí nejen na samotné generály, ale i prezidenty Masaryka, Beneše a další. Kniha nezamlčuje problémy, které v legiích byly (vzpoury atd.) a vykresluje celkem poctivě realitu legií, které byly poslepované z panslavistů, rusofilů, zverbovaných zajatců, oportunistů....a prolezlé komunistickou propagandou (což příliš nezdůrazňuje) a de facto jediné, na čem se byli schopni sjednotit bylo, že po dobu velké války nechtěli padnout do rakouského zajetí (kde by je za zradu popravili) a že po ní chtěli domů.

V dost absurdním kontrastu k tomu však autor s velkým patosem stále dokola oslavuje legionářskou myšlenku, ducha, tradici a podobné nejasné pojmy. Vzhledem k neutěšené realitě legií, kterou autor nepopírá, a velmi kritickému pohledu na politiky mi poněkud uniká, v čem ji vlastně spatřuje, a co že má ten patos oslavovat.

Řekl bych, že minimálně v případě aféry generála Gajdy je autor až příliš kritický k Masarykovi. Nepřijde mi nic tak nepochopitelného na tom, že totožné skutečnosti nepovažoval Masaryk za důvod k odvolání vysoce úspěšného velitele uprostřed války, ale považoval je za překážku jeho dosazení do čela armády v době míru. Pohoršování se nad tím mi přijde poněkud zbytečné a mám za to, že obě rozhodnutí lze chápat nejen jako pochopitelná, ale patrně i rozumná a správná.

06.11.2017

Již na začátku knihy člověka zarazí členění obsahu kde se skví "Americká válka"a hned následující poděkování autorů Vietnamské státní univerzitě v Ho či Minově městě a Minzu university of China v Pekingu, kam se autoři vypravili načerpat podklady pro své dílo. Dobře vás to připraví na to, co člověka v knize čeká.....a možná víc, než to co v knize je mi na ní vadilo to, co v ní není. Spousta událostí v podání této knihy vypadá zcela jinak.......tak, že by srdce soudruhů v Hanoji jistě radostně zaplesala.

Úroveň zpracování seriozní vědecké práce, uvádějící správně zdroje a pracující kriticky s informacemi si představuji jinak.

Dějiny Vietnamu od Hlavaté a kol. z NLN mě tedy přišly nesrovnatelně lepší. Knihy Ladislava Kudrny jsou sice jen o první indočínské válce, ale výborně zpracované.

btw: dle členění knihy je součástí "americké války" celý boj komunistů proti jižnému vietnamu, nikoliv pouze bojové aktivity amerických vojáků. Je tak do ní zahrnuto celé období války včetně roku 1975, ačkoliv poslední američtí vojáci se stáhli začátkem roku 1973 (ostatní zahraniční spojenci ze SEATO již dříve), a krátce nato USA ukončili vojenskou, materiálni i ekonomickou pomoc. V posledním období války tak je již velmi zvláštní hovožit o "Americké válce", přesto je i toto období do Americké války zahrnuto přesně v souladu s oficiální interpretací vietnamských komunistů, pro které je toto členění optimální, protože nenaznačuje, že by snad proti komunistické invazi bojovali sami Vietnamci o své vůli.

Více informací jsem vzhledem k omezenému rozsahu vložil do rubriky rezence.

Jedna z nejlepších knih o Japonsku, jakou jsem kdy četl. Osobně ji jednoznačně doporučuji, jako úvod do tématu Japonska pro lidi, kteří s ním zatím nepřišli do styku.
Velmi oceňuji, že autor, narozdíl od řady jiných, prezentuje obyčejné všední Japonsko. Prostě všední svět, v kterém žijí běžní Japonci. Nevnáší tam různé hluboko zakořeněné pro či proti japonské předsudky, nedělá z nich exoty, zrůdy ani supermany. Prostě úplně normální povídání o Japonsku. V malé brožuře pokryje historii, všední život, cestování i kulturu.

06.09.2017

Tuto knihu rozhodně stojí za to si přečíst. Není to hloupá propaganda, ale autor naopak přesvědčivě a racionálně argumentuje, a to s výbornou znalostí věcí. Je z období, po Mnichovu, kdy zhrzený Moravec, který se cítil podvedený a opuštěný Benešem absolvoval agitační turné po Německé říši, k níž získal sympatie. Knihu psal v době platnosti paktu Molotov Ribentrop a z pozdějšího pohledu je dost absurdní, jak vychvaluje jedním dechem nacistické Německo a komunistické Rusko, a chválí je jako "nedemokratické stystémy", které staví do protikladu k prohnilým neschopným západním demokraciím. Dobře to ilustruje jeden z neduhů diktatur - totiž skutečnost, že jsou schopny velmi rychle otočit v názoru o 180°, čímž působí poněkud nekonzistentně. Demokratické společnosti by takový názorový veletoč trval několik let, a nepůsobil by tedy tak podivně.
Kniha je psaná ještě před útokem na SSSR, a také před vstupem Moravce do protektorátní politiky.

V knize je celkem pěkný rozbor situace před Mnichovem, a také útoku na Polsko. Velmi zajimavé jsou údaje o obranných přípravách první republiky a astronomických sumách, které na to po celou dobu své existence vynakládala.

