VladimirTetur
komentáře u knih
Kellner
kolektiv autorů
Škoda, že Petr Kellner nenechal sám o sobě znát víc, určitě by platil za silný symbol hodný následování. Takhle je kniha, tvořená jen komentáři Kellyho vrstevníků, rozporuplný sborník, kde se bije několik dobrých autorů s těmi zaujatějšími a zákonitě slabšími. Nechápu, proč někdo dští síru z toho, že PPF podnikalo v Rusku a Číně, ale nikdy nevystoupil proti skutečnosti, kdy obchod s Čínou, nebo Ruskem dělají třeba německé firmy. Z některých autorů je tak cítit povinný double-think, ale takové jsou dnes bohužel reálie.
Hra o trůny 1
George R. R. Martin
Nedočteno. Na stopadesáté straně mě z toho množství postav a termínů upadala pozornost. Asi se ke knize budu muset vrátit, až zapomenu díly první série z TV a budu naladěný na fantasy.
Klam
William Dietz
Paradoxně Dietzova Mass Effect knížka mě bavila nejvíce. Rozvedl téma indoktrinace, přerod Graysona, biotický disent, několik dějových vláken směřujících k finální bitvě. Celkem fajn.
Odveta
Drew Karpyshyn
Asi nejlepší z Karpyshynovy trilogie, ale pořád nemastné neslané, jen parazitní dílo, protože do toho autor nedal více invence.
Zjevení
Drew Karpyshyn
Jelikož jsem si kdysi uletěl na herním Mass Effectu a jeho příběhem byl naprosto uchvácen, od knihy jsem měl velká očekávání. Bohužel pro knihu se ukázalo, že za skvělým příběhem hry nestojí jako centrální mozek jen Drew Karpyshyn ale celý team autorů, protože Karpyshyn sám se v samostatné knize nějak extra nevytáhl.
Lídři jedí poslední
Simon Sinek
Není to zrovna skvělé čtení, jelikož autor píše dost rozvlekle, ale prezentovaná polemika je mě blízká. Kniha výborně doplňuje celou řadu knih, namátkou třeba Bod Zlomu od Gladwella, kterou jsem četl nedávno, Build to Last od Collinse, ale taky slušně sundává z piedestalu bezohledné a slepé "vedení" Jacka Welche, Bernsteinovy manažerské Dinosauří mozky i Neandtrtálce atd. Je fajn vidět, že se se na americké manažerské škole odehrál za pětadvacet let takový posun. Rozpitvání motivace až na vliv elementárních hormonů dopamin-serotonin-oxytocin-kortizol strká do kapsy Golemanovu Emoční inteligenci, jejíž neschopnost širšího záběru a neschopnost rozboru fyzikálních pohnutek našeho psýché ji staví do role překonaných knih. Sinkem popisovaná "care" jako nové paradigma by byla skutečná revoluce. Je známo už dostatečné množství případových studií, kdy řezání nákladů až na dřeň bylo příčinou úpadku společností, nebo alespoň jedné generace jejich manažerů. Škoda, že taková literatura vzniká svou většinovou četností jen v USA (alespoň souzeno nabídkou českých knihkupectví) a nejsou k dispozici knihy podobného ražení a kvalit z Evropy, nebo Asie. To je podle mě důkaz významu kultury USA pro formování světa. Alternativní vysvětlení je jazyková roztříštěnost Evropy a rozdrobení knižního trhu.
