SydBarrett
komentáře u knih
Sem cejtila les
Kateřina Kováčová
Některé pasáže byly (zřejmě neúmyslně) komické. Není to žádné převratné dílo a vlastně to o ničem není.
Hnízda
Kateřina Kováčová
tento literární "styl" bych přirovnal ke kombinaci Jáchyma Topola a děvočky z Wattpadu, hodně zde záleží na dojmech a pocitech, což mi není úplně blízké, takže to může být třebas i dobré, akorát to nebyl můj šálek čaje
Pýcha a předsudek
Jane Austen
Otřesně nudné, do čtení jsem se musel nutit tempem 10 stran za den, jen aby se neřeklo... Až jsem si nakonec řekl, že je to ztráta času. Vůbec nic se tam neděje, dějově je to něco mezi Ulicí 19. století a červenou knihovnou.
Deník Anny Frankové
Anne Frank
Já vím, že deníky nejsou určeny k tomu, aby byly čtivé... A ano, přiznávám se, že jsem si myslel, že to budou zápisky z konecentračního tábora, omlouvám se. Na to, aby Anna udržela mou pozornost, je tu málo zmínek o Hitlerovi a moc o hádkách s rodiči.
Filosofská historie
Alois Jirásek
Pořád řešili vlastnenectví a na zajímavý děj či postavy nezbylo místo. Bylo to kraťoučké, ale hrozivě nudné, takže vlastně ani nevím, proč jsem to celé přečetl. Snad jsem doufal, že se něco uděje. Je mi líto, že nebyla víc popsaná situace na barikádách, třeba z pohledu těch postav, protože to byla tak jediná záživná pasáž knihy. Co se mi ovšem moc líbilo, byly ilustrace. Ty byly překrásné, takže je až škoda, jak otřesný je Jirásek spisovatel.
Kdo chytá v žitě
J. D. Salinger (p)
Nějak nevím, co si o této knize myslet. Vlastně nemůžu ani říct, o čem to bylo, nevím, mělo-li to nějaké poselství, či měl-li to být jen pobavení lidem v dlouhé chvíli. Také jsem přesvědčen, že je kniha určena lidem stejně starým či dokonce mladším, než hlavní hrdina, protože po určitém věku jeho problémy přestanou být relevantní a člověk se přesune spíše do kategorie protagonistou kritizovaných.
Z počátku se to celé může zdát jako blbost nehodna pozornosti delikátního čtenáře a může být složito zvyknout si na styl psaní. Mně to alespoň problémy činilo, protože mě ty jeho nespisovná slova otravovala a špatně se četla (vydání z r. 1979). Jako stylistický záměr to samozřejmě nevyčítám, to je jen můj osobní problém.
Jinak s hlavním hrdinou (nemám paměť na jména, omlouvám se) jsem se dokázal v názorech v mnohém ztotožnit, dobře se o něm četlo a byl i sympatický. V některých částech mi připomínal hrdiny Kerouacových "knih". Jsem ale moc moc rád, že na rozdíl od něj používá autor lidsky srozumitelná souvětí a přímou řeč.
Eugen Oněgin
Alexandr Sergejevič Puškin
Všichni Evžena Oněgina milují. Neznám jediného, komu by byl protivný a snad možná proto zbyla tato nemilá úloha mně. Ze začátku to bylo vtipné, už úvodní sloka mě chytla a přečetl jsem první část za jeden den. Kdyby to bylo celé jen o tom, jak se Eugen všude nudí a všechno ho po chvíli omrzí, dal bych panu Puškinovi jasných pět hvězdiček a k tomu obrovskou pochvalu, protože to mohlo být báječné. Pro mě osobně měla ale knížka jeden zásadní problém kvůli kterému jsem to nedokázal ani dočíst, natož si to užít - otřesný milostný děj, který se snad nemůže líbit vůbec nikomu. Promiňte mi, je to psáno mistrně. Ale je to tak hloupé, nudné, cítil jsem se asi stejně znuděně jako samotný Eugen na začátku své pouti.
Čteno jako povinná četba, 2* za formu
Uražení a ponížení
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
(SPOILER) Nedokáži zřejmě popsat tuto rozkošnou knihu dostatečně akurátně, dostatečně vyjádřit své pocity vůči ní a vůči postavám, prostředí a hlavně vůči samotnému literárnímu umění Dostojevského.
Tak především tu máme Aljošu. Aljoša je dokonalost sama, Aljošíčka jednoduše nejde nemilovat, tak rozkošný a nevinný spratek to je... Aljošíček je andílek a slunce, miláček a zlatíčko, asi mu brzo namaluji portrét a pověsím ho nad dveře. Je to obdoba Oblomova, jenže reprezentující se v oblasti naivity, blbosti a dětinskosti, takový archetyp toho, jak rodiče vnímají své dospívající dětičky, co nevypadají podle jejich představ.
