VA_Krtek komentáře u knih

Celkem jsem se vzhledem k vysokému hodnocení na knihu těšil, ale nakonec mi z toho vylezly s odřenýma ušima dvě a půl hvězdičky.
Autora jsem dosud neznal, takže nevím, jestli takhle píše všechny svoje knihy, a proto mu dám ještě šanci.
Co bylo pro mě špatně:
Jessica Blackwoodová je nemastná, neslaná, do hloubky nepopsaná hlavní hrdinka.
Všechny ostatní charaktery taktéž - až do konce knihy mi splývali její kolegové (Ailes jako Chisholm - rozdíl byl pouze ve jménu).
Záporák byl jedna velká nuda. Ty jeho vraždy jakoby na wow efekt, mě vůbec nezajímaly.
Nesnáším, když si autor pomáhá jakousi vševědoucí postavou (Damian).
Konec mi už přišel zbytečně vytaženej do absurdna.

Mayne by si měl vzít příklad z J.D.Barkera a jeho vraha čtyř opic, aby viděl jak se dělá sympaťák klaďas a velmi zajímavej záporák.

Jako jo, nebylo by špatný kdyby za všechno zlo na světě mohli nějaký cizáci :-)

Zakončení trilogie a musím říct, že vůbec ne špatné. Přemýšlím, jestli tohle autor jako trilogii zamýšlel od začátku. Protože pokud ne a díly přidával podle ohlasu, tak smekám před tím, jak se mu podařilo nastavit děj tak, aby to do sebe zapadalo. Zakončení je v tomhle směru přímo fenomenální.

Nemám problém tomu dát 90% i proto, že je nutné zohlednit v jaké době tohle autor psal a taky to, že určitě neměl ambice za to získat nobelovku. Já jsem se bavil.

Já vůbec netuším a nechápu KDO nebo PROČ zařadil Shustermanovy knihy do young adult kategorie. Ty knihy jsou plné morálních dilemat, u kterých si nejsem jist, jestli je dvanácti / třináctileté publikum dokáže ocenit. Příběh i postavy mají tak neuvěřitelnou hloubku.
Ach jo.
A já se pak vždycky v té knihovně pro mládež plížím pro svého Shustermana, brodím se samou Maasovou, Rowellovou, Yanceym..... všechno je to spotřebák (v zájmu objektivity jsem jich pár přečetl, takže můžu hodnotit) a připadám si jako chlápek, co nabízí před školou bonbóny :-)
A přitom Shusterman - takovej klenot!!!

Plynule navázáno na předchozí díl. Je to samozřejmě poplatno době, kdy bylo tohle dílko stvořeno, takže je tam trochu cítit takový ten patriarchát, holky jsou tam spíš do počtu. Na dvou stech stranách si Hunt zapálí asi tři sta cigaret (to jen tak pro zasmátí). Nicméně i druhý díl si drží takovou tu zajímavou linku, kdy si vědci kladou otázky a hledají na ně odpovědi. Mě to bavilo i když v tomhle dílu si autor dost pomohl ZORACem.

Trošku klišé motiv - nejlepší nájemný zabiják světa, ale charakter každým coulem. Nejsem si jistý, jestli je tohle v reálu vůbec možné, ale pro knižní účely - proč ne?
Je to svým způsobem oddychovka, nic v té knize ve mě nezahrálo na tu správnou strunu, tak abych z toho byl bůhvíjak unešen. Trochu mě zamrzelo, že autor do příběhu nepropašoval třeba nějaké flashbacky, abychom Courtovi trochu porozuměli. Takhle byla jeho postava příliš plochá, neosobní. Celkově to bylo napsané tak jaksi sterilně. Nic extra do plusu, ale ani nic extra do mínusu.
Trochu mi vadilo to, že to (podle mě) autor přehnal s množstvím zranění, které Court utrpěl. (pozor lehký spoil) Jako průstřel stehna, rozřezané kolena a chodidla, zlomené žebro, zrakvené zápěstí a navrch bodná rána v břiše!!!!!! To už jsem teda koulel očima. Nicméně zkusím další díl a pak uvidím.