Spánek je umění
Shawn Stevenson
Miluju tento způsb psaní. Skvěle ozdrojováno, podpořeno praxí. Kniha skvěle doplňuje Zloděje spánku od Stanley Corena a Čtyřhodinové tělo od Tima Ferrise. Spánkovou poruchou trpím už skoro dvacet let a vyzkoušel jsem skoro všechno jiné, jen ne ty nejzákladnější věci, o kterých píše Shawn Stevenson. Joint na spaní je sice fajn, ale pokud člověk nežije někde v ašrámu, kde na něj makají jiní, nedá se to praktikovat dlouhodobě, navíc krátkodobá pamět je obrovsky užitečná věc a právě její poškození vlivem hulení, ať už na dobrý spánek nebo čoudem při stresu je cyklická smyčka. S poškozenou pamětí vám pak všude ujíždí vlak, výsledkem čehož je ještě více kortizolu a ještě větší nároky na spotřebu THC/CBD. Z alkoholu jsem vyrostl už dávno, a dobře jsem po něm nespal nikdy. Poslední dobou jsem si ujížděl na melatoninu a L-tryptofanu, ale teď už vím, že to je taky špatně. Laptop/mobil/tablet prostě nesmí do postele, wi-fi router maže z ložnice, kupuju si červené čtecí světlo, neprůsvitné závěsy a zemnící prostěradlo :).
Výstup – ctižádost pohřbená na Everestu
Anatolij Nikolajevič Bukrejev
(SPOILER) Skvělá kniha o tragickém výstupu na Everest v roce 1996! Nejdříve jsem náhodou viděl film "Everest", který mě naprosto pohltil a pak už to jelo. Dokumenty a rozhovory učástníků výpravy na youtube, horolezecké magazíny, přepisy rozhovorů pamětníků, studium problematiky výstupu na osmitisícovky, video o výstupech na jiné hory, HAPE & HACE, historie dobývání Himalájí, životopis Roba Halla, Scotta Fishera, Henryho Todda.... no úlet na několik let. Výprava z roku 1996 je dokonalé, naprosto epické drama, jehož kvalita roste s mírou poznání problematiky. Tuto knihu jsem hledal po antikvariátech několik let, ale nikde nic, jelikož bazarovou cenu 2500,- odmítám, došlo na četbu v anglickém originále a nelituju. Dost by mě zajímalo, jak si překladatel poradil s angličtinou šerpů a Bukrejeva samotného, protože jejich nízká schopnost domluvit se anglicky dodá četbě důležitý rozměr. Už po shlédnutí filmu mě zaujalo jak Bukrejev hrdinsky odešel zpátky do bílé tmy hledat ztracené lidi z výpravy. Šel do smrtonosné bouře, do které se nikdo další už nechtěl vrátit a opakovaně velmi riskoval svůj vlastní život pro druhé. Krakauer následně Bukrejeva natřel, kde se dalo a udělal z něj v zásadě negativní postavu. Na začátku jsem se na problém díval Krakuerovýma očima a zoufale jsem hledal, co vlastně Bukrejev zkazil, ale informací bylo pomálu i díky tomu, že klíčoví aktéři byli mrtví a tak jediný zdroj se nabízel v této knize, kde DeWalt odvedl skvělou práci, protože vynesl na světlo světa Bukrejevovo velké hrdinství. Ještě mě zbývá přečíst ten Krakauerův hanopis "Into the thin air", ale prý umí skvěle psát, tak uvidíme. Tím se mě celý spletitý příběh definitivně uzavře. -----SPOILER-----}} "COBYKDYBY": Poslední výstup Scotta Fishera a jeho družiny byl složitý proces se spoustou proměnných. Scott Fisher to hrál na hraně. Už úplně první operativní činnost, nákup kyslíku z POISKa, kdy do své kalkulace Fisher zahrnul, že se Bukrejevovi podaří nějak obejít middle-mana Henryho Todda, který si zařídil v POISKu exkluzivitu, byla prvním kouskem domina. Kyslík nakonec po velkých nervech museli nakoupit složitější logistikou z více míst a provize Henryho Todda třeba zapřičinila nákup nevyhovujících second-hand zastaralých vysílaček, které pak nebyly v dostatečném množství pro všechny průvodce. Mít vysílačky v EBC, jednu pro Pembu ve IV. táboře a po jedné Fisher, Beidlemann, Bukrejev koordinace sestupu by probíhala