Vesmich komentáře u knih
Rozhodně je to pozoruhodný text. Měření vlastní hodnoty výkonem v jakémkoliv oboru a nedostávající se nebo déle neudržitelný pocit štěstí, když byl výkon vykonán..no, to je mrazivě popsáno.
Povídka na pěknou dobrou noc, jako dezert po obědě, anebo k snídaňové četbě, jako ladidlo na následující, nejlépe nabitý pracovní den. Rozjezd je famózní, k popukání a lehounký, jako piškot. Ve třetí třetině mě okouzlení přešlo, ale závěr je zase mnohoslibný. Rozhodně vydařený text, který pobaví a navzdory avízu o horroru vyděsí jen velmi lehce.
Příběh se odehrává v atraktivním prostředí. Ostrov, maják, chladno, vlny stříkají, větry skučí. Tu policejní stanice, tam nemocnice, tu dům s pečovatelskou službou...Hlavní hrdina je zajímavá postava, chlápek, kterému se život docela rychle otočil nečekaným směrem, aby se mu ve vteřině otočil směrem ještě nečekanějším. Asi tak do půlky to má celé potřebné napětí a šmrnc. Hrdina se odrazil ode dna, dostal nečekaný úkol a jal se ho splnit, děj se co děj, staň se, co se stát má. Jde do toho opravdu prsama a člověk mu fandí, aby to dal. Vydrží to překvapivě až do TÉMĚŘ konce a hlavní postava zůstává s čtenářem ve spojení. Žel to tedy nestačí. S postupem času je to poněkud moc fantasmagorické, vedlejší postavy buď zcela zbytečné nebo příliš jednostranné, přidají se celkem nadbytečné naturalistické popisy klistýru,soudní pitvy a útvar se pomalu mění ve filmový scénář s podrobnými, leč dosti zbytečnými popisy chodeb, zrychlení pohybu a jiných fyzikálních veličin a v úplném závěru se mluví výhradně anglicky. Což by snad nevadilo, kdyby to nepůsobilo opravdu pitomě. Konec nelze vůbec brát vážně a je lepší ho vynechat. Je nefalšovaně a velice pitomý. Jediný uchopitelný a uvěřitelný vztah v celém textu je vztah mezi hrdinou a jeho sestrou. Jinak…inu…samé klišé a schéma a vůbec. Nicméně celkové shrnutí - do vlaku nebo před spaním, dobré. Pokračování /bude-li/ si už nedám.
Pro mě houpavý čtenářský zážitek. Chvílemi poutavé a přenést se do atmosféry meziválečné Vídně, nebylo vůbec těžké, chvílemi poněkud rozvláčné a vybízející k posunutí se v textu jeho přeskočením. V každém případě návštěva doby, která byla z pohledu naší všednodennosti velmi pomalá a na všechno bylo času dost, byla inspirativní.
Manfréd, hrabě z hor, má svědomí zatížené dávnou vinou a hledá NĚCO- řešení, vykoupení, odpuštění, smrt....těžko říct, co vlastně.Soustředí se spíše na hledání samo, a protože cíle nemaje, hledání je to bolestné. Tady duch, tam duch, tady víla, tuhle démon. Je to takový byronovský instinktivní text z počátku devatenáctého století a český překlad je Vrchlický ze samého počátku století dvacátého, tedy je to spíše dobová duchařina na ochutnání, než že by se to dalo normálně číst.
Vyprávění je to originální a pestré. Zejména pasáže z Nuslí v období pozdní normalizace, mě vyloženě potěšily. Úplně jsem se vrátila v čase, postála ve frontě na cokoliv i u pomníčku padlých. Jihočeská větev lázeňská rostla očekávaným směrem, tedy vzhůru, zatímco ta prastará válečná, které mě zpočátku bavila nejvíc, nějak postupně usychala.
Příběh pana Jekylla mi často rezonuje v hlavě v podobě písničky Luboše Pospíšila, jinak už jsem mimo věkovou skupinu, pro kterou je určen. Čekala mě hodně ranní cesta do Brna, což je podobně dramatický a zoufalý příběh, tak jsem si knihu stáhla v audioverzi, abych si ten zážitek dynamizovala, anebo se uklidnila, že může být hůř. Vyšlo to asi tak nastejno. Čtené je to dramaticky, provedení vhodné pro nedělní poobědí. Když šepotavý hlas pronesl poprvé před Milevskem JEKYLL A HYDE hahahaha, docela to mrazilo, u Pelhřimova už jsem doufala, že tam tato dramatická vložka nebude moc často a u Jihlavy už mi to lezlo na nervy. V koloně u Medlánek jsem chtěla šepotala udeřit. Asi se ve mně probouzel můj temný bratr Hyde. No, zase jsem si připomněla, že když se smíchá dobro a zlo, není na tom nic divného, jakmile se to od sebe oddělí, koncentrace je příliš vysoká a proto životu nebezpečná. Toho i toho.
Hrdina je senzitivní typ s rozjitřenou myslí, která zpravidla člověka přivede akorát tak do maléru. Zmítá se mezi tím, co by být mělo a tím, co je. Neví co chce, neví co chtít, hloubá a bloumá, veršuje a šermuje a jakmile mu může něco nevyjít, zaručeně mu to nevyjde. Politováníhodné. Zeyer je originální ve vyjadřování, větné stavbě i v mimořádně sugestivním popisu vnitřních procesů, složitých úvah a silných emocí. Nedá se to číst ledabyle ani halabala, nedá se to číst se slabou pozorností, nedá se to číst s dlouhými přestávkami a místy se to nedá číst vůbec.
