Set123 komentáře u knih

Toto je hra mnoha tváří. Hra společenské kritiky, hra zvláštní estetiky, fraška, hra plná filosofie, hra pokřivené, pokrytecké lásky, hra omylů. Jendo z nejlepších děl Oscara Wilda, ve kterém si každý najde něco svého.

Knihu jsem četl dvakrát a v obou případech jsem se u ní smál. Každá strana na sobě nese krásný vtip, občas možná až zbytečně kousavý, ale stejně… Za vtipy se však ukrývají zajímavé otázky, nejen tázající se na nitro člověka, ale také na fungování společnosti. Opravdu se jedná o dílo neuvěřitelně pichlavé a ve své podstatě, ve svých nejhlubších částech, také smutné.

Jedna postava vedle druhé působí dosti nerealisticky, vyumělkovaně a archetypálně. Žádný charakter není originální, všechny se detailně drží svých rolí. A funguje to skvěle. Mladá namyšlená slečinka s láskou k falešné romantice, přísná praktická teta, která nejvíce ze všeho nesnáší kritizování své společenské třídy, Algernon, který do značné míry odráží osobnost Wildovu. Tito a další dělají dohromady skvělou komedii, ve které co replika, to citát.

Dílo si nese mnoho z Obrazu Doriana Graye a jeho hedonismu. Carpe diem, to je asi nejlepší shrnutí této hry. A je-li k tomu potřebný Filip, tím jenom lépe.

Tak toto bylo celkem příjemné překvapení. Spisovatel, o kterém jsem doposud neslyšel a jeho dílo, o kterém jsem nic nevěděl. A hned první verše mne uchvátily. Ponurost, která téměř – téměř! – připomínala dílo mistra Poea, nebo možná spíše pana Baudelaira. Některé básně samozřejmě byly lepší, jiné méně, ale zapůsobily na mě opravdu silně. To byl úryvek ze sbírky „Věrný hlas“. Stejně na mne působila sbírka „Orloj“ a poté ještě, sic o něco méně „Bez obav“.

První sbírka má v sobě opravdu silný prvek ponurosti, kterou nelze nespojit s bolestmi První světové války. „Zloděj z Bagdadu“ je mi o něco méně blízký, ale i tyto verše, protkané nití jemného erotična jsou poutavé. „Orloj“ se mi jeví jako jakési pokračování „Věrného hlasu“, konkrétně potom sama báseň „Orloj“, která k původnímu pochmurnému ladění Bieblovy poesie přidává ještě motiv ztráty milovaných žen, mne uchvátila.

Ostatní sbírky, až do „Bez obav“ mě nezaujaly téměř vůbec. Poesie je to podstatně méně lyrická a hraje hlavně na exotično. Možná se bude zdát lyrická těm, kdo navštívili Jávu, já tím šťastlivcem ovšem nejsem.

„Bez obav“ přecházejí naplno k ponurosti, až depresi. Některé verše jsou jakoby komunistickou propagandou, jiné, nezkažené tímto svinstvem, jsou velice poutavé, ovšem méně lyrické, než první sbírky. Tato sbírka krásně zachycuje stárnutí. Čas je opravdu veliký umělec.

Poslední báseň v knize obsažená, je „Žaluji“, kterou spisovatel napsal těsně před smrtí – sebevraždou. Báseň je velice emocionální, prozrazuje zhrzení a ublíženost autorovu. Zklamání, bolest a strach, to dohnalo pana Biebla, tvůrce některých naprosto geniálních veršů, až ven z okna. Komunizmus má vlastně na svém štítě další zářez, co do jím popravených.

2 20.08.2020

Tomuto se říká překvapení. Tak jako mě letos zklamala Jeptiška (Denis Diderot), tak mě překvapily Jarní vody. Čekal jsem pochmurnou klasiku, něco ve stylu Dostojevského, či hůře Tolstého. (Aby bylo jasno, oba mám rád – Dostojevského raději – ale ne vždy to člověk potřebuje) A ono ne. Jedná se o jednoduchou svižnou novelku, kterou máte za dva příjemné večery za sebou. Musím se přiznat, že když se hned v prvním odstavci knihy vyskytlo slovo pelyněk a já měl zrovna doma zcela novou lahvinku absintu, neodolal jsem, abych si čtení ještě více nezpříjemnil.

V knize nenajdete ani jeden jediný psychologický rozbor, ani jednu opravdovou filosofickou úvahu. Postavy se chovají, jak se chovají, protože se tak chovají, nic jiného vám řečeno není. Děj se odvíjí rychle prostřednictvím elegantního a jednoduchého jazyku pana Turgeněva a tak vám Jarní vody utečou jako… no jako jarní vody. Vlastně je to velice příhodně zvolený název.

Pravda, nečekal jsem, že se děj této ruské novelky, od ruského autora, s ruskou hlavní postavou bude odvíjet v Německu a většina postav bude hovořit francouzsky, či italsky (tedy v příběhu, naštěstí tolik ne na papíře). Překvapení to však bylo příjemné. Atmosféra Frankfurtu je v knize vylíčena způsobem, který mě nutil si všechno představovat v nejjiskřivějších barvičkách, vše bylo veselé a krásné a potom… Potom přišel zlý lesní duch, rusalka, či víla, která měla v lese svou chaloupku. A konec najednou nebyl tak veselý. Konec byl odpornou ukázkou uhranutí, způsobeného mladickou naivitou, stejně tak ale i ukázkou slabé vůle.

Úplný závěr knihy je vlastně velice smířlivý a něžný, slabá vůle se však vrací i v posledním odstavečku… Inu což, někteří jsou prostě nepoučitelní. V jistém ohledu mi mimochodem Sanin připomíná nebohého Warthera. Jenom osudem se od sebe liší.

Dobře, nejedná se o propracované superdílo, ale je to naprosto úžasná, osvěžující kniha. Milá, lehká a nezatěžující, prostě… no asi jsem si potřeboval orazit. Plně doporučuji.

Těžké, opravdu těžké hodnotit tuto knihu. Mám na ní totiž dvojí pohled. Jeden osobní – méně pozitivní, druhý objektivní – o něco pozitivnější, ale… no to si řekneme. Upozorňuji, že v komentáři lze najít vyzrazení děje.

