Tyet komentáře u knih

Neurazí, nenadchne, stejně jako ostatní autorovy knihy. Je to však sázka na jistotu, když chcete něco odpočinkového se stabilní úrovní.

3 23.11.2023

Bravurně napsaný příběh, který není ale ničím více, než bravurně napsaným příběhem pro ukrácení dlouhé chvíle, třeba v posteli s chřipkou :)
Zhruba v polovině knihy mě napadlo, že zde nalézám zásadní styčné body se starým filmem Angel Heart s Mickey Rourkem. Hrdina se v něm během pátrání po pachateli brutálního zločinu motá v kruhu, ze kterého se nakonec stane spirála vedoucí k němu samotnému. Ale nakonec ta podobnost nebyla úplně přesná, což je škoda, protože film je to výborný.

21.11.2023

Druhý díl sci-fi ságy odehrávající se ve třech dějových liniích. První díl s názvem Ílion jsem četla už před lety, krátce po jeho českém vydání v roce 2009 a tenkrát jsem byla nekritickým a nadšeným obdivovatelem tohoto příběhu i Simmonse samotného. Druhý díl nešel dlouho sehnat, až letos se to podařilo a já s velkou netrpělivostí začala znovu číst první knihu, abych mohla hladce a bez přerušení otevřít tu druhou. Uvědomuji si, jak jsem vlastně po těch čtrnácti letech četla úplně jiný příběh. Okouzlení se nedostavilo ani u druhého dílu s názvem Olymp, i když oceňuji mimořádné vypravěčské umění autora a jeho bezbřehou imaginaci. I když mě příběh samozvaných olympských bohů, Trójanů v čele s Hektórem a Paridem, řeckých hrdinů vedených lehkonohým Achilleem a mocným králem Agamemnónem, posledních zbývajících lidí starého typu na pusté Zemi nebo robotů zvaných moravci, kteří slynou větším humanismem než lidé, stále zajímá a baví, všímám si i věcí, které mi vadí a rozčilují mě. Především jde o podsouvání toho správného světonázoru a stanovení největších padouchů všech dob – muslimů, kteří v náboženském vytržení neváhají před zničením celé planety. To se mi na příběhu, který se odehrává nějakých tři tisíce let od současnosti, a měl by mít přesah a nadhled, zdá poněkud nevkusné. Pak mi trochu překáží zbytečné sexuální scény, které nemají žádný význam pro děj a neustálé připomínání varlat řady mužských hrdinů, to už ale patří spíš do sféry trapnosti než rozčilujících dějových zápletek. Zajímavé v tomto kontextu je, že vaječníky ženských hrdinek nejsou zmíněny ani jednou.
Všechna moudrost, tedy to, co jsem před lety za moudrost považovala, se mi dnes jeví jako povrchní kalkul a to ještě špatně maskovaný. Celý autorův velkolepý humanismus se v některých momentech příběhu ukáže jen jako tenká a křehká slupka, která čtenáři brání vidět pravdu. Pravdu o nadřazenosti a neomylnosti jen některých. Zkrátka Simmons už zřejmě nepatří mezi mé nejmilejší spisovatele, i když jeho Terroru si stále velice vážím. Možná ale jen do doby, kdy si tu knihu znovu přečtu, protože člověk se mění a neustále vyvíjí. A tak je to správně.
Autor v knize cituje revolucionáře a komunistu Antonia Gramsciho: „Krize spočívá přesně v tom, že staré umírá a nové se nemůže zrodit; v tomto mezivládí se objevuje velká pestrost chorobných příznaků.“ A mě napadá hned několik takových chorobných příznaků naší doby. Snad to znamená, že nové se právě rodí a bude lepší než staré.

3 19.11.2023

Někdy mi připadá, že autoři vymýšlejí ty největší podivnosti, hrůzy a zvrácenosti, protože nejsou schopni dát dohromady příběh, který by držel pohromadě prostou logikou a vypravěčským uměním. Naprostá slátanina.