Pověsti nejsou tak docela JEN jihočeské, sem tam Sedlčansko nebo zase západ, ovšem autor to v úvodu uvádí. Mě zajímaly ty, které se týkaly našeho regionu, tedy Písecka a ty byly příjemně čtivé.
Ohohóó! Pro mě seznámení s autorem a seznámení náramné! Po celou dobu četby jsem dumala, jak to přerozdělování asi bude probíhat a jestli bude mít nějaký vliv na štěstí nešťastných. Když něco odevzdají ti šťastní těm nešťastným, jestli to náhodou ti nešťastní nezdevalvují a neobrátí v neštěstí, zatímco ti šťastní, byť ožebračení, stejně neudělají štěstí i ze svého neštěstí...
Nenásilná komunikace vyžaduje především zvládnutí umělého jazyka. To je na ní nejtěžší. Autorka se podělila o vlastní zkušenost, že jí šly snáz používat nenásilné uši, než nenásilný jazyk. To je z textu patrné a rovněž je patrné, že její nadšení je mnohem mohutnější, než její dovednosti. Porozumět druhému, co chce vlastně říct, co se za jeho sdělením skrývá, tedy umění naslouchat, je jedna část vyjednávání. Umět vyjádřit přesně, co chci já, aniž kohokoliv zraňuji, dráždím a ještě se doberu i nějakého praktičtějšího cíle, než je pouhé sdílení, je ta druhá. A ta vyžaduje dlouhý trénink a velkou komunikační praxi. Často opakované oznamování "jsem frustrovaná.....potřebuji bezpečí...soucit....", druhou stranu k nenásilné komunikaci rozhodně nepřivede a takhle se to prostě nedělá. Někoho to možná překvapí, ale lidé nepobíhají po světe pro to, aby naplňovali naše potřeby a vyslechli jejich dlouhé seznamy. Témeř neuvěřitelný je návod, kdy se váš partner divá na televizi, vám to z jakéhosi neznámého důvodu vadí a místo doporučení "měl by ses méně dívat na televizi, je to povrchní..." mu sdělíme:" jsem frustrovaná a ráda bych s tebou prožívala něco úžasného...pojďme dnes večer na houslový koncert..." Inu, snad se jednalo o žert. Taková hubená knížečka by mohla mit význam jedině tehdy, kdyby obsahovala zcela konkrétní komunikační návody, přesné, efektivní, POUŽITELNÉ umělé věty pro různé situace. To neobsahuje.
Komunikační strategie, které text představuje v tréninkové podobě, nejsou užitečné pouze pro bezpečnostní sbory, ale pro pracovníky ve veřejných službách obecně.
Pro každého, kdo se zajímá o tuto část našich dějin, je to skvost. Fotografie jsou vybrané velmi pečlivě a lze si z nich vytvořit velmi dobrý obraz nejen stran výzbroje, ale i postupu jednotky.
Sliby se mají dodržovat, náhody jsou kouzelné, zlo je po zásluze potrestáno a hrabivost přivede jednoho do maléru!
Ve velkém městě má člověk vždycky jistotu, že realta, ve které žije, je jen jednou z mnoha možných a paralelně jsou tu i jiné. Ani to nemusí být ve třicátých letech v Berlíně, aby si několikrát denně nezopakoval, že jen z milosti velké Náhody to nejsem já. Velmi syrové, ale ne prvoplánově senzační, pouze popisné. A ještě to vědomí, co je čekalo v letech následujících, kdy měli věk zrovna tak pro armádu….
Ajajaj, i při nejlepší vůli a lásce k autorově tvorbě a úctě k jeho schopnosti pohybovat se snad ve všech žánrech, tohle se mi četlo mizerně. Ne, že by to neteklo a nenavazovalo, ale bylo mi nějak úplně jedno, co se komu stane a jak to dopadne. Četla jsem to dvakrát a pokaždé se mi obsah do týdne úplně vykouřil z hlavy.
Knihy, ve kterých jsou popsané rozličné regionální zvyky, doplněné tradičními recepty, vždycky radostně "zhltnu". Vzápětí se dostaví touha vyrazit do TAM na výlet a taky chuť na nějakou tu místní mlsotu. Guliváry, šlížky, patenty, mladá kachna pečená....
Sonda do života zahrádkářů nejen u nás , se výborně čte. Vzpomínala jsem na některé kolonie, které zanikly a ustoupily třeba osmdesátému sedmému supermarketu v okolí.
Jakmile jsem zjistila, ze Člověk vyšel v kapesní úpravě a nově, hned jsem ho zakoupila! Nostalgie veliká! Kterak jsme právě tuhle knihu považovali za nejlepšího průvodce po dalekých serverech, chroupali máslo z kostky, tvořili pemikan, jak Indiáni z Manhattanu a vařili v plechovce od fazolí. A je to tam stále! Čabajka, tatranky, lyofylizáty....ó krásné dny našeho mládí!
Kdyby tak šlo zbohatnout čtením o tom, jak zbohatli jiní! V těchto knihách to působí tak snadno, jako recept na koláč. A v obou případech se až při akci ukáže, že to chce ještě něco navíc. Kniha se čte snadno a pěkně to odsejpá.