trudoš komentáře u knih

Tentokrát až příliš jednoduchá akční space opera. Z dobře promyšleného dobrodružství autor vybruslil velkolepým galimatyášem, ve kterém se (spoiler alert!) všichni padouši navzájem vystřílejí a intriky největšího záporáka jsou smeteny jedním rychle rostoucím stromem. Finále odyssey mladičké naivní Mony a ostříleného veterána Kashe se sice nese v duchu spousty vysvětlování jak, co a s čím vlastně souvisí v rámci předchozího děje, ale spíš než překvapení přináší zápletka pocit zklamání z nedotažených ambicí.
Chuť vylepší alespoň hned následující příběh, který funguje maličko samostatně a dává sérii vizi možných pokračování, jež se mohou táhnout do nekonečna a ještě dál. Tady se tvůrci vrací k osvědčenému žánru vesmírné kovbojky a docela se nepářou s tím, komu to natřou a jak moc to bude bolet. Jestli tímhle tempem budou pokračovat i nadále, je otázkou, jak rychle posádka UCC Dolores projde celkovou obměnou, včetně hlavní hrdinky. Jen to zatím příliš nikam nesměřuje, což není úplně dobře.

24 27.11.2023

(SPOILER) Krásně napsaná nuda. Dějová osa rozvleklá a vlastně o ničem, podivný milostný trojúhelník, jehož vrcholem je láska dvou homosexuálů, to vše mě jako celek příliš nedojalo. Kulisy má sice Kristina Haidingerová vykreslené parádně, ale že by to mělo jiný smysl, než dodat jinak fádní zápletce na atmosféře, mi nepřišlo. Však ani vlastní děj není nijak zázračný, nemluvě o nevyrovnané kompozici, protože ty skutečně zajímavé věci se začnou dít až za polovinou příběhu, přičemž si rychle odbydou svých pět minut slávy a pak zas až do konce úplné sucho.
Navíc zklamala erotika a to už je u románu, který se kasá nálepkou 18+ co říct. To i harlekýnka nabízí žhavější akci. Moc tomu nepřidává ani květnatý jazyk, jehož vinou některé sexuální scény působí neúmyslně komicky. Popisy různých erotických udělátek 2. poloviny 18. století jsou bezesporu zajímavé, ale že by to celý román dostalo do nějak zvrácené roviny, to vážně ne. Ostatně, označení thriller se mi zdá taky poměrně nadnesené, ale proti gustu...

27 27.11.2023

Prazvláštní příběh letní lásky, který je stejnou měrou morbidní jako nostalgicky kouzelný. Tony Sandoval perfektně vystihuje kouzlo okamžiku, ať už jde o první seznamování, polibky či rovnou milování. Jen si člověk musí zvyknout na výtvarný styl, při němž hrdinové vypadají na pět let, ale chovají se jako šestnáctiletí. Jinak ovšem krása na pohled - nelze neobdivovat dílo někoho, kdo jednoduchými tahy dokáže namalovat něco tak krásného.
Komiks Pohovka a mrtvola je na rozdíl od předchozích knih nejméně surrealistický, třebaže každý panel vypovídá o něčem jiném. Jakmile však padne kosa na kámen, všichni ti vlkodlaci, upíři a chapadla získají na smyslu, a buď pak příběh může čtenář vnímat tak či úplně onak, autor mu dává svobodně na výběr. Samozřejmě, zápletka v klíčových detailech nepůsobí právě uvěřitelně, ale kompozičně drží a hvězdičky tak nezískává za děj, ale za parádní atmosféru podivuhodně nenormálního dětství někde na konci světa, do kterého se skrze jeho díla vždycky rád vracím.

