soukroma komentáře u knih

Krátké, úderné. Hořká pachuť roste a zůstává i po dočtení.

Pozor: dvojjazyčné vydání = otřesný český překlad! Asi stejný paskvil jako zařazení (právě jen tohoto anglo-českého) vydání do žánru: "Příroda, zvířata"!!!
A bez ilustrací.

16 08.04.2024

Dobré, hodně dobré: domnívala jsem se, že horor je to mnohem starší, přitom je ve skutečnosti velice moderní (až snad na kotoučový magnetofon). To vše asi proto, že otázky, strachy a pochybnosti v knize jsou prostě věčné.
Líbili se mi kněží, jak byli každý jiný, prostě v nejrůznějších barvách. A každý měl své "démony" (oblíbený pojem v dnešních detektivkách a thrillerech, prostě nás provázejí od počátku světa). S dalšími postavami jsem ale měla trochu problémy: asi největší se samotnou Chris, sebestředná, jako matka nevýrazná, nejistá až divná, asistentka a domácí učitelka neuchopitelná, na švýcarské sluhy jsem si musela zvyknout a detektiv ... kategorie sama pro sebe.

(Film jsem neviděla.)

Velmi zajímavé: mladá autorka nesdílí touhu většiny severských autorů sepsat bichli - dokonce ani o této zapeklité a málo známé válečné historii Finska a Laponska. Její styl je víc než stručný a nutí čtenáře číst velmi pečlivě, dost si průběžně pamatovat a skládat si kousek po kousku, co, kdo a kdy (a na pozadí dumat, jak to všechno skončí, kam to povede...).
Nečetla jsem zatím žádnou vysloveně válečnou knihu o Finsku, ale shodou okolností hned v několika knihách byly zmínky o Finsku 30.-40. let, kdy se jedna válka přelévala v další, kdy se malá země nekonečně dlouho nuceně a účinně (dokud to šlo) bránila agresorům, takže vlastně to vypadá, že Finsko se prostě vojensky bránilo nejméně celou první půli minulého století. O jejich historii tedy obecně víme jen málo, ale kousek po kousku se snad zorientovat lze.
Tady jsme v roce 1944 v nacistických zajateckých táborech na laponském severu země, kde zajatci byli nejrůznějších národností, s nejrůznější budoucností (od poprav, přes přesuny jinam, až po pracovní nasazení - mj. stavění opevnění proti Finům! - či účast na lidských experimentech). Rasa hrála hlavní roli (čistota, hanobení) - Sámové byli zevrubně zkoumáni a kategorizováni jako podrasa. Krom "běžných" válečných hrůz jde právě o poměřování a ponižování na základě původu, což se v trochu jiné podobě nese přes všechny země Laponska až dodnes.
Brzy po válce se do stejných míst vypravila zcestovalá fotografka pátrající po osudech svého nezvěstného manžela. Trvá to dlouho (1947-1950) a jen pomalu se jí podaří sesbírat dostatek klíčových informací a vydolovat svědectví několika přeživších a celý jeho příběh odhalit.
Kombinovaná forma dvou paralelních dějových linek nakonec zapadne nepředvídatelně do sebe. Hodnotím na maximum.

6 06.04.2024

Trochu mne zmátl podtitul i anotace: naštěstí to není výklad "jen" Hawkingovy finální teorie, ale je to podrobný a čtivý výklad zkoumání vesmíru a vůbec všeho, co s tím souvisí, a to až do současnosti (2023). Ve skutečnosti se k prvnímu odkazu na H. dostáváme až pořádný kus od začátku knihy. Zalíbilo se mi to.

2 06.04.2024

Nebavilo: příliš drsná realita, vojenský režim, korupce, vraždy, volby apod. a v tom se mi těžko hledá, natož užívá, skrytý humor.

V úvodu jsem se lekla skloňování Descartese a zejména Thálese - nedalo mi to a shledala jsem v jazykové poradně, že i tyto na první pohled divné tvary jsou rovněž spisovné... (přitom máme takovou pěknou Tháletovu větu...).

