Warana komentáře u knih

Zase jedno čtení od Odeonu, které oslovuje svou aktualitou, ale čtenářům příštích generací nebude mít co říci, pomyslela jsem si, když jsem přečetla první kapitolu a je nutno říci, že jsem se zmýlila.

Delphine de Vigan se s naprostou samozřejmostí daří vylíčit zhoubnou tendenci městského prostředí, dopad konzumního způsobu života a život v postmoderní společnosti, kde na jedné straně ona opěvovaná individualita znamená všechno, ale zároveň pouhopouhé nic.

Příběh je zároveň reflexí společnosti, která se zaměřuje jen na výkon a úspěch a analyzuje duševní propad toho, který se systému znelíbí a je důmyslně vytěsněn na samý okraj. Tato mašinérie dovede člověka až k tomu, že se již nemůže cítit lidskou bytostí a žití se proměňuje již v pouhopouhé přežívání. Sleduje, jak se z člověka v samém středu stane člověk na periferii a jakým způsobem to proměňuje jeho chování – ať již v rámci vlastní únavy, či osobního prožívání. To co se v dobrém rozmaru jevilo jako smysluplné, v kontextu špatných zpráv vyznívá naprázdno a navíc člověku pomáhá strhnout z očí ony pověstné růžové brýle. V takové pozici a ve společnosti, kde převládá absence citu, už tento "člověk" ani není schopen lásky a přes pocit marnosti a vyčerpání ze sebe vykřesat jakýkoliv projev náklonosti, nebo úcty k druhému a stává se agresivním.

Krutost systému a možnosti vykořisťování, které dennodenně pociťujeme se daří v rámci motivů autorce uchopit natolik, že se ze čtení nestává agitační, manipulativní, dojímavý a tendenční literatura, což přijímám s povděkem.

Co knize škodí je opakování stále téhož, které je zpočátku naléhavé, ale ke konci knihy už raději člověk přeskakuje řádky, protože to napětí, ve kterém je držen od samého začátku, se již nedá vydržet a v poslední části příběhu se zdá dosti natahované. "Moment zklamaného očekávání" na konci knihy člověkem tak zatřese, že nějakou dobu po dočtení není schopen příběh opustit a umím si představit, že je to z různých důvodů, mezi jehož nejčastější příčiny bude patřit právě ono zklamání a rozčarování – a nedivila bych se, kdyby se čtenář v tomto rozpoložení, že mu bylo "nabídnuto méně než očekával" stal podobně agresivním jako jsou postavy autorky de Vigan.

7 17.10.2015

Nádherná kniha. Několikrát jsem si přitom vzpomněla na tento citát, i když jsou autor knihy a autor citátu každý odjinud:

„Víra je často chápána jako čistě formální souhlas s naukou církve nebo jako podíl na víře církve – ovšem, někdy dokonce jako ,slepá poslušnost‘ Božích přikázání. Ale osvobozující víra je vírou, která nás uchvátí osobně. Pravda, která mě osvobodí, je pravdou, se kterou souhlasím, protože jí rozumím, ne proto, že to po mně tradice nebo zvyk chce. Osobní víra stojí na začátku svobody, která obnovuje celý život a „překonává svět“, jak říká Janovo evangelium (J 16,33). …Znamená, že je člověk osvobozen z úzkosti pro důvěru, je znovuzrozen pro živou naději a pro život milující bez výhrad.“ / Jürgen Moltman

5 16.02.2015

Pseudointelektiální pornografie a postmoderní podbízivost. Jazyk strašný - neustálé předkládání zastaralých tvarů k moderní době nepochopitelná. Práce s dialogy místy také. Občas má i silné chvilky, ale tyto momenty většinou opustí, než je stačí rozvést. Přitom by měl spoustu jiných kvalit, např. jak popisuje mezilidské vztahy atd. Motivy působí jako pěst na oko, místo toho, aby si s nimi čtenář hrál a odhaloval je. Ale jako autor nechce. Trochu na mě působí jako grafoman, který má rád u vypravěče neustálé odbočky, jen aby "se mohl vykecat." Pardon.