Na závěr si dovolím lehké porovnání s "Na seznamu smrti" od Jacka Carra. Knihu jsem četl nedávno, takže ji mám ještě v paměti a troufám si říct, že tyhle dva příběhy byly téměř dvojčata - až na ta zranění samozřejmě, protože James Reece je ještě větší Rambo než Courtland Gentry.

Tohle není klasické futuristické/dystopické sci-fi jak by se možná zdálo podle anotace. Je to pojaté celkem dost do filozofické roviny, což nemusí být nutně špatně, pokud jste na to jako čtenář správně naladěný. Nechci spoilovat, takže se to těžko hodnotí bez nějaké konkrétní informace. Zkrátka - měl jsem pocit, že se první polovinu (minimálně) knihy vůbec nic nedělo. Ono to potom do sebe jaksi zapadne, ale na mě to dělalo divný dojem.

Knihu jsem četl před více než dvaceti lety a tehdy se mi líbila. Nyní, v rámci boje proti nudě v MHD, jsem ji oprášil a .... ano, je pravda že doba pokročila (originál je z roku 1977) a na stylu psaní je to znát - navíc to byla jednohubka i v době vydání, ale žádná vyloženě nesmyslná pasáž tam není. Vědecké bádání je tam silně zjednodušené, postavy nemají žádné pozadí ani vývoj a příběh v podstatě stojí na tom, že autor postupně složí puzzle. Ale jo, proč ne? Mě to i po čtvrtstoletí celkem zabavilo.

Alfredův příběh Uthredovými ústy pokračuje. Uthred je stále Uthred, církev je církev, dánové jsou dánové a Alfred je Alfred. Čekal bych, že budou mít postavy aspoň pozvolný osobnostní vývoj, ale ne. Bohužel. Já z této série začínám mít rozporuplné pocity. Na historický román je tam příliš mnoho fikce a na příběh který má bavit, je to zase příliš svázané. A proto já tady slevím o jednu hvězdu.

Těžko psát do hodnocení něco nového. Cornwellova série by se v podstatě dala chápat jako jeden kontinuální příběh a podle toho si také drží kvalitu.
Středověk bez výrazných příkras pokračuje rozmary mocných a utrpením rolníků. Občas se zamýšlím nad tím, jak je možné, že lidstvo tohle období přežilo. Mrtvých mužů a znásilněných dívek jsou tam hromady.
Jedna věc mi ale spolehlivě zvedala tlak a to byli kněží. Jako náboženský výplach prvotřídní, aneb způsob jak ovládat krále.
Místy mi bylo Uthreda až líto.

Kniha plynule navazuje na první díl, takže bych mohl klidně hodnocení zkopírovat. Dovolím si tedy menší úvahu nad přidělováním hvězdiček. Mám v hlavě takovou osnovu, co kniha musí (ne)mít a co ve mě musí (ne)vzbudit, aby dosáhla na ten či onen počet hvězdiček - tady jednoznačně pozitivně vítám půlhvězdičky. Tato knižní série mi tu osnovu dost boří. Za mě je to jednoznačně na čtyři hvězdy, ale přitom tady nehledejme žádné bombastické velkobitvy, žádnou romantiku...prostě nic, čím by ten příběh táhl. On to asi nebude příběh pro mainstream. Jsou to prostě čtyři hvězdy za syrové šarvátky (většinou) "jen" několika desítek ozbrojenců, drancování, pálení, znásilňování, piva a bláta. Těžká doba tenhle středověk.

K této knižní sérii mě přivedl stejnojmenný seriál, který byl skvělý. A byl jsem překvapen jak moc odpovídal knižní předloze a to znamená, že tato kniha je taky skvělá. Je to beletrie, ale zároveň jsem se dovzdělal ohledně historie britských ostrovů. A že se to tam mlelo.
Jen škoda, že zhruba vím co se v knihách dál stane, protože mi to vykecal ten seriál :-)

