Warana komentáře u knih

Marek Hnila je nepopiratelně talent. To mu nemůže nikdo upřít. A byla by to navíc tak skvělá kniha - kdyby ovšem prošla poctivou redakční úpravou...

Pět hvězdiček tedy příště.

1 28.04.2021

Skvěle sepsané! Skoro se mi chce říci, že by o téhle knížce měli všichni budoucí pisatelé vlastních memoárů alespoň vědět. Takhle dobře se mi snad četla jen Světla paměti od Zuzany Švabinské a Let Let Josefa Hiršala a Bohumily Grögerové.

18.07.2019

Přesně něco takového potřebujeme. Nadčasový, skvělý humor!

04.07.2019

Musím souhlasit s většinou čtenářů, že místy člověk čte knihu ne po stránkách, ale přeskakuje po odstavcích. Nachází se v ní spousta nelogičností, což zarazí i čtenáře, který nemá tolik načteno z trillerů a detektivek. Dobře zvládnutá psychologie. Co také naopak od většiny čtenářů oceňuji, je závěr. To že to nekončí, jak by se předpokládalo, naopak kvituji s povděkem.

1 05.03.2019

Největší slaďák bez slaďáku

1 25.05.2018

Souhlasím s opakováním tezí, jak zde někteří píší; ale už dlouho jsem nečetla nic tak lidského, přitom vyjadřujícího plně, co žena očekává, co žena potřebuje, jaká je hloubka jejích citů i potřeb. Nádherné vyjádření lásky, potřeby druhého a ač vášnivé, tak přece jemné intimity a spojení.

1 01.05.2018

Jak řekl Jan Klípa, některé z tezí jsou již překonané, ovšem to neubírá Guardiniho myšlenkám na kvalitě a průzračnosti. Nejkrásnější pasáže, dle mého, možno nalézt na straně 42 a 84. Poslouží i studentům architektury, umělcům, teologům.

2 26.09.2017

Na to, že takhle knížka v podstatě není vidět, užila jsem si ji moc. Jeden z literárních skvostů, který mi zůstane ještě dlouho v paměti.

08.06.2017

Proti žánru fantasy obecně nic nemám, ale chybí mu ve většině případů literární kumšt. To se bohužel projevilo i tady. Předvídatelné zápletky, banální situace, červená knihovna. Také jsem ještě nečetla dílo, kde by se cosi "zmítalo" co do půl stránky. Howarda uznávám jako jednoho ze zakladatelů žánru, ale tím to asi končí. Postava barbara Conana pro mě asi nikdy nebude natolik sexy, jako pro řadu hrdinek fikčního světa, které mu bez okolků padají k nohám.

1 08.06.2017

Osobitý jazykový šarm je pramalá pochvala: Osobitý humor a říz! Perfektní autorka. Kdyby takto neotřele literární řemeslo ovládala i má generace, nezlobila bych se a mohu jenom a jenom doporučovat.

08.05.2017

U téhle knížky se pořád nemůžu zbavit dojmu, že končí tam, kde má začít. (Více na http://mistotisk.blogspot.cz/)

1 15.06.2016

Škoda, že se o této knize tak málo ví; škoda, že více není v oběhu.
Kdyby byla každá kniha vzpomínek psaná s takovým standardem, bylo by na světě veseleji.

2 23.03.2016

Zase jedno čtení od Odeonu, které oslovuje svou aktualitou, ale čtenářům příštích generací nebude mít co říci, pomyslela jsem si, když jsem přečetla první kapitolu a je nutno říci, že jsem se zmýlila.

Delphine de Vigan se s naprostou samozřejmostí daří vylíčit zhoubnou tendenci městského prostředí, dopad konzumního způsobu života a život v postmoderní společnosti, kde na jedné straně ona opěvovaná individualita znamená všechno, ale zároveň pouhopouhé nic.

