Set123 komentáře u knih

Ooo, ano, tohle se mi líbí. Dle mého soukromého názoru jsou mytologie a historie světa jedněmi z nejdůležitějších prvků v literatuře a tady se nám to začíná rozjíždět.

Tedy, dobře, objektivně si připusťme, že rozjíždět evokuje rychlost a to není věc, kterou lze od této knihy očekávat. Ne, tato knihy je velice, ale velice pomalá. A je to špatně? Ne. Občas zpomalit není na škodu a když je to zpomalení v nádherné atmosféře, se strhujícím příběhem, je to dokonce osvěžující a příjemné.

Dvě třetiny této knihy, možná dokonce více, se odehrávají v Rolandově minulosti, která je… depresivní? Ano, myslím, že to je celkem dobré slovo. Panu Kingovi se zde podařilo vykreslit naprosto skvělou atmosféru, kterou bych popsal jako „ospalý venkov – western“ a do tohoto prostředí zasadil skvělé protagonisty (připouštím, že Susan mě občas malinko vytáčela, ale i tu mám rád) a stejně tak výborné antagonisty (Johnson, i Rhea jsou prostě skvělé postavy) a postavil je proti sobě v souboji, který má předem daný konec, stejně však nemůžete nedoufat, že se ta historie změní.

No prostě je to skvělé a právě u této knihy jsem se do Temné věže zamiloval. Maličký problém pro mou osobu je to, že se zde začínají propojovat i jiné knihy, které jsou v současnosti na trhu nedostatkovým zbožím. Nezbývá mi doufat, že Beta brzy znovu vydá Svědectví.

To co dokáže způsobit, že si nějakou sérii zamiluji, je mytologie a hloubka světa. To je důvod, proč podle mě patří Tolkien k nejlepším spisovatelům vůbec, to je důvod, proč miluji Lovecrafta a to je důvod, proč si začínám oblibovat i Temnou věž. Nemyslím si, že by King dosáhl Tolkienovských kvalit – spíše jsem si tím jist, v tomto jsem poněkud konzervativní -, ale i tak to opravdu začíná vypadat zajímavě.

Hned na prvních stránkách se setkáváme s Šardikem. Nebudu prozrazovat co je zač, ale je to součást právě oné mytologie, která pro mě tolik znamená. Pravdou je, že Šardikova část byla moc krátká, podle mě celkem odbytá a hned po ní přichází série událostí, které pro mě nebyly až tolik zajímavé. Jednak proto, že nemám moc v lásce děti, jednak, že kniha (přesně na opak první knihy), nasadila až moc rychlé tempo – tedy kromě části s Jakem. Část, kterou jsem si užil, byl pak až rozhovor s Blanem.

Avšak tato má lehká kritika nemění nic na tom, že jsem si to užil, King je stále stejně dobrý a svět se konečně rýsuje. Dávám plný počet hvězd, i když jsem malilinko váhal, zda nedat „pouze“ čtyři, kvalitou je však kniha blíže Třem vyvoleným, než Pistolníkovi.

P.s. Ano, brumlák Ochu, je boží.

Druhý díl na cestě k Věži už je zajímavější. Svět Rolanda je stále neobjeven, pomalu se nám již ale rýsuje charakter jak samotného pistolníka, tak skupinky jeho ka-tet.
Nečekal jsem to, ale motiv prolínání s „našim“ světem se panu Kingovi podařilo velice dobře zpracovat, takže to nejen dává smysl, ale plyne z toho spousta zábavných příhod.
Čekal jsem, že na potřetí se vstup do našeho světa bude opakovat, ale mýlil jsem se, autor vždy vymyslel něco nového, co ozvláštnilo každou stránku.

Tempo začalo být o něco pomalejší, příběh začíná nabírat na otáčkách a celá ta kniha je
vůbec tak nějak… lepší?. Nežli první díl. A sic jsme stále nepoznali svět pistolníků, začíná se nám zde rýsovat něco opravdu zajímavého.

