Y2T komentáře u knih

to Skylar27: To je právě ten problém, že nic lepšího není. V češtině je rozhodně nejpodrobnější průvodce z edice " Rough Guides", ale je tam přes třinácet stran textu malým písmem a málo obrázků. Pokud hledáte informace o nějakém konkrétním místě v klidu domova, tak je dobrý. Ale pokud si jen chcete počíst o zemi, nebo naopak ho přibalit do batohu, tak se moc nehodí. Četba je nudná a je veliký a na tenkém papíře. Proto cestuji právě s DK průvodcem (jak jsem psal, NG je velmi podobný, možná i s trochu lepším textem, ale mě opravdu vyhovují v DK ty mapy a nákresy).
Na Váš dotaz v češtině mohu doporučit pouze "Rough Guides", jen ten je podrobnější, je to sice nuda, ale pokud jedete na nějaké místo v Japonsku, Rough Guides vám dá nejdetailnější informace o okolí.

Pokud jste doma, tak doporučuji hledat na internetu (spíše anglicky), pokud chcete jet do Japonska, tak jednoznačně doporučuji navštívit v každém městě jako první místo informační centrum. Dostanete zdarma mapu a spoustu materiálů v angličtině, co je v okolí.

Šlo spíš o takový obecný povzdech. Jedinná publikace, která mě opravdu nadchla tím, že pojednávala nezvyklá místa bylo "Věčné Japonsko", ale to jsou spíš vzpomínky z cest, navíc před 100 lety.

Jak jsem psal, tak opravdu všechny zahraniční průvodce jsousi podobné jak vejce vejci (i anglojazyčné). A japonské průvodce se zaměřují téměř jen na gastronomii, což je tam velmi oblíbené, a v podstatě každé město má nějakou specialitu, o které tvrdí, že ji dělají jinak nebo nejlépe. Necméně většina zahraničních turistů má problém toto docenit a rozdíl v jedné igredianci stejného jídla, jaké můžou koupit všude jinde je asi nebude motivovat jet přes půl Japonska. Takže osobně spoléhám na to, co mi někdo doporučí, o čem někde najdu zmínku a zaujme mě to.
Např. bych chtěl příště navštívit Heiwadai tower.

Řada zajimavých věcí v těch průvodcích i je, ale jen jako drobná zmínka a ztrácí se mezi jinými zcela nudnými věcmi. Prostě jen někdo opisoval telefoní seznam - např. muzeum mečů v tokiu je velmi dobré, ale jsou o něm v průvodcích maximálně 3 řádky, což je stejně jako o mizerném muzeu řemesel, kde není nic.

Obecně věci v Tokiu jsou vždy pojednány velmi podrobně a ty méně popsané často nejsou moc zajimavé, naopak na venkově autoři považují za nepodstatné kde co, třeba i celá statisícová města. Což je trochu škoda i s ohledem na to, že celé Tokio a okolí lehlo popolem v roce 1923 a znovu za války. Navíc je to velkoměsto, které se dost podobá jiným.

Mě spíš baví poznávat kraje, ke kterým mám nějaký vztah, než obrážet jen průvodcem doporučená místa.

Dost mě překvapilo, že třeba v Nagasaki jsou skoro všichni turisté japonské školní výlety z okolí. Cizinců je tam jen pár, prostě proto, že všichni se jedou podívat do Hirošimy, protože je to blíž. Přitom Nagasaki má velmi zajimavou historii a spoustu zachovalých památek.