Příběh je zároveň reflexí společnosti, která se zaměřuje jen na výkon a úspěch a analyzuje duševní propad toho, který se systému znelíbí a je důmyslně vytěsněn na samý okraj. Tato mašinérie dovede člověka až k tomu, že se již nemůže cítit lidskou bytostí a žití se proměňuje již v pouhopouhé přežívání. Sleduje, jak se z člověka v samém středu stane člověk na periferii a jakým způsobem to proměňuje jeho chování – ať již v rámci vlastní únavy, či osobního prožívání. To co se v dobrém rozmaru jevilo jako smysluplné, v kontextu špatných zpráv vyznívá naprázdno a navíc člověku pomáhá strhnout z očí ony pověstné růžové brýle. V takové pozici a ve společnosti, kde převládá absence citu, už tento "člověk" ani není schopen lásky a přes pocit marnosti a vyčerpání ze sebe vykřesat jakýkoliv projev náklonosti, nebo úcty k druhému a stává se agresivním.

Krutost systému a možnosti vykořisťování, které dennodenně pociťujeme se daří v rámci motivů autorce uchopit natolik, že se ze čtení nestává agitační, manipulativní, dojímavý a tendenční literatura, což přijímám s povděkem.

Co knize škodí je opakování stále téhož, které je zpočátku naléhavé, ale ke konci knihy už raději člověk přeskakuje řádky, protože to napětí, ve kterém je držen od samého začátku, se již nedá vydržet a v poslední části příběhu se zdá dosti natahované. "Moment zklamaného očekávání" na konci knihy člověkem tak zatřese, že nějakou dobu po dočtení není schopen příběh opustit a umím si představit, že je to z různých důvodů, mezi jehož nejčastější příčiny bude patřit právě ono zklamání a rozčarování – a nedivila bych se, kdyby se čtenář v tomto rozpoložení, že mu bylo "nabídnuto méně než očekával" stal podobně agresivním jako jsou postavy autorky de Vigan.

7 17.10.2015

Janu Konzalovi bych za skvostné odpovědi s klidem udělila víc jak pět hvězdiček, ale samotnému rozhovoru – to nejde. Nedojít silou vůle do tří pětin knihy, se znechucením bych ji nejraději odhodila. Takhle se dobré rozhovory nedělají. (Jaké zděšení, když v anotaci na zadní straně knihy objevíte, že autor je redaktorem Lidových novin!) A to říkám dobré rozhovory, ani nesměřuji na výbornou. Začátek knihy na mě působí dojmem, že si autor našel výčet nejožehavějších témat v rámci dobového pozadí a postupně na ně Janu Konzalovi kladl otázky – hlavně aby neporušil schéma, které si dopředu připravil. Zajímavé odpovědi, které stojí za to rozvinout se namísto toho useknout banální otázkou typu: "Jezdíte rád na kole?" Vůbec to na mě působí dojmem neprotříděnosti a halabala navršení. Klidně bych byla pro celkovou kvalitu pro ten rozhovor zkrátit. Jan Konzal má co říci, a dokonce má mít co říci, jeho odpovědi oslovují člověka už jen pro tu lidskost a moudrost, která z nich vyvěrá a jejich celkový charakter. Dodatečná finální redakce Portálu, která nerozlišuje ani pomlčky od spojovníků, dojem z díla moc nevylepší. Chápala bych takové odflinknutí u knížky, která se musí v rámci okolností vydat do týdne, ale tahle si zasloužila pečlivější přípravu, už jen z úcty k člověku se kterým je rozhovor veden.

Ty dvě hvězdičky tedy alespoň za zachycení myšlenek Jana Konzala.

11.10.2015

Vše co má správná kniha mít, včetně skvělého překladu. I přitom, že se člověk prvně vyděsí slova bestseller a čeká nějakou prvoplánové téma i rozuzlení. Snad jediné co bych si odpustila je to věčné nadepisování Julián / Sandra, při dvou vypravěčích si je čtenář doplní sám a v knize to působí rušivě. Jinak nemám co proti.

