Moje třicetiletá válka
Hiró Onoda
https://www.databazeknih.cz/img/books/79_/79783/bmid_moje-tricetileta-valka-eMY-79783.jpg
4
105
105
Druhá světová válka skončila, avšak na malém filipínském ostrůvku dál bojuje japonský voják Hiró Onoda s chimérou vlastních chybných představ. Nemůže ani jinak - čest pro něj byla nejzákladnějším existenčním kritériem. Navíc v armádě prošel zvláštním výcvikem pro diverzní boj, byl zasvěcen do taktiky dezinformací a dokonce mu sám generál Jokojama kladl na srdce, aby vydržel za každou cenu, protože ostrov je klíčovým místem pro znovudobytí Filipín. Reedice v roce 2007 - Edice Fakta a svědectví.... celý text
Literatura světová Literatura faktu Biografie a memoáry
Vydáno: 1984 , Naše vojskoOriginální název:
Waga sandžúnen sensó , 1974
více info...
Přidat komentář
Na knize mě nejvíce bavily popisy přežití v džungli, především boj s neustalou vlhkostí a obdobími dešťů. Onoda byl opravdu voják a to takový o jakém sní všechny armády světa (bez keců splnit každý rozkaz, najít si logiku v nelogičnu). Blbý už je, když na vás ta armáda zapomene. Postupné obhajování svých činů s pořád se dokola opakujícími důvody proč válka neskončila už pusobily zdlouhavě a jednotvárně. Avšak takové to tam ti hoši občas měli a život to tak psal. Doslov už nepočítám jako část knihy, bolševici to asi chtěli využít jako vzor klukum na vojnu. Pěkný na něm byla akorát sesekaná historie Japonska. Na závěr: To jak dlouhou dobu tam vydržel a v jakých podmínkách, je obdivuhodné. Největší roli v tom hraje, asijské nastavení mysli. Pro evropana nemyslitelný výkon-a zase záleží....?! Ještě taková maličkost-->30 let válčí, do toho pořád ty řeči o předpisech a ostražitosti! Pak dá ovšem do ruky týpkovy, kterému věří jak sám říká na 99% svou nabitou pušku aby se spolu vyfotili...
Jedny z nejzajímavějších pamětí z Druhé světové války. Autor skvěle popsal svůj život před válkou, válečný život ale hlavně 30 let dlouhou partyzánskou válku.
Tohle není příběh vygumovaného mozku, jak by se mohlo zdát. Naopak, je to příběh vojáka, který prokázal neuvěřitelnou věrnost a vytrvalost. Vřele doporučuji.
K pochopení tohoto příběhu je naprosto zásadní uvědomit si, jakým způsobem se lišilo myšlení průměrného japonského vojáka od myšlení třeba obyvatele Evropy. Hiró Onoda byl vychován v tradičním konzervativním duchu, a oddanost císaři a vlasti byly prostě neotřesitelným základem jeho myšlení a chování. Byl to člověk, jehož žebříček hodnot byl výchovou i předchozími životními a společenskými zkušenostmi uspořádán tak pevně, že ho nemohlo takřka nic změnit, a z našeho pohledu až absurdní lpění na cti, poslušnosti, disciplíně a odpovědnosti nadřízeným tvořilo absolutně pevný základ jeho myšlení a chování. Dokonce tak pevný, že ho nemohly nabourat ani stále častější zkušenosti, které naznačovaly, že vše je prostě jinak. Onoda nebyl hlupák, blázen ani paranoik, jen prostě odmítal uvěřit, že v jeho tradiční výchově je trhlina, že všechno to, čemu věřil a co pro něho představovalo jistotu v šíleném světě války, už neplatí. Jeho vytrvalost a zatvrzelost je možná obdivuhodná, možná nepochopitelná. Každopádně bych ho neodsuzoval, spíše mi ho bylo nakonec líto, protože promrhal život bojem s chimérou, která dávno ztratila smysl a význam. A návrat k normálnímu životu musel být po třiceti letech v džungli opravdu strašný ...
