Tančím tak rychle, jak dokážu

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Autobiografická zpověď úspěšné emancipované ženy, scenáristky a režisérky newyorské televize, která mobilizovala všechny síly své osobnosti, aby dokázala žít bez návykových medikamentů. Odhodlání k takovému skutku však spolu s dalšími okolnostmi, jako byly patologický vztah s přítelem, nesprávné doporučení psychologa či ztráta kariéry i sebe samé, způsobilo, že se psychicky zhroutila a prošla si martyriem při pobytu v psychiatrických léčebnách i při opětovné snaze začít žít nový život. Příběh je také výpovědí o bolestech a úzkostech, které v dnešním světě mohou postihnout každého z nás, ale zároveň nám dává naději, že s nimi můžeme bojovat a zvítězit nad nimi. Autorka začala psát tuto knihu o bolesti a hektičnosti života v New Yorku jako součást terapie po návratu z psychiatrické léčebny. Přestože sepsala svůj příběh už v roce 1979, jeho obsah je nadčasový a dnešní čtenáře bezesporu osloví. Kniha se rovněž stala námětem pro filmové zpracování. Je určena všem, kdo se zajímají o psychologii a lidské osudy. Barbara Gordon pracuje jako scénáristka a režisérka newyorské televize. Je autorkou několika románů....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/78_/7829/tancim-tak-rychle-jak-dokazu-Kpb-7829.jpg 4.1299
Žánr
Literatura naučná, Biografie a memoáry
Vydáno, Portál
Orig. název

I'm Dancing as Fast as I Can, 1979

více informací...
Nahrávám...

Komentáře (58)

Kniha Tančím tak rychle, jak dokážu

Přidat komentář
georginaa
18. října

Rozbor vlastní duše, svého svědomí, bolest a vytvoření smyslu života. To vše je autenticky napsáno, jak tato režisérka prožila svoje osobní dojmy a co vlastně člověka vede k takovému životu.

freejazz
13. června

knížku jsem prvně četl někdy koncem 80. let a už tehdy to stálo za to. objevil jsem ji znovu teď, v době, kdy byli knihovny i knihkupectví zavřená a já měl chuť na dobrou knihu.
je to opravdu dokumentární kniha o pitomosti a stádovitosti naší civilizace, která se neumí vypořádat ani s jednoduchými problémy (které si navíc nadělala sama) a utíká se k drogám, o kterých všichni od reklamy po slovutné profesory tvrdí, že drogami nejsou. a když je z nich člověk na mraky, prostě ho zavřou, blázinců je dost a když není, postaví se další.
to, že nedokážeme žít a sháníme iluze je hodně špatné.
ovšem mnohem horší je, když se někdo tomuto zaběhnutému systému vzepře tak, jako to dokázala autorka. a když navíc z toho boje vyjde posílen, musí se zákonitě stát nepřítelem systému.
v něčem mi to připomnělo Kallokain...


InaPražáková
06. června

Barbara Gordon je dokumentaristka a jako dokumentární okénko do 70. let, kdy se v USA ve velkém braly drogy na předpis, když nepomohly, bralo se jich víc, a psychiatrií se v důsledku obrovské poptávky uživil snad každý, je kniha vypovídající a zajímavá.
Beletrizované autobiografické části mě uspokojily míň. Od vzpomínek na dobu, kdy brala vysoké dávky valia nebo měla abstinenční příznaky, nečekám, že budou zcela souvislé a nezaujaté, ale něco mi chybělo. Především odstup, od sebe i od lékařů. Kniha vyšla brzo po popisovaných událostech a zůstává v ní jednoznačné dělení na hodné, tedy sympatické lékaře, a ty zlé, nesympatické a neempatické. Subjektivně je to úplně pochopitelné, ale nejsem si jistá, že byli vždycky tak necitliví, jak jsou popisováni. S tím souvisí, že o svých úzkostech píše autorka dost, ale o jiných projevech neurózy se nezmiňuje, přitom jí často někdo označoval za dětinskou nebo hysterickou. Byli to bez výjimky muži a nesympatické, až zlovolné povahy, sama ale sem tam přizná, že když nebylo po jejím, měla občas záchvaty vzteku a sebelítosti. Nechci umenšovat utrpení, které cítila, ale nejsem si jistá, že každý, kým se v té době cítila ukřivděná, jí skutečně křivdil. Taky bych se ráda o některých věcech dozvěděla víc, návrat do života už byl jen takový švenk kamerou.
Bylo by to 3,5 hvězdy, nebýt překladu. Překlad z 80. let vycházel takřka bez úprav pořád dál. Jednak je místy kostrbatý a ne moc hezký, k tomu hodně zastaral co do lexika, místy působí nechtěně komicky. V novějším vydání zmizely nejkřiklavější případy, z lesbičanek jsou lesbičky, ale „odznak univerzitní fraternity“ a jiné dnes nezvyklé obraty zůstaly. Nečte se to hladce a celkově to textu škodí.

