Moje třicetiletá válka

Moje třicetiletá válka
https://www.databazeknih.cz/img/books/79_/79783/bmid_moje-tricetileta-valka-eMY-79783.jpg 4 103 103

Druhá světová válka skončila, avšak na malém filipínském ostrůvku dál bojuje japonský voják Hiró Onoda s chimérou vlastních chybných představ. Nemůže ani jinak - čest pro něj byla nejzákladnějším existenčním kritériem. Navíc v armádě prošel zvláštním výcvikem pro diverzní boj, byl zasvěcen do taktiky dezinformací a dokonce mu sám generál Jokojama kladl na srdce, aby vydržel za každou cenu, protože ostrov je klíčovým místem pro znovudobytí Filipín. Reedice v roce 2007 - Edice Fakta a svědectví.... celý text

Literatura světová Literatura faktu Biografie a memoáry
Vydáno: , Naše vojsko
Originální název:

Waga sandžúnen sensó , 1974


více info...

Přidat komentář

Badger
19.12.2023 4 z 5

Na knize mě nejvíce bavily popisy přežití v džungli, především boj s neustalou vlhkostí a obdobími dešťů. Onoda byl opravdu voják a to takový o jakém sní všechny armády světa (bez keců splnit každý rozkaz, najít si logiku v nelogičnu). Blbý už je, když na vás ta armáda zapomene. Postupné obhajování svých činů s pořád se dokola opakujícími důvody proč válka neskončila už pusobily zdlouhavě a jednotvárně. Avšak takové to tam ti hoši občas měli a život to tak psal. Doslov už nepočítám jako část knihy, bolševici to asi chtěli využít jako vzor klukum na vojnu. Pěkný na něm byla akorát sesekaná historie Japonska. Na závěr: To jak dlouhou dobu tam vydržel a v jakých podmínkách, je obdivuhodné. Největší roli v tom hraje, asijské nastavení mysli. Pro evropana nemyslitelný výkon-a zase záleží....?! Ještě taková maličkost-->30 let válčí, do toho pořád ty řeči o předpisech a ostražitosti! Pak dá ovšem do ruky týpkovy, kterému věří jak sám říká na 99% svou nabitou pušku aby se spolu vyfotili...

PepaPepa
19.06.2023 5 z 5

Jedny z nejzajímavějších pamětí z Druhé světové války. Autor skvěle popsal svůj život před válkou, válečný život ale hlavně 30 let dlouhou partyzánskou válku.


mareksevc
05.02.2023 4 z 5

silný príbeh človeka z úplne inej doby - klobúk dole pred týmto pánom

radek6465
27.02.2022 5 z 5

Tohle není příběh vygumovaného mozku, jak by se mohlo zdát. Naopak, je to příběh vojáka, který prokázal neuvěřitelnou věrnost a vytrvalost. Vřele doporučuji.

Gothard
12.08.2021 4 z 5

K pochopení tohoto příběhu je naprosto zásadní uvědomit si, jakým způsobem se lišilo myšlení průměrného japonského vojáka od myšlení třeba obyvatele Evropy. Hiró Onoda byl vychován v tradičním konzervativním duchu, a oddanost císaři a vlasti byly prostě neotřesitelným základem jeho myšlení a chování. Byl to člověk, jehož žebříček hodnot byl výchovou i předchozími životními a společenskými zkušenostmi uspořádán tak pevně, že ho nemohlo takřka nic změnit, a z našeho pohledu až absurdní lpění na cti, poslušnosti, disciplíně a odpovědnosti nadřízeným tvořilo absolutně pevný základ jeho myšlení a chování. Dokonce tak pevný, že ho nemohly nabourat ani stále častější zkušenosti, které naznačovaly, že vše je prostě jinak. Onoda nebyl hlupák, blázen ani paranoik, jen prostě odmítal uvěřit, že v jeho tradiční výchově je trhlina, že všechno to, čemu věřil a co pro něho představovalo jistotu v šíleném světě války, už neplatí. Jeho vytrvalost a zatvrzelost je možná obdivuhodná, možná nepochopitelná. Každopádně bych ho neodsuzoval, spíše mi ho bylo nakonec líto, protože promrhal život bojem s chimérou, která dávno ztratila smysl a význam. A návrat k normálnímu životu musel být po třiceti letech v džungli opravdu strašný ...