Tuhle šílenou knihu jsem četl před více než 30 lety na vojně, takže mne pochopitelně vyděsila. Představa totálně vygumovaného vojáka nebyla tak vzdálená tehdejší realitě.
V normálním světě přijde člověku nepochopitelné, jak může někdo přijít o zdravý rozum a strávit 30 let v džungli bojem za nějakého chlapa, co si říká císař a považuje se za boha.
Hrdina této knihy nežil v normálním světě, neměl to štěstí. Ale o to více si vážím toho, že byl poté schopen napsat tuto knihu, ve které ukazuje, jak snadné je někdy podlehnout totální propagandě a vymazání vlastní osobnosti z vědomí.
Osobně bych navrhoval izolovat okamžitě všechny takové, co vykřikují směrem k ostatním "běžte bojovat za ..." na nějakém území a rozdat jim zbraně, ať si zařádí sami a ostatní do toho netahají. Škoda, že je to jen utopie a tohle a obdobné příběhy se nejspíše budou stále dokola opakovat. I když, Japonci v tomhle dosáhli asi celkem nadprůměrných výsledků.
Neskutečné, co si člověk dokáže vsugerovat.
Když byl už sám - jeden paranoik, tak bych to i pochopila, ale že se zezačátku vzájemně přesvědčí víc lidí o své pokroucené pravdě, to považuju za ještě nebezpečnější - hromadná paranoia. A to nemuseli ani hltat konspirační teorie ze sociálních sítí.
Kdoví, jestli sami taky nejsme takoví Onodové ve svém vlastním světě. Vidíme, co vidět chceme a to, co nám nesedí do našeho obrazu světa, si už nějak zdůvodníme...
Určitě poučný příběh k zamyšlení.
Stále mi nešlo do hlavy, jak urputně se bránil připustit možnost, že válka skončila. I přes všechny ty důkazy, včetně přítomnosti jeho sourozenců, nepřipustil, že se nejedná o nic jiného než o propagandu na oklamání nepřítele. Vymívání mozků dokáže skutečně hodně.
Tento citát z knihy mluví za všechno :
„Naprostá oddanost vlasti a lidu je nejvyšším příkazem pro
příslušníka diverzních jednotek, který musí klamat nejen nepřítele,
ale velmi často i vlastní stranu. Ty největší překážky a nástrahy
překoná srdcem oddaným vlasti a jeho bojová činnost přinese plody
konečného vítězství."
Japonská oddanost císaři , cti k rodině, vlasti a disciplinovanost je legendární. Ovšem, zde se Onoda díky skoro třicetileté izolovanosti ostrova a naočkované válečné paranoie přiblížil k fanatismu ducha i těla. Silný příběh sepsaný autorem o sobě samém se dobře čte, občas sem se divil nad jeho mentalitou z pohledu středoevropana, jindy obdivoval vůli, vytrvalost, víru v japonskou čest a sebezapření. Občas mě napadlo, co by na tento válečný postoj řekl Švejk? Navíc, když tohle nebyl osaměle smýšlející a konající jedinec, ale jeden z mnoha. Propaganda je stále morem a zlem dnešní společnosti. Jak se asi cítil voják Onoda, když zjistil, že 29 let marně "bojoval" za vlast a zcela zbytečně se okradl o tolik desetiletí svého života. O kolik toho přišel...
Kniha je velmi čtivá, a výborně zprostředkuje autentické zážitky a duševní pochody aktéra. Knihu jsem četl již před lety a drobné nepřesnosti v následném textu nevylučuji, ale utkvěla mi v paměti velmi.