1 13.11.2023

Tohle je už čtvrtá kniha od Aleše Palána, kterou jsem si ráda přečetla. Ačkoliv se mi jeví jako nejslabší z těch čtyř, stále stojí za to si ji přečíst a to především kvůli jedné z žen.
Jde jako vždy o příběhy lidí na okraji společnosti nebo takových, se kterými se osud nemazlil, nebo obojí. Z šesti příběhů vyčnívá vysoko převysoko vyprávění o Apoleně. Ne kvůli opravdu těžkému osudu, kvůli tomu, co si jako dítě i jako dospělá vytrpěla, ale díky tomu, jak výjimečná je to osobnost, jakým způsobem dokázala najít klid, jak neuvěřitelně silný a výjimečný člověk to je (nebo se tak jeví nám, čtenářům). Apolena nejenže nevidí ani tu tmu, co je v názvu, má další těžká poúrazová tělesná postižení, ale navzdory tomu žije sama, většinou se zcela obejde bez pomoci, z vlastního rozhodnutí nemá ani elektřinu (!), nemá žádné jiné oblečení kromě tílka a kraťasů, to znamená ani boty (!). Za každého, i toho nejmrazivějšího počasí chodí denně ven na procházky v letním oblečení a bosa. V bytě si topí jen aby byt neplesnivěl, ale stále má dokořán okno, sprchuje se pouze studenou vodou. Jak ona říká, normální vodou, nikdo ji pro ni neochlazuje. K tomu všemu nepotřebuje jíst, mimo občasného vypití nějaké ovocné šťávy (!). Už jen jedna z těch věcí by byla nadmíru pozoruhodná a já nemůžu Apolenu dostat z hlavy. Jestli je někdo inspirativní, tak je to ona. Vymyká se všem našim představám o postižených, těžce nemocných, o slabých, zničených lidech, závislých na státu a svém okolí. Apolena je silnější než kdokoliv, koho znám, její síla není okázalá, v očích veřejnosti je to podivín a potížista. Žije tak, jak chce a jak v rámci svých možností může. Je skutečně, opravdově a beze zbytku sama sebou, a to může říct jen mizivé procento z nás.
Další příběhy nejsou ničím výjimečné, jen nám připomínají, že jediné, co můžeme ve skutečnosti změnit, pokud něco není podle našich představ, jsme my sami. A také, že alkoholismus je příčinou nenapravitelného zničení charakteru.

5 23.10.2023

Od historičky Mary Renault jsem už četla knihu Písní tě chválím, která je skvělá. Do poslední kapky zachycuje historické období Peloponnéské války mezi městskými státy Spartou a Athénami ve čtvrtém století našeho letopočtu. Ve stejné době působil v Athénách Sokrates spolu se svým žákem Platónem.
Téma mě velmi zajímá, tak jsem se těšila, jak mě kniha vtáhne do děje, ale moje očekávání se nenaplnila, jak to už s očekáváními zhusta bývá. Vlastně knize nemohu nic vytknout, naopak, mám ráda, když je autor chytřejší než já a nedá mi nic zadarmo. Většina současné literatury je psaná pro blbce, vše je podáváno polopatě a to mě nudí. Ale nějak tomu chyběl švih. Napětí, které mohlo být díky dramatickým událostem využito lépe, často jen probublalo a vyhladilo se. Ale kniha je to nadprůměrná a určitě ji k přečtení doporučuji.
V této krásné scéně Alkibiadés, athénský politik a vojevůdce obviňuje generály Athén z korupce:
„Červeň mu stoupla do tváře, ale všemu navzdory si uchoval jasnou hlavu. Promluvil chladně a zvolna, protahuje hlásky podle svého zvyku: ´Vidím, že jsem plýtval svým časem, a vaším zřejmě také. Lýsandra (což byl spartský vojevůdce) uznávám ze dvou důvodů: ví, jak přijít k penězům, a jak je vydat.´ Pak se otočil a odkráčel dříve, než se zmohli na slovo.“

1 19.10.2023

Nepříliš dobře provedená komiksová verze Jungova života díla.

23.09.2023

Životní příběh Hildegardy z Bingenu, abatyše, léčitelky, bylinářky, básnířky, vizionářky a světice, sepsala Charlotte Kernerová.
Ke svaté Hildegardě přicházely vize, vědomí, že je Bohem vyvolena, ji tíží a děsí, zpočátku bojuje v touze zůstat němou: "Ale já...přece pro pochybnost a zlou domněnku a pro různý význam lidských slov, tak dlouho, a to nikoliv z tvrdošíjnosti, nýbrž ve světle pokory psáti jsem se zpěčovala..." Nakonec podlehne a souhlasí. Píše, co slyší a vidí, tak, jak si přeje Bůh.

1 22.09.2023

Kniha je lepší průměr, až na autorovu zvrácenou posedlost lovem (dokonce se nechal zvěčnit se zastřeleným tygrem i na předsádku), která je patrná s každého popisu divokých zvířat. S až obscénní rozkoší popisuje šíp nořící se do svalnatého těla prchajícího jelena, stejně jako popis fantazií, kdy sní o tom, až bude hlavní hrdina zabíjet vlky, kteří budou umírat v bolestných křečích s napnutýma nohama. A z jeho neustále omílané mantry "až konečně bude více lidí a méně zvěře" se mi dělalo mdlo.
Nezachránilo by to ani deset Artušů a deset Merlinů.

20.09.2023

Něco tak stupidního jsem opravdu nečetla už léta. Navíc je to (často písmeno po písmenu) vykradená Alexandra David – Neelová. Fuj.