King používá svůj obvyklý sloh, jednoduchý, bez zbytečných okras, jediné co mi způsobuje lehké obtíže, je v tomto případě překlad – sem tam ne zcela šťastný. Knihu jsem přečetl během víkendu, takže se opravdu musí číst dobře.

Tuto sérii si začínám velice užívat.

Dlouho jsem slýchal o Temné věži a žel bohu byla vyprodaná! Jakou radost jsem cítil, když Beta Dobrovský začala celou sérii znovu vydávat. A s jakými pocity jsem do čtení první knihy šel? Inu, byl jsem poněkud rozpačitý, protože jsem slýchal, že je to nejhorší díl série, není to úplně ono, dál to bude lepší.

Teď zpětně musím uznat, že je to asi opravdu „nejhorší“ díl série. Ale ona to asi není pravda. On je tento díl prostě jiný. Prostředí, styl slohu, i vyprávění a tempo knihy je prostě zcela odlišné od nadcházejících dílů. Nemohu říci, že by to bylo špatné, naopak, je to skvělé, jenom na tuto knihu prostě musíte mít náladu a trpělivost.

Hlavní postavu – Rolanda – jsem si zde neoblíbil, ale byl zajímavý. Hlavní antagonista – Muž v černém – se nestal mým oblíbeným, ale je zajímavý. Celý svět se nestal mým univerzem, ale je zajímavý.

Tak se mi zdá, že tato kraťoučká kniha je vlastně prolog ke krásnému vesmíru – který se prolíná mnoha knihami – a rozhodně stojí za přečtení. Člověk se jenom nesmí nechat odradit.

Nejraději mám ty knihy, které mě donutí svým krásným vyprávěním nastudovat si nějakou historickou událost, nějaký filozofický postoj, či třeba jenom mytologii, která je uzavřena v dalších knihách autora. V tomto případě se jedná o první variantu.

Hugovo vyprávění v této knize je podle mě tak poutavé a fascinující, že mě donutilo studovat. Ještě nyní, několik měsíců po přečtení, ve mně některé části této knihy doznívají a já se nemohu zbavit pocitu, že tato knihy je prostě dokonalá.

Konkrétně na mě silně doléhá rozhovor Marata, Robespierra a Dantona, který velice dobře vystihl jejich charaktery, tak jak vyplývají z jejich historických činů. Autorovi se podařilo nádherně začlenit vlastní příběh do politické spletitosti Velké francouzské revoluce a za to musím vyjádřit veliký obdiv. Je zde několik pohledů na dějinné události a to je skvělé.

Dalším momentem je jeden z proslovů markýze Lantenaca, který se dosti neobdivně vyjadřuje k Volatirovi a dalším, což opět poskytuje mnoho materiálu k zamyšlení.

Co považuji za velikou výhodu této knihy, je její krátkost. Ne, že by Hugo úplně odpustil dlouhé popisy, to ne, ale je jich zde celkem málo a kniha krásně utíká.

A asi poslední co bych chtěl říci, je to, že souhlasím s lidmi, kteří obdivují popis zápasu s utrženým dělem na lodi. Tato část knihy je naprosto geniálně napsaná. (Celá kniha je geniálně napsaná, ale tato část se ještě maličko vyvyšuje.)

Muž, který se směje, je druhá kniha od Victora Huga, kterou jsem četl a musím uznat, že je skvělá. Jejím problémem – pro mě – není ani toliko délka knihy, nebo dlouhé popisy – pro Huga typické -, ale spíše větší snaha o seznámení čtenáře s prostředím knihy, než bych si přál. Někdy je těch dobových informací prostě moc.

Autor je skvělý v popisu a tvorbě citů mezi postavami a vůbec se mu daří skvěle popisovat charaktery ve svých knihách. Úžasně popisuje zlomové okamžiky v duševním vývoji postav a nebojí se tyto okamžiky popsat velice surově, skoro až brutálně, za což si autora tolik vážím.

Hugo je také schopen do svého díla včlenit jakousi „heroickost“, či „dojímavost“… nejsem si jist jak ten pocit pojmenovat, řekněme prostě, že jsou v knize části, ze kterých vám naskakuje husí kůže.