Pan Onoda měl opravdu dobré předpoklady pro to, vydžet nejdéle. Vyrostl v době, kdy válka byla v Japonsku považována za běžnou věc, a Japonsko bylo po mnoho desítek let zapojeno ve válkách ve východní Asii a i v době "míru" šla na obranu polovina státního rozpočtu.
Vysazení na ostrov bylo jeho první ostrou akcí, před níž strávil několik let v různých vojenských školách, kde absolvoval z válečných důvodů extrémě zkrácené a inzenzivní kurzy od rána do večera. Vše zakončené ultraintensivním kurzem kontrašpionáže.
těch třicet let bych rozdělil do tří etap,každá zhruba po 10 letech:
1) během prvních 10 let měl on i jeho společníci dost racionálních důvodů věřit, že válka pokračuje. Měli dost smůlu, že se stali náhodnými svědky Filipínského vojenského cvičení, které pokládali mylně za skutečnou bitvu a z toho důvodu nevěřili letákům o konci války. Zpráv něměli mnoho a šlo je snadno pokládat za propagandu. Dost pravděpodobně by dělala stejně mylné úsudky jako Onodova skupina vojáků i většina dalších lidí. Tvrdit, že mě by se něco takového stát nemohlo by bylo lží a pokrytectvím.
2) později měli rádio, měli dost informací o konci války a přes řadu přesvědčivých důkazů se snažili utvrzovat v objektivně značně nereálné představě o pokračování války. V této době již měl také Onoda jen jednoho společníka. Vzhledem k dlouhodobé isolaci a předchozím zážitkům z války lze toto jednání pochopit, ale to je tak vše. Pokud jste neprošli tím co autor, asi byste s jeho závěry nesouhlasili.
3) poslední třetinu svého "boje" byl již sám. Celé to působí spíš jako nedostatek odvahy připustit si realitu, a odvahy se vzdát. Ano - i ke vzdání se je třeba odvaha učinit rozhodnutí a neuposlechnout rozkaz, a také čelit tomu, co příjde. Čemuž se ovšem vyhýbal tím, že si realitu nepřipouštěl. Nebo se prostě bál vrátit. Zejména poslední roky je to velmi patrné. Setkání s japonským turistou tak není ani tak o tom, že by se dozvěděl, že válka skončila, ale o hledání cesty, jak z jeho situace ven.
Z knihy je také jednoznačný pokles bojové morálky, kdy ze začátku se opravdu snažili vykonávat vojenskou činnost, udžovat přehled o situaci a škodit nepříteli, což postupně zcela vymizelo a zaměřili se jen na svoje vlastní přežití.
Za podstatný detail který mohl ovlivnit Onodovo jednání považuji i to, že pan Onoda vlastně nesplnil rozkaz, s kterým byl původně na ostrůvek poslán (byť byl objektivně nereálný), sám při bojích nezahynul, a snažil se to kompenzovat (najít si omluvu) v záškodnické a zpravodajské činosti, kterou nikdy nebyl pověřen, ale sám si ji usmyslel.
Za zmínku stojí část vzpomínek na "sebevraždu" nemocných a raněných ve zdravotnickém stanu. Je možné, že to tak pan Onoda vnímal, ale nestranný pozorovatel by to mohl vidět značně jinak. Nelze ale očekávat, že bychom se v knize dočetli něco jiného, od autora je dostatečné, že tuto část alespoň zmínil tak, jak ji zmínil (nemusel o tom psát vůbec). Existuje řada vzpomínek civilistů z území ze kterých ustupovala japonská armáda, na to, jak je zfanatizovaní poddůstojníci nutili k sebevraždám, a kdo nechtěl, tomu "pomohli". Je zcela běžné, že se popisy těchto událostí těsně před příchodem američanů výrazně různí podle toho, jestli je popisují tito poddůstojníci, nebo přeživší. Mrtví už nemluví. A pan Onoda byl nadprůměrně proškolené nové koště. Nešlo by se divit, kdyby dobře metl.