2 06.04.2024

První stovka stran výborná, už jsem se radovala, že výkřiky nadšení na obálce nelžou a užiji si... Ale uprostřed se to začalo táhnout, aby to směrem ke konci autorka neuvěřitelně rozbalila. Přidávala další a další pokrevní příbuzné a další pokřivené vztahy a povahy, aby to závěrečným finále dokonale pohřbila. Nezůstal kámen na kameni, vyhlídky vše jiné než nadějné. Neuspokojivý zcela neuvěřitelný příběh i jeho konec. Nakonec tedy jen 70%.

Pozn.: směrem ke konci docházel dech a pozornost a chuť do práce i korektorovi - přibývalo divných slovních spojení, vypadávaly kusy slov (strážci nejsou totéž jako strážníci) a množily se překlepy i chyby ve formátování.

3 05.04.2024

Hned prvních pár stran, stále ještě prologů a předmluv a poznámek britského autora, mne dost nadzvedlo. Autorovi má být 32, celé tři roky! se věnuje medicínské praxi (ne úplně vlastní, ale jako zaměstnanec na soukromé klinice) na postu praktického lékaře, a už o tom píše knihu?! Tuto náročnou medicínskou disciplínu si podle vlastních slov vybral z celé přehršle specializací zcela sám a dobrovolně, tvrdí, že ji má (stále!) rád, což je snad pochopitelné. Ale proč to opakuje ob řádek tolikrát, že to vypadá, jako když chce o své lásce k práci (a snad i pacientům) přesvědčit nejen čtenáře, ale už i sebe...

Vlastní obsah mi také nesedí stručnými deníkovými zápisky, které povětšinou sestávají z toho, jak čeká na budíček - začátek ordinačních hodin na vteřinu přesně, jak se každému pacientovi zas a znovu představuje(!), jak ubíhají desetiminutovky vyčleněné na pacienta, jak se chudák nestíhá najíst, napít, odskočit si, upravit si vzhled (stačilo vzít si plášť)... Prostě já, já, já, a pak někteří vtipní (tj. pokud možno otravní nebo divní pacienti).
Na tomhle nezáživném kolotoči (kupodivu bohatě protkaném autorovými vulgaritami i nechutí ke schůzím, výcviku, seminářům a konferencím) mne zaujaly jen dvě věci, odlišné od ordinací našich praktiků (pominu-li to lékařovo představování se, to jsem nezažila ani jako zbrusu nový pacient specializované praxe) - léčí nejen dospělé, ale i děti, a až příliš často sepisuje podklady a upozornění pro sociálku.
Vlastně ještě mi bylo divné, kolik (tedy většina zmíněných) pacientů chodila za autorem jako k terapeutovi, psychologovi, psychiatrovi, či gynekologovi apod. Hází to sice na pacienty, nikdy jim taky neřekne, že mají jít jinam (a když, tak stylem - zarostlý palec = běžte na pediatrii!), či dokonce rovnou, bez návštěvy praktika... (už chyběl jen zánět zubního váčku, ale možná jsem prolétla příliš rychle a nějaký stomatologický zádrhel se do jeho péče dostal). A navrch vydává tyto "ordinační" epizody za vtipné.
Jeho Alice s prckem mne také vytáčela, při jejich zmínce jsem vždycky měla dojem, že někde mezi ordinacemi porodila, už dávno, a že mi to ušlo. Kolem porodu nakonec nic nebylo, až na konci dvoutýdenní rodičovské dovolené, o Alici nic moc, trošku o malém Williamovi (prcek s velkým jménem).
Knihu sepsal autor před kovidem, ale na závěr přičinil ještě doušku ohledně kovidové krize a praktických lékařů. Těm tedy nechuť přijímat pacienty naživo u sebe v ordinaci - aspoň u nás - zůstala.

V každém případě, dle mého, o své profesi, zejména v medicínském oboru, může zasvěceně psát jen někdo, kdo jej zdárně a dlouhodobě vykonává, pokud možno již na pokraji důchodu, kdy zkušenosti, historky a zábavné příspěvky zdárně prošly sítem vzpomínek z praxe. Tady jsem se nejen nebavila, ale celé mi to bylo nějak proti srsti.