Námět výborný, zkrátka Crichton. Zpracování průměrné až podprůměrné s mnoha logickými nesrovnalostmi, klišé a nedomyšlenostmi.

03.09.2023

Za tento román z Austrálie 19. století dostal v roce 1988 Peter Carey Bookerovu cenu. A oprávněně. Je to příběh o lásce, především o lásce. Taky o víře, o smutné krutosti náboženského fanatismu, o šovinismu, o vině a stejně tak o zdánlivé vině. O bezmoci, o násilí, o bolesti. Navzdory drásavému příběhu působí celá kniha vlastně něžně. Při čtení jsem si nejednou uvědomila, v jak obrovské společenské svobodě (navzdory tomu, že si myslíme opak) vlastně nyní žijeme. Naše nesvoboda spočívá dnes v něčem jiném. Ale to už je jiný příběh :)

1 15.08.2023

Reinhold Messner píše výborně, ale Gobi na mě působila těžkopádně, klopotně, jako by měl autor potíže vyjádřit to, co cítí. Jako literární dílo tedy (z mého hlediska) za moc nestojí, ale jako výpověď o (údajně) posledním velkém, extrémním dobrodružství tohoto podivuhodného, výjimečného muže, je Gobi výtečné počtení. Sám Messner po návratu říká svému synovi Simonovi. Poušť mě porazila. Téměř na každé stránce najdete slova o samotě, osamění, úzkosti, beznaději, prázdnotě v duši, strachu ze smrti a ze stáří. Něco, na co u něj nejsou jeho čtenáři a obdivovatelé vůbec zvyklí. Vybrala jsem jako obvykle pár citátů, abyste si mohli udělat představu:

Tato krajina sice nemá nic společného s divokostí nakupených ledových ker na severním pólu nebo se zónou smrti na himálajských osmitisícovkách, ale přesto si zde připadám vystaven většímu extrému než tam. Procházím světem, který nejsem s to pochopit.
---
Irituje mě pouze to jedno mrtvé oko, jež na mě neustále civí ze své temnoty. Neboť takhle bude vypadat i náš konec. Už se na to nemůžu dívat.
Konkrétní vzpomínka na umírání a smrt na tak dokonale opuštěném místě mi nahání hrůzu. Už tak jed dost zlé, pomyslím si, že jsem došel až sem, nechal rodinu samotnou a obelhal sám sebe. Chci už jenom odsud pryč, utéct té poušti, jít dopředu, nebo se aspoň dostat zpátky. Teď, když stojím uprostřed, je už jedno, kam se vydám.
---
Už se jenom vleču, metr za metrem přes kamenitou poušť. Dny jsem přestal počítat už dávno. Několikrát jsem se už proklel a snažil se představit si, jaké by to bylo doma. V Alpách se v této době všechno zelená. Myšlenka, že teď sedím u snídaně a dívám se z okna, je zcela absurdní.
Horská pásma vystupují z mlhy napravo i nalevo ode mě a já si připadám jako chromý. Jako kdybych pořád jen přešlapoval na místě. Postupuje ještě dopředu, hýbám se vůbec? Samota a olověná únava v hlavě, v nohou, v celém organismu mě obírá o veškerou naději. Zpupnost, že všechno zvládnu jako sólista, definitivně končí.
---
Co jsem se toho Simonovi nažvanil o poušti. Že tam jsou všude velbloudi. Že každý třetí nebo čtvrtý den potkám nomádská stáda. A že umím jednat s domorodci. A co je mi to teď platné? Nic. Jsem blázen, jehož jsem ze sebe učinil sám, kvůli vágním informacím a planým nadějím! Proč jsem se nevrátil, dokud to ještě bylo možné? Kvůli své pýše?
---
Už si ani pořádně neuvědomuji, co dělám. Jenom se mechanicky pohybuji vpřed a myslím na domov.
Schizofrennosti svého počínání jsem si dobře vědom. Pravý důvod mé cesty vzešel z potřeby obrátit se k civilizaci zády, a teď se do ní chci co nejdřív vrátit. Nepřipadám si ani trochu směšný. S dialektikou odchodů z domova a opětovných návratů se to má obráceně než s pobýváním doma a obstaráváním věcí venku. Tohle všechno se opakuje na každé cestě, stejně jako v našich snech. A děje se tak už celá tisíciletí mezi nomády a usedlými lidmi.
---
Chůze na hraně je možná opravdu pramenem našeho mládí.

06.08.2023

Kniha je to dobře napsaná, jde rozhodně o hodnotnou a kvalitní literaturu, jen jí schází lehkost, přirozenost a uvěřitelnost. Působí, jako by ji autor s námahou urputně vyseděl, vycizeloval a odevzdal nakladateli, protože měl podepsanou smlouvu. Ale z úcty k autorovi, který bezesporu vládl slovem, dávám 4 z 5 hvězd.

