Stammel komentáře u knih

Povídka je hodně strhující. Děj je napínavý, vcelku drsný a obsahuje velkou příměs mrazivého mystična. Na své stáří má stále úctyhodnou schopnost vyvolat mrazení v zádech. A to jsem četl překlad z roku 1905, mimochodem velmi dobrý. Dobře vyvážený je důraz na poutavost, spád a efektnost děje s myšlenkovou rovinou dílka. Lagerlöfová zde zkoumá pojem spravedlnosti a rozhodně to nedělá v rukavičkách. Své postavy nechává se smažit v rozpáleném tuku šílených morálních dilemat.

Fakt dobrá povídka.

Můžu jen podtrhnout komentář kolegy HTO. Krásná, moudrá a napínavá kniha pro čtenáře libovolného věku. Snad bych jen dodal, že mi přišlo velice povedené a pravdivé, jak jsou postavy lidsky prokresleny také skrze své chyby a slabosti. I hrdinové se dokáží malicherně urazit. I neporazitelný vůdce loupežníků rozbrečet jako malý kluk. Naštěstí se z toho dovedou poučit a vybojovat si hluboké přátelství a lásku. Každý okamžik příběhu jsem hrozně prožíval.

Začínám mít pocit, že o životě se člověk nejvíce dozví z literatury pro děti.

25 20.04.2012

Velmi nejednoznačný zážitek. První novela je sice neskutečná taškařice s velkým potenciálem, který mi ale přišel nevyužitý - hlavně absencí nějakého osobitějšího stylu a jazykovou suchostí. To ale mohlo být dané překladem, který mi místy přišel podivný. Každopádně příběh je to neuvěřitelně zamotaný a groteskní, dějové veletoče v něm zběsilé, a je to vcelku sranda. I když nakonec převáží tragický tón, a to dost důsledně. V tom je Boruta (respektive litevský život) neúprosný. Dodává to ovšem celé historce kromě pochmurnosti i vážnost a hloubku. Cením si toho, že Boruta umí lidské neštěstí zachytit přesně a tíživě, ale přitom čtenáře jen nedeptá. Zřejmě tím, že přítomnost smrti vyvažuje v jeho vyprávění radostně kypící život.

Tragický je i druhý příběh, který mě zaujal více. Jednak tím, že je ucelenější, protože má jen jednu hlavní postavu. Hlavně ale silnějším tématem. Osud geniálního umělce, jehož život a dílo jsou neustále zmarňovány, mě hodně oslovil. Neustálé zápolení neobyčejné krásy s hořkostí a bídou, typické pro život, je zde působivě vyhrocené. Boruta dobře ukazuje, jak funguje zápas mezi tvořením a ničením, intenzivním životem a umíráním. A naznačuje také, jaký je jeho smysl.

Rozhodně zajímavé čtení. Dozvěděl jsem se také hodně o charakteru Litvy. Musel to být drsný kraj.

3 19.04.2012

Je to hrozně hezké a po všech stránkách sympatické. Ale Saroyan strašně tlačí na pilu, čímž svůj šlechetný a humanistický záměr místy dost shazuje. Koketérie s kýčem byla na mě trochu příliš okázalá. Také jednotlivé myšlenky se často opakovaly, místo aby se rozvíjely. Vynikající a mocný je ovšem biblický závěr, ten mě rozhoupal skoro až ke čtyřem hvězdám. Když jsem pak ale četl Molnára, který umí stejně šlechetné hodnoty prokreslit mnohem elegantněji, musel jsem být přísný.

2 19.04.2012

Náročná, těžká povídka o utrpení, smrti a o tom, jaký význam dávají našemu životu. Lagerlofová na jednu stranu strašně smrdí spekulací, myšlenkovým kalkulem a jistou schematičností. Na druhou stranu je její ruka velmi sebejistá a zručná a proto si i tak povídka zachová přesvědčivost a mrazivou, hororovou atmosféru. Selma se také umí zanořit hluboko do postav a jejich duše, což dodává příběhu na síle. No a především brnká o velmi zajímavé a těžké myšlenky, a to je hlavní. "Bože, dej, ať moje duše stihne dozrát, než bude požata."

S touto velezajímavou autorkou jsem rozhodně ještě neskončil.

A těším se na Sjostromův film, který podle Vozky smrti natočil.