méně hekticky. Chybějících 20k USD od Lene Gamelgaardové pak znemožnily mimo jiné i naverbování lepších šerpů, kdy nezkušený mladičký předák Lopsang nebyl schopen sjednat disciplínu a důslednost u svých lidí a lajdácky zapříčinili nezafixování horní části výstupu. Ano je to politicky nekorektní jebat chudáky šerpy, ale tohle jim šlo hodně na vrub, nehledě k tomu, že si i možná cucli více lahví kyslíku, než bylo v plánu a ten pak kriticky chyběl sestupujícím klientům, pokud si ovšem nějaké flašky navíc nesebral třeba samolibý Krakauer nebo lidi od Halla. Fisher sám byl natolik pohlcen zákaznickým servisem, že nedotáhl svoji vlastní aklimatizaci a přepracování v kombinaci s antibiotiky bezprostředně před útokem ho musely diskvalifikovat z vrcholového teamu. Doktorka tam byla do počtu. Celkem jsem chápal, že chtěl jít s klienty co nejvýš, aby je pak mohl osobně otočit a doprovodit do EBC, ale chudáka starého Peta Shoeninga to chytlo uz při nástupu do Lhoce a tak si to Fisher ve svém stavu neskutečně zkomplikoval a udělal navíc obětavou jednodenní otočku s Petem do EBC. Útočné družstvo dohnal, klobouk dolů, ale když udělali pod balkónem otočku další klienti Mountain Madness, měl jít dolů s nimi. Jenže nebyla vysílačka a tak to nebylo s kým probrat. Kdyby oba Bukrejev i Beidleman udržovali spojení s Fisherem a věděli podle jeho tempa, kde je, došlo by jim mnohem dříve, že je ve velkých problémech. Další podstatnou věcí mohlo být, že Henry Todd, jakožto usvědčený čórkař, podvodník a drogový dealer mohl vylepšovat svoji obchodní bilanci neprofesionalním plněním POISK lahví v Indii už v roce 1996. Recyklované POISK láhve plněné v Indii bez jakékoliv kontroly kvality mohly být částečně napumpované i stlačeným vzduchem se zbytkovou vlhkostí, která pak v láhvi zkondenzovala, zmrzla a ucpala ventil, což bylo osudné například Robu Hallovi. Nízká koncentrace kyslíku v Toddových fake-POISK láhvích, netěsnost ventilů a jejich zamrzání zabily na Everestu spoustu lidí v následujících letech, čímž si Todd vysloužil zákaz vstupu do Nepálu na několik let. Je možné, že vyšší spotřeba láhví, nad kterou se podivoval Bukrejev byla způsobena právě tímto Toddovým cost-savingem? Když pomineme všechny tyto souvislosti, tak už jen 45 minutový selfíčkový dýchánek na vrcholu byl na pár facek, holt Sandy Pittomá. Podle Bukrejevova popisu to byl naprosto klíčový čas, který by umožnil bezpečný sestup za ještě přijatelné viditelnosti. Bukrejev však před výstupem od Fishera dostal lekci zákaznického servisu a tak se neodvážil pípnout. Kdyby klienty chudák Bukrejev z toho vršku otáčel hned po pěti minutách k sestupu, nenechal by na něm nit suchou nejen Krakauer. Hodně na mě zapůsobila kompaktnost Fisherova teamu, kdy klienti podporovali jeden druhého, zejména tahouni Martin Adams a Klev Shoening. Beidlemanův úsudek o pohybu ve svahu naslepo byl taky hodně důležitý. Když v plném rozpuku katastrofy bílého pekla Bukrejev po každém dalším startu do akce obcházel všechny stany ve IV. táboře pro sestavení záchraného teamu a všichni mlčeli, měl jsem slzu v oku. Krakuerovi se to ale kecá, sám si v té době už dřímal na své třetí, možná čtvrté flašce kyslíku a přitom mohl vyrazit jako pomocná ruka aspoň pro svoji vlastní parťačku Yasuko Nambu, když už bylo jasné, že leží nedaleko od tábora. V tomhle ohledu se pan chytrý nemůže rovnat s obětavým Klevem Shoeningem a Marty Adamsem, jejichž kvalifikace pro Everest byla srovnatelná s Krakauerem. Mít Bukrejev ještě někoho dalšího funkčního k ruce, Nambu a Weatherse by dotáhl do bezpečí taky.