2 27.07.2023

Křečovitě, upoceně působící dílko, které ve čtenáři nezanechá hlubší dojem. Leda snad takový, že si knížku autor těžce vyseděl :)

08.07.2023

Snaha o morální poučení se po téměř šedesáti letech jeví poněkud těžkopádně. Existuje množství knih s mnohem lépe podaným tématem a především silnějším působením na čtenáře.

3 08.07.2023

Zábavné, vtipné, ale v zásadě nic víc, dobré tak leda k ukrácení dlouhé chvíle.

2 08.07.2023

Vpravdě monumentální dílo, ve kterém se prolíná osud jednotlivce s osudem národa.
Přestože Indie není Kolumbie a Bombaj není Macondo, a samozřejmě Rushdie není Marquez, je to výtečná kniha. Na rozdíl od Sta roků samoty postrádá živelnou radost, tepající, životný gejzír prožitků, který je pro legendu magického realismu tak typický. Ale to je možná dáno nejen osobnostmi obou autorů, ale i zeměmi, národy a odlišnou spiritualitou Indie a Kolumbie. Jsem plná dojmů a s radostí se začtu do dalších autorových knih.

5 17.06.2023

Tahle kniha podle mého názoru ani nestojí za nějaké hlubší hodnocení. Zkrátka je to něco do letadla, do čekárny, do postele, když jste marod. Spousta logických blbostí, nedotažené, vytracené zápletky a jako třešnička na dortu nezbytná úlitba soudobému progresivismu v podobě transgender oběti.

2 03.06.2023

Román Matta Bella mám vypůjčený z knihovny, ale patří k těm, které bych měla ráda doma.
Jde o tři příběhy z různých dob a z jednoho místa. Příběhy se v závěru spojí, jak je to typické pro tento osvědčený koncept. V prvním sledujeme Nathaniela a jeho bratra, fauna a kožoměnce Chapmana, kteří společně zakládají jabloňové sady pro osadníky osídlovaného amerického Středozápadu. Druhý příběh vypráví o nepříliš vzdálené budoucnosti, kdy je Země už za čárou nevyhnutelného kolapsu ekosystémů a ten třetí, postapo sci-fi příběh, všechny tři spojí dohromady i spolu se všemi aktéry.
Vyprávění přechází od mýtu o Orfeovi a Eurydiké, přes rozdílné ideje a snahy o záchranu života na zemi, až po nadějeplné zakončení vize nového života na Zemi, ovšem už bez lidí.

Kniha je bolestivá, někdy skoro k nesnesení, zvláště pro někoho, kdo prožívá ničení živé přírody obzvláště hluboce. A jako u správně napsaného příběhu si člověk klade otázky:
Jsme lidmi, byli jsme jako lidé stvoření, tak co můžeme dělat se svým lidstvím? Jak se máme polepšit? Jak se stát užitečnou a platnou součástí přírody, živého světa, ze kterého jsme se sami vydělili? I kdybychom se společně odhodlali k tomu, abychom opustili vizi trvalého růstu a technologického pokroku, kdybychom se všichni nějakým zázrakem zřekli výdobytků takzvaně vyspělé civilizace a všech technologií, automobilů, elektřiny, silnic, satelitů, počítačů a telefonů, politiků, gumových medvídků, zmrzlinovačů, dovolených u moře, ocelových konstrukcí, cukřenek, sportovních hal, digitálních fotoaparátů, propisovaček, koncertních síní, vlakových nádraží, umělých hnojiv, masokombinátů, strunových sekaček, kočičích záchodů a crème brûlée, co si máme počít s našimi holými a slabými těly, tak nezpůsobilými životu v přírodě? S těmi těly, která potřebují umývat a hýčkat? Co s nezbytným oblečením, které je nutné prát a někde ukládat? Co s našimi domy, které, i kdybychom se rozhodli žít sebeskromněji, stojí na místech, kde by mohly růst stromy a vyrůstat generace jiných zvířat? Co s domy, které spotřebují tolik energie už jen při výstavbě a následném provozu, které potřebují vytápět, opravovat, uklízet? Co s našimi bezednými, zmlsanými žaludky, které sytíme mnohonásobně více než je třeba? Co si počít s naší neschopností, nezpůsobilostí a neochotou žít jako zvířata v divočině? Snad je lidstvo jen krutý žert, omyl, nebo nám stále uniká něco podstatného. Nakonec se nezbytně vynoří otázka: Je tahle planeta skutečně našim původním domovem?
Po přečtení románu člověka maně napadne: Není sám Matt Bell faunem Chapmanem? Je to on sám?
Není snadné být člověkem. Člověkem, který si tyhle věci uvědomuje. Člověkem, který nezná řešení.

6 02.06.2023