Moje třicetiletá válka
Komentáře knihy Moje třicetiletá válka
Přidat komentář
Příběh o japonském vojákovi, kteří 30 let odmítal opustit své stanoviště bude vždy přitahovat pozornost nejen zájemců o historii 2. světové války. Hiró Onoda nicméně nebyl jediným japonským vojákem, jehož válečná služba pokračovala i po japonské kapitulaci. Dokonce nebyl ani nejdéle "sloužícím" vojákem, jímž se stal Teruo Nakamura z ostrova Morotai. Dva roky před návratem Onody se do Japonska vrátil z Guamu další ztracený voják jménem Shōichi Yokoi. Onodu od obou zmíněných vojáků odlišuje, že ve svém bojovém úkolu pokračoval a odmítal si připustit, že válka už dávno skončila. Nakamura a Yokoi se schovávali z obavy před zatčením a popravou.
Onoda ve své knize nezmínil ani jednou, že by někoho zastřelil, přestože podle historických záznanů měla jeho skupina zabít kolem 30 místních Filipínců. Zároveň také nikdy nevyjádřil šok nebo nějaký negativní pocit, že 30 let svého života zasvětil boji pro dávno ztracenou věc.
Čtenáři myslím velice dobře objasní Onodovu motivaci doslov. Onoda byl dítětem imperiálního Japonska formované propagandou a přesvědčením o japonské neporazitelnosti. Právě víra v japonskou nepřemožitelnost, bezvýhradní podřízenost autoritám a především speciální výcvik diverzních jednotek mu po celých 30 let bránily vidět zřejmou skutečnost. Když se nad tím čtenář zamyslí, začne to dávat smysl. Kdyby Japonsko válku, nežil by už ani jediný Japonec, protože národ přece bude bojovat do posledního jedince... kdyby se měly přerušit bojové operace, nadřízení důstojníci by Onodovi přece poslali rozkaz... kdyby noviny, letáky nebo časopisy byly pravé, neobsahovaly by tiskové chyby nebo by na fotografiích vedle rodiny nestál Onodův soused, to přece musí být šifra, protože ve válce se všechny zprávy šifrují.
V doslovu je dobře vysvětleno, že Onoda stále přemýšlel vojenským rozumem, kdežto všichni ostatní rozumem civilním. Z tohoto důvodu tiskovou chybu civilní rozum vyhodnotí jako běžnou věc, kdežto vojenský jako šifru.
Příběh je zajímavý, psaný jednoduchým jazykem ačkoliv mu zcela schází emoce. Ty buďto autor nezmínil nebo, a to je možná pravěpodobnější, je v tu dobu neprožíval.
Kniha vypráví o lidské omezenosti, ale též o lidské výdrži, věrnosti. Ono si každý něco najde. Pro nás nepochopitelné žít 30 let v džungli a hrát si na válku, ale rozkaz je rozkaz. Za 30 let skupina 3 diverzantů zabila na území o rozloze 300km čtverečných (něco mezi Brnem a Prahou) celkem 30 lidí, což je jeden ročně plus ničení úrody, zastrašování. Filipínský prezident udělil Onodovi milost. Než se vyřknou předběžné soudy, je potřeba přečíst i doslov. Onoda se vrátil ve věku 52 let a zemřel ve věku 92 let. 85%
Musím se přiznat, že mě kniha moc nebavila. Je napsaná zvláštním jazykem a hlavní postava mi připadala šílená, nedokázala jsem ji pochopit. Na konci jsem si myslela, že nedám víc než tři hvězdičky. Nicméně doslov můj pohled změnil. Najednou mi došlo, že vše je napsané tak, jak si autor přál, takže to vlastně dává smysl, protože není spisovatel a jen popsal události tak, jak si je pamatuje.
I po přečtení knihy stále nevím, jak mám Onodu brát. Jestli jako poslušného vojáka, který dbá přesně toho, co ho na vojně učili a díky čemuž se dostal do třicetiletého odloučení. Anebo blázna, který 30 let otravuje obyvatele Filipínského ostrova, krade jim věci, ohrožuje zbraněmi, podpaluje úrodu. Asi musí vyhodnotit každý sám.
Jednoznačně plný počet. Super kniha. Případ jsem znal, ale detaily příběhu ne, takže jsem se hodně dozvěděl. Tomu se říká splnit rozkaz do posledního puntíku! Věřím tomu, že dalších 20 roků by v té džungli klidně dal. I déle.