1 04.04.2024

Když mi autorka (kupodivu autoři tohle nedělají) naservíruje na prvních deseti stranách víc než deset osob, jejich vazeb minulých a současných (i budoucích - věštba!), a pokračuje dalšími hrstmi ještě v dalších místech děje, mám chuť ji uškrtit. Naštěstí se vyhnu zločinu jednoduše: knihu odhodím jako nevhodnou, pro sebe nečitelnou, nic nepřinášející. Navíc jsem si stihla přečíst poznámky o tom, jak je příběh, osoby a místa zcela fiktivní a plně v režii autorky, takže tuplem nemám zájem.

Dozajista to není historický román, ale bohapustá romantika, umístěná do momentálně velmi populárních kulis...

1 04.04.2024

Skvěle jsem se pobavila, moc jsem si tuhle knížku užila. Výjimečná místem děje - Lucemburk (Gibraltar severu) projdeme, prolezeme, projedeme skrz naskrz, včetně kasemat, Václavských hradeb, dolního a horního města, výtahu, mostů, i do řeky budeme muset s hlavním hrdinou... A nezůstaneme jen u něj doma, ale vydáme se autem či letecky na otočku na všechny světové strany - do Německa, Švýcarska i Francie, při pátrání po řešení zločinů, které se hrdiny dost dotýkají.
Gastro zápletka byla zajímavá, přírodní versus umělá průmyslová výroba potravin, zisky, matení spotřebitelů, divné EU statistiky i nařízení neřešící vše, nebo naopak až moc. Žádné podrobné recepty, ale pár námětů v lokální kuchyně samozřejmě nechybí (i když slovníček někdy nerozklíčuje vše z podivné lucemburštiny, např. wäinzoossissmat moschterzooss, haart eeër mat wäisser zooss), vždyť hrdina byl nadějný oceněný mladý kuchař, nyní vlastník dobré restaurace Dvojkostelí ve městě.
Catvanum jako titulní nově objevené ďábelské ovoce dodávající mimořádnou chuť jakémukoli jídlu (i blafu) bylo osvětleno na známém a hojně používaném glutamanu sodném - vůbec nejde přes chuťové pohárky, rovnou se dobude do mozku ... a udělá v něm dřív nebo později jistou paseku (naštěstí na něm nejsem závislá a nepřicházím s ním do styku, takže jsem si mohla výklad užít).

Autor má dar lehkého pera, pěkně vykreslených hrdinů, atmosféry místa, ale zdaleka není německý studený čumák, takže naservíruje tu a tak vtip a humor:

"Vetanen pouzdro otevřel a vytáhl nůž. Rukojeť byla z kosti, zdobená jemným vyřezáváním, čepel krátká a rovněž zdobená. 'Finský lovecký nůž. Ostrý jako čertova sestřička. Od mého dědy.'
'A s tím památečním nožíkem chceš držet v šachu žoldáka cizinecké legie, jestli bude čekat za dveřmi ve sklepě?'
'Když to bude muset být,' zabručel Vatanen. 'Můj děda s ním složil soba. Možná jsem jen malý úředníček EU, ale když mně nebo mému příteli jde někdo po krku...pak neznám žerty. V žilách mi koluje laponská krev.'"

1 04.04.2024

Moc mne to zpočátku nezaujalo, dámy se mi pletly a bylo to takové slepičí plkání, ženské čtení z pera ženy. Pak se to maličko rozeběhlo, jedna dvě akce připomenuty v minulosti, nové akce plánované pro přežití v současnosti. Nemnoho zajímavých nápadů, nic moc nového pod sluncem.
Nezaujalo dostatečně, navíc mi hodně vadily některé postavy, zejména přilepená (doslova) Akiko, která neměla co dělat, tak dělala rozbroje, usurpovala si přednostní právo na názor, ač nebyl vůbec relevantní stejně jako její potenciální přínos (hned se mi vybavila Yoko Ono), a chudáček Kevin, to vůbec nebylo živé zvířátko, jen vláčený a dopovaný hadřík, jak jinak než super-Akiko. 75%