Mě třeba docela zajimají věci spojené s obdobím Meiji, které jsou vysoce atraktivní pro japonské domácí turisty. Pro zahraniční turisty jsou ale většinou dost nudné, protože to pro ně nění nic zvláštního, takže je v zahraničních průvodcích nenajdete (např. Otaru). Ten povzdech že ignorují venkov se týká zejména přírody, protože zahraniční průvodce prostě předpokládají, že každý turista bude chtít lézt např. na Fuji. Ale kdo by chtěl lézt na Aso, nebo Kirišimu? Když je to tisíc kilometrů daleko od Tokia, a nejsou tak známé. A známé nejsou právě jen proto, že jsou daleko. Přitom jsou to možná i zajimavější místa, s bohatou mytologií a krásným okolím, a méně přelidněná.
Ono jsou to spojené nádoby a je těžké říct, co je příčina a co následek. Jestli tam lidé nejezdí proto, že to není v průvodcích, nebo to není v průvodcích proto, že tam lidé nejezdí. Určitě tam nejezdí zahraniční turisté proto, že je to daleko od mezinárodního letiště v Tokiu. Na druhou stranu osobně od průvodce očekávám právě to, že mi doporučí objektivně zajimavá místa, a ne nejbližší horu na dohled od letiště (omlouvám se hoře Fuji, ale i jiné hory jsou krásné).

Je to tak s průvodci po celém světě. Píše se do nich o tom, co lidé navštěvují, a lidé navštěvují to, o čem se píše v průvodcích. A pro autory průvodců bývá lákavější přidat tip na nějakou uličku v hlavním městě, kde je nějaký zajimavý obchod, než na celé město, které je 1000 kilometrů daleko.

3 25.08.2017

Jeden z nejlepších průvodců Japonskem v českém Jazyce, navíc s krásnými fotografiemi. Lze jen Doporučit.

Malý, stručný a levný průvodce. Bohužel ale také plný věcných chyb - v průměru tak 1 až 2 nesmysly na stránku, což je vzhledem k miniaturnímu formátu knížky, a skutečnosti, že polovinu stránky zabírají fotografie, takřka neuvěřitelné. Rozhodně bych ho nedoporučoval k plánovaní cesty.

Velmi dobrý průvodce Japonskem. Rád ho lidem doporučuji. Obdobně dobrý je v češtině jen průvodce ze série National Geographic, ale ten je založen na fotograciích, zatímco průvodce od DK (Dorling Kindersley) mají mnohem více map a schématických náhresů míst s popisy, což mi osobně více vyhovuje.

Je bohatě ilustrovaný, praktický a čtivý. Negativně hodnotím snad jen to, že se příliš zaměřuje na oblasti Kantō(okolí Tokia) a Kansai(Okolí Kyota a Osaky). Ostatní ostrovy (Kyoushou, Shikoku, Hokkaido a Okinawa)jsou pojednány jen stručně.
Dozvíte se tak podrobně o uličkách v okolí jednotlivých zastávek linky Yamanote v Tokiu, ale o venkově vám moc tipů nedají, což je škoda, protože spousta míst je krásných a zajimavých - jen nejsou tak blízko velkých mezinárodních letišť. Pokud chcete poznat skutečné Japonsko, doporučuji procestovat i jiná místa, než známé destinace uvedené ve všech průvodcích. Ještě bych podotkl, že všechny zahranižní průvodce doporučují ta samá místa. Přitom Japonští turisté jezdí často dodestinací, které v zahraničních průvodcích nenajdete (napr. Otaru). A japonské průvodce připomínají průvodce po místních kulinářských specialitách.

3 22.08.2017

Tuhle knihu je poněkud těžší sehnat. Vzhledem k tomu, že autorem je známý
německý japanolog, tak jsem se na ni dost těšil. Bohužel obsahem je to ale v podstatě zcela tuctová dobová populárně naučná kniha o Japonsku, jakých vyšla řada. není na ní vůbec nic zajímavého. Snad kromě toho, že asi kvůli obalu ji v antikvariátech prodávají obvykle nehorázně draho. Kdybych ji nečetl, o nic bych nepřišel. Věhlas a schopnosti autora se do obsahu knihy nijak nepromítly, a je to jen tuctová tenká knížka představující Japonsko.