A to, že je někdo paranoidní, ještě neznamená, že po něm nejdou! :-) Tak proč by měl věřit upraveným zprávám.
Palec dolů za velké množství chyb ve vydání z roku 2020 a ještě větší palec dolů za poučování v doslovu o evropocentrických a rasistických postojích!
Na knize mě nejvíce bavily popisy přežití v džungli, především boj s neustalou vlhkostí a obdobími dešťů. Onoda byl opravdu voják a to takový o jakém sní všechny armády světa (bez keců splnit každý rozkaz, najít si logiku v nelogičnu). Blbý už je, když na vás ta armáda zapomene. Postupné obhajování svých činů s pořád se dokola opakujícími důvody proč válka neskončila už pusobily zdlouhavě a jednotvárně. Avšak takové to tam ti hoši občas měli a život to tak psal. Doslov už nepočítám jako část knihy, bolševici to asi chtěli využít jako vzor klukum na vojnu. Pěkný na něm byla akorát sesekaná historie Japonska. Na závěr: To jak dlouhou dobu tam vydržel a v jakých podmínkách, je obdivuhodné. Největší roli v tom hraje, asijské nastavení mysli. Pro evropana nemyslitelný výkon-a zase záleží....?! Ještě taková maličkost-->30 let válčí, do toho pořád ty řeči o předpisech a ostražitosti! Pak dá ovšem do ruky týpkovy, kterému věří jak sám říká na 99% svou nabitou pušku aby se spolu vyfotili...
Jedny z nejzajímavějších pamětí z Druhé světové války. Autor skvěle popsal svůj život před válkou, válečný život ale hlavně 30 let dlouhou partyzánskou válku.
Tohle není příběh vygumovaného mozku, jak by se mohlo zdát. Naopak, je to příběh vojáka, který prokázal neuvěřitelnou věrnost a vytrvalost. Vřele doporučuji.
K pochopení tohoto příběhu je naprosto zásadní uvědomit si, jakým způsobem se lišilo myšlení průměrného japonského vojáka od myšlení třeba obyvatele Evropy. Hiró Onoda byl vychován v tradičním konzervativním duchu, a oddanost císaři a vlasti byly prostě neotřesitelným základem jeho myšlení a chování. Byl to člověk, jehož žebříček hodnot byl výchovou i předchozími životními a společenskými zkušenostmi uspořádán tak pevně, že ho nemohlo takřka nic změnit, a z našeho pohledu až absurdní lpění na cti, poslušnosti, disciplíně a odpovědnosti nadřízeným tvořilo absolutně pevný základ jeho myšlení a chování. Dokonce tak pevný, že ho nemohly nabourat ani stále častější zkušenosti, které naznačovaly, že vše je prostě jinak. Onoda nebyl hlupák, blázen ani paranoik, jen prostě odmítal uvěřit, že v jeho tradiční výchově je trhlina, že všechno to, čemu věřil a co pro něho představovalo jistotu v šíleném světě války, už neplatí. Jeho vytrvalost a zatvrzelost je možná obdivuhodná, možná nepochopitelná. Každopádně bych ho neodsuzoval, spíše mi ho bylo nakonec líto, protože promrhal život bojem s chimérou, která dávno ztratila smysl a význam. A návrat k normálnímu životu musel být po třiceti letech v džungli opravdu strašný ...
Tuhle šílenou knihu jsem četl před více než 30 lety na vojně, takže mne pochopitelně vyděsila. Představa totálně vygumovaného vojáka nebyla tak vzdálená tehdejší realitě.
V normálním světě přijde člověku nepochopitelné, jak může někdo přijít o zdravý rozum a strávit 30 let v džungli bojem za nějakého chlapa, co si říká císař a považuje se za boha.
Hrdina této knihy nežil v normálním světě, neměl to štěstí. Ale o to více si vážím toho, že byl poté schopen napsat tuto knihu, ve které ukazuje, jak snadné je někdy podlehnout totální propagandě a vymazání vlastní osobnosti z vědomí.
Osobně bych navrhoval izolovat okamžitě všechny takové, co vykřikují směrem k ostatním "běžte bojovat za ..." na nějakém území a rozdat jim zbraně, ať si zařádí sami a ostatní do toho netahají. Škoda, že je to jen utopie a tohle a obdobné příběhy se nejspíše budou stále dokola opakovat. I když, Japonci v tomhle dosáhli asi celkem nadprůměrných výsledků.