3 19.04.2012

Tady mě Ibsen mile překvapil. Přes všechen obdiv k němu jsem nečekal, že i takto raná realisticko-kritická hra, u nás zcela nehraná, bude dobrá. Ale Henrik zřejmě měl bystrý zrak a trefné pero už tehdy. Vtipné karikatury, důmyslný děj s prvky absurdity a především velmi přiléhavá kritika populismu, oportunismu a plané velkohubosti, typických pro maloměšťáctví. V českém prostředí, v současnosti zavaleném politickými rychlokvašky, hra nesmírně aktuální a přiléhavá.

1 17.04.2012

Až pekvapivě dobrá Wildova hra. Nejde totiž "jen" o konverzační komedii, ale také o vážné a provokativní zamyšlení nad vztahem dobra a zla v člověku. Kromě Wildovy duchaplnosti, sálající ze svižných a vtipných dialogů či ironickém postoji vůči dobovým mravům, tak můžeme nahlédnout i do hlubších zákoutí Wildovy duše a životních postojů. Děj je navíc hodně napínavý, do velké míry právě proto, že v něm nejde o banalitu. Až do poslední chvilky dýcháme za postavy a jejich osud, což je u dramatu prima.

Poněkud problematický mi přijde závěr, který je vystavěný na tom, že několik postav zůstane ve lži, byť milosrdné. Sympatizoval bych spíše s tím, co říká paní Ellingtonová: "iluze jsou fajn, ale život je lepší, i když bolavější".

2 17.04.2012

Prvotřídní kniha pro mládež. Molnár moc hezky vykresluje charaktery chlapců, takže jsem se s nimi a s jejich patáliemi lehce ztotožnil. Pak už jsem si jen se zatajeným dechem užíval napínavá dobrodružství, popsaná s parádním smyslem pro humor na jedné a dramatičnost chvíle na druhé straně. Až mě překvapilo, že se ještě dokážu pro takové klukoviny zapálit!

Nejhezčí a nejhřejivější ovšem je, jak Molnár skrze jednotlivé kluky přesně a přesvědčivě vykresluje hodnotu cti, odvahy, skromnosti a dalších vzácných kvalit duše. Kdybych měl děti, udělalo by mi radost, našli-li by v této knížce své vzory:-)

Co posouvá knihu do kategorie mimořádných je ale především závěr, tvořící protipól rozjařené dětské hře. Do příběhu zasáhne smrt a konečnost. S takovou silou, že je až uzemňující. Existenciální tíži, jakou nacházíme při překračování hranice dětství vstříc dospělosti, zachytil Molnár s mistrovským citem. Nasadil celé historii korunu, která sice bolestivě tlačí, ale která má velkou cenu.

Čekal jsem, že knížka bude kratochvílná. Dostal jsem mnohostranný duševní zážitek.

5 15.04.2012

Přečetl jsem to při pobytu v blázinci, kde to měli v knihovně. Je to docela paradoxní, protože nejde zrovna o četbu, která by stabilizovala psychiku:-) Fůra mrtvolných metafor, fůra hnilobné ironie, smrt v každém polibku, brr. Myslím, že tematicky jsem se s Heinem příliš nepotkal. Dokonce ani v sociálně laděných básních, ke kterým mívám obvykle blízko, ale které zde mi přišly myšlenkově slabé. Přesto na mě Heine místy dost zapůsobil. Kromě krásně vymalovávaných romanticko-apokalyptických obrazů (Píseň pro Mouche - vůbec asi nejsilnější, přímo dechberoucí skladba) nebo trefně zachycených principů smrti ve smyslu zmarněného či zmarňujícího života (Tvrz urážek, Já zřel jich smích), jednoduše také řemeslem. Básně jsou svižné, rýmy vtipné, Heine umí dobře gradovat i pointovat, zvládá výsměch i patos, má to celé velký spád. No asi vážně talent, byť trochu příliš sázející na efekt.

5 04.04.2012

Velmi cenné svědectví o normalizační době. Šimečka, roky již vykonávající dělnické profese, nepíše s akademickým nebo intelektuálským odstupem. Píše lidsky, s naprostou přirozeností, která se moc dobře čte a odráží se v ní velká upřímnost: rozhodně zde nenajdete osobní zášť nebo podobné vyhrocené emoce, Šimečka je ostrý, ale věcný a pokorný. To, že píše osobně, je díky tomu velkou výhodou, protože může své četné postřehy ilustrovat zkušeností svou i dalších lidí.