Pro mě jsou hlavní dvě části této knihy, kvůli kterým dávám plný počet bodů:
Prvním je Kniha druhá – Loď na moři, které má pro mě celá velikou sílu, hlavně pak konec, u kterého jsem cítil, že bych neměl být dojat a přes to jsem byl. Ten zápas několika zlých, opravdu zlých duší s mořem, je podle mě prostě úžasný.
Druhým okamžikem je samozřejmě konec. Konec velice silný, dojímavý, nekompromisní a absolutní. Nechci zde cokoliv z knihy prozrazovat, proto napíši jen toto.

Jednoduše se jedná o skvělou knihu, která se – a byl jsem z toho překvapen – celkem dobře čte a těžko se od ní odchází.

I ve mně – člověku cynickém – tato kniha vzbuzuje různé pocity, od dojetí, přes jistou míru znechucení, až po nenávist?, nebo něco nenávisti podobného. Možná je to tím, v jakém stavu a z jakých důvodů jsem se rozhodl tuto knihu přečíst, že ve mně vzbuzovala tolik emocí, anebo je to prostě tím, že je skvěle napsaná.

A ano, je skvěle napsaná a já si nejsem zcela jist, kdo to může zpochybňovat. Četl jsem zde, že je v některých místech příliš rozvláčná, že moc popisuje… No pro mě osobně je to jedno z nejlépe a nejjasněji napsaných poetických děl, jaké jsem kdy četl. Kniha popisuje úderně a stručně (oproti jiným), jazyk, jaký Puškin používá je příjemný a znělý, verše jsou jednoduché. A všechno to je krásné.

Kniha je plná silných citů, které na čtenáře přímo prýští z nádherně vyvedených postav, které se staly legendou. Člověk nemůže Oňegina nemilovat, ale zároveň je hrozně složité k němu necítit nenávist; o Taťáně ani nemluvím.

No, když to zjednoduším, jedná se o geniální dílo, které se krásně čte. Neříkám, že je to má nejoblíbenější poesie, ale určitě je to jedna z nejlepších co jsem kdy čet.

Komentovat tuto knihu je velice problematické. Aby člověk dostatečně vyjádřil veškeré své myšlenky a postřehy, musel by popsat celý sešit, ale pokusím se alespoň o něco.

Kniha Tak pravil Zarathustra by si vlastně zasloužila čtyři komentáře, protože každý ze čtyř dílů, ze kterých se skládá, je trochu jinak napsán, ukazuje jiné myšlenky, vyvrací myšlenky z jiných dílů… Jedná se o opravdu složitou literaturu a tato složitost poskytuje nepřeberné množství náhledů na ni.

Necítím se býti schopen určit co a jak autor myslel, na to si každý opravdu zaslouží udělat vlastní názor, ale jedno si přeci dovolím. A sice říct, že brát tuto knihu jako základ pro nacistické tažení Adolfa Hitlera a mnohých jiných, je možné pouze při zcela povrchním a primitivním chápání některých z kontextu vytržených pasáží. Pouze hlupák neschopný komplexního a hlubšího myšlení by tak tuto knihu bral. Ano, nejméně v jednom bodě lze interpretovat Zarathustrovu řeč tak, že je dobré jakési násilné nastolení „nadčlověka“, konec knihy – a konec Zarathustry –, však přímo a jasně ukazuje nesmyslnost tohoto kroku a jeho předurčení selhat.

Mnozí zde tvrdí, že jim tato kniha změnila život a k tomuto tvrzení připisují prohlášení „Bůh je mrtev!“. Osobně tvrdím, že právě toto je nejlínější myšlenka celého Zarathustry a pokud je to to hlavní co si z knihy odnesete, muselo vám utéci mnoho myšlenek, které opravdu za zamyšlení stojí.

