Stammel komentáře u knih

Odlehčená, vzdušná, nenáročná a nesmírně příjemná hra. Byť dojde v ději i na dramatické chvilky, lidská prozření a nápravy křivd, celý zážitek je nesmírně utěšený. Jako by zde Bjornson říkal, že život za všechny ty problémy zatraceně stojí.

Myslím, že až zestárnu, tak se k ní budu rád vracet.

30.11.-0001

Na Bjornsonova dramata, která znám, je tohle vlastně hodně slušné. Jako obvykle tomu chybí Ibsenovská propracovanost a důslednost, díky které by to získalo sevřenější a živoucnější tvar. Čouhá z toho místy sláma tezovitosti, modelových postav i překotné psychologie. Ale zároveň to v sobě má sílu. Například v nekompromisním vztahu dcery ke svému otci či v Tjäldově snaze se ze svého úpadku vyhrabat. Oceněníhodný je i Bjornsonův optimismus, se kterým hledá životní hodnoty, jimiž lze trable překonat. Východisko, jaké nachází ve stmelení rodiny a upevnění mezilidských vztahů, přijde mi dobré.

1 30.11.-0001

Opět nádherný Vesaasův román. Opět díky tomu, s jakým citem se dovede ponořit do niter svých postav. Do otce, zoufajícího nad svojí neohrabaností ve vztazích a nad tím, jak kvůli ní přichází o rodinu. Do syna, prožívajícího své první milostné vzplanutí (na to je Vesaas obzvláštní odborník, neznám nikoho, kdo by takové okamžiky dovedl vykreslit s větší jemností, důstojností a křehkostí). I do nejmladšího z potomků rodu, pozorujícího bouřlivé dění kolem sebe vystrašenýma očima ještě stěží chápajícího, ale plně cítícího dítěte.

Absolutní křehkost.

5 30.11.-0001

O tak originální knihu s válečnou tematikou jsem nikde jinde než u Vesaase nezavadil ani koutkem oka. Ono ovšem u tak osobytého poety není divu. Neumím si představit, kdo jiný by taková témata zpracoval v tak kouzelné lyrické podobě, skrze níž se noříme hluboko do vědomí zúčastněných postav / modelů. S hlubokým smutkem, ale neustále v překrásném rouše lásky k člověku Vesaas ladně předestře celou paletu charakterů, jaké se v těžké válečné době odkrývaly. Kolaboranty, odbojáře, pasivní umělce a další. Především ale lidi, lidi, lidi. S jejich bolestmi, nejistotami, slabostmi i s jejich odvahou a hrdinstvím.

Snad v tom spojení nádhery jedinečného Vesaasova citu a drásavosti děje je ta strhující síla.

3 30.11.-0001

Emocionálně nejsilnější Mahenova hra, co jsem četl. Nejen proto, že linie zaměřená na prožívání hladového, zraněného a čím dál divočejšího štvance je mrazivým, skoro surrealistickým vhledem do nitra člověka na pokraji sil duševních i tělesných, ale stále ze všech sil bojujícího. Ale i díky tomu, jak Mahen opět nekompromisně zkouší, nakolik jeho postavy obstojí v mravně náročných situacích. V Mahenově podávní jsou takové exameny cenným svědectvím o člověku.
V neposlední řadě ovšem nelze vynechat Mahenův cit pro dramatické napětí. Scéna, kdy četníci po tmě číhají na hrdinu v domku jeho matky je geniální. U málokteré hry mne orosil tak chladný pot...

30.11.-0001

Jedna z mých nejoblíbenějších Mahenových her. Konec knců také jedna z nejživějších. Obraz ideového útlaku lidského společenství, které láme charaktery a žene jednotlivce / kolaboranty do zrady, ožíval v tak klíčových momentech české historie, jako byla invaze sovětských okupačních vojsk. Žhnoucí duch Mahen rozehrál působivý boj za právo (obzvláště slabšího) hájit pravdu a pravdivý život proti síle a brutalitě. Působivý díky tomu, co bylo Mahenovi nejvlastnější: šťavnatým živoucím postavám.

Oproti jiným dílům je zde také Mahen věcnější a pokornější ve výrazu, což dělá Mrtvé moře čitelnější a pevnější v kramflecích. To oceňuji též.

