Tokijský proces

22.12.2016

Jde o zápisky rozhovorů 2 profesorů práva na téma mezinárodního práva trestního, z nichž jeden byl soudcem tohoto tribunálu. Kniha je velmi čtivá a i laikovi dobře a kvalitně přiblíží tokijský tribunál, včetně všech jeho problémů, z nichž sice většinu obhajuje, ale otevřeně o nich mluví, uvědomuje si je, a snaží se vysvětlit, proč došel v době konání ke stanovisku, k jakému došel, a osvětluje i cesty, po kterých se ubíraly myšlenkové postupy ostatních soudců. Otevřeně mluví o tom, co jednání tribunálu předcházelo, jak probíhal, ale také co následovalo. A jakými procesními pravidly se řídil. A vysvětlí, proč se raději nepublikovaly zápisy z jeho jednání. Kniha pomůže pochopit, že Tokijský tribunál nebyl zdaleka jen východní obdobou Norimberského. Zatímco ten Norimberský se mohl dobře opřít o holocaust, v tokijském procesu to tak jednoduché a jednoznačné nebylo a bylo třeba už na začátku jinak formulovat jeho statut, protože mnohé činy jím trestané by podle norimberského tribunálu nebyly vůbec trestné. Čtenáře také jistě překvapí fakt, že soudci nebyli v názorech vůbec jednotní - samotný rozsudek byl u některých obžalovaných přijat jen nejtěsnější možnou většinou. Poměrně známý je odmítavý postoj indického soudce, který neviděl rozdíl mezi činností spojenců a Japonska. Röling se s tímto pro sebe vypořádává formálně procesně právně tím, že působnost tribunálu se vztahuje pouze na japonské pachatele, a jinými se nejsou oprávněni zabývat (což je typicky pozitivně právní myšlenka). Čtenáře jistě překvapí postup sovětského soudce, který odmítl podpořit trest smrti s odůvodněním, že momentálně je jeho výkon v SSSR pozastaven.

Konečně jsem pochopil, na základě jakých úvah byli někteří z obviněných odsouzeni, a jak se tribunál rozhodoval o trestech.

Knihu doporučuji všem zájemcům o východoasijskou válku, stejně jako o mezinárodní trestní právo. Výtku vůči Rölingovi mám pouze za to, že zatímco s realitou válečného Japonska, stavu země, armády i vztahy ve vedení je dle mého názoru velmi dobře obeznámen a uvádí i zdroje svých informací, tak velmi často hovoří v různých paralelách velmi kriticky o válce ve Vietnamu, kde uvádí spousty neurčitých a nepodložených tvrzení, s kterými jsem se nikde nesetkal. Zatímco tokiským procesem strávil roky na plný úvazek, Vietnamskou otázku znal zjevně jen z povrchního antiamerického podání západních novinářů.

Druhou připomínku bych měl k tomu, že ačkoliv se snaží zastávat práva rozvojových zemí, stejně na vše hledí optikou člověka z malé západoevropské země, která bývala koloniální mocností. Je vždy přítomen tam jistý europocentrismus.