Já nechcu být hnusnej, ale ženy spisovatelky by se možná post-apo tématům měly vyhnout. Není to první takto zaměřený příběh z pera ženské autorky, který jsem měl tu čest přelouskat a u všech jsem zaznamenal stejné vzorce. Víc než apokalypsa (jakéhokoli druhu se vám zamane) jejích příčin, následků, řešení, způsobů přežívání atd.. se řeší VZTAHY!!!!!! To nééééé. Tam zemřou miliardy lidí, všechno je v troskách, civilizace končí a dva lidi přesto dokážou mít názor, že je to to nejlepší, co je mohlo potkat!!!! Mě jako vadí, že se tam neřeší, že už nikdo nevyrobí ani litr benzínu, že už nikdo nevyrobí ani kilowattu elektřiny, že už nikdo nevyrobí ani jednu tabletu Ibalginu. Hlavně že mají úžasnej sex!! Červená knihovna u mě dostává jedinou hvězdu za to, že jsem to aspoň zvládl dočíst.

P.S. Jedinou výjimku u mě má E.St.John Mandel zato že tam místo sexu dává inteligenci.

Já vlastně nemám nic moc proti...ale ani nic moc pro. Taková jednohubka kde na jedné straně stojí záporáci v podobě finančníků, lobbistů a politiků a naproti tomu u klaďasů se vyskytují bývalí vojáci, vojačky, novináři atd..
Dá se říct na stokrát ohraná deska, něco ve stylu mission impossible. Bez traumat jsem to přečetl za dva dny, ale nic to ve mě nenechalo.

(SPOILER) Nebylo to nejhorší, ale obávám se, že za tři týdny si toho nebudu moc pamatovat. Takže ještě za čerstva. Potenciál tam rozhodně je, škoda jen, že není úplně využit. Ze začátku se toho moc neděje a já jsem moc nemohl pochopit Clařin děs z Dorrana, který neudělal nic čím by mohl vzbudit dojem nějakého úchyla. Později, když autorka odhalí bubáčky, se děj ještě zjednoduší a přiznám se, že mě už přišlo otravný číst o tom kolik na sobě má Clara obvázaných a zalepených ran a jak moc k smrti je unavená. Propuknutí lásky mezi těmi dvěma už bylo úplně jak z jiné planety - tolik cukru není ani na pouti ve vatě. Konec rychlý a bez náznaku nějakého vysvětlení cože se na tom světě vlastně stalo. Nicméně jde o první díl, tak tomu zkusím ještě jeden dát.

--- Na okamžik, na jediný prchavý, ojedinělý okamžik, vnější svět zmizel a všechno bylo zase normální.
Jenže pak ta chvíle pominula. A já jsem si uvědomil, že nejšťastnějším okamžikem za posledních pár dní bylo rozhodnutí ozbrojit dítě, aby mohlo jít do války. ---

Den nula je prequel k Moři rzi a já opravdu doporučuju číst v pořadí, tak jak byly vydány - pokud samozřejmě plánujete číst obě knihy. Děj se tady vrací do prvního dne, kdy roboti získali nezávislost. Opírá se o fakta, které autor předložil už v Moři rzi, ale dá se to číst i samostatně. Kniha pěkně odsýpá a celkově s čte dobře. Jen se divím, že zrovna tento titul není zařazen mezi young adult, nebo přímo dětskou literaturu (když třeba Shustermanovy knihy, které morálními dilematy přetékají takto zařazeny jsou).

Jen postesk na závěr k českému překladu. Je trochu škoda, když překladatel druhého dílu nerespektuje termíny, které použil překladatel dílu prvního - např. nouzový vypínač robotů/robotický smrtící vypínač nebo faceta/aspekt nebo dokonce i isaac/izák -- působí to blbě

Tohle bylo tak nějak na pomezí.
Bylo tam několik zajímavých témat k zamyšlení. Kromě již stokrát omletého vztahu člověk vs. umělá inteligence mě zaujalo to, jak zde autor popisuje absolutní nevztah robotů k okolnímu světu - jakákoli fauna nebo flora je nezajímá. Zajímají je jen zdroje.
Jinak byl ale příběh dost jednoduchý a vlastně i dost o ničem. Určitě si dovedu představit, že tam mohlo být víc (a zajímavějších) flashbacků v rámci onoho selhávání systémů, protože příběh jen o přestřelkách mezi roboty a rabování součástek mě nenaplnil.