Jak jsem napsal, každý musí pohlédnout na tuto nádherným jazykem napsanou knihu z vlastního úhlu a každý – pokud se alespoň trochu snaží – v ní najde myšlenky, nad kterými se zamyslet. To zda je celkový filozofický obraz, který nám Nietzsche nabízí, dobrý, či nikoliv, je věcí polemiky. Určitě je však zajímavý.

Jsem se jist, že se ke knize několikrát vrátím – už teď ji znovu pročítám – a pokaždé mi určitě poskytne nové myšlenky, kterými se zaobírat. Plně doporučuji.

Před třemi lety jsem měl možnost vidět divadelní představení Pěna dní v Klicperově divadle v Hradci Králové a jsem za to velice rád. Knihu jsem přečetl až právě tři roky po představení a musím vyslovit své nesmírné překvapení, jak brilantně se podařilo přenést tento román na divadelní scénu. Osobně bych skoro tvrdil, že je to nemožné, ale v Klicperově divadle se i tento zdánlivě nemožný úkol podařil na výbornou. Představení bylo nezapomenutelné.
Už ono představení bylo hrozně „divné“, myslel jsem, že to podivnější být nemůže, ale hle, kniha je ještě mnohem zvláštnější nežli představení.

První polovina knihy je absurdně komická. Člověk by ji skoro nazval pohádkově krásnou, milou, přívětivou, velice „vtipnou“. Atmosféra je naprosto úžasná, každý by v takovém světě chtěl žít. Ale potom, člověk ani neví jak, se tento sen – jak už to tak občas bývá – promění v noční můru. Atmosféra potemní, to co se v první půli zdálo být neškodnými problémky, nyní vyrůstá v ohromná monstra, která se chystají pozřít hlavní hrdiny.
A obě tyto poloviny, tak nesourodé, tvoří nádhernou symfonii, která kritizuje nejeden aspekt lidského chování a sem tam zahrne i společenské problémy, či postoje.

Zkrátka se jedná o geniální dílo, ve kterém se autorovi daří stavět jeden surrealistický obraz za druhý, neváhá použít ostré kontrasty – vedle sebe stojí nádherný barevný svět a hned vedle smrt ve velice surové podobě -, neváhá ostře kritizovat velice něžným způsobem a knihu zakončuje velice… no řekněme eufemisticky „nešťastně“. Pět hvězd je jasných, jedná se o nezapomenutelný zážitek.

Toto dílo je geniální, o tom není sporu. Dostojevskij je neuvěřitelným psychologem (ano, vím, že je to objevná myšlenka z mé strany, ale některé věci je dobré opakovat) a postavu Raskolnikova popsal naprosto úchvatně. A jaký Raskolnikov je? Odporný. Vůbec celá ta kniha na mě působí poněkud… odporně.
Aby bylo jasno, snažím se tím říct, že Dostojevskij je opravdu geniálním spisovatelem, který dokázal přesně to, co chtěl – vykreslit pocity jednoho mimořádně odpudivého člověka, který spáchá vraždu.
Raskolnikov spáchal vraždu, je to však špatné? Bylo špatné zavraždit parazitující osobu, bez většího významu pro společnost? Těžko říct, o tom lze vést polemiku, důvody mladého Raskolnikova však špatné jsou, stejně jako je špatný jeho nadmíru egocentrický charakter.
Toto dílo velice důkladně rozebírá myšlení psychopata a otevírá několik velice zajímavých filozofických otázek. No a tato filozofie, která stojí za činy mladého studenta, spolu s Dostojevského schopností dokonalé psychoanalýzy, jsou důvodem slávy této knihy a kdybych se měl dívat pouze na tyto dvě objektivní skutečnosti, musel bych knize udělit pět hvězd.
Dávám však pouze čtyři. Proč? Protože se mi u čtení této knihy dělalo špatně, protože na mě působila depresivně – kvůli chorobnosti mysli hlavního charakteru, o nechutném prostředí ani nemluvě – a protože jsem málem bouchal šampaňské, když jsem to dočetl.
Jedná se o fantastické dílo a objektivně je to na pět hvězd (právě proto, že se mi u toho dělalo nevolno), ale z mého soukromého pohledu je to na čtyři.