Jackjelly
05.10.2020 4 z 5

Tuhle šílenou knihu jsem četl před více než 30 lety na vojně, takže mne pochopitelně vyděsila. Představa totálně vygumovaného vojáka nebyla tak vzdálená tehdejší realitě.
V normálním světě přijde člověku nepochopitelné, jak může někdo přijít o zdravý rozum a strávit 30 let v džungli bojem za nějakého chlapa, co si říká císař a považuje se za boha.
Hrdina této knihy nežil v normálním světě, neměl to štěstí. Ale o to více si vážím toho, že byl poté schopen napsat tuto knihu, ve které ukazuje, jak snadné je někdy podlehnout totální propagandě a vymazání vlastní osobnosti z vědomí.
Osobně bych navrhoval izolovat okamžitě všechny takové, co vykřikují směrem k ostatním "běžte bojovat za ..." na nějakém území a rozdat jim zbraně, ať si zařádí sami a ostatní do toho netahají. Škoda, že je to jen utopie a tohle a obdobné příběhy se nejspíše budou stále dokola opakovat. I když, Japonci v tomhle dosáhli asi celkem nadprůměrných výsledků.

jaroiva
16.08.2020 4 z 5

Neskutečné, co si člověk dokáže vsugerovat.
Když byl už sám - jeden paranoik, tak bych to i pochopila, ale že se zezačátku vzájemně přesvědčí víc lidí o své pokroucené pravdě, to považuju za ještě nebezpečnější - hromadná paranoia. A to nemuseli ani hltat konspirační teorie ze sociálních sítí.

Kdoví, jestli sami taky nejsme takoví Onodové ve svém vlastním světě. Vidíme, co vidět chceme a to, co nám nesedí do našeho obrazu světa, si už nějak zdůvodníme...
Určitě poučný příběh k zamyšlení.

Mirbu
05.01.2019 3 z 5

Stále mi nešlo do hlavy, jak urputně se bránil připustit možnost, že válka skončila. I přes všechny ty důkazy, včetně přítomnosti jeho sourozenců, nepřipustil, že se nejedná o nic jiného než o propagandu na oklamání nepřítele. Vymívání mozků dokáže skutečně hodně.
Tento citát z knihy mluví za všechno :
„Naprostá oddanost vlasti a lidu je nejvyšším příkazem pro
příslušníka diverzních jednotek, který musí klamat nejen nepřítele,
ale velmi často i vlastní stranu. Ty největší překážky a nástrahy
překoná srdcem oddaným vlasti a jeho bojová činnost přinese plody
konečného vítězství."

frantisek8863
28.12.2018 4 z 5

Japonská oddanost císaři , cti k rodině, vlasti a disciplinovanost je legendární. Ovšem, zde se Onoda díky skoro třicetileté izolovanosti ostrova a naočkované válečné paranoie přiblížil k fanatismu ducha i těla. Silný příběh sepsaný autorem o sobě samém se dobře čte, občas sem se divil nad jeho mentalitou z pohledu středoevropana, jindy obdivoval vůli, vytrvalost, víru v japonskou čest a sebezapření. Občas mě napadlo, co by na tento válečný postoj řekl Švejk? Navíc, když tohle nebyl osaměle smýšlející a konající jedinec, ale jeden z mnoha. Propaganda je stále morem a zlem dnešní společnosti. Jak se asi cítil voják Onoda, když zjistil, že 29 let marně "bojoval" za vlast a zcela zbytečně se okradl o tolik desetiletí svého života. O kolik toho přišel...

Y2T
24.04.2018

Kniha je velmi čtivá, a výborně zprostředkuje autentické zážitky a duševní pochody aktéra. Knihu jsem četl již před lety a drobné nepřesnosti v následném textu nevylučuji, ale utkvěla mi v paměti velmi.