5 27.03.2013

Tuhle knížku jsem musela otevřít dvakrát, protože jsem se k ní poprvé nemohla prokousat. Dát jí druhou šanci však bylo na místě, ukázalo se, že se dá číst se zatajeným dechem. V rámci příběhu pro mě místy akorát nebyla uvěřitelná postava chlapce, zarazily mě některé formulace, ale třeba to je čistě jen překladem. Ještě k překladu - "strohost" stylu se dá udržet i jinak. Někde by nebylo od věci, některé věty spojit v jednu výpověď a oddělit je čárkami, češtině by to slušelo víc, ale to už je pididetail. Čtyřhvězdičková.

3 24.05.2014

Překvapuje mě tak vysoké hodnocení, zvlášť v kontextu celé tvorby Petry Hůlové. Knize chybí propracovanost - čtenář má často pocit, že na sebe halabala vrší jednotlivé historky, jak ji zrovna napadne; jazyk, byť je zde znatelná snaha o co nejvyšší míru "hovorovosti" v celkové výpovědi, neodpovídá vykreslované postavě, dále jsou zde zřetelná klišé - kdy máme znovu pocit, že nejde o záměr, ale o nedůslednost, nad některými formulacemi vět zůstává rozum stát, čtenář se marně dopátrává smyslu, co jimi chce autorka vlastně říci. Vůbec mi je nad procesem psaní Petry Hůlové smutno, od vydání Paměti mojí babičce uplynulo přeci jen už dlouhých 12 let a není zde zřetelný vývoj, ani stagnace, spíše pokles kvality, když se dotkneme řemeslné stránky psaní textů. Autorka už si vystačí s málem, ze kterého se pak snaží - za každou cenu -, vystavět příběh. Možná, že je na těch 12 let i devět knížek dost, asi by nebylo od věci nechat texty déle zrát. A možná se taky nebát většího redaktorského zásahu. Domýšlím si už jen, že se v malém českém rybníčku pracuje s "termínem Hůlová" jako se stigmatem prověřené kvality...Škoda, zrovna u knížky Strážci občanského dobra bylo dobře nahozené téma.

3 23.05.2014

Zajímavé. Paradoxně - vystupňovanému napětí nahrávají dvě události. Známe dějiny, předpokládáme úskok a známe předtuchu Kateřiny Horovitzové. To, co by hrálo ve prospěch toho, abychom se při čtení unudili k smrti nebo knihu odložili s nezájmem stranou, nás u ní překvapivě naopak udrží...

3 01.04.2013

Kundera má několik slabých míst: neumí zacházet s jazykem; má velmi omezenou slovní zásobu, některá slova se nesčetněkrát opakují na minimu stránek, tematicky je to prašt jako uhoď, stále rozvíjí jedno a totéž téma a podobné motivy, jenže k jeho škodě rezignuje i na variace. Dobré momenty opustí, nebo je utne, nejhorší varianta je, když zaniknou pod prapodivnou monologickou slátaninou. Sbírka povídek se slije po krátkém čase v matné vzpomínky. Souhlasím s Kachorou, že pohled na lidi a vztahy jsou jeho plusem, bohužel mohl by s tím udělat mnohem více. Pro mě dvě hvězdičky a čtení spíš z musu.

3 22.03.2013

Líbí se mi téma i provedení a způsob jakým Huxley drží příběh a pracuje s dialogy. Ale přeci jenom mi začíná chybět jazyk. Ve chvíli, kdy se objeví jen náznak scifi, mění se u britských a amerických autorů jazyková stránka v jakýsi střízlivý komentář, autor se předhání ve znalosti latinských termínů, ale tím jeho zájem o jazyk samotný končí. Je to trochu škoda, chápu, že jak autoři, tak i čtenáři science fiction chtějí jít rovnou k věci, ale kdyby občas nastala výjimka, nezlobila bych se. Jinak se čte svěže a rychle.