Knihu jsem měla rozečtenou hodně dlouho, trochu se to táhlo, ale na druhou stranu to bylo dostatečně čtivé, abych došla až do hořkého konce. Lákavá je doba přelomu první a druhé dekády minulého století a samozřejmě přední osoby pařížské bohémy. Nicméně se autorka nepouští do podrobností ani tady ani kolem připomínek tehdejších světových událostí a změn, jako potopení Titaniku, či elektrifikace soukromých domů nebo telefonu jako novinky.
O hlavní postavě Evě se toho dle všeho ví velmi málo (dokonce nikdo nedohledal, kdy přesně se narodila?!), takže autorka měla volné pole působnosti. Je to především romantika ryzího kalibru - jedinečná malířova múza, která skoro rozbila všechna Picassova dosavadní přátelství a samozřejmě milenecké vztahy. Mohla ale být jeho jedinou múzou navždy, jak se sám ujišťoval? Asi těžko, její trudný konec a jeho okamžité další zálety (již mimo román) jako hojivé náplasti na jeho ego to celkem jasně napovídají...
Čtivost se nedá upřít, nicméně asi každý čtenář zabrousil do dalších zdrojů o Evě a Pablovi, aby se moc nevznášel ve vzduchoprázdnu. Autorku mám ráda, tak asi trochu nadsazené hodnocení 75%.

Zajímavé bylo, že to byl další umělec, génius, který se patologicky bál smrti, a všeho s tím souvisejícího včetně nemocí. Prostě si nemůžou připustit vlastní smrtelnost, monstrózní ego přece nemůže nic pokořit, ani všudypřítomná a spolehlivá smrt...

Nejsem malíř, ani jsem nikdy nesledovala malíře při práci ve chvíli vytržení, ale tahle formulace autorky se mi docela líbila:

"Malování spočívalo ve svádění a podmanění.
Teprve když dokázal zahnat své soukromé myšlenky, procitlo plátno k životu. S otěžemi, jež je držely na uzdě, se Picasso před svým protivníkem pokořil. Plátno se mu otevřelo jako milenka, zmocnilo se jej - ovládlo ho stejnými zbraněmi, jako dovede užívat vášnivá, smyslná žena. Všechna srovnání mu nespoutaně vířila hlavou. V ten okamžik se práce na obraze stala nejexotičtější milenkou, pokořenou a hýčkanou současně."

3 04.04.2024

(SPOILER) Čtivý, ekologicko-politický thriller, klimaticko-jaderně burcující: podivila jsem se roku 2051, kdy se děj odehrává, sci-fi jsem u Maye ještě nezaregistrovala, ale ono to není za dlouho a předpoklady klimatického vývoje dnes (napsáno před pár měsíci) nám naneštěstí nebudou připadat neuvěřitelné.
Hrozné ale ano - na rovníku se horkem nedá žít, dvě miliardy uprchlíků míří na severní polokouli, ale ne zas tak na sever, protože i Skotsko je pod sněhem, ledovatí a rozmrzá, za vydatných přílivů studených dešťů, přičemž okrajové části (o malých ostrovech raději autor Hebriďan raději pomlčí) jsou pod vodou, stejně jako Glasgow...
Ale tohle je jen kulisa komorního thrilleru u jednoho severního fjordu, kde je skotská národní atomová elektrárna (mimochodem Skotsko už je samostatné a pěkně si vede, zpět v EU ;-) Klimatické podmínky sice nejsou to, co spustí hrůznou katastrofu, je to zemětřesení, a tomu neuniknou ani ve skále pečlivě navěky zahloubené kontejnery s jaderným odpadem, a stejnou měrou začíná unikat silná radiace... Jenže politické zájmy vládnoucí strany a premiérky, pro niž je jaderná elektrárna její chlouba, holt mají zájem na tutlání děsivých skutečností.
A do toho vstupuje umírající hlavní hrdina vyšetřit svůj poslední zločin a současně se smířit s dcerou. A samozřejmě rodinné drama je v popředí autorova zájmu, jako vždy.
Suma sumarum čtivé, ze zajímavého prostředí se zajímavým výhledem do budoucnosti.