Pan Onoda měl opravdu dobré předpoklady pro to, vydžet nejdéle. Vyrostl v době, kdy válka byla v Japonsku považována za běžnou věc, a Japonsko bylo po mnoho desítek let zapojeno ve válkách ve východní Asii a i v době "míru" šla na obranu polovina státního rozpočtu.

Vysazení na ostrov bylo jeho první ostrou akcí, před níž strávil několik let v různých vojenských školách, kde absolvoval z válečných důvodů extrémě zkrácené a inzenzivní kurzy od rána do večera. Vše zakončené ultraintensivním kurzem kontrašpionáže.

těch třicet let bych rozdělil do tří etap,každá zhruba po 10 letech:
1) během prvních 10 let měl on i jeho společníci dost racionálních důvodů věřit, že válka pokračuje. Měli dost smůlu, že se stali náhodnými svědky Filipínského vojenského cvičení, které pokládali mylně za skutečnou bitvu a z toho důvodu nevěřili letákům o konci války. Zpráv něměli mnoho a šlo je snadno pokládat za propagandu. Dost pravděpodobně by dělala stejně mylné úsudky jako Onodova skupina vojáků i většina dalších lidí. Tvrdit, že mě by se něco takového stát nemohlo by bylo lží a pokrytectvím.
2) později měli rádio, měli dost informací o konci války a přes řadu přesvědčivých důkazů se snažili utvrzovat v objektivně značně nereálné představě o pokračování války. V této době již měl také Onoda jen jednoho společníka. Vzhledem k dlouhodobé isolaci a předchozím zážitkům z války lze toto jednání pochopit, ale to je tak vše. Pokud jste neprošli tím co autor, asi byste s jeho závěry nesouhlasili.
3) poslední třetinu svého "boje" byl již sám. Celé to působí spíš jako nedostatek odvahy připustit si realitu, a odvahy se vzdát. Ano - i ke vzdání se je třeba odvaha učinit rozhodnutí a neuposlechnout rozkaz, a také čelit tomu, co příjde. Čemuž se ovšem vyhýbal tím, že si realitu nepřipouštěl. Nebo se prostě bál vrátit. Zejména poslední roky je to velmi patrné. Setkání s japonským turistou tak není ani tak o tom, že by se dozvěděl, že válka skončila, ale o hledání cesty, jak z jeho situace ven.

Z knihy je také jednoznačný pokles bojové morálky, kdy ze začátku se opravdu snažili vykonávat vojenskou činnost, udžovat přehled o situaci a škodit nepříteli, což postupně zcela vymizelo a zaměřili se jen na svoje vlastní přežití.

Za podstatný detail který mohl ovlivnit Onodovo jednání považuji i to, že pan Onoda vlastně nesplnil rozkaz, s kterým byl původně na ostrůvek poslán (byť byl objektivně nereálný), sám při bojích nezahynul, a snažil se to kompenzovat (najít si omluvu) v záškodnické a zpravodajské činosti, kterou nikdy nebyl pověřen, ale sám si ji usmyslel.

Za zmínku stojí část vzpomínek na "sebevraždu" nemocných a raněných ve zdravotnickém stanu. Je možné, že to tak pan Onoda vnímal, ale nestranný pozorovatel by to mohl vidět značně jinak. Nelze ale očekávat, že bychom se v knize dočetli něco jiného, od autora je dostatečné, že tuto část alespoň zmínil tak, jak ji zmínil (nemusel o tom psát vůbec). Existuje řada vzpomínek civilistů z území ze kterých ustupovala japonská armáda, na to, jak je zfanatizovaní poddůstojníci nutili k sebevraždám, a kdo nechtěl, tomu "pomohli". Je zcela běžné, že se popisy těchto událostí těsně před příchodem američanů výrazně různí podle toho, jestli je popisují tito poddůstojníci, nebo přeživší. Mrtví už nemluví. A pan Onoda byl nadprůměrně proškolené nové koště. Nešlo by se divit, kdyby dobře metl.

tarasnica
06.03.2018 2 z 5

Nic moc. Hrozne paranoidni clovek :)

