Scheron komentáře u knih

(SPOILER) Je těžké objektivně hodnotit autobiografii, jelikož nikdo nemáme právo soudit myšlenky druhých, ale když se to rozhodl vydat, budu to brát jako každou jinou knížku...

Na Přátelích jsem tak docela nevyrostla, jsem mladší generace, přesto do mého dětství a dospívání neodmyslytelně patřili. Nejvíc jsem se identifikovala s Monicou, pak s Rossem, Chandler byl můj nejméně oblíbený - možná právě proto, že svůj život neměl srovnaný a bylo to na něm vidět. Knihu jsem si koupila až po jeho smrti a poté, co se kolem ní vyrojily podivné okolnosti. Ano, probudilo to ve mně zvědavost a musela jsem zjistit, co se mu dělo v hlavě.
V první řadě nejde o autobiografii jako takovou, ale spíš o terapii. Je obtížné to číst a orientovat se v čase / postavách / ději, protože myšlenky mu skákaly jedna ke druhé bez jakékoli návaznosti a často ani nedokončil tu původní. Jak zmiňuje komentář níže, dějově to připomínalo cokoliv s drogovou tematikou (My děti ze stanice zoo atd.). Celkově Matthew působil hrozně rozervaně. Na jednu stranu za své problémy vinil všechny ze svého okolí, jen proto, aby to hned v další větě popřel a sypal si popel na hlavu, jakože si za všechno může sám. Bylo hrozně těžké s ním sympatizovat, nejen kvůli tomuto střídání sebemrskačských a sebelítostných stavů. Na jednu stranu jsem ho chápala, i příčiny jeho problémů - s depresemi mám vlastní zkušenosti, dokonce jsem se ztotožnila i s tím, jak ho malého posadili do letadla a letěl sám. Ono se to nezdá, ale na malým děcku to opravdu nadělá paseku. Ve stejném věku mě rodiče dali na hlídání tetě a odjeli na dva týdny do Litvy. Ano, myslela jsem si, že mě opustili, že pro ně nejsem dost dobrá a chtěla jsem každé ráno a večer, co jsem se probouzela a usínala o samotě, umřít (v tak nízkém věku!). Něco z toho ve mně zůstalo dodnes, ale nemám kvůli tomu potřebu kouřit, pít ani fetovat. Matty si bohužel moje sympatie zašlapal do prachu tím, jak se všeobecně vyjadřoval. Nevíme, kolik z toho byl jeho humor, póza, a nakolik z toho to byl opravdu on. Ale to, jak psal o lidech, o ženách, o kolezích z branže, o svých vlastních rodičích... byl tak nepříjemně arogantní, sprostý a někdy až dost zlý, a nemyslím si, že zrovna to byl humor - natožpak vhodný. Co bych ale chtěla pochválit, tak to, že v těch několika málo větách, co zmiňuje Přátele, se o nich o všech naopak výjimečně vyjadřuje velice hezky a bylo cítit, že si moc dobře uvědomuje, za co všechno jim má být vděčný. Závěr se snažil pojmout optimisticky, což jsem mu neuvěřila. Vzhledem k tomu, jak to nakonec dopadlo, a jak moc byly jeho poslední Instagramové posty propojeny s knihou... tak v tom asi bylo trochu něco víc.
Na závěr bych ho chtěla porovnat s Feltonovým životopisem, který jsem četla dříve. Oproti Matthewovi je Tom nadaný spisovatel, který přistupuje ke svému okolí s úctou i pokorou a jeho pasáž o závislostech je mnohem lépe podaná, při níž mě opravdu mrazilo a týden jsem se z toho dostávala. Takže jestli se náhodou rozhodujete mezi Mattym a Tomem, nechte Chandlera Chandlerem a běžte raději do Bradavic.

8 09.05.2024

(SPOILER) Stále platí, že z této série mám nejraději Věž úsvitu.