Jde hlavně o svědectví z okraje společnosti, o životě mezi feťáky, gemblery, lichváři, "kontroverzními podnikately", "zábavních podnicích", o finanční negramotnosti, pokusech o sebevraždu, umírání, abstinenčních příznacích, promiskuitě a závislostech. A také si nelze nevšimnout poněkud narušeného vztahu autorky k mužům a problémům s rodiným, citovým a sexuálním životem(ty poslední si neuvědomuje). Vše se to dost podobá podobným příběhům z celého světa z okraje společnosti a podsvětí. Jakuza v tom nehraje zásadnější roli, spíše je to o osobních problémnech nevyrovnané dívky z nefunkční rodiny a jakuza je jen prostředím a pozadím, a to jen její (nej)nižší úrovně. Stejně, jako samota a chudoba v přelidněných bohatých velkoměstech. Kniha je prostě o životě těch, o kterých se běžně nemluví a tom, o čem se nemluví.

Kniha je v mnoha pasážích značně naturalistická. Těžko říct, jestli byla autorka někdy bystrá, ale po letech fetování není.

Není to příjemné čtení.

Kniha s lehkostí a humorem prezentuje oficiální verzi českých dějin, která se učí ve škole - a tu a tam i ukazuje, že to vlastně třeba bylo úplně jinak. Jednoznačně doporučuji dětem, cizincům, kteří se potřebují seznámit s verzí dějin, v kterou věří oběti českého školství, stejně, jako pro každého, kdo si chce dějiny trochu zopakovat a pobavit se. Vznikl podle toho i výborný televizní seriál, který je ale trochu jiný - je detailnější, ale kontroverzní věci jsou v něm sice často jen nakreslené, ale nekomentované - v tomto je leporelo přímější.

2 27.07.2017

Velmi poučné. Zajímavé je mimo jiné, jak aktivní byli čeští četníci, zejména co se cikánské otázky týče. A také to, že zatímco na dokumentech vznikajících na úrovni opcí se rozlišovalo, kdo je spořádaný občan a kdo ne, tak na úrovni okresu již vládla kolektivní vina, bez ohledu na to, že polovina cikánů byla bezproblémová.
Články z českého časopisu Árijský útok připomínají až nepříjemně rétoriku řady dnešních šiřitelů nenávisti.
Dost mě také překvapilo, jak byli rozsáhle využívány židovské obce pro administraci "vysídlení", a jaká administrativní zátěž s tím byla spojena.
Na nařízeních postupně stahujících smyčku kolem židů je dobře vidět, jak v prvním z nich se protektorátní úřady snaží tvářit, že vlastně jim jde jen o zachování veřejného pořádku a oddělení (a snad i ochranu židů), zatímco v dalších se již o nic takového nesnaží a mnohé nelze vykládat jinak, než jako vedené jediným motivem - ještě víc ztížit život židům - jelikož žádný jiný efekt mít nemohou.

27.07.2017

Označení reportážní román je poněkud zavádějící.
Vzhledem k omezené kapacitě komentářů jsem to podrobně rozepsal v recenzi.

Knížka je tenká, zajimavá a poučná, takže rozhodně stojí za přečtení. Většinou se uveřejňují spíše vzpomínky lidí, kteří přežili koncentrační tábory, zde jde o vzpomínky z rodiny, která měla dost předvídavosti, prostředků, kontaktů a štěstí, aby se tomuto osudu vyhnula.
Navíc podrobně popisuje, jak to probíhalo administrativně i finančně, a jak se převáděli transfery majeteku a kolik procent stály, kdo je podvedl a také váhání a těžké rozhodování jestli a kam vycestovat, a jestli ještě nepočkat. Dokonce včetně jednoho návratu do Protektorátu. Vzpomínky paní Votické se tím liší od většiny běžně prezentovaných životních příběhů. Její manžel byl zámožný muž s dobrými kontakty a přehledem, takže se jim povedlo přežít válku relativně slušně, nicméně stálo je to všechen majetek.