Faila
20. května

Na knize mě nejvíce zaujala mizerná práce některých "odborníků". Jak je vůbec možné, že práci psychologů a psychoterapeutů vykonávají lidé, kteří akorát páchají ještě více škody? Ublížit už tak dost poničené duši, to chce kumšt. Obsah samotný je ale moc příjemně napsaný, velmi citlivě, něžně i lidsky a civilně. Místy je příběh poetický, jinde úsporný a strohý. A dohromady to funguje báječně.

babystar
28. února

Poučná knížka o křehkosti i síle lidské psychiky. Knihu jsem četla už podruhé po delší době a z dřívější četby ve mně zůstal pocit, jak je strašné, že jeden psychopat může dohnat k šílenství dalšího člověka. A když se to vezme kolem a kolem, tak se Barbara nejprve stala obětí nezodpovědného psychiatra (špatné informace o lécích) a pak psychopatického partnera. A jak by asi dopadla, kdyby neměla (ona, nebo její rodiče) peníze na pobyty na klinikách a tak výborné přátele? Po takové četbě si člověk řekne:" Díky bohu za zdravý rozum a hodné lidi kolem sebe!"

Kytiii
02.11.2019

Nadčasová kniha, kterou nelze dávkovat najednou, neb by se jeden utopil v jejích černých vodách úzkostí a šílenství... A uvědomění, že každá doba je víceméně stejná, že záleží na tom, koho a kdy potkáte...

kap66
14.08.2019

"Freud: Zdraví je schopnost milovat a pracovat."
Psychothriller a psychostudie vlastní duševní choroby zároveň. Zneklidňující podstatou (je to skutečné, může se to tedy týkat i mě? jak tenká je hranice?) a nejednoznačností ve vztahu k pravdě (pohled jediného člověka, navíc se zakaleným vnímáním). Je to napínavé, zajímavé, poučné, a nakonec i povzbudivé. A taky hrůzné v tom, jak vás duševní choroba ocejchuje a vy se stanete bezmocnými v rukou psychiatrů – a já jen doufám, že konec 70. let v USA se liší od současnosti (?).
Překlad pochází z první poloviny 80. let a já se několikrát zarazila nad zvláštními slovy či podivnými tvary (kašulírovat, lesbičanka, zapjatý, účinlivý, zešokovalo mě to, mřela jsem,…).
Také mi dnes už přijde úsměvné, že vydavatel musel zmínit „nemilosrdné a odcizené poměry komerční Ameriky“, které přispěly k autorčině stavu. Jojo, to byly časy, kdy u nás duševní choroby neexistovaly… :-)

Zouhee
17.06.2019

Slabé. Jazykově nezajímavé (kdo proboha používá pořád dokola slovo Mozkoškrab?), bez zajímavého děje, bez zajímavých (osobnostně propracovaných- byť jen subjektivně!) postav. Autorka jako hlavní postava mě opravdu štvala a byla mi nesympatická... buď neuměla svůj stav prostě dostatečně popsat, nebo byla opravdu jen sebestředná, sobecká, dětinská a nevyvinutá osobnost s psychosociálními problémy. Sice jsem dočetla, ale na konci jsem si vydechla, že už to mám konečně za sebou.

1

Doporučujeme

Sedm let v Tibetu
Sedm let v Tibetu
My děti ze stanice ZOO
My děti ze stanice ZOO
Vím, jak chutná vzduch
Vím, jak chutná vzduch
Nikdo to tu nepřežije
Nikdo to tu nepřežije