Začnu osobním. Na knihu jsem se velice těšil, nevěda vlastně vůbec o co se bude jednat. A tak jsem jí v dubnu začal číst. A dnes, 17. srpna, jsem ji dočetl. Je to dlouho, že? Prostě jsem nebyl schopen se do knihy začíst. Nešlo to. Prvních sto šedesát stran jsem četl tři a půl měsíce. Asi na dvousté straně došlo ke změně, konečně jsem si na styl knihy zvykl a dočtení už trvalo jenom nějakých pět, šest dní. Ale ani tak jsem se u knihy nikterak nebavil a utíkala mi hrozně pomalu. Důvod? Netuším.

Jazyk, který Zola používá je přirozený, nešroubovaný, elegantní, ale dokáže být i surový, když se to hodí. Prostě krása. Dlouhé popisy v knize jsou, to je pravda. Konec konců v knize se jakoby nic neděje, ale stejně vás svými dlouhými popisy, které vždy poukazují na jeden aspekt životů hlavních postav – to je možná můj problém, jak moc zjednodušuje – provede přes patnáct, či kolik let jejich životů.

Zola byl zjevně veliký determinista. I když jsem nevěděl, o čem kniha bude, už na té sto padesáté stránce byl úpadek a zkáza věcí zcela předvídatelnou a jasnou jako lesní studánka. Jedna událost je jasnou příčinou následku, který strhne lavinu. Ale na co Zola vlastně poukazuje? Nejsem si jist, jestli jeho cílem bylo pospání škodlivosti alkoholu, nebo drog obecně. Chápat to lze oběma směry. Já osobně mám s touto myšlenkou jistý problém. Sám vášnivý vinař jsem si moc dobře vědom toho, jak moc škodlivý může alkohol být a kolik životů zničil. Ale nelze tvrdit, že jen protože někdo pije alkohol, bude zničen. Když si do ruky vezmete pistoli, znamená to, že někoho musíte zastřelit? Ne. A když už to uděláte, můžeme z toho vinit pistoli? Také ne. Můžete za to vy. Absolutní většina problémů, které člověka v životě zastihnou má na svědomí on, nebo jiný člověk. Nemůžeme vše svádět na věc, která má nějaké vlastnosti. My se sami rozhodujeme tyto vlastnosti využít. Pna Zola si toto zjevně alespoň z části uvědomoval, ostatně bylo by divné, kdyby ne. Ale mnoho lidí zde v komentářích si to zjevně neuvědomuje a to až moc smrdí alibismem.

Jak jsem již zmínil, pan Zola byl veliký determinista. Za to jsem rád. Hlavní hrdinka mnohokrát žehrá na to, že nemá žádné štěstí. Ale aby šla svému štěstí vstříc, to ji nenapadne. K závěru knihy se kouká z okna, na něco vzpomíná a říká si „Já jsem si přála,…“ A opět, přání si bylo vše, co pro to udělala. Všechny postavy, ač o tom neměly zdání, věřily ve filosofii fatalismu. To je v tomto případě činilo neuvěřitelně slabé. Stejně slabí a nečinní, ba dokonce horší byly všichni z její rodiny. A tak závěrem mohu říci jenom toto: Všechna bolest, všechno strádání, i utrpení, to všechno si každá postava knihy zasloužila. A to ať už tím, či oním způsobem.

Dávám knize tři hvězdy. Zaslouží si více? Asi ano, ale já to v tomto případě cítím takto. Prostě jsem si to neužil, nezačetl jsem se, nehodnotím příliš dobře.

Doktor Jekyll a pan Hyde. Jeden z nejslavnějších gotických románů, filosofická úvaha, inspirace pro mnoho dalších děl a vynikající kniha.

Tento krátký příběh jsem si přečetl již dvakrát a v obou případech s notnou dávkou nadšení a následného uspokojení. Pan Stevenson užíval naprosto geniální jazyk a disponoval schopností cele prvotřídně nastínit atmosféru a charaktery postav. Nebýt toho, že v dnešní době již každý zná tento příběh, přihodil bych, že umí navodit silné napětí.

Na pozadí sic jednoduchého, stále strhujícího a příjemného příběhu, nám Pan Stevenson předkládá mnoho filosofických úvah, od samotné dichotomie dobra a zla, přes důležitost svědomí, až po odraz lidského charakteru na jeho fyzickou podobu.

Sám autor nám předkládá, že pan Hyde je vlastně fyzickou podobou separovaného zla. Tedy v nitru člověka je jednak dobro, druhak zlo a Hyde je upřednostnění zla, které v čiré podobě proniká na povrch. Osobně se s jeho pohledem na zlo neztotožňuji, zlo je podle mne pojem bez jakékoliv dignity, ale to nechme stranou. Já bych pana Hyda prezentoval jako primitivní a základní Froudovský Id, který je oproštěný a neovlivněný egem a nedej bože superegem. Hyde – Id je samozřejmě pro společnost čímsi nepřijatelným a odpudivým ve své nezkrocené přirozenosti. V době kultivovanosti je samozřejmě dříve či později odsouzen na smrt, nebo při nejmenším vyhnanství.

Vedle mnoha dalších skvělých myšlenek nám pan Stevenson předvádí množství charizmatických postav. Nejlépe na mne působí – nejspíše i proto, že mu bylo věnováno nejvíce místa – doktor Utterson. Zcela fascinujícím způsobem pragmatický muž s pevnou vůli a neotřesitelným rozumem. Pravý anglický džentlmen, dalo by se říci. Těch je ale plná kniha s jedinou výjimkou – panem Hydem.

Když se nebudu dále rozepisovat, řeknu prostě, že se jedná o vynikající knihu – snad zbytečně krátkou, ale i to má své kouzlo – kterou plně doporučuji.

P.s.: Nedělám to často, ale tentokrát musím okomentovat i vydání, které jsem četl a které je klenotem v mé knihovně. Obsahuje totiž geniální ilustrace od Maura Cascioliho, které příběh dokonale vystihují a navíc dodávají knize ještě více k dobové atmosféře. Opravdu mnohokrát děkuji b4u publishing za tuto skvělou knihu. (ISBN 978-80-97222-34-8)

„Můj klid je tentam, mé srdce je mdlé, už nenajdu míru, už nikdy ne.“ Tyto řádky z Fausta jsou dokonalou citací k Hrobce, pokud hovoříme o mém citu k panu Lovecraftovi, který se právě touto knihou započal. Po dočtení Hrobky jsem věděl, že s panem Lovecraftem se budu bát a budu se bát strašlivě rád.