28 26.11.2023

Lepší, než o pár let mladší Lví dvůr, ale v základě stejné. Jakoby si Vojtěch Steklač nevěděl rady s vyústěním povídek a tak to prostě v závěru vždycky nějak zpytlíkuje, aby čtenáře překvapil a zároveň se neopakoval. Kvůli tomu zápletka ne vždy má logiku, ale na to se tady tak úplně nehraje. V pozadí se přitom nenápadně vyvíjejí osobní vztahy obou hrdinů, ovšem i v tomto případě bez překvapení, přičemž konflikty nejsou ani využity k nějaké výraznější katarzi, takže vlastně netuším, proč se tím autor zabýval. Snad aby postavy polidštil a dal jim do vínku stejné problémy, jako máme my ostatní obyčejní smrtelníci. Výsledek však působí natolik seriálově, že si nás asi spletl s nevalně placenými herci.
Naneštěstí to základní, na čem má tandemová detektivka stát – chemie mezi ústřední dvojicí vyšetřovatelů – nefunguje. Mladý se až příliš ostentativně snaží předvést morálně na výši, jen aby se ukázalo, o kolik je na tom starší lépe. Bohužel žádný Bodie a Doyle, ani Holmes a Watson se nekonají.

27 26.11.2023

Nenáročný komiks pro děti, jimž už nestačí Čtyřlístek, ale manga Pokémon je na jejich čtenářské schopnosti ještě moc komplikovaná. Ona kniha hodně spoléhá na popularitu počítačové hry a postavy Sonica jako takové, protože o nějakém ději, či pokusu o zápletku se tady moc mluvit nedá. Obsah, rozdělen na čtyři kapitoly, popisuje Ježkův boj s roboty různé velikosti, přičemž pokaždé je mu k ruce někdo z bohatého portfolia postav, jež hra za léta své existence nabídla. Zároveň počítejte s absolutně nulovým úvodem, takže neznáte-li Sonicovo univerzum, budete v souvislostech lítat stejně zmateně, jako anarchista na fesťáku kališníků. Naneštěstí chybí byť i jen náznak humoru či nadsázky, jednotlivé příběhy jsou suchopárné a bez nápadu, se snahou pouze zachytit známou figurku a jít rychle dál. Teprve v závěru se začne maličko poodkrývat souvislost mezi povídkami, ale říct, že jsem podobné odhalení nečekal, musel bych se propadnout do devátého kruhu pekla, vyhrazeného všem prašivým spoileristům.

21 26.11.2023

Fascinující reportáž o pátrání po osudu Silvestra Němce, jehož životní cesta s největší pravděpodobností skončila při útoku Japonců na Singapur roku 1942. A i když se Janu Beránkovi nepodařilo s určitostí zjistit, jakým způsobem jeho prastrýc zemřel, díky dohledaným dokumentům dospěl k několika nejvíce pravděpodobným teoriím. Při své cestě byl přitom nucen nejen si osvěžit historii 2. světové války, jež se zdaleka neodehrávala pouze na evropském kontinentu, ale také pečlivě zmapovat dějiny baťovských pracovníků v zahraničí. Sesbíraný materiál pak investigativním způsobem shrnul do čtivé podoby, která sice o prastrýci Silvestrovi neřekne o mnoho více, než sama anotace knihy, ale atraktivním způsobem čtenáře seznámí s historií jednoho českého podniku, který si ve své době vydobyl světové jméno. Přiznám se, že jsem čekal strohou práci začátečníka plnou kusých faktů, byl jsem však mile překvapen, jak Pátrání po Silvestrovi perfektně funguje jak po stránce emotivní, tak populárně naučné.

29 26.11.2023

Co od knihy očekáváte, to vám dá. Stylově kráčí Filip Raif ve stopách Jaromíra 99 a ačkoli víc pracuje s barvami, ponechává příběhu podobně nostalgicko-pochmurnou atmosféru. Dalším spojovacím znakem je časté vyprávění beze slov, díky kterému děj pádí vpřed mílovými kroky, aniž by se přitom opomíjely lidské emoce nebo dějinné souvislosti. Výtvarně perfektní práce, nevyznáváte-li tedy komerčnější podobu komiksu à la Marvel či DC.
Obsahově u mě však autor maličko klopýtl. Především proto, že nerozehraje zrovna nejoriginálnější milostnou zápletku 2. světové války. On vztahový trojúhelník mezi Němcem, Němkou a Židovkou v Sudetech roku 1938 až 1945 zkrátka šťastný konec nenabízí. Jenže vedlejším postavám i historickým událostem chybí hlubší rozměr, který by dal tragédii váhu. Takhle sice dochází k ošklivým věcem, ale je to bez čtenářského prožitku. Moc tomu nepomáhá ani absence zvuků, které by zvýraznily dramatičnost, ovšem pravdou je, že by jich ve finále bylo možná víc, než samotného textu.

