Stammel komentáře u knih

Přečetl jsem to při pobytu v blázinci, kde to měli v knihovně. Je to docela paradoxní, protože nejde zrovna o četbu, která by stabilizovala psychiku:-) Fůra mrtvolných metafor, fůra hnilobné ironie, smrt v každém polibku, brr. Myslím, že tematicky jsem se s Heinem příliš nepotkal. Dokonce ani v sociálně laděných básních, ke kterým mívám obvykle blízko, ale které zde mi přišly myšlenkově slabé. Přesto na mě Heine místy dost zapůsobil. Kromě krásně vymalovávaných romanticko-apokalyptických obrazů (Píseň pro Mouche - vůbec asi nejsilnější, přímo dechberoucí skladba) nebo trefně zachycených principů smrti ve smyslu zmarněného či zmarňujícího života (Tvrz urážek, Já zřel jich smích), jednoduše také řemeslem. Básně jsou svižné, rýmy vtipné, Heine umí dobře gradovat i pointovat, zvládá výsměch i patos, má to celé velký spád. No asi vážně talent, byť trochu příliš sázející na efekt.

5 04.04.2012

Jedna z knih, která zásadně ovlivnila můj čtenářský život. Kvalitativně mimořádně vyrovnaný soubor, mapující díky erudovanému výběru stoletý vývoj norské povídky. Čtenářsky je to let od jednoho výborného textu k druhému a zároveň procházka norskými dějinami ne po stránce faktografické, ale skrze romanticko-melancholický naturel této země (doslova i přeneseně). Navíc jsem díky tomu objevil jednu ze svých literárních lásek: nezaměnitelného Tarjei Vesaase.

5 12.01.2012

Nesouhlasím s předchozím komentářem. Školní sloh možná znát je, například v trochu šablonovitých postavách, ale rozhodně kniha nepostrádá ani cit ani sdělení. Síla vztahu hlavní hrdinky k "adoptivní" rodině a zodpovědnost, která se z něj rodí, na mě působily docela silně. Šrámková "má téma" o dost víc než většina jejích současníků.

5 28.06.2011

Allenův absurdní humor mě dost nekompromisně sráží do kolen.

Tedy až do chvíle, než si všimnu, že své vtipy dost recykluje (tj. tak ve třech čtvrtinách knihy).

Byla by chyba přistupovat k Rádlovu dílu jako k dějinám filosofie v obvyklém školském duchu. Jeho kniha je spíše důslednou interpretací duchovního vývoje západní civilizace. Interpretací postavenou na specifických východiscích: především na víře v budoucnost, aktivní usilování člověka o život a jeho rozvíjení.
To je na té knize cenné, že není jen popisem toho či onoho filosofa, ale systematickým názorem na něj. Vtipným a ostrým komentářem, který nám ledaskteré učení ukáže v souvislostech osobité optiky.
Rádlova kniha vlastně více než dějinami filosofie je sama filosofií, filosofováním. Právě to je na ní krásné, byť se za to tu a tam platí (více než přijatelná) cena nepřesnosti nebo zjednodušení, plynoucí z Rádlovy vrcholně sympatické nekompromisnosti a nesmnlouvavosti.

Smysl nahlížet do Rádlova díla má až tehdy, využívá-li ho čtenář jako doplněk k "normálním" dějinám filosofie nebo vlastní četbě nějakého autora. Ani trochu se zde člověk nenaučí na středoškolskou maturitu, ale možná se trochu naučí přemýšlet, což je mnohem lepší!

"Filosofie je programem pro reformu lidstva."

5 12.01.2011

Opět nádherný Vesaasův román. Opět díky tomu, s jakým citem se dovede ponořit do niter svých postav. Do otce, zoufajícího nad svojí neohrabaností ve vztazích a nad tím, jak kvůli ní přichází o rodinu. Do syna, prožívajícího své první milostné vzplanutí (na to je Vesaas obzvláštní odborník, neznám nikoho, kdo by takové okamžiky dovedl vykreslit s větší jemností, důstojností a křehkostí). I do nejmladšího z potomků rodu, pozorujícího bouřlivé dění kolem sebe vystrašenýma očima ještě stěží chápajícího, ale plně cítícího dítěte.

