Šárkaxx komentáře u knih
Proti ostatním povídkám je tahle bez nějakého zvláštního příběhu, místy mi to přišlo vlastně jako taková studie o životě lidí z venkova, podobně jako Chudí lidé. Řekla bych, že ta povídka měla hlavně obrozenecký význam v době, kdy byla napsaná (ale možná jsem úplně vedle..)
Proti ostatním povídkám je tahle bez nějakého zvláštního příběhu, místy mi to přišlo vlastně jako taková studie o životě lidí z venkova, podobně jako Chyže pod horami
Šíleně dlouhá kniha, 890 stránek, množství sociální kritiky, která se dá klidně převést na dnešní dobu. Humor jako Pratchett, což mě překvapilo, jen P. ho má dotažený do absurdity. Ale u Dickense jde vždycky o ten styl psaní, pomalý, propojení postav, jejich vykreslení...
Od Dickense moje nejmíň oblíbená kniha, nemohla jsem přijít na chuť postavám...
Mám ráda ten pomalý děj a bohatý jazyk Ch. D. Pokud nechcete číst knihu pro to, abyste se dozvěděli, jak to dopadne, ale pro čtení samo, Dickens je přesně ten autor.
Už chápu, kde vzal Terry Pratchett vtipné poznámky do Zeměplochy - i když je toto dílo velmi dlouhé a místy nezáživné, tak humor, který tam občas probleskne, je úžasný
Pro mě zvláštní způsob psaní, kdy se stále opakují verše, nicméně potom jsem měla dojem, že s každým opakováním se dostává na povrch něco trochu jiného.
Proti prvnímu dílu už se všechno jen opakuje, nic moc nového tam není, takže ke třetímu už jsem se neodhodlala.
Asi nejvíc mě zaujaly básně o ženě a muži; např. Muž jedná, žena je nebo
Plachta a veslo
Muž vesluje, žena se plaví:
oba, k sobě pohrdaví,
navzájem si kříží přídě,
vztek či hanba brzy přijde-
navždy už to bude tak; změna by se stala,
ledaže by muž se plavil, žena veslovala.
Básně mě zaujaly energií, která z nich vyzařuje, ale nemůžu říct, že bych jim rozuměla..
Knížka limericků (název není vyjasněn, odkud pochází, jsou to pětiveršové říkanky, první dvojverší se rýmuje s veršem posledním, s oddělenými dvěma kratšími a jinak rýmovanými vnitřními verši). Velmi roztomilá vtipná knížečka, o které mě hned napadlo, že ji zkusím přečíst své 7leté neteři, až přijede na prázdniny. Jsem zvědavá, jestli se jí to bude líbit.
Moje oblíbená:
Byla jedna mladá dáma v Soči,
která měla příliš velké oči.
Když je měla dokořán,
vyděsil se každý pán,
tak příšerně, že nevěděl kam skočit.
Četla jsem vydání z r. 1996. Docela souhlasím s Blahorodím, i když nejde říct, že některé prvky nevidíme i dnes, jen v lehce odlišných podobách. Snobové jsou a budou, ať jsou vysoko nebo nízko postavení.
Knížka je sbírkou příspěvků do časopisu Punch, které později vydal knižně. Mj. slovo snob skutečně zavedl do literatury a do hovorového jazyka právě autor.
Pověst o zavraždění arcibiskupa Thomase Becketta v prosinci 1170. Vrací se z Francie, kam se uchýlil poté, co odmítl navrhované hodnosti od krále a raději se stal duchovním. Při návratu do Anglie počítá se zavražděním, ve hře samotné se setkává se 4 pokušiteli. Do všeho vystupuje chór canterburských žen, které bez arcibiskupa jsou sice nešťastné, ale jeho návrat vnímají jako horší, protože když o něj přijdou, nemohou se utěšovat ani nadějí, že je někde ochraňuje.
Celý text je psán napůl prózou, napůl veršovaně, někdy se v tom dalo těžko vyznat. A celkově vyznívá text těžkopádně, i když je jen kratinký.
Přečteno před časem, příběh o osobní odvaze člověka vyrovnat se se vším a nakonec zabojovat za vztah (proti penězům v předchozí části knihy). A nakonec boží mlýny melou pomalu, ale jistě...
Velmi zajímavá kniha, pro mě trochu zvláštní styl psaní, některé věty jsem musela číst znova, protože byly tak rozvité, že jsem se ztrácela. Nicméně obsahově mi obě povídky přišly děsivé a smutné - v obou je hlavní hrdina vystaven bezmoci, chtěla jsem napsat, že v té druhé si za to může sám, ale vlastně v obou je prvek volby, která spustí následky, se kterými už nemůže nic udělat, jen se k nim nějak postavit...
Přečetla jsem jen část, protože mě to nebavilo. Nejvíc mě zajímala kapitola o těle, a to bylo naprosto o ničem. Byly tam poznámky strašně obecné, o mozku atd., ale pojetí psychosomatiky u autora je naprosto stejné jako kdekoliv jinde. Nic nového jsem se z prvních kapitol nedozvěděla, takže mě nelákalo ani pokračovat dál.
Možná že pro naprosto nepolíbené psychoterapií, obecnými vědomostmi o těle a mozku, dobře, jako úvod, ale myslím, že na jedno i druhé se dají najít lepší knihy... A propojení s buddhismem jsem tam jaksi nemohla moc najít - to, co autor popisuje jako "buddhistického terapeuta", by v podstatě měl dělat každý dobrý terapeut, např. respekt, otevřenost, kongruence atd.
Souhlasím s komentářem reKnihu - první část mi přišla vyloženě zastaralá, jako např. snaha podle tvaru obočí nebo obličeje přiřazovat vlastnosti... Čtení z ruky zas je popsáno v jiných knihách mnohem podrobněji a lépe.
.
Malá knížečka pro pobavení, většinou erotických básniček, původně to, dle autora, byly písně, které se běžně zpívaly, jenže autor neměl hudební vzdělání, tak je zapsal jen tak.
"Ačkoliv mnohé z těch písní nemálo pohoršlivý jsou, však přece jakási ostrovtipnost a leckdes předivné a směšné nápady jim se odepříti nemohou." str. 16
V jiném vydání jsem se pak dočetla, že většina z nich byla samozřejmě cenzurovaná, takže do moderního povědomí už se dostaly upraveně. Např. známá:
Pase ovčačka v zeleným háječku,
pase ovčačka v černým lese.
Já vždycky cup, cup, cup
šněrovačka lup, lup, lup.
Copak tě za mnou sem čert nese?
(já znám: "ona zas dupy, dupy, dup", o šněrovačce ani slovo)
Některé "cenzury" byly doslova úplně mimo, např. originál:
Třebas já byl, panímámo, cikán,
přece já vám vaši dceru zfikám. (a v jednom "překladu" bylo místo "zfikám", "já té vaší dceři vykám")
Zfikám ji, zflekám ji zázračnou metlou
přes tu její fanferlinku vzteklou.
(Zbytek pak byl stejně, akorát ji "zfikal" přes pěknou sukni.)
Určitě doporučuju jako základní literaturu pro studenty psychologie a vůbec psychology. Četla jsem ji v originále (ještě nebylo české vydání) a i v angličtině se dobře čte, autorka píše srozumitelným jazykem, bez žargonu, takže je srozumitelná i těm, kteří nemají psychoanalytický slovník.