22 26.11.2023

Třebaže je to na knize to nejatraktivnější, vadila mi paradoxně autorská stylizace do prvorepublikového období; čistě z toho důvodu, jak papundeklově působilo. Znalost historie Marka Skřipského je záviděníhodná, ale jeho zachycení doby na mě bohužel nepůsobilo věrohodně. Neříkám, že před sto lety všechno fungovalo jako dnes, ale lidská psychika i vzorce chování jsou v podstatě stejné už od nepaměti. Když popisujeme minulost, není třeba automaticky přecházet do pohádkové podoby, ani se křečovitě držet ustálených představ.
Samotné povídky pak trpí opakující se šablonou – dojde ke zločinu, přijde Rádl a vyřeší jej. Vše na jedno brdo, žádný pokus o změnu či invenci. Občas sice autor přijde s něčím nápaditým (např. Sluhové temnoty), zabije to ovšem nulovou gradací, o plochých postavách nemluvě. Což mi přišlo jako velká škoda, protože chybí-li forma, leží vše v rukách zápletky. A když nefunguje ani ta, čtu už pouze ze setrvačnosti, doufaje, že třeba v dalším příběhu se věci změní. Nezměnily.

25 26.11.2023

Na to, že jde o sestříhanou verzi stejnojmenného animovaného filmu do komiksové podoby, funguje příběh bez jediného škobrtnutí. A to mluvím jako člověk, který původní snímek neviděl. Ale kromě akčních scén, u nichž občas není úplně jasné, co se na panelech děje, působí práce Samuela Sattina velmi profesionálně. Kazí to pouze finální podoba knihy, za kterou je zodpovědné nakladatelství Grada Publishing – ono dát do brože komiks pro mládež za takřka pět stovek si říká pouze o to, že skončí s rozpadlou vazbou ve sběrně papíru. Bohužel.
Každopádně obsah perfektní, tvůrci pracují s dojemným motivem dívčího přátelství a touhy po celistvé rodině v zajímavých časech, přičemž prim hraje stará osvědčená revolta dětí vůči pravidlům dospělých. Napětí je pak v závěru vygradováno do takové míry, že i když víte, co bude následovat (logicky dobrý konec, ne?), přesto trnete v očekávání, jak daleko autoři zajdou. U Tomma Mooreho a Rosse Stewarta totiž nikdy netušíte, koho si připíšou na seznam padlých.

24 26.11.2023

Paul Atreides dospěl a z mladíka se stal muž, jenž musí čelit vlastní velikosti. A když už jednou stanete na vrcholku potravního řetězce, kdy pro většinu národa jste roven bohu, zákonitě to s sebou přináší intriky z míst, odkud je sice čekáte, ale to neznamená, že jste na ně připraven...
Spasitel Duny je v mnoha ohledech jiný, než úvodní Duna, protože ta pobrala všechnu velkolepou akci. Frank Herbert ovšem nikdy nebyl prvoplánovým tvůrcem, který hodlal masy uspokojit mainstreamem. V druhé knize cyklu je mnohem přemýšlivější, staví hrdiny před nesnadná rozhodnutí a zároveň si připravuje půdu pro další vývoj. Pravdou je, že když jsem román četl poprvé coby -náctiletý kluk, nadšený jsem nebyl vůbec. Dost se na tom podepsal překlad Pavla Bojara a Marie Jakubcové, ale i mé mládí, které od knihy očekávalo něco úplně jiného. Třicet let životních zkušeností a nový překlad Veroniky Volhejnové udělaly svoje a i když nemohu říct, že jde o rovnocenného soupeře Duny, něco do sebe Spasitel rozhodně má.