Absolutní křehkost.

5 30.11.-0001

Zkusil jsem do tohoto výboru nahlédnout, ale brzy jsem seznal, že to nebude poezie, na kterou bych stačil. Za prvé je dost složitá, ale což o to... s trochou píle a potu se jí pod škrabošku jakž takž dostanu. Je to ale ta nejtemnější poezie, kterou jsem snad dosud četl. Plná smutku a zmaru a "nenaděje" tak hlubokých, že z toho mám až závrať. Ne, že by mě to zlobilo - "jen" tomu nerozumím. Nedokážu tak pesimisticky cítit a ve svém věku na to snad ani nemám právo. Snad až poznám ze života více, respektive ze života více prohraji; až se budu jednou nacházet v situaci, kdy "zahořím naposled výškami pádu", pak po této poezii sáhnu jako po jediné možné a srozumitelné. V současnosti ale nevěřím, že "kohout času hlásí jen noc" a nehodlám dopustit, aby "hlas můj přidal se k nářku těch jam".

Nutno podotknout, že Kostohryz není, jak by se teď dalo podezřívat, žádný nudně jednostrunný, vyhořelý skeptik. V jeho poezii je cosi jako naděje, láska... zkrátka něco hřejivého. Jenže je to skryté v tak temných hlubinách hoře a nicoty, že k tomu já nedovedu duší proniknout. Připadám si v tomto ohledu blíže Halasovi, Horovi, nebo i Tomanovi.

Bylo to zajímavé letmé setkání, ale na nějakou dobu (ideálně navždy) bude zatím stačit.

Krásný objev, díky za něj panu Macurovi a jeho bezprecedentnímu vnoru do pobaltské literatury. Kromě toho, že Alverovou českému čtenáři objevil, úžasně ji též přeložil a napsal výborný doslov. Je holt zaslouženou legendou.

Betti Alver je drzá, spupná a ostrá básnířka, která se pěkně bouřlivě vzpírá všemu, co se staví do cesty vnitřní svobodě člověka. S takovou vehemencí bije kolem sebe, že připomíná až prokleté básníky (ti jí jistě byli vzorem!). Jenže neupadá do anarchie, ale ve svém hřmění nachází velkou víru v člověka, ve velikost a cenu svobodné lidské duše. Není to víra nijak laciná, která by sloužila jako berlička v nouzi, ale víra těžce vydobitá, vyvzdorovaná. Víra, která se nalézá, až když člověk sebere odvahu vzpepřít se všemu nepoctivému a hnilobnému v sobě i ve světě. Proto také víra pravdivá.

Jednotlivé básně jsou srozumitelné, neuvěřitelně zpěvné (to ten pobaltský hudební cit), jízlivě vtipné a řízné. Vzrušující poetická pouť! Doporučuji všem - začátečníkům i pokročilým.

"Na kusy drtím a na střepy tříštím,
ženu se krajem zády k zbořeništím,
rozhodím kroupy a rozhýbám vzduch,
hrom jje můj bratr a blesk je můj druh!"

4 07.01.2012

Pronikavá, precizní, náročná, ale mistrně formulovaná (na Milosze až překvapivě souvisle) analýza toho, jak totalitní moc zmamovala a korumpovala intelektuály. Mnohé postřehy budou pro svoji přesnost cenné i pro toho, kdo o tématu už ledacos přečetl. A třeba příběh pádu Jerzy Andrzejewského (Alfa) je podán s takovým citem pro zachycení člověka a s takovou otevřeností, že z něj mrazí.

Cenné je také to, nakolik zůstávají někdejší postřehy nadčasové a i v současnosti v mnoha ohledech platné.