Konec prokrastinace
Petr Ludwig
Tahle knížečka mě ležela v knihovně netknutá skoro čtyři roky. Nějak jsem si na ni pořád nemohl udělat čas a její studium jsem regulérně prokrastinoval :). O to silnější byl pak dojem z jejího obsahu. Dalo by se říci, že většinu věcí už jsem znal i z jiných knih, školení a přednášek, ale byly součástí obrovského neuspořádaného, a tudíž nefunkčního celku. Forma Petra Ludwiga mě nármně sedí Konec prokrastinace vřele doporučuji!
Nejbohatší poustevník
Douglas Batchelor
Poslechnuto jako nádherná audiokniha v podání slovenského umělce Alfréda Swana. Skvělá oddychovka na jeden večer.
Velké drama věků
Ellen Gould White
Nádherná historie skutečného křesťanství a jeho nekonečný souboj s ďábelským papežským stolcem.
Kaizen - Metoda, jak zavést úspornější a flexibilnější výrobu v podniku
Masaaki Imai
Kaizen je super věc, ale takhle knížka podle něj asi překládaná nebyla. Evidentně to překládal nějaký hotentot a z výrazů "kaMban", "měrná tíha" apod. se vám budou ježit chlupy na zádech. Pletení pojmů obrat, výnos je občas matoucí a člověk si z popisovaného příkladu musí udělat vlastní analýzu toho, jak to asi bylo. Aby člověk pochopil Kaizen, musí studovat japonskou kulturu a historii. To není jen o nějakém nárazovém záchvatu pedantství v izolovaném výrobním cyklu, jde o komplexní Japonskou filozofii celkového přístupu k životu, jejíž manifestace ve výrobě a službách je Kaizen. Prostě jde o to, dělat věci co nejlépe a snažit se být co nejužitečnější sobě, rodině, firmě a celému Japonsku. Tohle presvědčení se tam vštěpuje lidem tisíc let a pak je možné, že tam formalizovaná iniciativa Kaizen funguje výborně. Namotivovat ke Kaizenu frustrované pivaře v našich podmínkách je težký ořech. Naposled se to podařilo snad jen Baťovi.
Umění diplomacie - Od Richelieua k pádu Berlínské zdi
Henry Kissinger
Takhle nějak bych si představoval přednes moderních dějin na střední škole namísto těch blábolů o chartě a Havlovi, co jsme měli kdysi my. Diplomacie je velice praktická dovednost do života, ale Kissinger ji tady zachycuje dost subtilně pomocí dlouhodobého historického kontextu, takže to chce dost odhodlaného a zkušeného čtenáře, aby si to z toho dokázal vytáhnout. Diplomacie pomálu, ale kauzality našich dějin je tu kvalitní dostatek. Ideální zdroj pro syntézu znalostí s díly jako "Bohatství a bída národů" od Landese.
Ani sami bohové
Isaac Asimov
Jestliže Asimov prohlásí, že v těžce v nadlimitním psaní stvořil tenhle román a považuje jej za svůj beletristický vrchol, tak jediné, co vidím na něm jako nadlimitní je míra autorovy samolibosti a nadutosti. Autor začíná extrémně sebevědomě s historkou, kterak k plutoniu-168 přišel, posléze samolibě vyzývá, že všem svým souputníkům dokáže, jak umí napsat skvělou vědeckotechnickou beletrii i k nicneříkajícím termínu jakožto počatečnímu podnětu, navíc to celé velkohubě věnuje a tím nasadí takové očekáváni, že vás následné zklamání kopne přímo mezi oči. Po přečtení jeho biografie je mě jasné, že si úvodní kapitolou vyřizoval ješitně účty se svým univerzitním kolektivem, ale jde bohužel o to nejlepší z celé knihy. Tahle kniha je průser jako celek. Ano Asimov i tak neuvěřitelnou školometskou patlanici o parentálech a emocionálách napsal celkem čtivě, ale je to tak neuvěřitelné grafomanské intelektuálně vymasturbované samolibé hovno, že to přerazilo i celkem slušný dojem z první kapitoly. Autor intelektuálně exhiboval, ale mě to vůbec nebaví.