Jedná se o chronologicky seřazenou sbírku jeho prvotin. Povídky v ní jsou oproti těm pozdějším krátké a motivy v nich obsažené jsou teprve v zárodku Lovecraftovy pozdější geniality.

V dnešní době je velice těžké najít horor, u kterého se budete opravdu bát. Na upřímný strach z literatury jsou naše životy až moc světlé, až moc racionální. Proto autor, který se má stát legendou hororu musí do svého díla něco přidat. První z těchto mistrů hororu byl jednoznačně Edgar Allan Poe. Ten do svého díla přidal svou duši. (Což nemyslím obrazně. Podle mě je Poe nesmrtelný, protože z jeho díla přímo sálá jeho osobnost.) A také svoje šílenství, své poruchy a obsese.

A pan Lovecraft? Ten vytvořil kulturu nadpřirozeného hnusu, která se dokázala naprosto nesmazatelně zapsat do popkultury nejen let minulých, nejen dneška, ale na ještě dlouhou dobu. Většina velkých fantasy, či hororů je inspirována pozdějším dílem pana Lovecrafta. A právě povídkami v této knize onen hnus započal.

Hrobka, Dagon, Chrám, Z neznámého světa, Výpověď Randolpha Cartera – možná nejvíce Výpověď Randolpha Cartera – a mnohé další jsou zárodky toho co pan Lovecraft vytvořil. Zde to začíná. Povídky to nejsou nejlepší, v díle Lovecrafta dokonce většinou ani průměrné, ale pro toho, kdo chce mistrovo dílo poznat, je tato kniha naprosto nepostradatelná. Hnus, tajemno, strach. To začíná zde.

(SPOILER) Ach, jak těžké je pro mne psát tento komentář. Víte, když jsem před devíti měsíci zjistil, že znovu vychází Pistolník a já tak budu mít možnost si celou sérii přečíst, byl jsem nadšený. A tak začal dlouhý pochod, veliká cesta, která trvala víc než půl roku, ale jsem zde, na konci a jsem smutný. Protože nejen po poslední knize, ale vlastně po celé sérii mi v ústech zůstala pachuť.

To že se tato pachuť objeví, mi bylo jasné od Zpěvu Susannah, tušil jsem to již ve Vlcích z Cally, ale i tak jsem překvapen. Nejdříve však něco o knize, potom o celé sérii. Upozorňuji na vyzrazení příběhu obsažené v komentáři.

Na rozdíl od Zpěvu Susannah se v knize něco zase děje a celý styl knihy se vrací ještě před Čaroděje a sklo. Tím myslím, že se Rolandova parta zase vypravila na cestu, nesedí někde ve škarpě, či ve vesničce, ale opravdu pochoduje. Problémem se ukázal býti jeden nešvar, zasazený již ve Zpěvu. Stephen King. Víte, když jsem četl řádky Zpěvu, na kterých se on vyskytoval, byl jsem v šoku z té arogance. Ale myslel jsem, že to rychle skončí. Ale ne. Tak jako se již od třetí knihy neustále mlelo o růži, zcela bez hloubky a beze smyslu, tak se v poslední knize začalo hovořit o panu Kingovi. Ba dokonce ještě více a ještě otravněji. Omlouvám se, ale to, že ze sebe spisovatel udělá „Nejdůležitější“ věc na světě a do příběhu zahrne zcela neskrývaně i svou osobní tragédii, je tak vygradovaný egoismus a narcisismus, jaký jsem posud neviděl.

Kniha změnila i vypravěčský sloh a tak autor opakovaně komentuje děj, jakoby nestačilo, že ze sebe udělal jeho součást.

Ještě dvě věci stojí za zmínku. Jednak ony toliko omílané úmrtí postav. Jsou trapné, jen co je pravda. Smrt Edda by ještě byla stravitelná, i když si v jejím průběhu vzaly ony věhlasné reflexy všech pistolníků volno. To jak umírá Jake, je vyvrcholením Kingova egoismu, které ani nemám sílu komentovat. Susannah pro jistotu ani neumírá, jen se na všechno vysere, zapomene na to, že na ní její muž „čeká“ a nachází si za něj velice trapnou náhradu. Vůbec tato část konce knihy je podle mne zrůdnost. Ochu je jediný jehož smrt byla hrdinská, zato však nesmyslná. Zato ale sakra smutná. Callahanova smrt je zmíněna tak nějak mimochodem, takže o tom snad ani nebudu mluvit.

A druhá věc. Obecně si myslím, že autor má vždy právo ukončit své dílo, jak se mu zlíbí. To že i sám King cítil nutnost si vlastní konec obhajovat, podle mne neříká o konci samém nic dobrého, ale budiž. Rolandův konec beru, nic proti němu nemám. Ale to co je před koncem… Jednak Mordred, druhak Karmínový král… Inu, to je ubohost. Ochu mohl klidně šlápnout do díry, zlomenina se mohla zanítit a on umřít na infekci a bylo by to vlastně stejné. Takhle to působí tak, že jediný důvod proč se tak dlouze mlelo o Mordredovi byla jeho smrt, načež Mordred odchází ze scény. Krále nebudu komentovat. Uznávám, jeho konec byl kreativní, ale tak stupidní.

Teď k sérii. Až ve vlcích jsem si to začal uvědomovat, ve Susannah už byla chyba jasná. King se projevil jako někdo, kdo neumí vůbec psát. Jak je sakra možné, že nejslavnější autor současnosti napíše něco v prvních třech knihách a všechno to potom zmrví? Rozkreslí si nějakou mapu světa, postavy, prostředí, pohnutky a cíle oněch postav. A bum. Pak to všechno v průběhu předělává, překrucuje, píše si, co se mu zachce, aniž by to mělo smysl a jakoukoliv návaznost tak ruinuje.