3 01.04.2024

(SPOILER) Jsem ve čtvrtině, těší mne, že se dosud vyprávění týká především dětství hlavní hrdinky (narozené 1923) v Japonci okupované Koreji, které nebylo zrovna příjemné, ale opravdové hrůzy jsou už za humny, protože ji Japonci již unesli a putuje do Číny.
Oceňuji čtivost i autentičnost z pera francouzské novinářky a zprostředkovaný dostatečný vhled do dějin Korey a japonské okupace země i Číny. Předchozí knihy na stejné téma mi nijak zvlášť neutkvěly, ale zatím je asi brzy celkově soudit...
Po nahlédnutí do dalších komentářů přičiňuji svůj úvodní raději teď, pak se mi asi už nebude chtít...
Ano bylo hůř, hrůz a krutostí jen přibývalo, ovšem už se nejednalo o práci v nevěstinci, tam si své hrdinka odbyla ve svých 14-15 letech. Zadržením a odlifrováním do koncentráku v Charbinu (prakticky Mengeleho detašované pracoviště) teprve začínají hrůzy válečné a budou trvat od roku 1938 do 1945: hrdinka se zapojí do války tří armád v Číně (Japonci, Čankajšek a Mao), pomáhá komunisticky laděnému odboji, zamiluje se, aby svou lásku ztratila kvůli otestování biologické zbraně na civilistech...
Nadále prchá před svým nenávistným pronásledovatelem, takže ji čeká ještě delší kolečko po pevnině i moři přes Singapur, Jávu do japonské Hirošimy. A tam ještě přežije výbuch atomovky... A život jde pořád dál, již ne tak hrůzně, ale zase s větším či menším štěstím, soukromých katastrof a ztrát potká hrdinku ještě několik.
Putování po jihovýchodní Asii a zážitky válečných osmi let skoro připomínají stoletého staříka, jen se hrdinka nepohybuje v nejvyšších kruzích a je to skutečnost, a to mimořádně obludná (válečné hrůzy jsem už přeskakovala, mnohem syrovější a krutější než zážitky z nevěstince - tam do poloviny knihy byla hrdinka "jen" u dvou tří ohavných vražd a jedné hrůzné sebevraždy).

"Tvářil se záhadně, chvilku váhal, jestli má mluvit anglicky, naším spikleneckým jazykem, ale nakonec zvolil japonštinu. Neblahá předzvěst pro každého, kdo zná složitost asijských jazyků. Japonština je stejně jako korejština jazyk krutý k ženám a ke slabším, neboť nesmiřitelně odráží zafixovaný obraz světa a společnosti, hierarchicky uspořádaný podle dvou spojených os: sociální a osobní pozice, věku a pohlaví. K těmto kritériím se přidává nuance, jakou přináší výběr zdvořilostních částic, které se obměňují podle atmosféry rozhovoru: oficiálního nebo uvolněného. V několika okamžicích jsem temnou magií jazyka spadla na nejnižší stupeň stylistických vztahů."

1 31.03.2024

(SPOILER) Téměř vzápětí po Zubaři jsem se pustila do Cyklisty, další detektivky v nové sérii, ještě o poznání útlejší. Tentokrát jsem již byla předem obeznámena se zvláštnostmi DS (jak zkráceně nepříjemně titulován = detektiv seržant, asi) George Brunela Crosse (tentokrát nebyla ani zmínka o diagnóze Aspergera) a s celým jeho týmem. Popisy policejního vyšetřování jsou pořád vcelku dobré, ale vrhání se jedním směrem a pak jeho opouštění stejnou rychlostí nebylo zrovna příjemné pro nikoho.
Ale autorovi tentokrát ještě víc zazlívám očividné chyby v procesu vyšetřování: všichni vědí, že je klíčové se zaměřit na nejbližší okolí oběti, a to Cross z poloviny úplně pominul, zatímco všechny hnal na míle daleko a mořil detaily o řeckých velkých šmejdech, lichvářích, špinavých penězích, drogové mafii, až jsem uprostřed měla najednou pocit, že s přívalem nových jmen jsem se octla v jiné knize (už chyběla jen gastro-cyklo-porno-pedofilní mafie). A pak teprve dlouhatánským obloukem se vracíme zpět na začátek a horko těžko najdeme motiv i vraha. Nicméně (a to je další chyba ve vyšetřování), pokud by netrvalo týdny zjistit, komu patří/patřila garáž v demolici s úvodním nálezem mrtvoly, pak by si mohl Cross a jeho tým ušetřit většinu práce.
Takže jsem opět poněkud frustrovaná ze sice čtivé nedlouhé knihy s potenciálem originality v podobě detektiva, ale bez potřebné věrohodnosti. Tentokrát už hodnocení nenadsadím.