1 30.11.-0001

Kde najít lepšího učitele toho, jak bohatě lze chápat a vnímat lásku! Ta kterou známe a "umíme" obvykle zdaleka nedosahuje takové výšky a zároveň krásy jako Platónova. Porozumět jeho Faidru znamená být celoživotně vyzván k hledání čisté a nesobecké vášně a citu, které se mohou stát zdrojem životní síly nejen nám, ale všemu lidskému kolem.

To všechno zabaleno do skvostného podobenství o bílém a černém koni, co víc chtít!?

Jen nedoporučuji se s tím potýkat bez zkušenějšího průvodce...

9 30.11.-0001

Nesouhlasím s tím, že Maryša při čtení neosloví. Není v kánonu českého dramatu jen tak pro nic za nic, ale pro to, že je to unikátně intenzívní drama. Děj je krásně vystavěný a dává nám sledovat postavy a jejich tragédie, při nichž se lidsky lámou až to praští, velmi intimně. Skvostný je jazyk autorů, jejichž dialogy kromě regionální venkovské atmosféry navozené skvěle zpracovaným nářečím srší obrovskou silou při střetech tak mohutných osobností, jakými jsou (ať v dobrém či zlém) Maryša, Francek, Lízal i Vávra. Při tom snad jen okoralé srdce může zůstat nerozjitřené. Scény, kdy se Maryša vzpíná k poslední vlně odboje, ovšem se smutnou jistotou své prohry, nebo kdy Lízal v hospodě rozkrývá své zubožené svědomí, nabízejí takovou dávku lidství, že je možné číst je s velkým požitkem znovu a znovu.

Vnitřní sílu Maryši dokazuje již to, kolika jevištními interpretacemi dokázala oslovit diváky, v kolika různých historických kontextech fungovala. Jen je nutno dát si pozor na to, že zdaleka není jen o zaostalém hamižném venkově, ale o věcech mnohem univerzálnějších.

Dodatek: poznámky o tom, že kniha je nuda, ale divadlo může být/je dobré poukazují na to, že se drama číst neumí a že člověk potřebuje, aby za jeho myšlení, fantazii a empatii pracoval režisér. Což nemyslím nijak útočně. Číst drama se neučí ani nenosí, takže těžko čekat od čtenářů zázraky.

22 30.11.-0001

Těžko popsat tak obrovský zážitek. Werfel naprosto strhujícím způsobem vykresluje tu šílenou událost, kdy se uprostřed genocidy jedna vesnice rozhodne opevnit na vrcholku hory a bránit proti fanatické turecké armádě. Nejde zdaleka jen o to napětí, o vznešenost těch ze zoufalství hrdinských činů, o drásavost těch událostí. Jde také o to jak bohatě Werfel vykresluje postavy, jak barvitě zachycuje různé mentality a kultury, jak inteligentně a moudře proniká do života té zvláštní komunity a jak hluboko umožní do ní vniknout čtenáři. To je mistrovství pera z dob, kdy literatura něco znamenala, kdy spisovatelé cítili v umění jakousi zodpovědnost a kdy dýchali za své hrdiny i čtenáře.

Mimochodem rozhlasový režisér Jiří Horčička natočil podle knihy devítidílnou rozhlasovou inscenaci. Při troše snahy není problém ji najít. Doporučuji.

24 30.11.-0001

Je krása, jak dokáže Čapek na maličké ploše vykreslit zajímavý příběh. Opřený obvykle o vtipný a důmyslný námět, schopný zamotat hlavu i otevřít obzor. Více než ve škole zdůrazňová "noetičnost" povídek, za kterou zřejmě učitelé považují paradoxnost některých situací, mi ale přišlo klíčové něco jiného. To, jak Čapek v maximální možné zkratce, pouhém letmém náčrtu, a přitom s naprostou přiléhavostí zachycuje různé lidské postavičky, typy a týpky. To dělá ze sbírky půvabné okno do světa. Jistě ne jen prvorepublikového.

Jak možná plyne z napsaného, Čapkovy povídky, byť vypadají jako nenápadné hříčky, mají mnoho dobrých rovin.