Především má ale cit jemně zachycovat a vyhodnocovat podstatné souvislosti normalizačních procesů a ukazovat, jaký vliv měly na lidskou duši a její zešednutí. Prvotřídní filosofující publicistika. Vedle vší literatury o tomto tématu rozhodně osobytá a důležitá.

6 07.03.2012

Zatím nejlepší z dosud čtených moderních polských dějin. Jsou to hodně zasvěcené vnory do významných událostí, popisovaných navíc s beletristickou zručností, a tedy velmi působivě až mrazivě. Je znát dobrá intuice a cit pro volbu podstatných detailů a nalézání (či alespoň naznačování) důležitých souvislostí. Kovács také nic nezjednodušuje, nechává patřičnou míru nejasnosti nebo rozporuplnosti tam, kde to odpovídá složitosti skutečnosti.

Polské dějiny jsou mnohem větší a drsnější drama než ty české. Kovácsova kniha jim tento punc rozhodně nebere.

1 23.02.2012

"Ono u čtení Bílé nemoci je nejsmutnější to, v co Karel Čapek doufal a jak to doopravdy dopadlo."

Já bych si asi nemyslel, že v to Čapek doufal, na to byl příliš prozíravý a inteligentní (stačí se mrknout na bezvýchodnou Válku s mloky...). Řekl bych, že utopie pro něj nebyla únikem, ale zbraní, kterou používal v boji proti zlu, demagogii apod. Vždyť přeci jádrem Bílé nemoci a dalších Čapkových dramat není ani ten sentiment, ani ten patos (obojí jsou jen pomocné síly), ale ta pronikavá a unikátně bystrá kritika, ke které vše směřuje. Snaha demaskovat vše pokřivené je zde čitelná na každé stránce: Čapek se naváží do natvrdlosti vědecké mašinérie (viz Galénovi kolegové), do průhledné iracionality autoritářských vojáckých vůdců, i do nebezpečí, které v sobě nese zaslepený dav, ze kterého pointa Bílé nemoci dělá zlo ze všech nejhorší. Čapek byl mimochodem hodně inspirovaný Ortegovou Vzpourou davů. Vše navíc prostupuje celá plejáda mistrovsky trefných karikatur různých lidských typů a vlastností.

Myslet si o Čapkovi, že je naivní, je dost naivní (Weile, no tak!). Myslím, že málokomu to pálilo a i dnes pálí tak precizně a s takovou prozíravostí jako jemu.

38 23.02.2012

Myslím, že v Emilii je nakonec nejzajímavější postavou princův tajemník Marinelli. Alespoň tedy pro čtenáře dnešního, který se příliš nevyžívá v rozměklém sentimentu Lessingovy doby. A proč tedy Marinelli? Protože je to geniálně vystižený model bezpáteřního architekta moci, tedy hajzla, který není vidět, protože se schovává za oficiální politiky, ale ve skutečnosti drží v ruce všechny nitky a manipuluje kým se mu zrovna zlíbí. A to ne pro svůj prospěch, ale pro čirou radost z ovládání druhých. K zblití. O to víc, když si čloěk uvědomí, kolik takových manažírků sedává ve stínu našich politiků dnešních...

Nízké hodnocení proto, že jazyk hry byl nesnesitelný - přerývaný, nesouvislý, plný vzdechů. Mělo to asi odrazit tu emocionalitu příběhu, ale vyznělo to jako planý a hlavně rušivý efekt. Ale možná to bylo dané jen překladem. Když jsem viděl Emilii ve Slováckém divadle (skvělá inscenace), byla co se týče jazyka v pořádku.

1 21.01.2012

Třeskutá sranda, a to hlavně díky vypečené záplatce a celé plejádě karikovaných lidských typů. Velmi nadčasový výsměch lidské blbosti ve stu a jedné podobě. Potěší také existenciální rozměr - monolog hlavního hrdiny před smrtí je jedna z nejlepších studií umírání, co v literatuře znám. Nečekaně hořká pointa též posouvá vyznění celé taškařice k dost vážným polohám. V tradici ruské grotesky plnohodnotné dílo. Ovšem "díky" stalinské cenzuře trochu pozapomenuté.