Království popela bylo... zvláštně nekonzistentní, s čímž, jak jsem si všimla, má Maasová problém docela často. Téměř polovinu posledního dílu série (!) řešíme brutálně mučenou a vězněnou Aelin. Myslím, že tenhle plot mohl být z hlediska uvěřitelnosti postavy klidně vynechán, protože absolutně nechápu, jak to po tom všem, co prožila, kolika jinými předchozími mučeními si prošla a kolik bolesti si zažila, mohla ještě vydržet a nezbláznit se. Takže za prvé, pro mě tohle bylo naprosto nerealistické, ale asi bylo potřeba přidat nějakou brutalitu, poněvadž zbytek knihy i přes probíhající válku (!) je naopak podivně jemný. A za druhé, byla trochu škoda, že Aelin tak dostala velmi málo prostoru (ne že bych ji měla ráda, ale kruci, jednou je hlavní postava) - z prožitého traumatu by se logicky musela vzpamatovávat několik dalších knížek, a moc mě prostě mrzelo, že právě v poslední knize přišla o své Já a musela ho hledat úplně znova od píky. Takže abych to shrnula, první část mi přišla absolutně zbytečná, prostřední část byla lehce nezáživná a poslední třetina konečně stála za to. Vždycky se mi moc líbilo, jak Maasová zvládá scény, kterých se účastní velké množství postav - to je vysloveně její specialita. Závěrečná bitva byla výborná. Zlikvidování obou záporáků mě velice uspokojilo, a to je něco, co je u takovýchto dlouhých sérií těžké dát dohromady. Yrene jsem to moc přála a Aelin s víláky to sehráli výborně. Trochu mi však v této pasáži, jak jsem zmínila, chyběla brutalita. Také si přiznejme, že měla zemřít minimálně část hlavních protagonistů a nejen vedlejší postavy, na kterých nám ani trochu nezáleželo. Ale zase je výborně napsána následná bolest hrdinů, díky níž to tak prožíváme s nimi. A protože já miluji dobré konce, tak mi ani trochu nevadí, že všichni přežili. Co mi ale trochu chybělo z hlediska děje v závěru, bylo, že Manon ani Dorian nedostali víc prostoru. Ne nutně spárování, naopak se mi líbilo, že mezi nimi byl jen lehký příslib na rozdíl od ostatních párů, ale chtěla bych víc informací, co dělali, jak pokračovali. Protože to, že Dorian musí vybudovat Zlomuval úplně od základu a udržet si svoji pozici, to mi přijde minimálně stejně důležité jako bylo získání Terassenu. Také jsme se moc nedozvěděli, co zbylo z Dorianovy magie (nebo jsem to možná přehlédla). A stejně jako Yrene, tak i Manon jsem měla moc ráda - a s ní jsme strávili delší dobu, proto by si i ona zasloužila uzavřenější linku. Celkově to nebylo špatné, ale něco tomu chybělo. Ale i tak - byla to jízda.

09.05.2024

Přiznám se, že jsem si sérii Skleněného trůnu příliš neoblíbila - nejen kvůli hlavní postavě Aelin, ale i pro mě docela zmatenému budování světa prolínajícího se s jinými světy (celkově na mě série působí trochu jako sci-fi s alternativními realitami i agresivními mimozemšťany). Proto pro mne byla Věž úsvitu velmi vítaným svěžím větrem. Děj hladce plynul a hodně se zlepšil styl psaní, díky čemuž to všechno najednou začalo dávat smysl. Také mi vyhovovalo méně postav a tři pohledy (Chaol, Yrene a Nesryn) v knize bohatě stačily. Jednoduchá zápletka, díkybohu žádná Aelin, klidné a pomalé budování všeho, co se na konci logicky uzavřelo. Vím, že pro spoustu lidí je děj pomalý až příliš, ale s tím nesouhlasím, navzdory očekávání děj nikde nestagnoval, napětí zde postupně graduje a čtenáře výborně udržuje ve zvědavosti. Stojím si za tím, že Chaol je extrémně dobře psychologicky zvládnutá postava. Yrene pro mne byla asi nejuvěřitelnější ženskou hrdinkou ze série a dokázala jsem se s ní snadno identifikovat. Taky je velmi sympatická :) Nesrynina a Sartaqova linka byla trochu slabší, ale tam to vynahrazovali rukové s Falkanem. A v samotném závěru jsem měla husí kůži. Za mě nejlepší díl ze série. (Mám teda rozečtený KoA, ale Věž úsvitu zatím nemá nárok překonat. UPDATE: Opravdu nepřekonal.)