Pro začátek je třeba naspat, že tomu není dávno, co jsem dočetl Zločin a trest od Dostojevského a tak se mi samozřejmě nabízí srovnání Sorela a Raskolnikova.
Když jsem se pročítal příběhem mladého Raskolnikova, byl jsem z jeho charakteru a myšlenek naprosto znechucen. Jeho mysl mi byla odporná, jeho charakter slizký a odpudivý. To se mi u Sorela nestalo. Raskolnikov mě znechutil. Sorel ne. Sorel mě každým svým slovem, každou svou myšlenkou urážel.
Já nemám problém se zlem. Když je člověk zlý, potažmo zlo činí, ale má k tomu důvody, jeho charakter je pevný a úplný, jsem schopen jej respektovat. Na nejnižší úrovni jsem respektoval Raskolnikova. Sorela respektovat nelze. Jeho mrzký charakter je neúplný, – tak jak jej Stendhal velice dobře vymyslel – je nestálý a je odporný. Namyšlenost bez schopností, pokrytectví, které si za štít použilo pýchu.
Nikdy nic u Sorela a v Sorelovi nebylo dokonalé, nebylo celé, žádný jeho rys, žádný jeho čin. Ke konci knihy, když postřelil jistou nejmenovanou dámu, říkal jsem si: Dobře. Alespoň něco udělal pořádně, alespoň něco je v jeho životě úplné. Ale ne. Na další straně se dozvíme, že ani to nedotáhl do konce. A tak mi nezbývá, nežli prohlásit, že jediné, co bylo u Sorela kompletní, byla jeho smrt.

Abych se nerozepisoval více, nežli by bylo zdrávo, ostatní postavy z knihy zde nebudu zmiňovat, ani jedna hlavní postava mi však nebyla sympatická.
Pokud jde o čtivost knihy, nemám výtek. Pan Stendhal používal velice čtivý sloh a kniha jako taková je opravdu lehce čitelná, příběh není tak natahovaný, jak jsem se obával a kapitoly jsou velice dobře dělené.

Rád bych dal knize čtyři hvězdy, nejsem toho však schopen. Podle mě bude ideální zůstat u tří a to sice kvůli hlavnímu hrdinovi. Je mi dilematem, zda právě kvůli tomu, jak moc mě hlavní hrdina uráží, nemám dát knize Červený a černý plný počet bodů. Ale nikoliv. Tak objektivní se mi být nechce.

Tak toto bylo opravdu zajímavé. Nejsem si jist, zda toto dílo nazývat falzem, nebo raději hanopisem, což by podle mne bylo výstižnější. Vždy mě fascinovala touha mnohých lidí svádět veškeré problémy světa na jedinou rasu, která za to za všechno přeci může!, ale časem jsem si zvykl. Toto dílko, mě však stejně ohromuje.
Aby bylo jasno, nejedná se o dobře napsané pojednání, vlastně je to v mnohém ohledu dosti primitivní práce. Podle autora jsou židé jednou vášnivými marxisty, kteří touží po zničení jedu – kapitalismu, hned v dalším protokolu však plánují zavedení kapitalismu v té nejčistší podobě. Jednou jsou pro násilné vyhubení ne-židů a hle, v následujícím protokolu chtějí vytvořit dokonalý harmonický stát, ve kterém bude Židovský král – hotový obraz ctnosti – mírumilovně, jenom mírně despoticky, vládnout celému světu… (Představa toho státu, mimochodem, není vůbec tak děsivá, jak by si autor možná přál.)
Pokud nic jiného, je tato nekonzistence spisů velice matoucí. O tom, že se tam většina myšlenek neustále opakuje, ani nemluvím.
Ještě bych poznamenal, že pokud byli tito „mudrcové“, které si autor vybájil, výkvětem židovstva, kterému se tak daří ovládat celý svět, mnoho to nevypovídá o inteligenci nás ne-židů, tak jak to autor Protokolů popisuje.
Závěrem snad pouze ještě jednou zalamentuji nad imbecilitou osob, které by tomuto dokumentu uvěřily a zcela upřímně polituji židy, protože představa, že by tento dokument pojednával o mé osobě, či etniku, je vysloveně urážející.