Vzpomínky také dobře ilustrují 2 málo známé fakty o holokaustu:
1) až do roku 1941 nebránilo německo a protektorát židům ve vystěhování, ale problém byl, že je nikdo nechtěl příjmout.
2)posedlost likvidací židů byla záležitostí vedení NSDAP, kterou řada jejich spojenců nestílela. I někteří evropští spojenci Německa (např. Finsko, Francie, Maďarsko) odmítali vydat své občany a někteří i uprchlíky k likvidaci. Židé na území pod Japonskou kontrolou měli narozdíl od těch ve většině Evropy to štěstí, že byli mimo dosah možné projekce síly vedení německých národních socialistů.

Stojí za zmínku vzpomínka na to, že Japonsko akceptovalo fakticky pasy zaniklé ČSR v době protektorátu.

V knize jsou sice stížnosti na těžký osud, nicméně autorka velmi objektivně uznává, že se měli lépe, než židé v Evropě, a i než běžní lidé v Číně.

Drobnou zajimavostí je vzpomínka na to, že v ghettu v Šanghaji byla 1/3 lékařů, takže byli opravdu levní a snadno k sehnání.

13.07.2017

Velmi zajmavá kniha - autentické svědectví o velkém zemětřesení v Kanto v roce 1923, jak probíhala skáza města požáry, jak se lidé chovali v následujících dnech, kdy zcela zmizela státní autorita, o evakuaci ciziců, vztazích mezi nimi i bezcitných fanatických šiřitelích křesťanství atd.
Na knize velmi oceňuji, že autorka je na jednu stranu ze svých dřívějších pobytů znalá Japonského prostředí, a nemá k němu žádný negativní vztah, na druhou stranu je velmi objektivní. Nenašel jsem zatím žádný detailnější ani objektivnější záznam událostí. Bohužel dnes je tendence je vykládat značně tendenčně, podle toho, kdo je vykládá.
Pro autorku asi nebylo příliš příjemné muset vyhledat pomoc na Československém velvyslanectví, kde před tím působila a neodcházela odtud v dobrém.

Její svědectví o bezcitném přístupu a náboženském fanatismu šiřitelů křesťanství je dobrým podkladem pro pochopení, proč například ještě dnes propaganda Severní koree dělá z misionářů jedny z největších nestvůr.

Autorka popisuje své zážitky z bezvládí které zavládlo po zemětřesení, v němž se rozmáhají agresivní xenofobní nálady a fámy a kriminální lůzou vedené násilné skupiny které linčují a zabíjejí cizince. Autorka tak popisuje, jak kvůli zhoršující se bezpečnostvní situaci musela pěšky vyrazit do Tokia.

28.06.2017

Na knihu jsem se velmi těšil, protože je na téma, které mě velmi zajimá. Bohužel jako celek mě spíše dost zklamala. Kniha má velmi široký záběr, což vede k tomu, že u ničeho se nejde do hloubky. Navíc na mě působila značně selektivně, dojmem, že autor tahá nahodile z rukávu různé neozdrojovaná tvrzení a z nich si staví obraz, jaký se mu hodí.

Poněkud příliž se věnuje Alžírsku a francouzským koloniím vůbec.

18.06.2017

Pěkný cestopis z jižních moří (dnes se spíš říká Oceánie). Nejen ve své době celkem ojedinělý. Jazyk je trochu šroubovaný, ale rozhodně pozitivně oceňuji, že autor jako přírodovědec dobře líčí tamní faunu a floru, je přesný v popisech (vzhledem k tehdejší úrovni poznatků) i v názvosloví (používá latinské názvy, takže není problém přesně identifikovat konkrétní druhy).

Autor nás zavade do britských a německých vod, konkrétně do zamí Tonga, (německá) Samoa a Fiji. Zejména v Tonga procestoval všechny souostroví. V ostatních spíše širší okolí hlavního města na hlavním ostrovu.