Karcoolka2210
05.03.2018 3 z 5

Až je to neuveriteľné, že sa toto stalo. Miestami tak absurdné, akoby som čítala Forresta Gumpa. Japonská mentalita a oddanosť vlasti je trochu iný level ako to poznáme my a Hiro Onoda je toho názornou ukážkou. Ale je to zaujímavé čítanie.

chodícírohožka
20.01.2018 4 z 5

Poměrně šílený příběh o poněkud jiné mentalitě, naprosté oddanosti a hromadě špatných závěrů...

gersie
18.05.2017 5 z 5

Je to smutný příběh o hrdinovi. Třicet let žil na ostrově , kde v drsném tropickém lese prováděl diverzní boj. Dostal rozkaz a ten byl rozhodnut plnit za každých okolností.
Sen každého velitele se proměnil v postrach všech obyvatel. Myslím si že je to jeden z důkazů o nesmyslnosti války.

Boby17
06.02.2017 3 z 5

Pořád se rozmýšlím, jestli je to příběh chudáka s vymytým mozkem nebo magora. Opravdu asi mají jinou mentalitu...

Happy4000
28.05.2015 2 z 5

Tuto knihu mi doporučil táta, sám prošel výcvikem zvláštních jednotek a dál vycvičil spoustu dalších, je tedy zřejmé že jsem podobné historky i podobný kodex cti znal už od mala. Někdy přináší své ovoce a jindy škodí. Každopádně jsem přesvědčený že právě o tomto je příběh.

józi.odkudkam
27.02.2015 4 z 5

Hiró Onoda odmítá skočit na špek propagandě o konci druhé světové války a tak se spolu s dvěma (nebo třemi? už nevím) dalšími exoty rozhodne heroicky vzdorovat až do trpkého konce. Po ostrově zahrabává pečlivě zakonzervované náboje, tu a tam okrade vesničany o trochu rýže, nechá si od nich zastřelit jednoho ze svých spolubojovníků, načež ho ten/ti zbývající dobrovolně opustí sám/i s tím, že co tu vyvádějí, jsou kraviny. Hiró se ale tak lehce nevzdává a „bojuje“ dál sám. To celé trvá třicet let, závěrem dostane od samotného císaře vyznamenání za věrnost, dva lístky na Ramba III a pohádky je konec. Dlouho jsem se tak nepobavil. Hurónské 4****

Lo_kren
19.12.2014 5 z 5

cech (evropan), i v dnesni dobe, nemuze moc pochopit japonskou mentalitu. a navic, kdyz se jedna o dobu pred valkou, kde propaganda jela na plne obratky. v dobe, kdy nebyla ani tv (natoz internet, neasi). ten vyplach mozku musel byt extremni, hlavne pro decko/mladika, ktery pozdeji jeste nastoupil na rychlokurz spiona, coz byla posledni kapka... a tak tu mame paranoidniho vojaka, ktery bojuje treba i 30 let po valce - samozrejme nebyl jediny, ale "vydrzel" to nejdele :) jen si rikam, ze kdyby jeho nadrizeny dustojnik padl ci zemrel, tak by asi zadna kniha nebyla a on by dozil v dzungli...

Richie1
27.04.2014 4 z 5

Fascinující příběh japonského vojáka, který izolován na malém ostrově dál bojuje v II. světové válce. Ačkoliv tato válka dávno skončila, on stále plní svůj bojový úkol, a to po následujících 30 let. V roce 1974 je voják "objeven" a teprve po přečtení rozkazu o ukončení boje jeho starým nadřízeným důstojníkem odkládá pušku a svou válku ukončuje.

Dera
17.01.2014 3 z 5

Námět knihy je velmi zajímavý. Voják který nevěří, nebo možná také nechce věřit, že válka dávno skončila. Dokonce ho o tom nepřesvědčil ani vlastní bratr. Asi se mu takový život v divočině líbil. Nikdo ho neotravoval se složenkami a dalšími světskými vymoženostmi. Návrat ke kořenům. Prostě měl klid...:-)