Dokonalá pocta dílu sira Arthura Conana Doylea, především jeho slovutnému Sherlocku Holmesovi. Francouzští umělci Benoit Dahan a Cyril Liéron rozehrávají důmyslnou analýzu myšlenkových procesů Velkého detektiva a zároveň čtenáře baví perfektně zkomponovaným Případem podezřelé vstupenky. Třebaže název naznačuje komediální rovinu, vyprávění se naopak nese v duchu toho nejlepšího, co kdy sir A. C. Doyle napsal. Benoit Dahan pak celý projekt korunuje originálním rozvržením jednotlivých stránek a sekvenčních panelů. Tohle je přesně ten typ komiksu, kdy se bavíte jak zápletkou, tak kresbou, protože jedno i druhé si vyžaduje vaši pozornost. Milou změnou je také skutečnost, že jde o dílo nijak nevyžadující znalost předlohy. Tvůrci netrousí skryté náznaky či přímočaré odkazy na předchozí nebo budoucí případy Sherlocka Holmese a jeho „zapisovatele“ doktora Johna Watsona. Obsahově i formou přitom album dokáže zaujmout dospělého čtenáře stejně jako mladistvého, o fanoušcích i nefanoušcích nemluvě.

29 22.11.2023

Leoš Kyša upustil od svérázné nadsázky a přešel na vážnější notu. Sice nechybí momenty odlehčení, ty se ale často nesou v rovině cynického sarkasmu, pichlavějšího než vidlička v ledvinách. Absence brutálního svérázu má však za následek pomalejší proud děje, kdy se zápletka formuje velmi pozvolna a v důsledku není pro děj podstatná tolik, jako hutná atmosféra nenávisti.
Čím Sudetenland uhrane, je perfektně vyobrazené (ne)soužití Němců a Čechů, kdy jedni říkají „domov“ a druzí „vypadni“, přičemž si obě strany můžete průběžně zaměňovat. Nejde o epické dobrodružství, ani o akční příběh, konkurující hvězdám žánru (ačkoli sám Leoš Kyša jednou takovou je), ale o poměrně komorní vyprávění z pohraničí, kde se svět přestal točit již před drahnou řádkou let. Detektivní linka působí maličko nuceně, jako kdyby tu byla jen pro rozpohybování děje, ale naštěstí v sobě autor nezapře žurnalistu, takže ví, kdy tempo zvolnit a kdy jej naopak vygradovat, aby čtenáře udržel v napětí až do samotného konce.

39 22.11.2023

Ondřej Kavalír a Marek Berger vytvořili vlastní Octobrianu a současně vzdali hold její komiksové historii. Vyprávění o více než dvě stě padesáti stránkách je přitom z velké části tvořeno beze slov, aniž by to však ublížilo tempu či srozumitelnosti. Zároveň, v rámci obskurního tématu, zanechali příběhu punc futuristické alternativní reality, v níž komunističtí soudruzi budují na tři sta procent, západní buržoazie stojí a leží na všehoschopných korporacích a sem tam do toho hodí vidle nacističtí agenti, jdoucí dál za svým snem o Třetí říši. Pak už vám děvucha s rudou hvězdou na čele a se srpem v ruce, bojující se zmutovaným velemrožem, nepřijde vůbec divná.
Ke čtení přitom nepotřebujete znát o postavě nic, tvůrci poctivě vše vysvětlí (tedy svou vlastní verzi). Možná jen té esoteriky mohlo být méně, protože zbytečně děj zapleveluje různými halucinogenními výjevy, ale v důsledku se nedá říct, že by zde byl byť jen jediný obrázek zbytečný. Překvapení, důstojná pocta a spokojenost v jednom.