Stranou naší modly mě zaujala věc u knih dost vzácná - překvapivě dobře napsané ženské postavy.
Asi nemá smysl vykládat, jak jsou samotné postavy báječné. Každá z nich je báječná, od té nejčistší dušičky (Aljoša pochopitelně) po toho největšího parchanta. Každý má nějakou věc, pro kterou ho nemůžete nesnášet, musíte ho mít alespoň "rádi nenávistným způsobem".
Je zde pouze jediná věc, co mi osobně, z mého soukromého pohledu, vadila: Milovala Nataša Váňu? Miloval Váňa Natašu? Vzali se nakonec nebo zůstali navždy pouze přáteli? Vždyť je to tak hloupé, aby do sebe byli zamilovaní... Jenže ten konec, ten k tomu vyloženě svádí. Nedokáži si představit, že by byl do ní Váňa zamilovaný, nedávalo by to smysl a byl li skutečně, pak je zhola šílený a ztrácí veškeré mé sympatie. Nataša je hrozná, příšerně nesnesitelná osoba, Nataša je přesně to, jak bych se zachoval já. Nemužu jí to mít tedy za zlé, jenom říkám, že je pro ni ta hodná duše Ivan Nevímpříjmení až moc dobrá. A druhá věc je, že jsem snad někdy od půlky knihy s jistotou tušil, že je Nelly dcera knížete. Netuším, jestli je to pozitivum či negativum, jen pak bylo vtipné, že to Vaňuškovi Maslobojev představoval jako nové zjištění a ten mu ještě, čímant jeden, nevěřil!
Rozjímání o božské liturgii
Nikolaj Vasiljevič Gogol
Věc se má tak, že si nedovedu pro knihu představit jakékoliv praktické využití. Gogol zde popisuje průběh dobové mše. Dala by se tudíž použit pro případnou rekonstrukci, neb je tato stať až nadmíru obsáhlá. Tím ale jakákoliv využitelnost knihy končí, pro věřící i nevěřící lid je myslím takřka bezvýznamné ji číst a sám nechápu, že jsem se do toho pustil. Ani těm nejzapálenějším fanouškům Nikolaje Gogola se to nebude líbit. Pravoslavným kněžím možná. Lidem, co se o liturgické obřady hlouběji zajímají (nevím, je li někdo takový, mám znalosti prachbídné, což mě o to míň opravňuje tuto knihu hodnotit). Můj původní záměr s knihou byl takový, dozvědět se blíže o Gogolově vztahu k náboženství, což je, uznávám, má chyba, jenže tohle bylo přímo na Wikipedii uvedeno jako kniha zdarma dostupná online. Škoda potištěného papíru. Snad tedy tímto alespoň trochu uvedu potencionálního čtenáře do situace, tedy do situace z pohledu běžného zájemce o světskou literaturu.
Není to kniha určena pro běžného čtenáře/10
Anna Karenina
Lev Nikolajevič Tolstoj
(SPOILER) Ke knize jsem - jako asi jeden z mála lidí - přistoupil hloupoučce s naprostou neznalostí děje, zápletky či jakékoliv informace kromě toho, že měl autor hrozně rád děti. To s knihou ale nijak nesouviselo (možná jen velmi okrajově).
Začátek byl slibný. Objevily se dokonce i zvraty, které jsem nečekal a k postavám jsem si také jakýs takýs vztah vybudoval. Nejvíc se mi zamlouval chudák Konstantin Levin se svým statkem, pasáže z venkova mě bavily opravdu nejvíc, což je překvapující. K zemědělství se stavím s pramalým zaujetím, ale píší-li o venkově ruští klasikové, kteří to umí tak krásně podat, že by si tam člověk hned zajel a sekal tu zpropadenou trávu s nimi, ano, to je něco jiného. Potíž ovšem tkví v tom, že to byla jediná věc, kterou jsem si na knize užil. Příběh samotné Anny K. byl... snesitelný, celkem zajímavý, v pořádku. Dalo se o tom číst i s jakž takž zaujetím. Alespoň jsem se dozvěděl o soudobém pojetí dostihů, neboť koňský sport jest mou zálibou.
Myslím si, že problém tkví především v tom, že jsou mi z hloubi duše protivné romance v literatuře, jakkoliv kvalitně napísané, nedovedu je snést a jsou-li navíc hlavní zapletkou... K tomu jsem nedokázal snést slečnu Kitty/Jekatěrinu (?), nepřipadala mi jakkoliv zajímavá či oduševnělá, ani jako karikatura by se nehodila, možná tak jako karikatura nudy. A ano, tento člověk si vzal Kosťu Levina. Kdyby se jen té nešťastnice vzdal, našel si někoho rozumného, ale on ne! Mohl žít spokojeně na statku, věnovat se právům pracujících a byl by šťastný.