5 26.04.2020

OK, k tomuhle nemám co říct, tato kniha je hrozná. Dávám dvě hvězdy, protože, kdyby se škrtla polovina knihy, kde se vzpomíná jenom na starý příběh z Warcraftu 3, knih a WOW, dále se škrtlo pár absolutně zbytečných kapitol a dialogy, které zní, jakoby se mezi sebou bavily pětileté děti, mohla by z toho být dobrá povídka, tak o padesáti stranách.
Autor je dle mého osobního názoru zcela neschopný napsat kvalitní warcraftovský příběh, neumí vybudovat dobrou a napínavou atmosféru a využít charaktery postav, o tom, jak moc si dovolil manipulovat s tajemnou Aegwynn ani nemluvím.
Dvě hvězdy dávám jenom s krajním odporem.

15.07.2018

Po mém vcelku negtivním hodnocení prvního dílu, přicházím s recenzí dílu druhého, který je zároveň jediným opravdu přímo návazným dílem z celé Zeměplochy.
Setkáváme se zde se stejnými postavami, jako v prvním díle, Je tato kniha je poněkud jinak poskládaná a ta neidentifikovatelná věc, která mne dráždila u prvního dílu, zde není.
Celková skladba knihy se více blíží následujícím dílům a jsem tedy šťasten, že mohu přijít s hodnocením čtyř hvězd.
Něco mi zde přeci jenom nehraje úplně tak dobře, jako v jiných dílech od pana Pratchetta, ale kniha je dobrá a po Barvě kouzel mi spravila náladu. Doporučuji přečíst.

O…..k, takže 120 dnů sodomy.
Upřímně si nejsem jist, jak začít, ale asi to vezmu rovnou od bodu tak lidmi oblíbeného: porno, filozofické dílo, nebo dílo sexuologické? No, jediné, co jsem schopen říci je, že se rozhodně nejedná o žádný masturbační materiál, ba dokonce to přesně k tomuto má velmi daleko. Samotné akty jsou velice stroze líčeny vypravěčským způsobem jako: „Nechal si nasrat do huby a po té to spolkl.“, ba dokonce to velice odpuzuje od jakýchkoli sexuálních myšlenek.
Dále pochybuji, že jsem jediný, komu slova jako hovno, prdel a srát vyloženě vadí, jsou-li použita v popisu od samotného vypravěče a ne v řeči nějaké postavy, což se zde bohužel děje neustále.
Někteří lidé tvrdí o 50 odstínech šedi, že se v nich autorka snaží všemožně vyhnout přímého označení pohlavních orgánů a jsou místo nich používány věci jako „Jeho mužnost“ a jiné. No a napříč všemu očekávání je to tu tak stejně. Ani jednou, za těch 400 stran jsem nezaznamenal slovo typu „penis“, nebo „pyj“, zato však slova jako „čuráček“, „ocas“, „mužnost“ a dejme tomu „kláda“, jsou v této knize neustále.
Někteří jiní v tomto díle vidí ohromné filozofické umění, které odhaluje temnotu v srdcích lidí a tak dále a tak dále. No, tito lidé mají bezesporu pravdu, omlouvám se však, ale tuto myšlenku lze zpozorovat v každé třetí knize a každém druhém fantazy.
No a poslední téma, které vytáhnu je sexuologie. No, rozbor některých sexuálních praktik a úchylek to rozhodně je, ale nejedná se o 600 rozličných příběhů a 600 jedinečných zvráceností, nýbrž o toto v čísle 50.
Autor píše, že pokud se vám budou některé části zdát podobné, stačí aby, jste si je přečetli znovu a uvidíte, že se liší. To je pravda, ale jedná se o změnu v počtu zúčastněných, nebo týraných osob, nebo jiné, čistě proporční rozdíly, či technikálie.
Tak abych dal příklad, v jedné povídce se píše: „Nechal si nasrat do úst a pak to spolykal.“ A v druhé „Nasrala mu na talíř a on to z něj snědl.“
Nekritizuji toto dílo pro to, že je nechutné a stereotypní, což bezesporu je, ale kritizuji ho pro jeho jednoduchost a pro to, že není takové, jaké samo sebe snaží prezentovat. Uděluji 2 hvězdy.
(Jo a co se týká znechucení, nebo něčeho podobného, to ucítíte v každé části tak tři povídky a pak vás to přejde, proto, že v první části to je neustále: sperma, sperma, hovna, hovna, moč, moč. V druhé: odpanění, odpanění, bičování, bičování. Ve třetí: mlátí, mlátí, řeže, řeže. A ve čtvrté: jed, jed, oheň oheň.)