4 10.11.2011

Nenápadná, ale ve skutečnosti nesmírně bohatá sbírka. Tvoří vlastně důmyslný oblouk, který zachycuje, jak člověk hledá a rozvíjí svůj vztah ke světu kolem sebe. Začíná vlastně až naivními obrazy jednotlivých věcí, nahlížených dětskýma očima. Jsou to ovšem obrazy nesmírně krásné a syté. Postupně se pohled rozšiřuje, básník se už jen nedívá, ale klade si čím dál těžší otázky, přemýšlí o tom, jakou roli v tom koloběhu vlastně hraje on apod. Šplhá tak postupně až k metafyzickým výšinám, aby se v závěrečné pointě "Slunce" nádherným gestem vrátil zpět na zem. Ovšem vnitřně proměněný, otevřený, plný pravdy.

4 10.11.2011

TheRaven: Doporučuji sáhnout po dřívějších Rádlových dílech. Útěchu konec konců psal nemocný a totálně izolovaný od světa, ze kterého celý život čerpal hlavní inspiraci, a je to na ní znát. Podle některých historiků ji ani nenapsal on. Průrazněji, jasněji a barvitěji Rádl myslí dle mého soudu jinde. Dokonale nadčasový je ve Válce Čechů s Němci nebo v pronikavých úvahách o vědě, ke kterým se současná věda horko těžko propracovává takřka sto let po něm.

Rozhodně doporučuji knihu Šimony Lowensteinové, která podává nesmírně pronikavý a vzrušující přehled a komentář Rádlova myšlení. Od ní se dá dobře odpíchnout dál a sledovat některý ze směrů Rádlovy filosofie.

4 28.10.2011

Na setkání s norskou nositelkou Nobelovy ceny a velkou oponentkou kryptonacisty Hamsuna jsem se hodně těšil. Z výsledku prvního setkání jsem ovšem mírně zklamaný. Příběh knihy je hodně zajímavý, čemuž dopomáhá i fascinující prostředí hlubokého skandinávského středověku. Prostředí vylíčené s až překvapivou brutalitou - akce a krve si užije čtenář dosytosti.

Jadrný děj má sice vtahující atmosféru, ale zároveň není tím hlavním, o co tu jde. Undsetová nás totiž zavádí do doby prvopočátků křesťanství v této oblasti. Ten motiv má veliký potenciál, který je ale smutně nevytěžený. Čekal jsem, že například ukáže, co revolučního přineslo křesťanství do myšlení lidí: jak ho pomohlo vytrhnout z nekonečného koloběhu pomsty a naučilo ho uvažovat v kategoriích odpuštění, lítosti atd. Jenže ono nehraje ani kladnou ani zápornou úlohu, zůstává jen pozadím.

A náhradní silnou pointu tato legenda postrádá, takže zůstává jen zručným a zábavným vyprávěním z dávných dob. Hodnotím přísně, ale vůči spisovatelce oceněné za literární boj ve jménu humanismu, je to, myslím, na místě.

4 28.06.2011

Staré dámě na čtivosti trochu ubírá Dürrenmattův styl intelektuálního hračičkovství. Konstruuje absurditou lízlý příběh, na kterém vtipně a přiléhavě glosuje spoustu společenských jevů, ale ve kterém pak pod lavinou postav a symbolů tak trochu chybí život.

Nicméně D. byl chytrý autor, který věděl, co píše, a proto je hra i tak hodně zajímavá. Obraz blahobytné ekonomiky vytvářené jaksi z ničeho, jen s vědomím, že bude jednou muset být zplacena neštěstím, nemá chybu. Otázka po tom, do jak extrémních poloh může vystoupat spravedlnost, aby stále ještě byla spravedlností, dopadá též s nemalou razancí (byť třeba František Langer umí toto téma zpracovat o dost subtilněji). A ze stupňující se stísněnosti mrazí.

Ke čtení vhodné spíše pro přemýšlivé rýpaly a milovníky žánrovek v jednom.

4 15.04.2011

Ono to působilo hrozně ambiciózně a co do jazyka a jeho závažnosti skoro monumentálně. Ale přesto jsem nebyl schopen v tom najít téma, které by mě skutečně chytlo. Snad je to neadekvátně komplikované, snad to kazí kostrbatý překlad, jak zmiňuje kolegyně níže. Snad jsem na to tehdy byl jen příliš mladý...