Neskutečné, co si člověk dokáže vsugerovat.
Když byl už sám - jeden paranoik, tak bych to i pochopila, ale že se zezačátku vzájemně přesvědčí víc lidí o své pokroucené pravdě, to považuju za ještě nebezpečnější - hromadná paranoia. A to nemuseli ani hltat konspirační teorie ze sociálních sítí.
Kdoví, jestli sami taky nejsme takoví Onodové ve svém vlastním světě. Vidíme, co vidět chceme a to, co nám nesedí do našeho obrazu světa, si už nějak zdůvodníme...
Určitě poučný příběh k zamyšlení.
Stále mi nešlo do hlavy, jak urputně se bránil připustit možnost, že válka skončila. I přes všechny ty důkazy, včetně přítomnosti jeho sourozenců, nepřipustil, že se nejedná o nic jiného než o propagandu na oklamání nepřítele. Vymívání mozků dokáže skutečně hodně.
Tento citát z knihy mluví za všechno :
„Naprostá oddanost vlasti a lidu je nejvyšším příkazem pro
příslušníka diverzních jednotek, který musí klamat nejen nepřítele,
ale velmi často i vlastní stranu. Ty největší překážky a nástrahy
překoná srdcem oddaným vlasti a jeho bojová činnost přinese plody
konečného vítězství."
Japonská oddanost císaři , cti k rodině, vlasti a disciplinovanost je legendární. Ovšem, zde se Onoda díky skoro třicetileté izolovanosti ostrova a naočkované válečné paranoie přiblížil k fanatismu ducha i těla. Silný příběh sepsaný autorem o sobě samém se dobře čte, občas sem se divil nad jeho mentalitou z pohledu středoevropana, jindy obdivoval vůli, vytrvalost, víru v japonskou čest a sebezapření. Občas mě napadlo, co by na tento válečný postoj řekl Švejk? Navíc, když tohle nebyl osaměle smýšlející a konající jedinec, ale jeden z mnoha. Propaganda je stále morem a zlem dnešní společnosti. Jak se asi cítil voják Onoda, když zjistil, že 29 let marně "bojoval" za vlast a zcela zbytečně se okradl o tolik desetiletí svého života. O kolik toho přišel...
Kniha je velmi čtivá, a výborně zprostředkuje autentické zážitky a duševní pochody aktéra. Knihu jsem četl již před lety a drobné nepřesnosti v následném textu nevylučuji, ale utkvěla mi v paměti velmi.
Pan Onoda měl opravdu dobré předpoklady pro to, vydžet nejdéle. Vyrostl v době, kdy válka byla v Japonsku považována za běžnou věc, a Japonsko bylo po mnoho desítek let zapojeno ve válkách ve východní Asii a i v době "míru" šla na obranu polovina státního rozpočtu.
Vysazení na ostrov bylo jeho první ostrou akcí, před níž strávil několik let v různých vojenských školách, kde absolvoval z válečných důvodů extrémě zkrácené a inzenzivní kurzy od rána do večera. Vše zakončené ultraintensivním kurzem kontrašpionáže.
těch třicet let bych rozdělil do tří etap,každá zhruba po 10 letech:
1) během prvních 10 let měl on i jeho společníci dost racionálních důvodů věřit, že válka pokračuje. Měli dost smůlu, že se stali náhodnými svědky Filipínského vojenského cvičení, které pokládali mylně za skutečnou bitvu a z toho důvodu nevěřili letákům o konci války. Zpráv něměli mnoho a šlo je snadno pokládat za propagandu. Dost pravděpodobně by dělala stejně mylné úsudky jako Onodova skupina vojáků i většina dalších lidí. Tvrdit, že mě by se něco takového stát nemohlo by bylo lží a pokrytectvím.
2) později měli rádio, měli dost informací o konci války a přes řadu přesvědčivých důkazů se snažili utvrzovat v objektivně značně nereálné představě o pokračování války. V této době již měl také Onoda jen jednoho společníka. Vzhledem k dlouhodobé isolaci a předchozím zážitkům z války lze toto jednání pochopit, ale to je tak vše. Pokud jste neprošli tím co autor, asi byste s jeho závěry nesouhlasili.