Toto poznání pro mě bylo neuvěřitelně bolestivým. A je to o to horší, že celou tu dobu tvrdí, že si to nevymýšlí, ale příběh do něj jaksi proudí. To do něj tedy proudil sakra divně.

Docházejí mi síly, musím to zakončit. Zakončím to pozitivněji. Série se čte dobře, nejtěžší se mi v tomto ohledu zdá Věž z důvodů výše zmíněných. A nutno podotknout, že jsem si to celé užil. Do té, či oné míry i Věž. Konec konců, kdyby mě zájem o příběh, nebo celé univerzum opustil, sotva by mi vadila úmrtí postav, nebo antagonistů. Kingova představivost je veliká (i když bych mohl kritizovat všechno to jeho „inspirování“) a celá Rolandova sakra depresivní pouť je velice poutavá. Osobně musím říct, že by bylo lepší, kdyby nikdy nenapsal poslední dvě knihy, protože mi velice pokřivily pohled na celou sérii, ale co naděláme. Nejlepším dílem je jednoznačně tak trochu samostatně stojící Čaroděj a sklo, nejhorším se mi bohužel zdá Temná věž, i přes to, že jsem do ní vkládal mnohé své naděje.

Tak po dočtení této knížečky už rozumím tomu, že Kolářovi vůbec nerozumím.

Ale zcela vážně. Poesie Jiřího Koláře je extrémně lyrická, pocity které vzbuzuje, jsou na ní to jediné důležité a zároveň je to to, co Kolář uměl nejlépe. Některé básně jsem nepochopil vůbec, jiné ve mně vzbuzovaly příjemné, i nepříjemné mrazení. Nejvíce na mne zapůsobily ukázky ze sbírky „Prométheova játra“ – kterou si chci co nejdříve sehnat do své knihovny – a konkrétně báseň „Mezi tupci“ – kterou jsem si musel ihned zapamatovat zpaměti.

Prométheova játra jsou významově jasná, konec konců, je známo, že Kolář byl odpůrcem režimu. U ostatních sbírek jsem zjistil, že jsem panu Kolářovi až příliš vnitřně vzdálený a máme spolu strašně málo společného. A tak na mne jeho básně příliš nepůsobily. Ještě tak „Ódy a variace“ na mne maličko působily, například „Nový epiktet“ vůbec.

Jedná se nejspíše o kvalitní poezii, já ji však nejsem schopen – krom zmíněných jater – plně docenit.

12.08.2020

Inu, pusťme se do toho. Mnozí zde přítomní hodnotí Korán hodnocením „odpad“ – což je mimořádně neuctivé vůči jakékoliv knize, o knize, která je pro stovky milionů obyvatel této planety svatá ani nemluvě – a to většinou s tím komentářem, že to nedočetli. Já se na to pokusím jít poněkud jinak.

Nežli jsem se konečně dostal ke čtení této knihy, myslel jsem si, že je stejné struktury jako Bible, což byl hrozivý omyl. V pravdě jsem překvapen, že tolik lidí považuje tuto knihu za slovo boží, protože když člověk pochopí účel vzniku jednotlivých textů – za což v mém případě může doktor Ivan Hrbek a jeho naprosto geniální poznámky a komentáře – nemůže se již na knihu dívat jinak než jako na souhrn právních a sociálních norem, která stanovují velice účelnou morálku a vlastně do jisté míry převracejí běžný proces – morální pravidlo tvoří zákon – a boha de facto odsouvají na druhou kolej. Samozřejmě se na tuto knihu nelze dívat takto kriticky, jste-li vychování v dogmatické společnosti, jak tomu bývá u muslimů. Mohamed opravdu stavěl své texty tak, jak se mu co nejvíce hodilo podle jeho konkrétní životní situace, což je zcela pochopitelné, ale dosti to podle mě podrývá onu „svatost“. Konec konců už dělení Koránu je velice politicky motivované. Korán se skládá ze tří Mekkánských období a jednoho Medínského. Mekkánská období se dělí podle toho, jak moc zrovna Mohamed nenáviděl své drahé spoluobčany z Mekky. U prvního období je ještě naděje na usmíření a texty jsou o něco více odpouštějící, kdežto třetí období všechny jeho politické nepřátele posílá rovnou do Pekla.

Když už jsme u toho Pekla… Bible, hlavně poté Nový zákon, se snaží hrát si na hodnou knížečku, která se vás snaží utáhnout na Ráj. Mohamed si u Ježíše zjevně povšiml jedné chyby. Ježíš hlásal svou víru pouze dobrým slovem (pomineme-li vyhnání penězokazů z chrámu a podobné legrácky), kdežto Mohamed v průběhu svých kázání přišel na efektivnější způsob. Když to nejde po dobrém, půjde to po zlém. A na řadu přišla válka. I Korán je tedy koncipován spíše na principu zastrašování dnem soudným. Na druhou stranu ale v Koránu netrhají dvě medvědice čtyřicet dětí, aby pomstily proroka. To najdete jenom v Bibli.

Chování k ženám bylo z dobového pohledu v Koránu dokonce pokrokové, což dnes mnoho lidí nechápe. To jak je zacházeno s muslimskými ženami dnes – tedy některými – není ani tolik problém Koránu – ten samý problém by měla i Bible – ale spíše problém dogmatického fanatismu některých psychopatů. Rozhodně se však tento problém nedá svalovat na všechny muslimy. Obecně právo šaría není tak hrozné jak ho například pan Ok… ehm, tedy někteří prezentují. Vše je jenom o osobní interpretaci a většina muslimů toto právo prezentuje tak mírně jak to jenom jde.

Korán je hrozný – podle mne – ze čtenářského hlediska až přehnanou repetetivností. Opravdu vám stačí přečíst si pár súr z každého období a k tomu několik těch důležitějších, abyste celou knihu pochopili. V některých částech – a to se musí uznat – je však Korán co do obraznosti úžasný.