Hodně jsem se těšil, ale zaznamenal jsem zklamání. To, co dělalo robokata robokatem se objevilo asi na si dvou, třech stranách. Zbytek byla spousta tlachů o korporacích a předkorporacích. Až do konce jsem nebyl schopen si představit ten podzemní komplex, kde všichni tak zmateně pobíhali, takže asi ani z popisného hlediska nic moc. Hmmm.

Od Emily St. John Mandel mám již za sebou Moře klidu a Stanici 11, takže nemůžu říct, že bych nevěděl do čeho jdu. Její příběhy jsou specifické, literární styl si prostě s nikým nespletete. Obě předchozí knihy se vyznačovaly množstvím postav, spletitou strukturou děje, přeskakováním v místech a v čase a také tím, že to všechno do sebe na konci krásně zaklaplo a já jsem musel ocenit inteligenci, která tím prostoupila.
V případě Skleněného hotelu to tam opět všechno bylo - ovšem kromě onoho zaklapnutí do sebe. Bohužel ve mě zůstal pocit, že jsem četl skoro tři sta stran příběhu o mnoha lidech, kteří se jen někdy navzájem potkali. Žádné propojení na konci nepřišlo, žádné morální ponaučení, nic - prostě konec. Škoda.

Já jsem kdysi viděl film s tímto názvem a ten zase nebyl až tak úplně špatnej. O tom, že byl natočen podle knižní předlohy jsem věděl, ale trvalo mi strašně dlouho než jsem se k její četbě namotivoval. Film si samozřejmě jako obvykle vzal jen ten název.

Mezi klady je potřeba vyzdvihnout uvěřitelnost popisovaných skutečností. Lidi se tam chovají opravdu jako lidi a ne jako vybájené postavy. Fajn je celková komplexnost - v knize je popsán boj na celém světě z pohledu různých etnik a mentalit a ne jen příběh jedné země či komunity.

A teď zápory, které mě donutily tomu dát "jen" tři hvězdy. Ta kniha je psána formou rozhovorů s mnoha přeživšími. To znamená, že člověk vlastně vůbec nemá prostor k tomu, aby si vytvořil k postavám nějaké pouto. Přitom celou dobu víte, že ta postava to přežila (jinak by nebyla schopna poskytnout rozhovor, že ano?), takže napětí je ... nikde. Dále tam není moc jasné, jak mohlo "vzplanutí" propuknout v podstatě simultánně všude na světě, bez závislosti na např. leteckých spojích (nákaza propukne třeba v Londýně a v bagladéšské džungli ve stejnou dobu). Po první cca třetině knihy už se popisuje jen to, jak jsme s těmi zombíky nakonec zametli - opět napětí nikde.

Prostě mě tenhle encyklopedický styl vůbec nesedl.

-- "Byl jsem v tom hotelu," řekl nakonec. "Šel jsem po vašich stopách ve sněhu." Na obličeji se mu leskly slzy.
"Dobrý," řekl někdo, "ale proč brečíš?"
"Myslel jsem si, že jsem zbyl jen já," odpověděl. --

Okolo téhle knihy jsem dlouho kroužil a opatrně našlapoval, protože anotace mě lákala, ale některá hodnocení zase odrazovala. Neměl jsem proto velká očekávání a o to víc jsem byl překvapen tím, co jsem dostal. Dostal jsem neuvěřitelně inteligentní, lidský a příjemný příběh. Autorka dokázala, že lze napsat post-apo tak, aby nebylo pro smích a zároveň aby nebylo zase až moc nechutně syrové. Kniha má celkem dost vypravěčů, protože děj se prolíná v čase před Koncem a po Konci. Na škodu to ovšem kupodivu není, spíš naopak. U Glukhovského Stanoviště jsem zjistil, že je to kniha kde nemáte rád žádnou z postav. Emily St. John Mandel naopak napsala knihu, kde jsem měl rád všechny (ano i ten Prorok se tady dá akceptovat). Takže v reálu je to velmi příjemná kniha.