3) poslední třetinu svého "boje" byl již sám. Celé to působí spíš jako nedostatek odvahy připustit si realitu, a odvahy se vzdát. Ano - i ke vzdání se je třeba odvaha učinit rozhodnutí a neuposlechnout rozkaz, a také čelit tomu, co příjde. Čemuž se ovšem vyhýbal tím, že si realitu nepřipouštěl. Nebo se prostě bál vrátit. Zejména poslední roky je to velmi patrné. Setkání s japonským turistou tak není ani tak o tom, že by se dozvěděl, že válka skončila, ale o hledání cesty, jak z jeho situace ven.
Z knihy je také jednoznačný pokles bojové morálky, kdy ze začátku se opravdu snažili vykonávat vojenskou činnost, udžovat přehled o situaci a škodit nepříteli, což postupně zcela vymizelo a zaměřili se jen na svoje vlastní přežití.
Za podstatný detail který mohl ovlivnit Onodovo jednání považuji i to, že pan Onoda vlastně nesplnil rozkaz, s kterým byl původně na ostrůvek poslán (byť byl objektivně nereálný), sám při bojích nezahynul, a snažil se to kompenzovat (najít si omluvu) v záškodnické a zpravodajské činosti, kterou nikdy nebyl pověřen, ale sám si ji usmyslel.
Za zmínku stojí část vzpomínek na "sebevraždu" nemocných a raněných ve zdravotnickém stanu. Je možné, že to tak pan Onoda vnímal, ale nestranný pozorovatel by to mohl vidět značně jinak. Nelze ale očekávat, že bychom se v knize dočetli něco jiného, od autora je dostatečné, že tuto část alespoň zmínil tak, jak ji zmínil (nemusel o tom psát vůbec). Existuje řada vzpomínek civilistů z území ze kterých ustupovala japonská armáda, na to, jak je zfanatizovaní poddůstojníci nutili k sebevraždám, a kdo nechtěl, tomu "pomohli". Je zcela běžné, že se popisy těchto událostí těsně před příchodem američanů výrazně různí podle toho, jestli je popisují tito poddůstojníci, nebo přeživší. Mrtví už nemluví. A pan Onoda byl nadprůměrně proškolené nové koště. Nešlo by se divit, kdyby dobře metl.
Až je to neuveriteľné, že sa toto stalo. Miestami tak absurdné, akoby som čítala Forresta Gumpa. Japonská mentalita a oddanosť vlasti je trochu iný level ako to poznáme my a Hiro Onoda je toho názornou ukážkou. Ale je to zaujímavé čítanie.
Poměrně šílený příběh o poněkud jiné mentalitě, naprosté oddanosti a hromadě špatných závěrů...
Je to smutný příběh o hrdinovi. Třicet let žil na ostrově , kde v drsném tropickém lese prováděl diverzní boj. Dostal rozkaz a ten byl rozhodnut plnit za každých okolností.
Sen každého velitele se proměnil v postrach všech obyvatel. Myslím si že je to jeden z důkazů o nesmyslnosti války.
Čtenáři před vámi navštívili ještě tyto knihy:
Vypněte si reklamy na Databázi
Za 99 Kč vám vypneme všechny reklamní bannery na CELÝ ROK:
Nebo se staňte členem DK Premium a využijte Databázi naplno - více o DK Premium
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) Japonsko japonská literatura války v Tichomoří Filipíny podle skutečných událostíExterní recenze
U této knihy zatím nejsou externí recenze.
Přidejte recenzi

89 %
Moje třicetiletá válka
Čítal som už dávnejšie, slovenské vydanie. Dnes mi to tu pripomenul obrázok. Holt, človek hneď nekomentuje všetko čo prečíta.
Musí to dosť súvisieť s japonskou mentalitou samozrejme. Dodržavať svoje povinnosti aj bez nových pokynov, bez velenia, spoľahlivo, bez nalomenia morálky, svedomito. A posunúť sa v podstate v čase v akejsi kapsule, rozumej opustený neprestupný ostrov. Zažiť kultúrny šok, neveriť "propagande" aj keď počuješ z ampliónov, keď ťa hľadajú, že vojna už dávno skončila. Stať sa živým duchom z minulosti. Je to bezpochyby jeden z tých úžasných ľudských príbehov vyprodukovaných vojnami minulého storočia. A je z kategórie tých šťastnejších.
V školských osnovách je Remarque, Hemingway, bol aj Šolochov, toto je neumelé, pútavé, samozrejme vznik knihy podnietený hladom trhu po úžasných osudoch. Onoda sa asi ... no, určite, nechcel presláviť. Myslím že by kľudne držal pozície až dodnes. Lebo povinnosť je svätá.