4 07.12.2010

Milé i hořké i úsměvné vyprávění o jednom osudu, který se snaží zrát v kulisách poněkud zatuhlého Islámu a navzdory jemu. Scénky jsou ale tak útržkovité, že vyznění zůstává dost ploché a nemá moc čím by silněji zasáhlo. I samotný "hrdina" je při vší subjektivitě hry neprokreslený a mlhavý. Spousta potůčků, které se nespojí v řeku, která by měla pořádný tah. Je to škoda, protože téma je samo o sobě silné až až. Možná právě proto by mu slušela spíše tradičnější forma. Ta post-dramatičnost za každou cenu může někdy fakt citelně škodit.

3 15.12.2013

Komiks o Polsku za Jaruzelského z dětského pohledu? Pro mě neodolatelná volba! Nicméně ze samotné knihy jsem byl trochu rozpačitý. Jednotlivé povídky jsou totiž dost obyčejné, vycházející většinou z každodennosti a jejích událostí. To v podstatě není nic špatného, ale moc do toho nepronikne specifikum té doby (a že by bylo z čeho vybírat!). Jasně, v každé druhé povídce jsou fronty, prázdné obchody a přídělové lístky... ale to není zovna nijak překvapivý postřeh o reálném socialismu. Problém může být v tom, že v Marziném okolí chybí skutečné osobnosti: lidé, díky kterým by Marzi pronikala trochu hlouběji do života kolem sebe (takové jako měla kolem sebe Marjane Satrapi, díky čemuž je její výpověď o Íránu o dost závažnější). Marzi se pohybuje výhradně jen v šedé zóně a od toho se odvíjí hranice toho, co vůbec zažít může.

Kniha bude asi o dost exotičtěji působit v domovské Francii než u nás, kde nám náměty povídek přijdou obyčejné. Jednoduše proto, že jsme dost z toho sami zažili či zažíváme.

I když jsou malá Marzi a její zážitky roztomilé a sympatické, obsahově by mi komiks přišel dost průměrný. Je tu ale pár věcí, na kterých sbírá plusové body, a to nemalé. Za prvé povídky, které se vymykají a tu zmíněnou šeď přesahují. Když se Marzi snaží popasovat s tím, jak vášnivě se kolem ní prožívá katolická víra, nebo když se její táta zúčastní stávky, má to najednou o dost větší náboj. Marzi si najednou klade zajímavé otázky. Bojuje o to, aby pochopila svět kolem sebe a zažívat to s ní je o dost více vzrušující než sběr hub.

Druhé velké plus je skvělá kresba, která často dodává i nejjednodušším historkám ducha, kterého samy o sobě trochu postrádají. Savoiova citlivá a vtipná ruka hrozně hezky rozehrává mimiku a emoce postav, barvami skvěle vystihuje náladu jednotlivých mometů a vůbec je radost si jeho obrázky prohlížet. Má dost velký podíl na tom, že celá kniha vyzní tolik mile.

Což je pro mě nakonec hlavní dojem z Marzi: je hrozně milá. Takže komiks sice úplně nesplnil mé očekávání, ale ve výsledku jsem si jej přesto užil a určitě bych ho doporučil. I když spíše k odpočinku než k poznání.

3 23.10.2012

Hutné, hluboké a napínavé drama. Osobitá adaptace legendy o Ondině, zasazená do kulis současného skotského přímoří, drsného až do morku kosti. Myšlenkovou rovinou a básnickým nádechem připomíná nádhernou verzi Giraudouxovu.

Glover skrze tajuplnou postavu Rony, dívky z moře, rozvíjí složitost vztahu mezi člověkem, potažmo civiliací, a přírodou. V postavách a mezi postavami je neustálé spalující pnutí mezi usedlostí, řádem a svobodným voláním života žitého až na samu dřeň. Mezi Alexem a Renou, stejně jako mezi člověkem a divokou přírodou, existuje dvojí, bytostně tragický vztah. Složený rovnoměrně z lásky a zároveň boje na život a na smrt.