--------------------
Posuďte sami:
Svého levootce a středomatku skoro neznala. Už pro ni neměli význam. Pouze její pravootec, její parentál, její tatínek, nyní podsaditý a široce roztažený. Neměl hladké křivky jako racionál, ani nebyl chvějivě nestejnoměrný jako emocionála, a Dua vždycky předem věděla, co jí chce říct.
--------------------
Samotná myšlenka pumpy je velmi originální, i paralidi a jejich univerzum je dokonce superoriginální, ale tady šla originalita težce na úkor kvality. Po návratu děje zpět na zem, respektive na měsíc jen prolézáte ten měsíc jako by vás vedl turistický průvodce po technologickém skanzenu. U toho Asimov vytáhne svoji lacinou dlouhatááánsky rozvíjenou erotickou linku, která mě sice bavila v Nadaci, ale už ne tolik v Robotech úsvitu, kde šlo o očekávanou spisovatelskou kartu, která měla ochutit jinak nudnou vatu ubíjejícího dialogového psaní nižší kvality. Tady je ten samý problém, jde o samúčelný vlhký autobiografický sen stárnoucího samolibého dědka, kterým chce dramaticky proložit hromady nudných popisných vycpávek. Vyvrcholení příběhu je sice fajn, ale mělo to zůstat jen u formátu povídky desetinového rozsahu. Možná jsem poznamenaný tím, že jsem se předchozí řadou dvanácti skvělých Asimovových knih namlsal, každopádně tohle ja ta nejútrpnější věc, co jsem kdy jako čtenář zvládl prokousat.
Roboti a impérium
Isaac Asimov
Super! Naprosto skvělé, inteligentní završení série a dokonalé propojení s příběhem Nadace. Velmi nadlimitní psaní, bez zbytečných grafomanských keců, bohatý a svižný příběh, skvělé profily postav. Pokud tuhle knihu Asimov ve své poslední biografii zmínil jen okrajově, a jako příklad vrcholného díla psaného v nadlimitní fázi spisovatelských schopností spíše zmiňoval knihu "Ani sami bohové" (na kterou se chystám v zápětí), jsem si jistý, že tahle kniha má k tomu zatraceně blízko. Pro nejlepší čtenářský zážitek rozhodně doporučuju se prokousat nejdříve Nadací a předešlými díly Robotí série a tuhle knihu zařadit na samý konec.
Roboti úsvitu
Isaac Asimov
Po slušné komorní robotí detektivce v Ocelových jeskyních a mnohem lepším pokračování v dynamickém Nahém Slunci nedošlo tímto dílem k naplnění očekávání rostoucí kvality robotí série. Zatímco u Nadace se vrátil Asimov po třicetileté pauze v nadlimitní spisovatelské formě, u robotů k tomu nedošlo. Pořád jde sice o dobrou knihu, Asimov píše skvěle, jde i o nezbytný mílový kámen k uzavření univerza Nadace, ale je to celé otravně nadstavované formou zbytečných mikropozorování a dialogů, které snižujou celkový dojem. Kvalita kapitol je nekonzistentní a jinak nesmírně poutavé psaní je prokládano nudnou vatou nijak nerozvíjející příběh. Kdyby to mělo poloviční rozsah stran, dám tomu plný počet. Jsem zvědav, nakolik ty nudné odbočky měly význam pro narativitu celé série, takže hurá na Roboty a impérium.