1 09.05.2024

Jedná se o nesmírně neotřelou a originální fantasy, ale je opravdu zvláštně napsaná. Druhý díl byl rozhodně lepší než ten první. A přiznávám se, že stejně jako první díl, jsem tento také četla jen a pouze kvůli královně Katharině. Ne že by v tom nehrálo roli naše společné stejné jméno, ale děj okolo ní je nejzajímavější, charakter má nejlépe vykreslený a v tomto díle je z ní pořádný badass - a nelze jí nefandit. Její kapitoly stejně jako v jedničce táhnou děj dopředu, ale bohužel, stejně jako v jedničce, dostává málo prostoru. Není pochyb, koho autorka protěžuje. Přitom to byly právě pouze její scény, při kterých jsem tajila dech. Kapitoly královny Arsinoe jsou zde opět nejdelší a nejnudnější, i když zápletky související s jejím travičským darem jsou výborné, i její akce i uvažování jsou pro mě trochu snesitelnější než v jedničce. Ale Jules pořád nemůžu vystát. A královna Mirabella zde pro mě byla čistým utrpením. Tak nijakou, nudnou a plochou povahu bez vlastních cílů jsem u jedné z hlavních postav nečekala. To snad všechny vedlejší postavy měly víc charisma, než ona. Za mě je na této sérii zatím nejzajímavější to, jak je děj absolutně nepředvídatelný - a ta zvědavost mě nutí číst dál a dál. No... jsem zvědavá, jak to bude s Kat pokračovat.

09.05.2024

(SPOILER) Kniha začala výborně. První i druhou část jsem si vysloveně užívala - byla to taková kombinace Pratchettova Morta s moderním sci-fi. Autor otevíral atraktivní a hluboká témata a v každé kapitole tu bylo nad čím přemýšlet. Svět byl na první pohled velmi dobře vystavěný a maximálně uvěřitelný. Tady však začíná to ale - jen na první pohled. Při noření se hlouběji do knihy začaly vyplývat výrazné nelogičnosti ohledně fungování světa, které jsem byla relativně ochotna přejít při připomenutí, že se přece jedná o YA. Bohužel to, kam příběh vedl, se mi vůbec nelíbilo. Třetí a čtvrtá část byly vysloveně divné, opakovaly události, děj stagnoval a začala jsem se nutit k dočtení. A během tohoto procesu vyplouvaly na povrch další problémy. K žádné postavě jsem si nedokázala vytvořit vztah, protože nebyly dobře vykreslené. Citra i Rowan mi byli od prvních kapitol nesympatičtí, ale myslela jsem, že se to během jejich vývoje zlepší. Nezlepšilo. Ostatní postavy měly více potenciálu - smrtka Faraday, smrtka Volta, dokonce i smrtka Goddard byly zajímavé a psychologicky uvěřitelné charaktery, bohužel jejich potenciál - a potenciál prakticky celé knížky - ztroskotal na plochém a chladném stylu vyprávění. Také to vypadá, že se autor nedokázal rozhodnout, jestli píše pro děti, nebo starší YA. A to je strašná škoda. Protože pokud to bylo myšleno pro děti, je to krok vedle. Při čtení jsem byla plná vzteku a hnusu nad nejen masovými vraždami, které ani nebyly dobře popsané (působilo to na mě, jako bych seděla v tramvaji a jen projížděla kolem - kromě absurdity samotných akcí se mě to nijak hluboce nedotklo), a které se bohužel začaly opakovat a gradovat tak podivnost děje. Kdyby to autor pojal jinak, mohl by to být opravdu velmi temný, hrozivý a depresivní thriller. Takhle to bohužel bylo jen podivné a depresivní cosi - snad snaha o bizarní detektivku. Kladně hodnotím pozitivní závěr, protože i když jste rozpolcení, tak hlavním hrdinům jste donuceni fandit. Další díly trilogie číst nebudu. Nedočítání sice není můj styl, ale přispělo k tomu, že konec byl relativně uzavřený. A aspoň ušetřím.
SPOILERY ->
- Celý koncept výběru nových smrtek byl ujetý. Jakože jste proti zabíjení lidí, je to podle vás nemorální, ale budete je zabíjet, protože jinak by je mohl zabíjet někdo jiný svými horšími metodami? Cože? Tolik k uvěřitelnosti hlavních hrdinů, hlavně Citry, která na to absolutně neměla.
- Tak stejně ujetý byl způsob zabíjení smrtkami, i to, že svoji práci neměly po těch letech nijak standardizovanou. Každý si zabíjel koho chtěl, někdo si vybíral náhodně, někdo výpočty, způsoby smrti byly také na každém z nich... V konečném důsledku se vlastně Goddardovi vůbec nedivím, spíš se divím, že to takhle volně nastavené mohlo vůbec takovou dobu fungovat.
- Jak jsem psala výše, kdyby to bylo pojaté trochu jinak, smrtka Goddard by byl vynikající záporák. Při jeho prvním příchodu na scénu v letadle jsem měla husí kůži. Čekala jsem, že to tak bude pokračovat, no bohužel.
- Opravdu jsem si užívala výňatky z deníků smrtek. To byl hlavní zdroj filozofických otázek.

4 09.05.2024