Z dnešního pohledu stojí za povšimnutí i to, že protektorátní politici se považovali za legitimní následníky Masaryka, a neváhali se na něj odvolávat. Beneš zbaběle utekl a oni zachraňovali, co se dalo - prezentovali se jen jako realisté.

Kniha je zajímavá, ale rozhodně bych ji neřadil do knih, které je třeba číst. Pokud tedy nemáte velký zájem o východní Asii nebo expanzi ruského carského imperialismu do Číny.

Kniha zahrnuje zápisky z cesty, kterou autor, ruský carský důstojník, podnikl na přelomu let 1901 a 1902 po Číně, Japonsku a Indii, s krátkými zastávkami ve významných přístavech Saigon, Singapour atd.

Autor se všude zaměřoval na všechny přítomné vojenské posádky, zejména se věnuje jízdním oddílům. V knize jsou zejména pěkně a velmi podrobně popsané koncese v Tianjin a Hankou.

Kniha vznikla v poměrně krátkém období vrcholného pronikání ruského impéria na dálný východ, v době, kdy Rusko mezi lety 1898 a 1904 drželo rozsáhlé koncese opravňujísí jej k vybudování železnic v Manžusku (dnes severovchodní Čína), měst, zřízení vojenských základen, mělo přístavy Port Arthur a Dálny na Kvantungském poloostrově atd. A za ohroných nákladů zde prbíhala výstavba této železnice a další infrastruktury.
V knize tak zjistíte, jak vypadala dovolená ruské mandžuské honorace v Japonsku (Nagasaki byo velmi oblíbené, jelikož tam až do získání Port arturu zimovala ruská pacifická flotila).

Autor v podstatě celou svou cestu věnoval snaze o získání představ o schopnostech vojáků různých zemí, s tím, že největší pozornost věnoval právě Japonsku. Japonské schopnosti zjevně podceňoval.
Ačkoliv se autor zjevně považuje za velmi racionálně a objektivně kriticky myslícího člověka, a např. při kritice výkonů fakírů tak opravdu postupuje, k hodnocení schopností různých armád přistupuje zjevně dost neobjektivně. Vždy a za všech okolností hodnotí nejlépe ruské vojáky, a pozitivních slov má již jen pro franocuzské (v té době jediní spojenci Ruského impéria). O všech ostatních se vyjadřuje se značným despektem, a o asiských vojeských útvarech až s rasovými předsudky. Zejména Japonce značně podceňuje.

Celkově je kniha zjevně určena ruskému čtenáři (a její český překlad rusofilním panslavistickým Čechům). Autor tak před námi načrtává svět, kde ruští vojáci morálně všechny ostatní převyšují, jsou jediní které domorodci v Asii obdivují, zatímco západními národy pohrdají a ruským obchodníkům a vojákům patří budoucnost v celé Asii. Zatímco angličtí či američtí námořníci se odporně opilí plazí motají po nábřežích, obtěžují místní obyvatele a ti je častují odsuzujícími pohledy, Ruští vojáci nepijí buď vůbec, a nebo jen s mírou, a místní lidé obdivují jejich elegantní vratký krok.

Kniha není žádnou bezduchou agitkou, je plná věcných informací a stojí za to, si ji přečíst, ale ten správný světonázor o nadřazenosti ruského impéria, jehož vojákům není rovno, ji prostě prostupuje celou. Kritika ostatních národů může být někdy oprávněná, ale je to psána v klasickém duchu propagandy: u ostatních vypíchneme vše špatné, u našich o tom špatném nebudem mluvit a budeme mluvit jen o tom dobrém.

Snad jediná kritika na vlast tak míří za skutečnost, že vojáci všech ostatních armád se na posádkách v Asii střídají v pravidelných ročních cyklech, zatímco Rusové jsou tam umísťováni na neurčito s nejistým výhledem, kdy jen důstojníci mají výhled, že po 5 letech dostanou dovolenou a po 7 se vrátí. Což nebylo pro morálku mužstva dobré.

Autor procestoval obvyklá místa ve východní a jihovýchodní Asii, které navštěvoval v podstatě skoro kažný tehdejší cestovatel, z toho pohledu není důvod knihu číst. Pokud ale chcete vědět, jaký pohled na to měli rusové, a vidět věci z jiného úhlu pohledu, z kterého je dokáže vidět (velko)ruský vlastenec, pak stojí kniha za přečtění.

Kniha vás zavede do světa dekoltovaných žen, džigitujících vojáků, (ne)džigit ruských důstojníků, zhýčkaných gentlemanů, bakšiše a to vše krátce před tou první velkou válkou. Do světa globalizovaného, do období, na které zpětně hledíme jako na období míru, kdy ale různé "lokální" války (sino-japonská, rusko-japonská, boxerské povstání, ....) měnili situaci katždých pár let.

02.09.2017

Nejpodrobnější průvodce Japonskem, který je k dispozici v českém Jazyce. Spousta textu malým písmem na tenkém papíře a bez obrázků. Pokud chcete zjistit informace o jakémkoliv konkrétním místě v Japonsku, je dobrá volba podívat se nejdřív do něj. Pokud si ale chcete jen počíst, budete se asi nudit, a na cesty do batohu je zas moc velký a brzy by se zničil.

Každopádně hodnotím tento vydavatelský počin pozitivně a nelituji, že jsem si ho koupil. I takovýchto průvodců je nám třeba :-)