Glover skvěle rozpracovává náročnou psychologii postav a zároveň důsledně pracuje se symboly, metaforami, náznaky. Stejně jako její příběh, i její styl je rozkročený mezi drsným realismem a poetickou mystikou.

Jeden z hřejivých důkazů, že současné divadlo může být krásné a chytré. Glover se mi tímto řadí na roveň svého skvělého kolegy Davida Harrowera (např. geniální Nože ve slepicích).

3 03.06.2012

Hodně silný romantický epos. Kromě nádherného a čtivého jazyka je Konrád poutavý také emocionálně nabušeným dějem. Jako romantik samozřejmě Mickiewicz všechny dějové i duševní zvraty pěkně vyhrocuje, ba šponuje k prasknutí, což veršovaná forma ještě podtrhuje. Opravdové žně pro citovou duši.

Wallenrodův příběh je dramatický ale i vnitřně. Jeho rozpolcení mezi povinnost vůči okupované vlasti, čest a lásku je poměrně dost drásavé. Uniknout tvrdému údělu nemůže a všechny cesty, které se mu nabízejí, znamenají někoho nebo něco zradit. Je možné v takové situaci zvolit čestně? Je možné některou zradu ospravedlnit? Eticky je to dost provokativní dílko.

No a pro milovníky historie je skvělé také dobové zařazení. Litevsko - křižácké války jsou nesmírně zajímavým obdobím, o kterém u nás mnoho nevíme, ačkoli se těchto událostí nikoli nevýrazně účastnil i český živel. Ale mi tu vůbec to Polsko a Pobaltí máme hrozně nedoceněné, což je v mnoha ohledech škoda...

3 02.06.2012

Velmi nejednoznačný zážitek. První novela je sice neskutečná taškařice s velkým potenciálem, který mi ale přišel nevyužitý - hlavně absencí nějakého osobitějšího stylu a jazykovou suchostí. To ale mohlo být dané překladem, který mi místy přišel podivný. Každopádně příběh je to neuvěřitelně zamotaný a groteskní, dějové veletoče v něm zběsilé, a je to vcelku sranda. I když nakonec převáží tragický tón, a to dost důsledně. V tom je Boruta (respektive litevský život) neúprosný. Dodává to ovšem celé historce kromě pochmurnosti i vážnost a hloubku. Cením si toho, že Boruta umí lidské neštěstí zachytit přesně a tíživě, ale přitom čtenáře jen nedeptá. Zřejmě tím, že přítomnost smrti vyvažuje v jeho vyprávění radostně kypící život.

Tragický je i druhý příběh, který mě zaujal více. Jednak tím, že je ucelenější, protože má jen jednu hlavní postavu. Hlavně ale silnějším tématem. Osud geniálního umělce, jehož život a dílo jsou neustále zmarňovány, mě hodně oslovil. Neustálé zápolení neobyčejné krásy s hořkostí a bídou, typické pro život, je zde působivě vyhrocené. Boruta dobře ukazuje, jak funguje zápas mezi tvořením a ničením, intenzivním životem a umíráním. A naznačuje také, jaký je jeho smysl.

Rozhodně zajímavé čtení. Dozvěděl jsem se také hodně o charakteru Litvy. Musel to být drsný kraj.

3 19.04.2012

Náročná, těžká povídka o utrpení, smrti a o tom, jaký význam dávají našemu životu. Lagerlofová na jednu stranu strašně smrdí spekulací, myšlenkovým kalkulem a jistou schematičností. Na druhou stranu je její ruka velmi sebejistá a zručná a proto si i tak povídka zachová přesvědčivost a mrazivou, hororovou atmosféru. Selma se také umí zanořit hluboko do postav a jejich duše, což dodává příběhu na síle. No a především brnká o velmi zajímavé a těžké myšlenky, a to je hlavní. "Bože, dej, ať moje duše stihne dozrát, než bude požata."

S touto velezajímavou autorkou jsem rozhodně ještě neskončil.

A těším se na Sjostromův film, který podle Vozky smrti natočil.

3 19.04.2012