Nepíši zde vše, co by bylo potřeba napsat, ale není zde pro to prostor. Tento komentář nemá být obhajoba toho, či onoho náboženství – náboženství je podle mne dosti anachronický konstrukt -, ale spíše žádost. Nemějte zbytečné předsudky a neposlouchejte hlupáky, kteří hrají svou politiku jenom na zastrašování. A už vůbec neházejte celou množinu lidí do jednoho pytle s fanatickými blázny, kteří vše zbytečně vyhrocují. Děkuji vám…

20 11.08.2020

Dlouho, hrozně dlouho se snažím donutit se k tomu, okomentovat knihy Zaklínače. Jedná se totiž o mé nejoblíbenější fantasy vůbec. A já hrozně nerad hodnotím věci, které mám rád. (Viz Komentář u Ztraceného ráje“

Tato první povídková kniha je pro mne mnohem významnější, nežli kniha druhá. Pamatuji si dokonce, kde jsem kterou povídku četl a to pro mě není typické.

Inu, dosti řečí, směle do toho. Kniha „Poslední přání“, je spíše takovou předzvěstí budoucí ságy Zaklínače. Konec konců, román je postaven na alegorii Druhé světové války, kdežto povídky parodizují tradiční pohádky. Více se dozvíte u mých komentářů ke každé povídce zvlášť.

V této knize ani Geralt, ani další postavy, ba co více ani svět nedostávají ostřejších obrysů. To vše se bude formovat teprve v knihách následujících. Není však možné tuto knihu přeskočit. V několika povídkách je obsažen zárodek celého románu a čtenář, který by povídky přeskočil, by nedokázal plně pochopit příčiny budoucího děje.

Autor používá jednoduchý jazyk, umí s ním však nádherně kreslit. Děj je vždy jednoduchý a povětšinou vtipný. Knihu plně doporučuji a i když nedosahuje plné kvality knih následujících, stejně se jedná o jednu z nejlepších povídkových knih co jsem kdy četl.

Konečně! Konečně jsem si je také přečetl. Poprvé jsem se s Povídkami Malostranskými setkal na druhém stupni základní školy. Konkrétně se jednalo o Doktora Kazisvěta a Hastrmana. Bože, jak já jsem to nesnášel! Ale dnes? Dnes, když jsem si je konečně s klidnou myslí a bez předsudků přečetl čistě dobrovolně? Inu, hned z nich mám podstatně lepší pocit.

Víte, Povídky Malostranské se pro pana Nerudu ukázaly býti poněkud nevděčnou knihou, myslím. Jan Neruda píše okouzlujícím jazykem, který plyne jako řeka, jeho čeština je jednou z nejkrásnějších co jsem kdy viděl a zároveň nejimaginativnějších. Ale! Ale pro moderního čtenáře – tedy běžného konzumenta – to není to pravé ořechové. Inu, jedná se o čiročirý realismus. Opravdu jsem nikdy nečetl tak realistickou, prostou knihu. Vše v ní je uvěřitelné, přiměřené, nic není vyhnáno do surrealistických extrémů. Přes to však Neruda do díla včlenil mnoho satiry, kousavých vtípků, ale i moralit a dosti neoptimistických ukázek lidského charakteru. A toto dílo, zahleděné do lidských duší v melancholické části Prahy nemá u dnešních konzumentů šanci. Sex? Inu, nějaká ta tajemná nekonkrétní zmínka. Násilí? Jen ve vtipu. Vulgarita? Snad žádná. Akce? Inu, letěla tam jedna pánvička. Ale to je vše. Je to špatné? Ne.

Mohu-li si dovolit netradiční srovnání… U knihy Společenstvo prstenu, jsem kdysi napsal v reakci na hanobící komentáře, které tvrdily, že je to kniha o ničem, nic se tam neděje a vede téměř k ničemu, že i kdyby to byla pravda – jako že není -, co by na tom vlastně bylo špatného? Když je něco krásné, budeme tomu vyčítat, že to není akční? Hloupost! Povídky Malostranské jsou knihou, která zpytuje lidskou duši, zesměšňuje ji a zároveň podává jisté svědectví o mládí jednoho z českých literárních – hlavně co do poesie – velikánů. Není to dost?

K jednotlivým povídám se snad jednou vyjádřím individuálně. Zde řeknu pouze, že na mě nejsilněji působila extrémně lyrická „U Tří lilií“, satirická „Figurky“ a neuvěřitelně smutná „Přivedla žebráka na mizinu“, spolu s „Doktorem Kazisvětem“.

Plně doporučuji, i když se vám nebudou líbit všechny. Není na světě sbírka povídek, kde by se všechny líbily všem.

Dnes jsem tuto knihu přečetl podruhé v životě. Četl jsem ji dva, či tři roky zpátky a četl jsem ji v posledních dvou dnech. Je až neuvěřitelné, jak moc se za dva roky dokáže změnit lidské pohlížení na city, činy a lásku. V průběhu těch dvou let se v mém životě odehrálo několik málo nedobrých událostí a ty mne zjevně v některých ohledech dosti změnily.

Jak? Dnes mám pro Warthera o něco větší pochopení. Zdůrazňuji o něco větší.

Warther je člověk založen na čistě emocionální bázi – což značí, že potkat ho já v reálném životě tak mu ulehčím odchod – a čistě na základě citů jedná. Jedná tedy zpravidla přehnaně, nelogicky a horkokrevně, což vede k nemožnosti uchopení svých citů a jejich ovládnutí. Na druhou stranu je pravda, že se tento mladý muž octl v pozici, ve které již dnes plně chápu onu nelogičnost a vlastně schvaluji, nebo alespoň uznávám jeho východisko z bolesti, která jej sužovala.

Goethe zde naprosto bravurně popsal myšlení zamilovaného člověka formou dopisů. Osobně ony dopisy chápu spíše jako deník, protože kdyby se opravdu jednalo o živou korespondenci, znamenalo by to, že je Warther ke všem svým mnohým nedostatkům ještě k tomu neuvěřitelně egocentrický. Forma se mi velice líbila, vydavatelovy poznámky byly skvěle provedené a konec byl díky nim neuvěřitelně mrazivý.

Vlastně už dnes i chápu, proč spousta mladých lidí pochopila Wartherovu cestu za správnou a vypukla tak vlna sebevražd. On k tomu vlastně sám Goethe vybízí. „A ty, dobrá duše, která cítíš stejné puzení jako on, čerpej útěchu z jeho utrpení, ať je tato knížka tvým přítelem, pokud řízením osudu nebo vlastní vinou nenajdeš nikoho bližšího.“ Tato kniha se dle „vydavatele“ měla stát přítelem. Mnohdy se však stala rádcem a vzorem.

