Warana komentáře u knih
Marek Hnila je nepopiratelně talent. To mu nemůže nikdo upřít. A byla by to navíc tak skvělá kniha - kdyby ovšem prošla poctivou redakční úpravou...
Pět hvězdiček tedy příště.
Skvěle sepsané! Skoro se mi chce říci, že by o téhle knížce měli všichni budoucí pisatelé vlastních memoárů alespoň vědět. Takhle dobře se mi snad četla jen Světla paměti od Zuzany Švabinské a Let Let Josefa Hiršala a Bohumily Grögerové.
Přesně něco takového potřebujeme. Nadčasový, skvělý humor!
Musím souhlasit s většinou čtenářů, že místy člověk čte knihu ne po stránkách, ale přeskakuje po odstavcích. Nachází se v ní spousta nelogičností, což zarazí i čtenáře, který nemá tolik načteno z trillerů a detektivek. Dobře zvládnutá psychologie. Co také naopak od většiny čtenářů oceňuji, je závěr. To že to nekončí, jak by se předpokládalo, naopak kvituji s povděkem.
Souhlasím s opakováním tezí, jak zde někteří píší; ale už dlouho jsem nečetla nic tak lidského, přitom vyjadřujícího plně, co žena očekává, co žena potřebuje, jaká je hloubka jejích citů i potřeb. Nádherné vyjádření lásky, potřeby druhého a ač vášnivé, tak přece jemné intimity a spojení.
Jak řekl Jan Klípa, některé z tezí jsou již překonané, ovšem to neubírá Guardiniho myšlenkám na kvalitě a průzračnosti. Nejkrásnější pasáže, dle mého, možno nalézt na straně 42 a 84. Poslouží i studentům architektury, umělcům, teologům.
Na to, že takhle knížka v podstatě není vidět, užila jsem si ji moc. Jeden z literárních skvostů, který mi zůstane ještě dlouho v paměti.
Proti žánru fantasy obecně nic nemám, ale chybí mu ve většině případů literární kumšt. To se bohužel projevilo i tady. Předvídatelné zápletky, banální situace, červená knihovna. Také jsem ještě nečetla dílo, kde by se cosi "zmítalo" co do půl stránky. Howarda uznávám jako jednoho ze zakladatelů žánru, ale tím to asi končí. Postava barbara Conana pro mě asi nikdy nebude natolik sexy, jako pro řadu hrdinek fikčního světa, které mu bez okolků padají k nohám.
Osobitý jazykový šarm je pramalá pochvala: Osobitý humor a říz! Perfektní autorka. Kdyby takto neotřele literární řemeslo ovládala i má generace, nezlobila bych se a mohu jenom a jenom doporučovat.
U téhle knížky se pořád nemůžu zbavit dojmu, že končí tam, kde má začít. (Více na http://mistotisk.blogspot.cz/)
Škoda, že se o této knize tak málo ví; škoda, že více není v oběhu.
Kdyby byla každá kniha vzpomínek psaná s takovým standardem, bylo by na světě veseleji.
Zase jedno čtení od Odeonu, které oslovuje svou aktualitou, ale čtenářům příštích generací nebude mít co říci, pomyslela jsem si, když jsem přečetla první kapitolu a je nutno říci, že jsem se zmýlila.
Delphine de Vigan se s naprostou samozřejmostí daří vylíčit zhoubnou tendenci městského prostředí, dopad konzumního způsobu života a život v postmoderní společnosti, kde na jedné straně ona opěvovaná individualita znamená všechno, ale zároveň pouhopouhé nic.
Příběh je zároveň reflexí společnosti, která se zaměřuje jen na výkon a úspěch a analyzuje duševní propad toho, který se systému znelíbí a je důmyslně vytěsněn na samý okraj. Tato mašinérie dovede člověka až k tomu, že se již nemůže cítit lidskou bytostí a žití se proměňuje již v pouhopouhé přežívání. Sleduje, jak se z člověka v samém středu stane člověk na periferii a jakým způsobem to proměňuje jeho chování – ať již v rámci vlastní únavy, či osobního prožívání. To co se v dobrém rozmaru jevilo jako smysluplné, v kontextu špatných zpráv vyznívá naprázdno a navíc člověku pomáhá strhnout z očí ony pověstné růžové brýle. V takové pozici a ve společnosti, kde převládá absence citu, už tento "člověk" ani není schopen lásky a přes pocit marnosti a vyčerpání ze sebe vykřesat jakýkoliv projev náklonosti, nebo úcty k druhému a stává se agresivním.
Krutost systému a možnosti vykořisťování, které dennodenně pociťujeme se daří v rámci motivů autorce uchopit natolik, že se ze čtení nestává agitační, manipulativní, dojímavý a tendenční literatura, což přijímám s povděkem.