3 17.03.2013

Jak řekl Jan Klípa, některé z tezí jsou již překonané, ovšem to neubírá Guardiniho myšlenkám na kvalitě a průzračnosti. Nejkrásnější pasáže, dle mého, možno nalézt na straně 42 a 84. Poslouží i studentům architektury, umělcům, teologům.

2 26.09.2017

Škoda, že se o této knize tak málo ví; škoda, že více není v oběhu.
Kdyby byla každá kniha vzpomínek psaná s takovým standardem, bylo by na světě veseleji.

2 23.03.2016

I pro "nejedlíky". Líbila se mi psychologie chutí a co o nás vypovídá. Našla jsem se v lékořici a pikantních jídlech :)

2 09.04.2015

Tahle knížka je skvělou a zcelující literaturou jak pro věřící, tak pro nevěřící. Být pedagožkou, asi bych ji zařadila jako povinnou literaturu pro obory humanitních studií. Poznat středoevropský rámec, který vyrostl na řecké a křesťanské kultuře, které daly základ moderní kultuře evropské, nelze bez částečného poznání teologického myšlení, které nám stejně jako myšlení filosofické pomáhá uchopit naše dějiny i jejich klíčové zvraty.

2 18.02.2015

Jsem šťastná, že konečně existuje knížka, které můžu bez jakýchkoliv výtek věnovat rovných 5 hvězdiček. Samé pochvaly!

2 27.05.2014

Tak na to, že Topolovy věci nemůžu ani dočíst, tak ten rozhovor je skvělej! Chválím tazatele i respondenta.

2 16.01.2014

Narozdíl od třeba od Baumana Bělohradský dost kalkuluje. To znamená, že si většinou vymyslí závěr a pak až k němu skládá samotný text. To má jediný důsledek - z dané problematiky si vybírá, co se mu zrovna hodí do krámu a tím některé věci dost zkreslí. Ty tři hvězdičky ode mne dostává za to, že má jak stylisticky i myšlenkově alespoň vyšší úroveň než Kapitalismus a občanské cnosti.

2 03.06.2013

Skvělá kniha, pro mě oddechová, ale líbila se mi. O hvězdičku méně, protože některé Mirandiny zápisky už byly trochu nudné a závěr mi přišel místy příliš šroubovitý, ale zase to dotáhla dobře napsaná poslední strana! Pro ty, kteří si libují např. v Tajemném okně, ale i pro širší spektrum zájemců.

2 27.03.2013

Text na mě v době čtení hluboce zapůsobil a zanechal ve mně nedůvěru v polykání tabletek a silný emoční zážitek. Všem knížku vřele doporučuji. Perfektní vcítění a skvělé dialogy. Bohužel už si z ní moc nic jinak nepamatuju, až na matné přátelské večírky a polykání valia. Proto možná o hvězdičku méně. Každopádně Barbaře díky!

2 24.03.2013

Kniha Krkavčí láska si svou cenu určitě zasloužila. Škoda jen , že neměla k ruce zdatnějšího redaktora, mohla být ještě o poznání lepší. Téma dítěte, které je vrženo do světa bez rodičů a které paradoxně za jejich absenci lásky po celé své dětství nese úděl viny, je velice silné. Líbí se mi také propojení s publicistikou. Občas ale autor sklouzne k násilnému opakování nebo k místům, která příliš do celkové atmosféry a pohledu vypravěče nezapadají. I přesto má knížka rozhodně více kladů než záporů a stojí za přečtení.

2 17.03.2013

Marek Hnila je nepopiratelně talent. To mu nemůže nikdo upřít. A byla by to navíc tak skvělá kniha - kdyby ovšem prošla poctivou redakční úpravou...

Pět hvězdiček tedy příště.

1 28.04.2021

Musím souhlasit s většinou čtenářů, že místy člověk čte knihu ne po stránkách, ale přeskakuje po odstavcích. Nachází se v ní spousta nelogičností, což zarazí i čtenáře, který nemá tolik načteno z trillerů a detektivek. Dobře zvládnutá psychologie. Co také naopak od většiny čtenářů oceňuji, je závěr. To že to nekončí, jak by se předpokládalo, naopak kvituji s povděkem.

1 05.03.2019