Když jsem četl zážitky typu "jedu na východ, a je zase včera", "jedu na západ, a po neděli je hned úterý" a úvahy jako "Když jsou 2 lidé v jednémlístnosti, kterou prochází 180. poledník, tak každý z nich má jiný den", a ještě lépe "pokud si jeden člověk lehne přesně na 180. poledník, hledí jedním okem do jednoho dne a druhým do jiného - a udělá li to na přelomu století, hledí jedním okem do 19. století a druhým už do 20. století" tak jsem si vzpomněl na Cimrmany a jejich banální "jdu na sever - a už jdu na jih".

16.06.2017

Román z prostředí kolonií, kde malá skupinka expatů - manažerů zahraničních investorů, kteří sem přišla s vidinou tučných zisků trpí sociální izolací. Román byl napsán za velké krize a je zasazen právě do doby bublinové raketově rostoucí světové ekonomiky druhé poloviny 20. let XX. století a následného vystřízlivění po prasknutí bubliny. Trochu v rozporu s názvem je skoro celá kniha vlastně o tom, jak guma stoupá a vše se odehrává v této opojné jízdě všeobecného růstu gumy, a až úplně na konci se dočká čtenář v názvu slibovaného poklesu. Kniha by se tak úplně klidně mohla jmenovat "Guma stoupá" a byl by to název asi i výstižnější.

Autorka sama žila do svých 20 let v nizozemské východní indii, takže reálie jsou na výborné úrovni.

Z románu je dost cítit postoj autorky (a možná i jeho obhajoba), která se rozhodl opustit Nizozemskou východní indii, a nenechá na tamní bílé společnosti niť suchou, ale zároveň přichází to Evropy, kde by měl být teoreticky doma, ale nikdy tam nebyl a pro místní je exotický cizák. Kniha na jednu stranu věrně vystihuje znuděný osud lidí z velkoměst trčících kdesi v zapadákově, který byl opravdu v časech kolonií pro řadu tam vyslaných úředníků typický. Stejně, jako vyšší spotřeba piva. Na druhou stranu postavy kreslí dost černobíle, a orgie tam prezentované jsou také spíše uměleckou nadsázkou - respektive spíše vyjimkou než pravidlem (I když je pravda, že do kolonií se uchylovalo dost lidí, kterým byl domov příliš těsný, případně byli svým bližním doma nepohodlní - Heppy valley v Keni je známé dost).

Například v knize není žádný běloch, který by žil s místními a splynul nimi, což byla v koloniích zcela běžná sorta lidí. Ale asi by se nehodila do příběhu o jasně oddělené uzavřené komunitě. Samozřejmě je to právo autora románu si příběh vymyslet jaký chce, ale čtenář musí mít vždy na paměti, že nečte něčí alespoň relativně objektivní zážitky, ale čistou fikci, kde si autor sleduje šíření svého (světo)názoru prostřednictvím správného vyznění příběhu.

Každopádně mě kniha dost upozornila na značnou blízkost uzavřených komunit expatů z bohatších zemí kteří jsou v zemi svého pobytu ne proto, že by tam chtěli žít, ale kvůli práci. Je to dost jiná sorta lidí, než cizinci, kteří se zemi rozhodnou usadit proto, že tam chtějí žít, mají tam rodinu nebo se jim strašně líbí. Tihle lidé jsou často nešťastní, nespokojení a na takové lidi narazíte i dnes. Nejen v zemích třetího světa, ale i v ČR. Sociální izolace, nedostatek kulturního vyžití, absence hmotných prostředků pro obvyklý životní styl, včetně oblíbených potravin, jiné klima, a tím způsobené dušení strádání a celkový negativní postoj k svému pobytu jsou nadčasové téma. Kniha se soustředí právě na tyto aspekty, je tedy v tomto směru dost nadčasová. Celkově však prezentuje pobyt lidí v prostředí jiné, než své původní kultury dost negativně, což je celkem jednoznačně převládající poselství knihy, kdy příklady dobrého soužití se v ní vůbec nevyskytují a pouze jedna postava je alespoň neutrálně smířena s životem jaký žije. Přece jenom, realita nebývá nikdy tak jednobarevná a za celkovým vyzněním románu bych viděl spíše názory autorky, které jsou celkem jednostranné a snaží se obhájit či podpořit její vlastní pohled na život v Nizozemské východní indii. Neříkám, že tento pohled je bezdůvodný, ale přijde mi poněkud selektivní. Podobně, jako třeba propagandistická díla socialistického realismu - byť ne v takové míře.