1 11.10.2015

Roztříštěnost mám ráda, styl psaní taky, ale nemohla jsem se do toho čtení vůbec dostat. Nechytla jsem dějovou linku, měla problém orientovat se v čase, postavách i zvratech, takže bohužel, Fuentes a Gringo mě zanechali pro tuto chvíli dosti chladnou. Ale třeba si to jednou přečtu v originále a změním názor. I když zde si nemyslím, že by byla chyba v překladu.

Lenka Reinerová je jistě zajímavá osobnost, ale to psaní...

10.10.2015

I pro "nejedlíky". Líbila se mi psychologie chutí a co o nás vypovídá. Našla jsem se v lékořici a pikantních jídlech :)

2 09.04.2015

Sice mi tahle knížka utkví v paměti, díky spoustě krásného, co nabízí; avšak nedůvěryhodný vypravěč, který říká o postavě to a po chvíli zase ono, je pro mě nedůvěryhodný až moc. Jako by si autor nepamatoval, co napsal v předchozí části (že by tím věčným přepisováním?), schválně jsem listovala nazpátek, abych se přesvědčila, že se má paměť nemýlí; ale autor mě bohužel nepřesvědčil, že matoucí indicie jsou záměrné.

Některá místa mi přišla řemeslně nezvládnutá / ale těžko říct, zda je to záležitost překladu či původního textu. Ke konci už jsem se znatelně nudila: nepotřebuji stručné texty, ale tahle rozvolněnost je spíš k utahání a místy text znatelně nastavovaný. Rozuzlení jsem čekala profesionálnější. Včetně výstavby textu.

Mám ráda Hatoumův barvitý svět i atmosféru, jeho postavy, oceňuji intertextovost a hru se symboly a významy, celkový záměr, ale na víc jak dvě hvěždičky to ode mne bohužel tentokrát nebude. Když jsem zjistila, že si víc vychutnávám doslov knížky, než samotnou četbu, padlo konečné rozhodnutí.

13.03.2015

Tahle knížka je skvělou a zcelující literaturou jak pro věřící, tak pro nevěřící. Být pedagožkou, asi bych ji zařadila jako povinnou literaturu pro obory humanitních studií. Poznat středoevropský rámec, který vyrostl na řecké a křesťanské kultuře, které daly základ moderní kultuře evropské, nelze bez částečného poznání teologického myšlení, které nám stejně jako myšlení filosofické pomáhá uchopit naše dějiny i jejich klíčové zvraty.

2 18.02.2015

Nádherná kniha. Několikrát jsem si přitom vzpomněla na tento citát, i když jsou autor knihy a autor citátu každý odjinud:

„Víra je často chápána jako čistě formální souhlas s naukou církve nebo jako podíl na víře církve – ovšem, někdy dokonce jako ,slepá poslušnost‘ Božích přikázání. Ale osvobozující víra je vírou, která nás uchvátí osobně. Pravda, která mě osvobodí, je pravdou, se kterou souhlasím, protože jí rozumím, ne proto, že to po mně tradice nebo zvyk chce. Osobní víra stojí na začátku svobody, která obnovuje celý život a „překonává svět“, jak říká Janovo evangelium (J 16,33). …Znamená, že je člověk osvobozen z úzkosti pro důvěru, je znovuzrozen pro živou naději a pro život milující bez výhrad.“ / Jürgen Moltman

5 16.02.2015

Na miniaturu skutečně dobrý text.

09.01.2015

Pro mě jedna z nejlepších knih, kterou jsem doposud měla v ruce. To co by u jiného autora vyznělo unyle, klišovitě a fádně, nebo naopak pozérsky, Leiris podává s lehkostí, niterně, s pokorou, grácií a noblesou. Co by pohoršovalo, nepohoršuje, co obvykle nerozrušuje, drásá.