1 28.03.2024

Čtivé, taky jsem přečetla na jeden zátah. Ale uprostřed už byl divný zlom, ke kterému autorka dál přidávala až k děsivému finále.
Po zaklapnutí knihy jsem se sama sebe tázala, co jsem to vlastně dočetla. Příběh patologické osoby, nebo rovnou celé rodiny, neb svého člena ochraňovala ad absurdum?
Zodpovězení závěrečných rodinných otázek, které čekají na přeživšího, vážně nezávidím...

2 27.03.2024

Určeno pro ústní podání, pěkný přednes, proto taky čtení jsem moc nedala.
Nicméně i tak mne nesmírně mrzí, že zrovna takový starobylý epos vyšel skoro po tisíci letech (v druhém a posledním vydání) jako ohavný paperback, s mizernou tuctovou obálkou, a ještě bez ilustrací. Zatímco většina nanicovatých moderních knih, za nimiž se zavře voda během týdnů po vydání, pokud se vůbec vynoří na dosah čtenářů, kteří po nich sáhnou, vychází na tlustém křídovém papíře, samozřejmě v pevné vazbě, s mnoha kudrlinkami uvnitř i vně....

2 26.03.2024

Škoda papíru. Velká škoda!

2 26.03.2024

To není "druhý" životopis, ani rádoby pokračování skvělého Bláto, pot a slzy. Je to změť kratičkých vzpomínek, ještě se prolínajících a nejdoucích vůbec k věci. K jakékoli věci. Nechápu tento počin. Nic čtenáři nedává.

Zrovna tak nedokážu pochopit, jak mohl napsat při svém vytížení 90 knih..., i když, pokud by jich byla většina jako tahle, pak si to představit - časově - dokážu.

1 25.03.2024

Natěšená na knihu o Japonsku, přesněji o Češích žijících v Japonsku, jsem už po pár stránkách propadla zklamání až zoufalství. Podivná rodina, aspoň tak líčí milující manželka svého bohémského muže, dirigenta, který za tři měsíce pobytu v Japonsku bez rodiny se odrodil, našel si místní studentku. Neuvěřitelné, sladkobolné, teatrální.
Takže o žádné Japonsko v podstatě nejde - matka s dvěma dětmi akorát pobíhá po tokijském obchoďáku nebo pláče nad svou ztracenou láskou a píše zlomené dopisy matce....
Pokud by se autorka opravdu věnovala ve svém autobiografickém povídání cizokrajné zemi a životě v ní, pak by se dala přejít i dlouhá doba, která od té doby uplynula (a za kterou se země výrazně proměnila): byli tam někdy v 80. letech, knihu ale napsala až před deseti lety. Ale ani tak by čtenář v takto nové knize prostě neskousl ty příšerné černobílé fotky. To už by byly lepší žádné. Znechuceně odkládám před půlkou.

1 25.03.2024

Byla jsem překvapená, že humoristický román ve skutečnosti tvoří přes padesát víceméně dílčích zápisků (opravdu beletrizovaná kronika), které nejsou čistě humorné, ale často hororové, detektivní, ponuré, dramatické...
Od srdce jsem se smála jen výjimečně, i když samozřejmě po těch letech je pro nás celý Klub, angličtí gentlemani a jejich zájmy, anglická města i venkov a figurky tamtéž prostě zákonitě úsměvné. 70%

Pozn.: Měla jsem ovšem tu "čest" s příšerně těžkým vydáním Omegy, plném překlepů a chyb.

2 24.03.2024