Dříve jsem Warthera považoval za ubohého v těch nejpejorativnějších nuancích toho slova. Dnes ho považuje za stejně ubohého, ale v té formě, se kterou nelze nesoucítit.

Poe byl člověk rozvrácené mysli a složitého života. Dokázal do svých povídek dát to, co se nepodařilo snad žádnému jinému autorovi a to kus své vlastní duše. Je to Poe, který více než kdokoliv jiný - snad ještě pan Lovecraft s ním může soupeřit – bude žít ve svém díle, dokud toto bude mít jednoho jediného posledního čtenáře. Protože Poe je ve svém díle plně obsažený v každé svoji stránce.

Je neuvěřitelně obtížné hodnotit sbírky povídek, obzvláště pak, když máte ve veliké lásce jak autora, tak jednotlivé povídky. Jednotlivé novely budu možná jednoho dne hodnotit individuálně, zde se omezím pouze na obecné shrnutí.

Tato sbírka povídek od geniálního autora je stejná jako jakákoliv jiná sbírka. Něco se vám líbí, něco ne. Jedno je však jisté. Sbírka „Jáma a kyvadlo a jiné povídky“ nám poskytuje náhled na duhu, nebo snad takový Poeův gotický lomený oblouk jeho díla. Od úvah, které jsou jeho středem, se dílo přelévá na jedné straně v groteskní humor, až prachsprostou komedii a úplně na konci lyrickou prózu, ale vedle toho na straně druhé také v detektivní příběhy a samozřejmě horor.

Poeův humor není to, co by mi vždy sedlo. Ba dokonce mi to nesedne většinou. Groteska také ne, to prostě není pro mě. Ale od zlomu oblouku, až po horor, je Poe můj miláček. V této sbírce tolik ne, ale v jiných se nachází spousty zajímavých úvah, které mě jednoho času nenechávaly spát. Vedle toho geniální detektivky, které se staly předzvěstí Sherlocka Holmese od sira Arthura Conana Doyla. A pak je tu horor. Není nutně děsivý – není to horor, který vás nenechá spát, ale poutavý je více než dost.

Mám-li vybrat mé nejoblíbenější povídky, budu nejspíše volit takto: Maska červené smrti; Černý kocour; Monos a Una; Ostrov víl; Jáma a kyvadlo a Zrádné srdce. To všechno jsou geniální díla.

Pan Poe je jeden z mých nejoblíbenějších spisovatelů vůbec. A jeho básně patří k vrcholu jeho tvorby. Tak jak to bývá u sbírek povídek, bývá to i u sbírek básní. Některá se vám líbí více, jiná méně, ale u Havrana a jiných básní mohu s klidným srdcem říci, že žádná není špatná. Opravdu se snažím vzpomenout si na alespoň jednu jedinou, která by nebyla krásná a nenacházím ve své mysli ani jednu.

Hodnocení v kategorii „povídky“ u této knihy dávám různá. Nejslabší výsledek má Eldorado, kterému uděluji tři hvězdy. Pomiňme to, že tři hvězdy jsou stále průměrný výsledek, tedy dosti dobrý, důležité je spíše si uvědomit, že Poeovy básně daleko přesahují mnohou jinou poesii a tři hvězdy u něj značí pět hvězd kdekoliv jinde.

Pan Poe byl velice zvláštní, smutnou, depresivní a narušenou osobou; stále však také osobou nad mnohé inteligentní a citlivou. Toto všechno se projevuje v jeho poesii, ještě více, než v jeho povídkách. Samota, smutek, beznaděj, bezmoc… To jsou temná slova, temné city, které na vás prýští z téměř – téměř! – každé jeho básně. K těmto neuvěřitelně hlubokým citům přidejte geniální sloh a vzniknou vám jedny z nejlyričtějších básní všech dob.

Dovolíte-li mi, zmíním zde tři konkrétní básně. Začnu básní „Sloky Heleně“. Na mnohé tento hymnus na lásku, na krásu, dovolil bych si říct na poblouznění, nebude působit tak mocně jako na mě. Já k básni chovám jistý osobní cit, jelikož jsem na místo oné pověstné „Heleny“ dosadil Helenu jinou, která pro mě byla – a stále je – osobou jisté vysoké Důležitosti.

Vedle Heleny jsem si obzvláště zamiloval jinou báseň, jejím jménem je „Očarovaný palác“. Vedle své individuální existence, je tato báseň též součástí povídky „Zánik domu Usherů“, kterou vřele doporučuji. Ale k samé básni. Z počátku se jedná o jakýsi chvalozpěv krásy, blaženosti, ba dokonalosti. A pak přijde pád, neb obléhat začali králův pyšný hrad. Podle mě je to báseň nad jiné depresivní, smutná a realistická. Zapůsobila na mne dost mocně na to, abych se ji naučil zpaměti. Vždy když si ji znovu odříkávám, vzpomenu si na Epos o Gilgamešovi: „Enkidua, jehož jsem nadevše miloval, jenž se mnou podstoupil všechny strasti, postihl osud lidstva.“ Ano, osud lidstva dříve, či později, ale zcela jistě postihne vše.

A pak je zde Havran. Mám o něm vůbec psát? Co bych psal? A jak by to bylo dlouhé? Omezím se tedy pouze na toto: Jedná se o nejlépe znějící báseň, s nejhlubším citem a největší hloubkou, jakou jsem kdy četl. Miluji ji a to jak v jazyce českém – ctím překlad pana Vrchlického a možná ještě více ten od pana Nezvala -, tak i v anglickém originálu, který dosahuje znělostí a hloubkou ještě o mnoho dál. Podstatou té básně je temnota. „Darkness there and nothing more.“ A tuto temnotu, toto šílenství, či chaos, ztělesňuje Havran – pán? či paní? či snad sám ďábel? Nevím. Ale prosím, odmysleme si na okamžik havrana a dosaďte na místo havrana to, čeho se vy sami nejvíce bojíte a představte si, že toto něco zvěstuje tu nejhorší věc, která se vám může stát, v samotě, v tichu, které ostře, ale přece melancholicky kontrastuje s vichřicí. A k vám pomalu, ale jistě přichází šílenství…

Úvodem musím přednést jednu věc. Z duše nenávidím antisemitismus. Tedy nejenom antisemitismus, ale jakékoliv formy diskriminace, od barvy pleti, přes pohlaví, až po náboženství. Není to tím, že bych byl „sluníčkář“ – ten termín je mimochodem odpudivý -, ale prostě pro to, že si myslím, že každého bychom měli soudit individuálně podle toho jaký je to s prominutím „hajzl“.