22.11.2014

V podstatě mě knížka příjemně překvapila, kvůli začátku a nemožnosti se knížkou prokousat, jsem očekávala od sebe samé horší hodnocení. Každopádně si cením rytmizace textu, práce s jazykem, melodie; ale jízlivý podtón, který se nese celým textem (a nejenom tímto textem) a afektovanost výpovědí, nadmíra psychologizace, vytváří celkově styl psaní, který mi bohužel není blízký.

1 27.05.2014

Jsem šťastná, že konečně existuje knížka, které můžu bez jakýchkoliv výtek věnovat rovných 5 hvězdiček. Samé pochvaly!

2 27.05.2014

Tuhle knížku jsem musela otevřít dvakrát, protože jsem se k ní poprvé nemohla prokousat. Dát jí druhou šanci však bylo na místě, ukázalo se, že se dá číst se zatajeným dechem. V rámci příběhu pro mě místy akorát nebyla uvěřitelná postava chlapce, zarazily mě některé formulace, ale třeba to je čistě jen překladem. Ještě k překladu - "strohost" stylu se dá udržet i jinak. Někde by nebylo od věci, některé věty spojit v jednu výpověď a oddělit je čárkami, češtině by to slušelo víc, ale to už je pididetail. Čtyřhvězdičková.

3 24.05.2014

Za mě by to chtělo umírnit / rozrušit některé pasáže, je tam hodně výčtů. Neustálá snaha, aby známé místo bylo ve všech směrech jiné a zvláštní. Pak je to ale monotónní četba a čtenáři pro nedostatek pozornosti může uniknout to důležité. Někdy se objeví věty, které logicky nedávají smysl. Stejně ale tři hvězdičky - jedna z těch lepších v českém rybníčku.

1 24.05.2014

Překvapuje mě tak vysoké hodnocení, zvlášť v kontextu celé tvorby Petry Hůlové. Knize chybí propracovanost - čtenář má často pocit, že na sebe halabala vrší jednotlivé historky, jak ji zrovna napadne; jazyk, byť je zde znatelná snaha o co nejvyšší míru "hovorovosti" v celkové výpovědi, neodpovídá vykreslované postavě, dále jsou zde zřetelná klišé - kdy máme znovu pocit, že nejde o záměr, ale o nedůslednost, nad některými formulacemi vět zůstává rozum stát, čtenář se marně dopátrává smyslu, co jimi chce autorka vlastně říci. Vůbec mi je nad procesem psaní Petry Hůlové smutno, od vydání Paměti mojí babičce uplynulo přeci jen už dlouhých 12 let a není zde zřetelný vývoj, ani stagnace, spíše pokles kvality, když se dotkneme řemeslné stránky psaní textů. Autorka už si vystačí s málem, ze kterého se pak snaží - za každou cenu -, vystavět příběh. Možná, že je na těch 12 let i devět knížek dost, asi by nebylo od věci nechat texty déle zrát. A možná se taky nebát většího redaktorského zásahu. Domýšlím si už jen, že se v malém českém rybníčku pracuje s "termínem Hůlová" jako se stigmatem prověřené kvality...Škoda, zrovna u knížky Strážci občanského dobra bylo dobře nahozené téma.

3 23.05.2014

Tak na to, že Topolovy věci nemůžu ani dočíst, tak ten rozhovor je skvělej! Chválím tazatele i respondenta.

2 16.01.2014

Gabriel García Marquéz tentokrát méně poetický. Celá knížka má evokovat žurnalistickou zprávu - vypadá to jako forma nalezeného rukopisu, v tomto případě spíše "odevzdaného". Příběh o peripetiích jedné námořní výpravy a jednom trosečníkovi. Kdo čeká velkou míru psychologizace postavy, tak je spíše plošší, méně emocí - není divu, postava má už od svého příběhu, který vypráví "odstup".

07.10.2013

Perfektní čtení a místy navíc i vtipné. Líbí se mi, že Štorm otevírá cestu i těm, kteří nejsou z oboru. Tak by to mělo být všude!