Jinak z hlediska literárního je to celkem pěkná bezproblémová četba.

Celkem tuctový laický cestopis turisty. Popisuje podrobně plavbu z Evropy do Japonska s krátkou návštěvou mnoha přístavů, kde loď stavěla, a pak Tokyo, Yokohamu a pár turisticky nejoblíběnějších destinací v blízkém okolí (Hakkone, Nikko, Kamakura,...).

Zajmavé je to tak z hlediska soudobé cestovní kultury. Co ale odlišuje tuhle knihu od jiných dobových českých cestopisů, které jsou většinou kvalitnější, je že autor byl zámožný člověk a cestoval pouze první třídou, spal v hotelech v západním stylu atd. Většina ostatních tuzemských autorů cestopisů měla hluboko do kapsy a také toužila poznat místní mravy, a tak využívala služby nižších úrovní, jezdila nižší třídou, bydlela v levnějších japonských ubytovacích zařízeních, a maximálně si najala rikšu s jedním člověkem. Autor ale využíval v horách i 3 běžce, nebo i drožku. Celkově se jeho zkušenost a zážitek z Japonska tak mnohem víc blíží tomu, jak Japonsko v té době poznávaly stovky a tisíce turistů z bohatých zemí, zejména Ameriky (a částečně západní Evropy), kteří využívaly výlučně služeb určených pro západní turisty a na japonský život koukali pouze jako na kuriozitu.

Trochu mě zklamalo, že ačkoliv se o autorovi uvádí, že je ornitolog, tak o ptactvu se zmiňuje minimálně. Více se věnuje flóře, když navštívil cestou četné botanické zahrady, ale u toho mám poněkud podezření, že jím uváděné názvy rostlin jsou značně nepřesné, a používá označení pro rostliny jemu známé z Evropy, které se nevíce blíží rostlinám, které neznal.

Příjemně mě překvapilo, jakou pozornost věnoval měnám používaným v jednotlivých zemích kde zastavoval a jejich nákupu - kniha obsahuje i tabulku mnoha měn a dobových kurzů.

Cesta byla podniknuta od června do října 1909, s tím, že v Japonsku pobýval o trochu déle než 1 měsíc - konkrétně tam strávil srpen. Autorovi tehdy bylo 25 let. Data jsou v knize uváděna spíše příležitostně, takže návštěvu řady míst nelze datovat zcela přesně.

Asi nejzajímavější poznatek tak může přinést osobnost mladého autora, jehož rod žil po staletí na Moravě, považoval se jednoznačně za Rakušana (a považuje všechny poddané císaře za své krajany), knihu napsal krásnou dobovou češtinou. Vzhledem k tomu, že v té době neexistoval Ústav pro jazyk český, který by diktoval, které formy češtiny jsou ty jediné správné spisovné, byli si tehdy všechny dialekty rovny a v knize je tak dost výrazů typických pro okolí Zlína. Zejména nenucené "tož" je používáno často. (ono jde také o nejlepší překlad německého slova "tja", jenže od doby, co je tož v češtině nespisovné a tlačí se na jeho neužívání se musí tohle slovo překládat nějakým méně přesným výrazem - např. tak nebo tedy - nebo je prostě ignorováno - "tja" ve většině slovníků ani nenajdete).