Co se týká Kladivonoše, musím připustit, že jsem do něj šel s jistým odstupem, který jsem si získal díky knihám Obránci Ulthuanu a Synové Ellyrionu (předchozím knihám Grahama McNeilla), které mne ve finálním součtu sice bavily, ale jejich rozjezd byl poměrně pomalý, no a nebudu to prodlužovat, tady to bylo stejné.

U zmíněných předešlých knih jsem to tak prostě měl a až tady se mi povedlo odhalit důvod proč to tak je. Do knihy se totiž musíte vžít. Vžít, plnou myslí, a jakmile se vám to podaří, nebudete se od ni moci odtrhnout, jelikož vás strhne plností charakterů (která je, přiznávám poněkud zúžena dále zmíněným problémem), svou krvavostí a svižností.

Svazek se skládá ze tří knih, což mne vede k myšlence, že kniha je spíše než cokoli jiného kombinací kroniky a románu. V příběhu se přeskakují dlouhé časové úseky (řádově v letech) a děj je celkem vzato nekonzistentní.

Co se týká překladu, nedá se jakkoli pochválit, už jen díky tomu, že skladba vět je doslova hrozná.

Neočekával jsem nic jiného, než knihu plnou brutálních bojů, čehož jsem se dočkal, ale bylo to okořeněno nahlédnutím do historie světa Warhammeru, což mne potěšilo.

Celkem vzato doporučuji a neváhejte u ní strávit hodinku, nebo dvě, než se plně vžijete. (Toto vžití stejně nejspíše přijde až v knize Zrod krále, nikoli již ve Zrodu muže)

26.03.2018

Kladivo na čarodějnice.
Tato kniha se mi poprvé dostala do ruky poměrně nedávno a ohromila mne svým konceptem, zpracováním a prostředím, hned po té, co jsem si přečetl stručný děj.
Tento Kaplického opus magnum, jsem přečetl díky škole, nikoli však s odporem, jak to mnohdy bývalo, ale s nadšením a elánem, jaký jsem v poslední době u knih prožíval pouze zřídka.
Mistrovské používání jazyka, spolu s dnes již částečně archaickými slovy a názvy, lokalita Šumperka a jeho okolí, období 17. století a mnoho dalších faktorů vedlo k mému nadšení, nebyly však hlavním důvodem.
Nutno říci, že nejsem katolík, přes to, že jsem Bibli četl dvakrát a skoro si dovoluji tvrdit, že katolickou církev, řeknu-li to velmi jemně, nemám rád. Nu a v tomto díle se Václavu Kaplickému povedlo můj názor jenom upevnit.
Příběh na vás vrhá krutost, bolest, lidskou nenávist, zlobu a majetku chtivost tak ohromných rozměrů, že spolu ještě s liknavostí, pohodlností a leností některých postav, vám zapříčiní nevalný pocit kolem žaludku a hlavně pak srdce. Katolická církev se tu odhaluje v plném světle, za dob inkvizice, jednoho z nejhorších výtvorů, kterému kdy dala vzniknout.
Není možné, aby vám jeden z hlavních vypravěčů děje, jménem Kryštof Alois Lautner děkan Šumperský nepřirostl k srdci, stejně jako není možné, aby ve vás postava Jindřicha Františka Bobliga z Edelstadtu, nevyvolávala hnus a odpor, za své činy a bezohlednost.
Co se týká historické pravdivosti, mohu tvrdit, mimo jiné taky díky rozhovoru s učiteli, že je neobvykle veliká. Většina událostí a čísel se plně shoduje s historickými záznamy a tak i z tohoto ohledu nemohu jinak, nežli hodnotit nejlépe možně.
Ke konci pouze dodávám, že vám z knihy bude místy běhat mráz po zádech, naskakovat husí kůže, ne-li se hrnouti slzy do očí, zvláště pak, když se dočtete o nemilosrdném využívání tortury…