1 07.10.2013

Ona by to byla vlastně moc dobrá knížka, kdyby Topůlek nebyl tak trochu grafoman, a nechal ty krásný věci vyniknout. Někdy je dobré škrtat.

1 07.10.2013

Zuzana Švabinská - neteř a později i adoptivní dcera Maxe Švabinského, líčí svůj život mezi dvěma ateliéry, strýčka a tatínka. I když nemá umělecké nadání, během svého života se setkává s řadou uměleckých osobností. I to ji později přivádí k zájmu o strýčkovu práci a připravujeji to na duchaplnou a obohacující práci v muzeu. Předtím ji čeká však řada životních zvratů, nejen těch historických, včetně narození dcery v jejích sedmnácti letech....Paměti jsou rámcovány životem a dílem Maxe Švabinského, tak jak zasáhl do životů Zuzany Švabinské a její rodiny.

1 13.06.2013

Narozdíl od třeba od Baumana Bělohradský dost kalkuluje. To znamená, že si většinou vymyslí závěr a pak až k němu skládá samotný text. To má jediný důsledek - z dané problematiky si vybírá, co se mu zrovna hodí do krámu a tím některé jevy dost zkresluje. Sám na některých místech přiznává, že něco špatně vysvětlil a snaží se to znovu formulovat, i když ne vždy úspěšně. Na druhou stranu - alespoň se po pár letech dopracoval k lepším textům, než jsou tyto nesouvislé, šroubované komentáře.

1 03.06.2013

Narozdíl od třeba od Baumana Bělohradský dost kalkuluje. To znamená, že si většinou vymyslí závěr a pak až k němu skládá samotný text. To má jediný důsledek - z dané problematiky si vybírá, co se mu zrovna hodí do krámu a tím některé věci dost zkreslí. Ty tři hvězdičky ode mne dostává za to, že má jak stylisticky i myšlenkově alespoň vyšší úroveň než Kapitalismus a občanské cnosti.

2 03.06.2013

Inu...nejvíc se mi líbila třetí část, do které jsem se nemohla dostat, ale nakonec dobrý, moc se mi líbila v líčení; druhá část je hned v závěsu. U poslední části Londýn 99 to podle mě dost zkazil existencionální moment, kdy Briony rozvažuje, kdo je vlastně, když může měnit postavám osudy...Ae vlastně mě to celkově nakonec příjemně překvapilo.

13.04.2013

Našla jsem si tam "své" příběhy, ale některé pasáže mi při čtení vadily jazykově a přišly mi dost na efekt, hlavně závěr. Proto tři z pěti.

07.04.2013

Rozhodně stojí za přečtení. Moc se mi líbil, nejvíce asi pasáže z rodinného života a návštěvy u tetiček . Poslední část mi ale přišla nedotažená, jaksi našroubovaná a rozhovor tak zůstal podivně neuzavřený...

03.04.2013

V knize Setkání před odjezdem najdeme niterného vypravěče, střízlivý rozhovor dvou dospělých jedinců, enigmatické dialogy, prolínání těch, kteří mluví a v podstatě i nahození detektivní zápletky. Titul je výstižný a vypadá to, že se nezvtahuje pouze k jedné události v textu. Doporučuji těm, kteří mají obavu, že za hodinové cestování je možné knížku dočíst a budou nerozhodní, co sebou přibalovat dál. Knížka i přes malé proporce se čte pomaleji, text je více nahuštěný, takže na přejíždění v mhd si vystačí sama.

1 02.04.2013

Zajímavé. Paradoxně - vystupňovanému napětí nahrávají dvě události. Známe dějiny, předpokládáme úskok a známe předtuchu Kateřiny Horovitzové. To, co by hrálo ve prospěch toho, abychom se při čtení unudili k smrti nebo knihu odložili s nezájmem stranou, nás u ní překvapivě naopak udrží...

3 01.04.2013