20 30.11.-0001

Přesto, že jde vlastně o zběsilé romantistické dobrodrůžo, do jisté míry hrozně papundeklové a průhledné, má Hernani přeci jen do sebe i cosi víc. Přes všechnu expresivitu jejich jednáních je v postavách (však Hugo byl znalec života) zakódované jakési živoucí jádro. Přes všechnu akčnost děje, je v něm i myšlenková síla (královy rozvahy o smyslu moci a odpovědnosti z ní plynoucí jsou krásné). Přes všemožné efekty je v situacích kus cituplného dramatického napětí.
Existuje asi dost důvodů, proč je to drama dnes nehratelné. Číst se ale dá (obzvláště ve Vrchlického překladu) s velkým potěšením.

30.11.-0001

Herdek filek, jak tak koukám do zdejší anotace kolik paralel se vším a odkazů na všechno ta kniha obsahuje, tak si až musím dát facku, že jsem si jich nevšimnul...

1 30.11.-0001

Nedlouhá hra o dvou dějstvích a jednom prologu. S prostým příběhem, ale přitom nesmírně nabitá. Jednak je ten příběh přes všechnu prostotu díky Langerovu mistrovství velmi silný, jednak je tato síla podložena silným humanistickým sdělením, jednak je dobře vystavěna na důležitém a tudíž nosném etickém problému.

Více než o ústřední téma lékaře ilegálně poskytujícího euthanasii jde o metaforické zamyšlení nad podstatou růstu lidství a humanity. Andělé jsou totiž roztroušeni v lidské společnosti právě proto, aby jako agenti v přestrojení učili lidstvo se o sebe dobře starat. Je to metafora těžko popsatelná v komentáři. Prožít si ji v Langerově krásném textu ale stojí za to. Je to naprosto čistá divadelní ilustrace toho, co je lidskost.

7 30.11.-0001

Komorní jevištní báseň o setkání dvou lidí. Zprvu se rozvíjí spíše jako momentka o jednom citlivém setkání a o tom, co všechno v něm člověk může zažívat, jak jemné předivo vztahů se v něm tká. Postupně se ale analyticky rozvíjí příběh velikostí se blížící antické tragedii. Příběh lásky, která nebyla čistá už svojí podobou, ale jejíž tragédii vyhrotil především systém. Una a Ray jsou totiž prozrazeni náhodou, nedorozuměním. Po tom prozrazení jsou ale již manipulování právníky a společností čistě účelově a jejich vztah pro veřejnost, ale i pro ně samotné, ztrácí kontakt s pravdou. Pravdu nalézají opět až teď, kdy si po mnoha letech vše vyříkávají a zjišťují, zda a nakolik šlo skutečně o upřímnou lásku. Přesto není cesty zpět, Ray má novou rodinu, nový život. Staré hříchy a křivdy nechal za sebou a nemělo by smysl se k nim vracet. Přesto, že na Unu stále myslí a že stále cítí výčitky, vybírá si nakonec svoji novou rodinu.

Harrowerowy postavy nejsou ale jednoduché a jednoznačně rozhodnout o jejich vině či nevině čtenář nemůže. Vyplouvají díky tomu palčivé otázky po tom, jak nakládat s vlastní minulostí. Měl Ray v situaci, kdy (byť nechtěně) zničil Uně život, právo stát se šťastným? Pokud ano, za jakou cenu? Co všechno měl udělat, aby účet za minulost zplatil?

V současné dramatice je to hra výjimečná jednak poctivě promyšleným a zpracovaným tématem, jednak silným a šikovně vystavěným příběhem, takřka dosahujícím rozměrů a kvalit antické tragédie. Obohacená navíc Harrowerovým básnickým jazykem. Krásné dílo.

3 30.11.-0001

Naprosto strhující drama o boji za pravdu proti všem. Doktor Stockmann je čistý, nicméně naivní člověk, který ve chvíli, kdy se středává s nepoctivostí a pokrytectvím, útočícím na pravdu, prochází zásadní vnitřní proměnou. Nahlíží samu podstatu pokrytectví společnosti, ve které žije a která podléhá v případě lázeňského městečka (inspirovaného Teplicemi) ekonomickému diktátu. Jde ve svém odhalování pravé ceny pravdy dokonce tak daleko, že ji ve vypjatém pátém dějství volí i „na úkor“ materiálního zabezpečení rodiny. Úvozovky proto, že Stockmannovi je jasné, že mravní čistota je pro jeh rodinu cennějším odkazem než bohatství.