Hra „Kupec benátský“ má několik významů. Jednak je to podle mě hra o štěstí, hra o lásce, ale také hra právě o té diskriminaci. Běžně se za hlavní postavy označuje mladý Bassanio a Antonio, potažmo Porcie. Já myslím, že největší roli v této hře hraje lichvář Šajlok. Je to bezesporu člověk, když ne špatný, tak alespoň nedobrý. Ale mohl za to on, nebo to jak se k tomu „židovskému psovi“ chovali všichni, včetně Antonia – a Antonio možná nejvíce? Šajlokova řeč, kdy jmenuje stejnosti židů a křesťanů je podle mě mimořádně působivá a neměla by nikdy zapadnout.

Co se týká hlavní zápletky – ponechme to, že Šajlokovo „záporáctví“ má na svědomí zrada dcery, nikoliv jeho židovství, stranou – je vlastně celkem pochopitelná. Hlavní Šjalokovou, i Antoniovou chybou bylo, že si k sepsání smlouvy nepovolali advokáta. Ten by pohodlně předešel onomu finálnímu dramatu s librou masa a nikdo by se nemusel připravovat na smrt. Z toho plyne poučení pro ostatní. Konec konců i já jako „student“ práva jsem již byl obtěžován kvůli právním radám ohledně dědictví, místo toho, aby si oni lidé zaplatili právníka. (Za kterým jsem je mimochodem poslal.)

Hra se mi líbila, linka s hledáním ženicha pro Porcii byla zajímavá a celé je to krásně napsáno a panem Hilským opět skvěle přeloženo. To co píši výše rozhodně není kritikou hry, naopak tím vyzdvihuji pana Shakespeara, který tuto krásnou polemiku zkonstruoval a dal jí život. Hra je to skvělá. Ještě by bylo skvělé, kdyby se nad ní lidé zamýšleli.

7 27.07.2020

„Zlé časy, zlé, když blázni vedou slepce…“ To mi skoro sedí na koordinaci naší vlády v posledním měsíci… Ehm? Cože? Já to napsal? Sakra…

Ale vážně, Král Lear je hrou, která se velice podobá mému oblíbenému Timonovi Athénskému. Timona v mém srdci Lear nepokořil, ale i tak je to skvělá hra. Varuji před obsahem vyzrazujícím děj, níže v komentáři.

Hned na začátku učiní král něco tak nekonečně hloupého, že si o něm i jeho šašek – moudřejší než je u šašků zdrávo – tropí žerty. Dosti to připomíná sůl nad zlato, tedy když si odmyslíme konec… Je tragické, když čtenář pozoruje, jak král odvrhuje všechny ty, kteří mu byli opravdu věrní a ctili ho. Věrný hrabě Kent je odvržen, protože se zastává nejmladší dcery Kordélie, která otce jako jediná z hlouby srdce milovala. Pak už zbývá jenom sic věrný, také trochu zbabělý – tedy jenom do jisté části – Gloster a šašek. Na druhou stranu je fascinující, jak odvržení nadále stáli za svým milovaným vládcem a rvali se za něho až do tragického, apokalyptického konce.

Je pravda – když už jsme u té apokalypsy - , že Král Lear by mohl se státi bez problému biblickým textem. Opravdu, když se člověk na tuto moralitu podívá, nestačí se divit.

Jedná se o hru o boření falešných ideálů a nastolení těch pravých, které vedou ke smrti v pravdě. Konec hry patří – podle mě – k těm nejtragičtějším v Shakespearova pera, je opravdu strašlivý. Na druhou stranu se nad koncem vznáší jakési světlo naděje, které sotva najdete v již jmenovaném Timonu Athénském.

Nejedná se o mou nejoblíbenější hru, ale místo v mém srdci si jistě najde, a to už jenom díky geniálnímu překladu pana profesora Martina Hilského. O Shakespearovu umu ani netřeba hovořiti.

3 27.07.2020

Musím na sebe hned na začátku komentáře něco prozradit. Při čtení textu jsem se hrozně nudil. Nic to nemění na mnohých úžasnostech knihy - některé zmíním níže -, ale nudil jsem se. Důvod? Je jednoduchý. Hamlet je hrozně profláknutá hra, která se hraje, inscenuje, v televizi pouští a paroduje neustále dokola a dokola… Proč tomu tak je, je zjevné. Hamlet, s podtitulem „kralevic dánský“, je jednou z nejlepších tragédií, ba dokonce dramat, co kdy byly napsány. Ale když člověk umí odříkat děj hry, i když v životě neviděl žádnou inscenaci, maličko mu to kazí požitek.

Ale teď již ke hře samé. Tragédie je založená na geniální zápletce, která je sice jednoduchá, ale i tak v sobě kombinuje mnoho žánrů, námětů a symbolů. Hamlet je detektivka, Hamlet je rodinná tragédie, Hamlet je politická tragédie, Hamlet je geniální dílo.

Nelze jednoduše popsat, o čem hra vlastně je, má totiž příliš mnoho témat. Osobně, jako „student“ práva, bych si dovolil vyzdvihnout jedno menší téma. Kdysi – například v počátku římského království, ale i před ním – se při řešení sporů aplikovala takzvaná „svépomoc“, což byla vlastně prachsprostá pomsta, bez prostředníka, jakým je například soud, který je objektivní. Konec Hamleta je krásnou ukázkou toho, jak taková svépomoc mnohdy může dopadnout. Bolestí nejen pro všechny zúčastněné, ale i pro jejich blízké.