30 21.11.2023

Jak si moderní Sherlock Holmes vede ve srovnání se starým? Ke cti britského spisovatele Guye Adamse je nutné říct, že od začátku hraje se čtenářem férovou hru. Odmítá být pouhým imitátorem, takže i když zachovává původní atmosféru, styl vyprávění je úplně jiný a mnoha ohledech se liší od světově proslulého kánonu. Je to krapet dvojsečná zbraň, protože ačkoliv figury Holmese a Watsona si snadno získají čtenářovy sympatie, návaznost na cokoliv předtím či potom je prakticky nulová. Zároveň je znát, že si víc užíval možnosti zakomponovat do příběhu své oblíbené fiktivní i reálné postavy, než že by si příliš lámal hlavu nad kompozicí detektivní zápletky.
Sherlock Holmes a Boží dech tak zůstal napůl cesty mezi zbožným přáním a konkrétním skutkem. Sice atraktivním způsobem oživuje literární legendu sira Arthura Conana Doylea, zároveň však jde trochu proti hlavnímu proudu, který mnozí znalci považují za svatý. Stručně řečeno – čtivé to je, ale s originálem to má společné pouze kulisy a jména.

28 21.11.2023

V první řadě se musím přiznat, že jsem po celou dobu vlastně vůbec netušil, co od komiksu Velký mrtvý čekat. A právě to pak neustále zvyšovalo atraktivitu vyprávění, protože ani po čtyřech albech zápletka příliš nevykrystalizuje. Jasně, představí se postavy, popíše prostředí, nahodí se zvraty, vygraduje děj – ale jakou cestou by se mohl další vývoj ubírat, to zůstává tajemstvím. Přičemž podmanivá kresba Vincenta Malliého vám nedovolí příběh opustit, dokud nejste na poslední stránce.
Ne, že by ovšem bylo všechno dokonalé, pořád tvůrcům nemohu odpustit jistou naivitu protagonistů, chovajících se před střetem s reálným světem jako kdyby vyrůstali v nějaké pohádce. Stejně tak je pro mě nepochopitelné, že když je celý svět v krizi a lidi nemají práci ani peníze, naši hrdinové – třebaže ani jeden z nich nepracuje – si po celou dobu žijí nadstandardně a drobné z nich padají jak z hracího automatu. Ale to jsou drobné výtky, nic to nemění na faktu, že jsem upřímně zvědav, co druhá kniha přinese.

28 20.11.2023

Překvapení, především po stylistické stránce. Román je psán pseudoarchaickým jazykem, jenž nepůsobí rušivě a zároveň je v tom spousta chytře použité nadsázky, kterou jistě ocení všichni milovníci historie a češtiny.
Kamenem úrazu je ale zápletka, lépe řečeno, její nevšední využití. Namísto souvislého vyprávění se začíná po vzoru Kosmovy kroniky, a kdybych nevěděl, že jde o samostatný román, počítal bych minimálně s dalšími pěti díly. Jakmile však skončí druhý obraz, začne vám docházet autorův záměr vykašlat se na dějový oblouk a skládat mozaiku pěkně kousek po kousku, aby si po výsledném složení čtenář mohl říci, že i v české historii je pár momentů, na které je třeba být pyšný (ať už jde o fikci, či ne). Ne, že by však šlo o nějakou národopisně nacionalistickou propagandu; Patrick Zandl umí být, co se dobových poměrů týče, krutě střízlivý. Dalším plusem pak jsou dokonale vykreslené bitevní vřavy, stejně jako rytířské potyčky, a ani dialogy se tu nešetří, jako kdyby se rozdávali zdarma.

28 20.11.2023

Ačkoli podnázev komiksu „Hra, která změnila dějiny“ zní na můj vkus nadsazeně, nemohu upřít panu Brownovi cit pro vytvoření zajímavého příběhu o tom, jak se v Tetrisu točily velké peníze, přičemž z větší části šlo vše jen na dobré slovo a to až do okamžiku, kdy někdo chtěl dělat věci legálně. Tehdy se ukázalo, jak moc nelegálně to do té doby fungovalo. Ne, že by všichni účastníci byly hned gangsteři, nemluvě o skutečnosti, že ruská strana přehlednost vyjednávání moc neusnadňovala.
Každopádně tím příběh nekončí, jsou tu ještě další skutečnosti, které vás nenapadne s otáčejícími se kostičkami spojovat. Nejde o velké dějiny, ale pár překvapivých zvratů přijde, ostatně happyend také. Co bych autorově stylu vyprávění ale vytkl, je potřeba všechno to hraní na konzolích zabalit do filozofického podtextu, s drobným výletem do historie, aniž by to přitom mělo s vlastním Tetrisem cokoliv společného. Na druhou stranu, úvahy na téma počítačového a sportovního hraní jsou v jádru docela smysluplné.