20.01.2012

Překvapivě aktuální, vtipná a trefná komedie. Satira na snadnost, s jakou lze manipulovat davem, umí-li to člověk dobře se slovy a má-li k tomu trochu drzosti. Scénky, ve kterých vzniká chytrým jazykovým fíglem jakási alternativní pravda, jsou kouzelné. Blatný byl zřejmě takový ten typ lehkonohého intelektuála, který i při schopnosti velkého bystrého nadhledu dovede glosovat svět kolem sebe živě, aniž by upadal do chladného odstupu. Škoda, že je to zapomenuté dílko (spolu se skoro celou českou dramatickou tvorbou), protože hrát by se dalo jedna báseň!

1 16.01.2012

Jediná Vesaasova kniha, která ve mě vzbudila rozpaky. Začátek je naprosto dokonalý - opět se v něm setkáváme s Vesaasovým lyrickým citem pro kresbu postav a událostí nikoli přímo, ale především skrze atmosféru, skrze jakousi melodii na pozadí... Hlavní část, věnovaná sourozencům, byla pro mě ale asi příliš psychopatologická, než abych jí dovedl dost porozumět a s dějem jít.

2 12.01.2012

Co si vzpomínám, byla ta kniha napínavá, zajímavá i chytře napsaná detektivka, kterou jsem prosvištěl jak vítr. Přes intelektuální kapacity autora, ve světové kultuře pevně zakotveného, který se odvolává například na Isaaca Babela, zůstal ale pouze dojem kvalitní oddechovky.

1 12.01.2012

Jedna z knih, která zásadně ovlivnila můj čtenářský život. Kvalitativně mimořádně vyrovnaný soubor, mapující díky erudovanému výběru stoletý vývoj norské povídky. Čtenářsky je to let od jednoho výborného textu k druhému a zároveň procházka norskými dějinami ne po stránce faktografické, ale skrze romanticko-melancholický naturel této země (doslova i přeneseně). Navíc jsem díky tomu objevil jednu ze svých literárních lásek: nezaměnitelného Tarjei Vesaase.

5 12.01.2012

Jedna z her, na které se podepsala Brechtova ukecanost (podobně jako u Dobrého člověka ze Sečuanu, který to ale přežil v lepším zdraví). Kdyby uměl Brecht škrtat a zbavil se vší vaty, možná by Puntila nebyl dramatem tak podivně mlhavým, dějově nezacíleným a myšlenkově kostrbatým. I ty hlavní charaktery jsou poněkud hůře čitelné. Smysl a sdělení díla se nakonec jakž takž vyjeví, ale bohužel je též spíše provokativní - balada o neslučitelnosti světa bohatých a chudých se mi zdá torchu moc jednoduchá. Právě tím asi Dobrý člověk ze Sečuanu na Puntilou vede svojí o dost důmyslnější, rozporuplnější a pronikavější výpovědí o světě.

09.01.2012

Krásný objev, díky za něj panu Macurovi a jeho bezprecedentnímu vnoru do pobaltské literatury. Kromě toho, že Alverovou českému čtenáři objevil, úžasně ji též přeložil a napsal výborný doslov. Je holt zaslouženou legendou.

Betti Alver je drzá, spupná a ostrá básnířka, která se pěkně bouřlivě vzpírá všemu, co se staví do cesty vnitřní svobodě člověka. S takovou vehemencí bije kolem sebe, že připomíná až prokleté básníky (ti jí jistě byli vzorem!). Jenže neupadá do anarchie, ale ve svém hřmění nachází velkou víru v člověka, ve velikost a cenu svobodné lidské duše. Není to víra nijak laciná, která by sloužila jako berlička v nouzi, ale víra těžce vydobitá, vyvzdorovaná. Víra, která se nalézá, až když člověk sebere odvahu vzpepřít se všemu nepoctivému a hnilobnému v sobě i ve světě. Proto také víra pravdivá.

Jednotlivé básně jsou srozumitelné, neuvěřitelně zpěvné (to ten pobaltský hudební cit), jízlivě vtipné a řízné. Vzrušující poetická pouť! Doporučuji všem - začátečníkům i pokročilým.

"Na kusy drtím a na střepy tříštím,
ženu se krajem zády k zbořeništím,
rozhodím kroupy a rozhýbám vzduch,
hrom jje můj bratr a blesk je můj druh!"

4 07.01.2012