1 09.06.2017

Jedna ze 4 knih Václava Nováka o jeho cestě do Asie. je docela zajimavé, že se vydržel přes čtvrt století živit jako profesionální cestovatel a přitom za celý život podnikl pouze 2 cesty, a to do krajů, které již dávno před ním procestovali, poznali a popsali nesrovnatelně lépe jiní. Nicméně na knihéch z jeho cesty do Asie považuji za zajimavé to, že poisují celou cestu, přes řadu zemí, tedy nikoliv pouze známé země. Třeba o Japonsku vyšlo již před prací Nováka řada kvalitních knih v češtině, mnohé přímo od českých autorů. Naopak třeba u Barmy, Annamu, Kanbodže či Malajska jsou jeho cestopisy v češtině nejstarší mě známé.

Celá tatocesta byla dost poznamenána tím, že měl omezený rozpočet a hlavní cíl cesty byl objet co nejvíc míst a ofotografovat co nejvíc známých památek, aby měl pak co promítat na scvých přednáškách v Československu. Všude se tedy zdržel maximálně den či dva, takže jakákoliv znalost místního prostředí nepřichází v úvahu.

Zejména je třeba brát s rezervou, že za každým úsměvem jakékoliv ženy vidí, že by si s ním dala říct k intimnostem. To je ukázková neznalost místních mravů, kdy úsměv znamená třeba rozpaky v trapné situaci a spoustu jiných věcí, které autora ani nenapadnou. Ale co čekat od člověka, který se označoval za cestovatele a spisovate erotických povídek. Nějak své posluchače a čtenáře ke knihám lákat musel, aby si vydělal.

jinak zrovna tuhle knihu považuji za docela zajimavou právě proto, že v ní uvedené země nejsou pojednány česky v dílech jiných autorů. Pro základní nástit dobré. Zajimavé jsou popisy dobové podoby míst.
Zejména mě zaujal popis Angkor Vat a okolní turistické infrastruktury.

2 08.06.2017

Tahle kniha mě nijak nenadchla. Děj je jen omýlání stereotypů, kresba tuctová. Pro lidi znalé jen české školní verze dějin může být zajimavé, že jinde vidí něco jinak, ale Hetalia nejde nijak moc do hloubky a spíš než odlišný poled na dějiny (který má Japonsko, stejně jako sposta jiných zemí) v ní poznáte spíš autorovu neznalost podrobnějších detailů dějin Evropy. Představte si, že by Středoevropan napkreslil knihu vtipů o národních stereotypech a dějinách národů jihovýchodní Asie, subsaharské Afriky nebo jižní Ameriky. Tak asi tak je to výstižné, vtipné a přesné.

Asi tak nejzajimavější je tam postava japonska, která do značné míry přibližuje, jak se sebevnímají Japonci.

08.06.2017

Docela mě překvapilo, že autor byl římskokatolický kněz - z knihy to není vůbec poznat a není tím nijak ovlivněna. Kniha je na slušné dobové úrovni a vyrovná se zahraniční obdobné literatuře.

2 08.06.2017

Slušně zpracovaná knihy která snese srovnání s dobovou anglojazyčnou literaturou.

08.06.2017

Pokud je mi známo, tak nejde o autentické zážitky autora, ale o beletrii v ichformě z jemu známého prostředí - tedy autor netvrdí, že by uvedené věci zažil. Pouze byl inspirován svým vlastním pobytem v číně k napsání této beletrie. Jistě ji lze chápat jako autentický doklad o tom, jak japonské angažmá v Číně vnímala v té době japonská veřejnost, která o dění tam měla nepochybně zájem a právě díky tomu se stala série knih tohoto autora o japonských vojácích tak populární, že se jednalo ve své době v japonsku o bestsellery s milionovými prodeji a překlady do desítek jazyků. Kniha ale prostě není vzpomínkami autora. Autor byl spisovatel, napsal řadu jiných knihy a tohle je jen jeden z jeho románů. Nelze určit, do jaké míry má cokoliv v knize uvedené nějaký reálný podklad.

Kniha není ani tak svědectvím, co se dělo v číně, ale spíš toho, jak to co se dělo v číně vnímala japonská veřejnost. Z tohoto pohledu stojí za přečtění. Jen člověk musí vědět, co čte.

08.06.2017