Další komentáře ke hře si odpustím, stejně zde nejsem schopen napsat nic objevného, pouze ještě můj osobní názor na Hamleta bych rád napsal.
Hamlet – mladší – je mi, stejně jako mnoho jiných Shakespearových hrdinů, nesympatický. Je to podle mě jenom další nafoukaný, sebestředný puberťák, který si jde za svým – sic možná šlechetným – cílem, bez ohledu na následky, či jiné osoby. Je mu jedno, k čemu jeho činy povedou, jemu jede jenom o jeho outlou dušinku a dobrý pocit ze sebe sama. Pan Shakespeare tuto postavu napsal geniálně takovou, jakou by měla být – nesympatickou. A já se mu za to klaním. Stejně jako panu profesoru Hilskému, který tragédii bravurně přeložil.

Je to v pravdě hrůzná hra, jen co je pravda. Děj této tragédie je již dávno „profláknutý“ a to, jak se ukázalo nejvíce u Hamleta, méně poté u Snu noci svatojánské a Kupce benátského, bývá pro mě faktorem, který mi kazí prožitek z textu. U Othella se mi to však zdálo být méně na obtíž. Hamlet mě vysloveně nudil, Othello mě trýznil. Pokusím se vylíčit proč, předem uvádím, že za to může charakter Othella. Komentář od této části níže bude možná obsahovat větší, či menší vyzrazení příběhu.

Je to tragédie o lásce, žárlivosti, manipulaci a čirém zlu, které je koncentrovánu v duši Jaga, ale zároveň i o čirém dobru, v duši Desdemony. Jago je podle mě hlavní postavou, ale teď k Othellovi.

Othello je chrabrý, šlechetný, krásný, dobrý, ale hlavně, jak řekla jedna z postav: „Hlupák, tupec, chápavý jak lejno!“. Ne, opravdu, Othello je idiot. Málokdy člověk čte o někom, kdo byl až tak hloupý. S Jagem v jeho názorech souhlasím v jednom. To, co Othello považoval za lásku, byl pouhý chtíč. Pravou lásku by Jagova manipulace – sic mistrovská – nemohla během několika dní!, jen tak zlikvidovat. Othello je zkrátka postava, která si svůj osud zasloužila, jenom je škoda, že to za něj odnesla Desdemona, jejíž láska byla čistá jako lože, ve kterém skonala.

Jago se řadí mezi největší cyniky a zloduchy jaké Shakespeare napsal. S Richardem – veliký padouch – je možno alespoň cítit; Apemantus – snad největší cynik – je mi krajně sympatický. Jago ne. Jago není sympatický v ničem. Jeho podstata je zlo, které pijavičí na utrpení jiných. Na druhou stranu je však jeho schopnost manipulace a jeho zjevná inteligence téměř obdivuhodná.

Hra je geniální ukázkou zvrácenosti dřímající v lidech a toho, jak křehké jsou lidské vztahy, je krutá, je tragická, je Shakespearova. Pan profesor Hilský skvěle přebásnil mistrovu další hru a já jim oběma skládám hlubokou poklonu.

2 25.07.2020

Tleskám, toto je krása. Obecně zjišťuji, že Shakespearovy méně známé hry si užívám mnohem více, nežli ty profláklé. (Např. Hamleta, Romea a Julii, Othella…) Je to logické samozřejmě, ale nutno podotknout, že nebýt přednášek pana profesora Hilského, nikdy by mě nebylo bývalo napadlo vůbec se snažit odhalit hloubku díla mistra dramatu.

Komedie Omylů je jedna z jeho raných her a dalo by se říci, že teprve načíná některá témata řešená ve hrách pozdějších (zdvojení, záměnu…), ale není o nic méně geniální. Skvěle řeší například problematiku manželství a mužské „nadřazenosti“, mužského ega, či krutosti „nadřízených“. Monolog o ranách od pána je úžasný a dialog Adriany s její sestrou Lucianou, je ještě mnohem krásnější, stejně jako Adrianin monolog, či jakési kárání-nekárání vůči manželovi.

Začátek hry vás chytne a následující text vás již nepustí. Komedie, jejíž první větou je: „Smrt všechno srovná, dej mi setnout hlavu, s úlevou, pane, půjdu na popravu.“, je fascinující, no ne?

Opravdu, hru – možná maličko zamotanou, ale na Večer Tříkrálový to nemá – doporučuji zcela každému, bez rozdílu věku. Geniální záležitost, kterou pan Shakespeare úžasně stvořil a pan Hilský geniálně přeložil a přebásnil.

24.07.2020

Timon athénský se bezesporu stal mou nejoblíbenější Shakespearovou hrou. Vděčím za to panu profesoru Martinu Hilskému a jeho geniálnímu vyprávění a samo sebou překladu.

Chápu, proč není Timon schopen najít si větší množství příznivců. Konec konců, i zde se jedná o první komentář. Jedná se o hru veskrze depresivní a „zlou“, já jsem si v ní pro sebe však našel spoustu perel, které ji věnčí jako (alespoň prozatím) královskou korunu.

Přerod Timona, nejbohatšího člověka v Athénách, filantropa, a toho nejhodnějšího člověka na světě – z hlouby duše, nikoliv povrchně a strojeně), v misantropa, misogyna a až zloducha, který nenávidí všechno lidstvo.
Nemohu tvrdit, že bych já osobně byl misantropem a když už, pak s Timonem v druhé půli hry mne nelze srovnávat – nesžívám se tedy s Timonem na emocionální úrovni. Důvodem, proč mě hra fascinuje, je, že jsem vůči lidem, jejich chování a vděku natoliko cynický, že mě těší, když vidím, jak naivní hlupák zabředává do hlouby lidského hnisu. Nepřál jsem to Timonovi (přes to, že jsem si sakra zamiloval Apemanta a souhlasil jsem s ním), ale na druhou stranu jsem byl rád, že byl poučen.

Některé monology – i dialogy – hry se mi vryly hluboko do paměti a často nad nimi přemítám, hra se tedy stala do jisté míry mou součástí a jsem za to rád.

Řešit zde sloh pana Shakespeara, či překlad a sloh pana profesora Hilského, nemá smysl. Oboje je geniální – pro to, že pan Shakespeare byl a pan Hilský je, geniální osobou.

Miluji Timona, nedoporučuji ho však ke čtení všem. Pouze kdo se cítí býti dosti cynický, může hru číst tak, aby se mu líbila.

24.07.2020