Co knize škodí je opakování stále téhož, které je zpočátku naléhavé, ale ke konci knihy už raději člověk přeskakuje řádky, protože to napětí, ve kterém je držen od samého začátku, se již nedá vydržet a v poslední části příběhu se zdá dosti natahované. "Moment zklamaného očekávání" na konci knihy člověkem tak zatřese, že nějakou dobu po dočtení není schopen příběh opustit a umím si představit, že je to z různých důvodů, mezi jehož nejčastější příčiny bude patřit právě ono zklamání a rozčarování – a nedivila bych se, kdyby se čtenář v tomto rozpoložení, že mu bylo "nabídnuto méně než očekával" stal podobně agresivním jako jsou postavy autorky de Vigan.
Janu Konzalovi bych za skvostné odpovědi s klidem udělila víc jak pět hvězdiček, ale samotnému rozhovoru – to nejde. Nedojít silou vůle do tří pětin knihy, se znechucením bych ji nejraději odhodila. Takhle se dobré rozhovory nedělají. (Jaké zděšení, když v anotaci na zadní straně knihy objevíte, že autor je redaktorem Lidových novin!) A to říkám dobré rozhovory, ani nesměřuji na výbornou. Začátek knihy na mě působí dojmem, že si autor našel výčet nejožehavějších témat v rámci dobového pozadí a postupně na ně Janu Konzalovi kladl otázky – hlavně aby neporušil schéma, které si dopředu připravil. Zajímavé odpovědi, které stojí za to rozvinout se namísto toho useknout banální otázkou typu: "Jezdíte rád na kole?" Vůbec to na mě působí dojmem neprotříděnosti a halabala navršení. Klidně bych byla pro celkovou kvalitu pro ten rozhovor zkrátit. Jan Konzal má co říci, a dokonce má mít co říci, jeho odpovědi oslovují člověka už jen pro tu lidskost a moudrost, která z nich vyvěrá a jejich celkový charakter. Dodatečná finální redakce Portálu, která nerozlišuje ani pomlčky od spojovníků, dojem z díla moc nevylepší. Chápala bych takové odflinknutí u knížky, která se musí v rámci okolností vydat do týdne, ale tahle si zasloužila pečlivější přípravu, už jen z úcty k člověku se kterým je rozhovor veden.
Ty dvě hvězdičky tedy alespoň za zachycení myšlenek Jana Konzala.
Vše co má správná kniha mít, včetně skvělého překladu. I přitom, že se člověk prvně vyděsí slova bestseller a čeká nějakou prvoplánové téma i rozuzlení. Snad jediné co bych si odpustila je to věčné nadepisování Julián / Sandra, při dvou vypravěčích si je čtenář doplní sám a v knize to působí rušivě. Jinak nemám co proti.
Roztříštěnost mám ráda, styl psaní taky, ale nemohla jsem se do toho čtení vůbec dostat. Nechytla jsem dějovou linku, měla problém orientovat se v čase, postavách i zvratech, takže bohužel, Fuentes a Gringo mě zanechali pro tuto chvíli dosti chladnou. Ale třeba si to jednou přečtu v originále a změním názor. I když zde si nemyslím, že by byla chyba v překladu.
Lenka Reinerová je jistě zajímavá osobnost, ale to psaní...
I pro "nejedlíky". Líbila se mi psychologie chutí a co o nás vypovídá. Našla jsem se v lékořici a pikantních jídlech :)
Sice mi tahle knížka utkví v paměti, díky spoustě krásného, co nabízí; avšak nedůvěryhodný vypravěč, který říká o postavě to a po chvíli zase ono, je pro mě nedůvěryhodný až moc. Jako by si autor nepamatoval, co napsal v předchozí části (že by tím věčným přepisováním?), schválně jsem listovala nazpátek, abych se přesvědčila, že se má paměť nemýlí; ale autor mě bohužel nepřesvědčil, že matoucí indicie jsou záměrné.
Některá místa mi přišla řemeslně nezvládnutá / ale těžko říct, zda je to záležitost překladu či původního textu. Ke konci už jsem se znatelně nudila: nepotřebuji stručné texty, ale tahle rozvolněnost je spíš k utahání a místy text znatelně nastavovaný. Rozuzlení jsem čekala profesionálnější. Včetně výstavby textu.
Mám ráda Hatoumův barvitý svět i atmosféru, jeho postavy, oceňuji intertextovost a hru se symboly a významy, celkový záměr, ale na víc jak dvě hvěždičky to ode mne bohužel tentokrát nebude. Když jsem zjistila, že si víc vychutnávám doslov knížky, než samotnou četbu, padlo konečné rozhodnutí.
Tahle knížka je skvělou a zcelující literaturou jak pro věřící, tak pro nevěřící. Být pedagožkou, asi bych ji zařadila jako povinnou literaturu pro obory humanitních studií. Poznat středoevropský rámec, který vyrostl na řecké a křesťanské kultuře, které daly základ moderní kultuře evropské, nelze bez částečného poznání teologického myšlení, které nám stejně jako myšlení filosofické pomáhá uchopit naše dějiny i jejich klíčové zvraty.