Pro jeho postavu jsou klíčové některé momenty. Jednak je to pocit štěstí, když objevil závadnost lázeňské vody: štěstí vyvěrajícího z lásky k obci, které chce sloužit a k jejímuž prospěchu chce závadu odstranit. Druhým klíčovým bodem je ponížení v kanceláři místních novin, kdy se od něho odvrací podpora médií i lidu, zmanipulovaná starostou a jeho pragmatickou argumentací. Třetím jeho mravní vítězství tváří v tvář rozběsněnému lidu, odehrávající se ve strhujícím čtvrtém dějství. Podstatné je, že Tomáš Stockmann je osobnost, která si prochází příběhem, a to vnějším a vnitřním. Proto může být hra napěchovaná filosofováním, aniž by působila tezovitě – protože všechny ty myšlenky, všechny ty spory o pravdu a společnost vychází z Tomáše a nikoli z Henrika.

Přesto se dá najít velká paralela mezi nimi dvěma. Především sám Ibsen stál tak trochu proti všem a byl oficiálně prohlášen za nepřítle národa. Stejně jako Tomáš nenáviděl nesvobodu a proto i dav, který se v té nesvobodě nutně nachází. Proto také končí doktor jako "nejsilnější muž na světě": tedy ten, který dosáhl vnitřní, mravní svobody a stojí tedy naprosto sám a nezávislý (ne ve světě mezilidských vztahů, v něm je s ním stále rodina a Horster-Horacio), ale ve světě svědomí.

10 30.11.-0001

Labyrint světa jev zásadě dobrodružný alegorický román. V části věnované putování Komenský přiléhavě, nekompromisně a přitom s velkým vtipem pojmenovává nešvary lidského hemžení. Nešvary existující zřejmě vždy a všude, nutno podotknout. Například již tehdy mu přišlo, že spousta lidí se věnuje zbytečným, nesmyslným a malicherným pracem. A to přitom neznal reklamní průmysl!

Nezůstává ovšem u povrchního proklínání lidské blbosti, ale je schopen nahlédnout i mnohem jemnější než očividné souvislosti a jevy, obvykle navíc povedenou metaforou (knihovna jako apatyka): v těchto ne právěřídkých momentech je nejsilnější. Poutníkova / Komenského cesta je cenná tím, že ji podniká někdo s očima otevřenýma. Že je to člověk bystrý a pravdivý, schopný i ochotný viděné svědomitě uspořádat a zhodnotit. Konec konců tato otevřenost vůči pravdě (neustále napadaná autocenzurou = Mámením, jeho brýlemi a sofistikou) je základním pilířem celého díla, které je velkou obhajobou a zároveň důkazem toho, že člověk může (a musí) rozlišovat mezi tím, co je dobré a co zlé.

Na síle přidává také výrazná literární stylizace, vštěpující knize groteskní náladu: Komenský vše ukazuje v nadsázce, v šklebící se masce. Je to místy až démonická četba se scénami přirovnatelnými k ostrému hororu (v dobrém míněno). Literární i myšlenková působivost se výborně mísí. Což má ale i svá úskalí: nepodlehnout pocitu marnosti ze všeho toho kolotání je místy celkem náročné, protože Poutníkova smutná anabáze se zadírá hluboko pod kůži.

Problematická, ovšem pobízivě provokující je druhá část, odehrávající se v ráji srdce. Pestože (vezmeme-li líčené křesťanství jen jako model pro popis světa a principů života) i zde lze zachytit mnoho výborných postřehů (ovšem již metafyzičtěji zaměřených), je Komenský až příliš zatížen odporem ke světu. Byť ji ne vždy sleduje důsledně (přeci jen ho cosi táhlo ven ze sebe), rýsuje příliš ostrou dělící čáru mezi pravdou (Bohem) a světem vezdejším, přirozeným. Sklony uzavírat se do sebe jsou ale vzhledem ke Komenského osudu pochopitelné. Jenže ona tu slábne i literární složka, jako by stylizace byla pro líčení pravé víry nedůstojná. Závěr tak ztrácí na zajímavosti.

Co se týče jazyka, ten mi přišel až pekvapivě srozumitelný. Nenarušoval nijak spád a čtivost většiny knihy, s výjimkou závěru, který je ale slabší i tak.

Komenský jako pedagog tělem i duší nám připravil takovou malou příručku typu "život pro začátečníky". Popasovat se s ní, byť kriticky, může být hodnotné pro každého o životě přemýšlejícího člověka.

24 30.11.-0001