25 20.11.2023

Nebýt toho konce, nebál bych se dát plné hodnocení, protože jedno se Elly Griffithsové musí nechat – perfektně umí pracovat s atmosférou a postavami. Průběžné střídání úhlů pohledu a zasazení do univerzitního prostřední mě fascinovalo od prvních stránek, přičemž lví podíl na tom má i nenápadné pošťuchování do základních principů tvůrčího psaní. Nehledě na přiznanou poctu gotickým románům, ačkoli scény s duchy jsou pro zápletku naprosto nepodstatné.
Naneštěstí, jakmile přejde vyprávění do cílové rovinky, fádnost vyústění a konstrukce zločinu mi vysloveně zkazila jinak velmi dobrý dojem z celého románu. Jako kdyby Agatha Christie udělala vraha ze zahradníka, přičemž jeho motivem by byla láska k růžím. Autorka zcela pomíjí hrůznost vražedného činu a tváří se, jako by něčeho podobného byl schopný každý druhý náhodný kolemjdoucí. Opomenu-li však tenhle přešlap, který se skutečně týká jen posledních přibližně třiceti stran, byl jsem navýsost spokojen jak po stránce stylistické, tak dějové.

28 20.11.2023

Vyvrcholení vzestupu a pádu Ignatiuse Ogilvyho už neohromí bůhvíjak vymazlenými zvraty, protože se všechno děje dle zaběhnutých scénářů, jak už to ostatně se všemi Batmanovými padouchy bývá. Porazí Temného rytíře, chystají se ovládnout Gotham, načež Temný rytíř povstane a srazí je tam, kam správně patří – do odpadu. V tomhle ohledu Imperátor Penguin není výjimkou, ovšem pravdou je, že John Layman to umí alespoň podat se správně pochmurnou atmosférou a držet se roviny špinavé gangsterky. Jen to chvílemi zbytečně moc drolí do mozaiky drobných epizod, namísto toho, aby se věnoval jedné konkrétní dějové lince.
Ovšem vydat tohle jako dvě alba namísto jednoho mi, co se smyslu týče, uniká; už jen proto, že většinu příběhu zabírají doplňující epizody a poslední sešit už s ústřední zápletkou v důsledku ani nijak nesouvisí. Chápu potřebu vydat všechno, co s řadou Detective Comics souvisí, ale schopný redaktor mohl obsah klidně osekat na polovinu a jádro vyprávění by pořád fungovalo na výbornou.

22 20.11.2023

Dominik Landsman tentokrát zaplul do vod science fiction, a samozřejmě jak jinak, než s humorem sobě vlastním. Už samotný motiv Hitlerů, bojujících v arénách mezi sebou, dává jasně na srozuměnou, že brát vážně lze v tomto případně snad jen tiráž. Smysl tu totiž nedává nic, třebaže dějová zápletka se zuby nehty snaží třímat příčetnost na uzdě. Daří se jí to se střídavým úspěchem, protože autor zcela opustil potřebu jít na ruku zaběhnutým pravidlům. V některých momentech tak neudržíte bránici v klidu, jindy se zas horko-těžko budete prokousávat zdlouhavým textem, jehož pointa je vám zřejmá od prvního slova. Samotné nápady by pak klidně zasloužily Cenu Karla Čapka, naneštěstí neúměrný rozsah většinu dobrého zazdí množstvím nudného. Navíc je třeba brát v potaz, že jde o cílenou parodii, čemuž je podřízena i stylistika. Přitroublé dialogy, tahající za uši nebo zvraty, jak vystřižené z telenovely, nepřímo shazují celkový zážitek, který by na prostoru stovky stránek fungoval mnohem lépe.

25 16.11.2023