Tato kniha je dle mého snad vůbec nejgeniálnější kniha profesora Tolkiena a tím pádem jedno z nejlepších děl na poli fantasy, vůbec.
Kniha zacházející hluboko do historie světa Pána prstenu, ukazující jeho bohatou historii a mytologii, svědčící o tom, jak malou historickou událostí vlastně byla Válka o prsten.
Úžasné postavy, fantastický děj, brilantní vypravovací sloh a bezkonkurenčně používaný jazyk. To všechno mi dopomohlo tuto knihu přečíst jedním dechem.
Ano, přečetl jsem ji jedním dechem, ale až na podruhé. Poprvé jsem knihu začal číst ve svých čtrnácti letech a tehdy jsem nebyl schopen knihu, se spoustou složitých jmen přelouskat a raději jsem ji odložil.
Podruhé jsem se k ní dostal o nějaký rok později a to byl zážitek. Atmosféra Ardy na mě dýchala na každé stránce a čtení jsem si velice užil.
Hodnotím bez kompromisně 5 hvězdami.
+Také bych podotkl, že až po přečtení této knihy začnete chápat Tolkienův svět, v plných rozměrech a mistrovu geniální představivost, tvůrčí elán a brilantní mysl.

K této knize se stavím poněkud rozpačitě.
Rozhodně se nejedná o nijak úžasné dílo na poli fantasy, dokonce bych tvrdil, že svou propracovaností se jedná spíše o nižší vrstvu průměru, ale jako krátká oddechovka, bez složitějšího příběhu je to rozhodně dobrá volba.
Phineas Mortimer není nijak výjimečná postava, ale dokáže zaujmout a krátký děj se v postavení, které jsem ke knize od počátku zaujal (Tj. právě jako oddech od delších sérií) byl dobrý.
Věřím, že zkušenější autor, konkrétně pak myslím na pana Sapkowského, by s touto krutě pragmatickou, či cynickou postavou a dějem udělal mnohem kvalitnější divadlo, spíše ságu, nikoli pak jednohubku. (A nebudeme si nic nalhávat prostou pro rozšíření, minimálně na tři díly o třech stech stranách tu je.)
Díky rychlosti a plynulosti čtení, specifickému postavení knihy na poli fantasy a mým osobním sympatiím k českému dílu, hodnotím 4 hvězdami, ale objektivně mohu bohužel přidat pouze 3.

Hostina pro vrány + Tanec s draky
V těchto knihách přichází první problém autorovy Písně ledu a ohně.
Rozdělení chronologicky jednoho děje do dvou knih nebylo to nejmoudřejší, vůbec nebudu komentovat rozestup ve vydávání mezi těmito díly.
Dle mého osobního názoru by pro fanoušky i pro Martina bylo jednodušší děj rozdělit na dvě poloviny a vydat jako dvě knihy a ne postavy rozdělit do dvou skupin a děj tedy nevytvořit tak konzistentně, jak bych já chtěl.
Autorův styl psaní se samozřejmě nemění a děj je stejně krutý jako v předchozích dílech, ale nebudeme si nic nalhávat, není to to samé, husté vyprávění jako dříve.
V každém předchozím díle se postavy více méně pravidelně prostřídávaly a tak bylo poměrně těžké se jimi přehltit, nyní se však jednotlivé postavy více opakují a na to člověk u Martina není tak zvyklý.
Celkově se mi však knihy líbily a hodnotím je maličko horšími 4 hvězdami.