U svatebního obřadu jsem to vzdal. Následující děj je ale stejně dohledatelný, není to tedy taková potíž, myslím. Nedokážu si představit v tom dál pokračovat, ti čímanti jsou mi už jedno a nechci si o nich víc číst.
Běsové
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
První kniha, kterou jsem od Dostojevského četl a musím říci, že na vzdory své délce (u ruských klasiků normální) jsem ji měl přečtenou za chvíli. Běsové mě opravdu vtáhli do děje a na rozdíl od většiny ostatních knih jsem se o osudy postav upřímně zajímal, především jsem si pak oblíbil Nikolaje Stavrogina (na rozdíl od filmového zpracování).
Čteno v prvorepublikovém vydání - přenádherný jazyk a myslím kvalitní překlad, až na části psané francouzsky, které přeloženy nejsou. Nejsem odborník na kulturu první republiky, nemyslím si ovšem, že by tehdy byla ještě znalost francouzštiny natolik všeobecná, že by vydavatelé považovali čtenářovo porozumění dialogům za samozřejmost.
Puškinův knoflík
Serena Vitale
Poučné, zajímavé, psáno stylem, že si člověk jednoduše musí dotyčné lidi zamilovat. Především kvůli velikému počtu přiložené korespondence, která je jedním z nejlepších vhledů do duše člověka, což je zde skvěle vidět. Dá se v podstatě kvůli své poutavosti číst jako určitý druh románu. Navzdory všemu jsem někde po polovině knihu odložil, možná kvůli již jistému - řekněme - přesycení tématem. Tyto knihy se musí číst po troškách, pomalu, postupně si vychutnávat jednotlivé pasáže.
Plastic People a český underground
Jaroslav Riedel
O této knize není v podstatě mnoho co říci. Je sbírkou dobových materiálů, fotografií... Skvěle splňuje účel a nevidím tudíž důvod nedat plný počet hvězd.
John Lennon - můj bratr
Geoffrey Giuliano
Četl jsem před dvěma lety, v době, kdy jsem byl hudbou Beatles posedlý. Pamatuji si, že jsem ji přečetl za jeden den, příběh nepochybně zajímavý. Už si ovšem příliš nepamatuji. Každopádně, fanouškům Beatles vřele doporučuji.
Mrtvé duše
Nikolaj Vasiljevič Gogol
První kniha, kterou jsem od Nikolaje Vasiljeviče četl a musím říci, že se mi velmi líbila. Je veliká škoda, že se nedochoval celý druhý díl. Není nikterak dlouhá a navzdory tomu, že nemá příliš poutavou dějovou linii, se četla rychle. Zvláště se mi líbila pasáž na konci prvního dílu a poté autorova úvaha o tom, jak si v mládí užíval cestování (?) a na stáří již ne. Z nepochopitelných důvodů mi to připadalo nadmíru vtipné.
Mimo to jsem se z knihy dozvěděl mnoho o tehdejší ruské kultuře a jídlech, na pasáž o jídle si vzpomenu pokaždé, když přede mnou stojí talíř plný stravy.
Kronika bolševismu
Zdeněk Ležák
Velice mi tam chyběl Machno a lepší ilustrátor, pravdou ale je, že jsem této knihy nabyl v Levných knihách na nádraží, takže za cenu stanovenou je to počtení odpovídající. Jinak komiks byl hezký, ale absence Machna mě štve.
Komunistický manifest (komiks)
Karl Marx
Tento způsob adaptace Manifestu zdál se mi poněkud bizarním a tento názor stále zastávám. Je to ovšem bizár oku hluboce lahodící a navíc narozdíl od většiny mně zatím čtených komiksů i kvalitně přeložený. Nejsem si ovšem zcela jist, komu je tato kniha určena. V naší městské knihovně ji mají zařazenou v dětské sekci, silně ovšem pochybuji, že by si to tam kdy nějaké dítko půjčilo a s radostí to četlo. Dospělý člověk si zase, předpokládám, raději přečte verzi klasickou. Ilustrováno je to ovšem nádherně.
Vzpomínky na lidi, které jsem měl (někdy) rád
William Saroyan
Je to pohodové. Tak moc, že mne to uvedlo do rozpaků.
Elrik: Námořníkem po mořích osudu
Michael Moorcock
Po knížce jsem sáhl především proto, že pan Moorcock má co dočinění s mou nejoblíbenější kapelou Hawkwind a jakožto nadšený fanoušek (česky větrák) jeho textů jsem si chtěl přečíst i nějakou jeho literární tvorbu. Inu, tohle jsem našel na bazaru a bylo to snad těch nejlíp utracených devadesát korun v mém životě. Hlavně, že je to plné psychotropních a metafyzických zhovadilostí...