Až je to neuveriteľné, že sa toto stalo. Miestami tak absurdné, akoby som čítala Forresta Gumpa. Japonská mentalita a oddanosť vlasti je trochu iný level ako to poznáme my a Hiro Onoda je toho názornou ukážkou. Ale je to zaujímavé čítanie.
Poměrně šílený příběh o poněkud jiné mentalitě, naprosté oddanosti a hromadě špatných závěrů...
Je to smutný příběh o hrdinovi. Třicet let žil na ostrově , kde v drsném tropickém lese prováděl diverzní boj. Dostal rozkaz a ten byl rozhodnut plnit za každých okolností.
Sen každého velitele se proměnil v postrach všech obyvatel. Myslím si že je to jeden z důkazů o nesmyslnosti války.
Pořád se rozmýšlím, jestli je to příběh chudáka s vymytým mozkem nebo magora. Opravdu asi mají jinou mentalitu...
Tuto knihu mi doporučil táta, sám prošel výcvikem zvláštních jednotek a dál vycvičil spoustu dalších, je tedy zřejmé že jsem podobné historky i podobný kodex cti znal už od mala. Někdy přináší své ovoce a jindy škodí. Každopádně jsem přesvědčený že právě o tomto je příběh.
Hiró Onoda odmítá skočit na špek propagandě o konci druhé světové války a tak se spolu s dvěma (nebo třemi? už nevím) dalšími exoty rozhodne heroicky vzdorovat až do trpkého konce. Po ostrově zahrabává pečlivě zakonzervované náboje, tu a tam okrade vesničany o trochu rýže, nechá si od nich zastřelit jednoho ze svých spolubojovníků, načež ho ten/ti zbývající dobrovolně opustí sám/i s tím, že co tu vyvádějí, jsou kraviny. Hiró se ale tak lehce nevzdává a „bojuje“ dál sám. To celé trvá třicet let, závěrem dostane od samotného císaře vyznamenání za věrnost, dva lístky na Ramba III a pohádky je konec. Dlouho jsem se tak nepobavil. Hurónské 4****
cech (evropan), i v dnesni dobe, nemuze moc pochopit japonskou mentalitu. a navic, kdyz se jedna o dobu pred valkou, kde propaganda jela na plne obratky. v dobe, kdy nebyla ani tv (natoz internet, neasi). ten vyplach mozku musel byt extremni, hlavne pro decko/mladika, ktery pozdeji jeste nastoupil na rychlokurz spiona, coz byla posledni kapka... a tak tu mame paranoidniho vojaka, ktery bojuje treba i 30 let po valce - samozrejme nebyl jediny, ale "vydrzel" to nejdele :) jen si rikam, ze kdyby jeho nadrizeny dustojnik padl ci zemrel, tak by asi zadna kniha nebyla a on by dozil v dzungli...
Fascinující příběh japonského vojáka, který izolován na malém ostrově dál bojuje v II. světové válce. Ačkoliv tato válka dávno skončila, on stále plní svůj bojový úkol, a to po následujících 30 let. V roce 1974 je voják "objeven" a teprve po přečtení rozkazu o ukončení boje jeho starým nadřízeným důstojníkem odkládá pušku a svou válku ukončuje.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) Japonsko japonská literatura válka v Tichomoří Filipíny podle skutečných událostí
Moje třicetiletá válka
Jednoznačně plný počet. Super kniha. Případ jsem znal, ale detaily příběhu ne, takže jsem se hodně dozvěděl. Tomu se říká splnit rozkaz do posledního puntíku! Věřím tomu, že dalších 20 roků by v té džungli klidně dal. I déle.
A to, že je někdo paranoidní, ještě neznamená, že po něm nejdou! :-) Tak proč by měl věřit upraveným zprávám.
Palec dolů za velké množství chyb ve vydání z roku 2020 a ještě větší palec dolů za poučování v doslovu o evropocentrických a rasistických postojích!